|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Ze spánku mě probouzí bubnování dešťových kapek. Dozvuky hromu v dáli a zatemněná obloha dávají tušit, že z dnešních plánů zřejmě nic nebude. Po paměti hmátnu vedle sebe, ale vedlejší postel je zcela prázdná. Nedokážu odhadnout kolik je hodin, proto se obracím znovu s napůl zavřenýma očima na druhou stranu a šátrám po nočním stolku. Náhle se ze stolku s lomozem sesouvají černé desky a z nich vyklouzne černobílá fotka. Sahám po ní jako ze sna. Čas jí obarvil okraje do žluta. Je to už tak dávno…. Zřetelně rozeznávám zánovní motocykl jawa 250 a na něm muže. Je mu něco okolo šedesáti, sedí však zpříma v plné síle s loveckou puškou přes rameno. ,,Kdyby jsi jen tušil, kam mně zavál čas. Kde jsem. Co dělám. To by tě nikdy nenapadlo“, promlouvám k němu v duchu. ,, Tolik bych Ti toho chtěl vyprávět. Na tolik věcí se zeptat.“ Vidím ho před sebou jako dnes, jak vystupuje ze svého Trabanta s krabičkou od žárovky v ruce a s úsměvem na rtech povídá: ,,Něco jsem Ti přinesl ukázat.“ Z krabičky vypouští na schody před domem obrovského lučního koníka. Jako před léty znovu cítím vůni kouře. To když mi v tmavém koutě ukazuje jak o sebe křísnout dvěma křemeny, aby z nich vzápětí vylétly jiskry a spoustu dalších, pro malé kluky zajímavých, dovedností. S kouřem se pojednou mísí vůně brambor uvařených ve slupce, na dvoře v pařáku. Na hlavu nám přistávají podzimem zbarvené listy ořechu. Špetka soli a mléko z ranního dojení změní obyčejné brambory v nezapomenutelný zážitek. Ale v tom už se ocitáme na létem rozkvetlé louce. Sedíme na hromadě kamení. Kolem nás se pase houf ovcí. V puse rozpouštím hašlerku a ani nedutám při jeho vyprávění. Přeruší jej jen bečení některého z jehňat, když nemá právě na dohled svoji mámu.
Jen neochotně vstávám z vyhřáté postele a malá televize v kuchyni na mě vychrlí záplavu zpráv o lijácích a nastalém stoupání hladin řek. Zapínám konvici na vodu, když na stole zavibruje telefon. ,, Neber to!´´, ozve se odněkud z koupelny Evin hlas. ,,Po měsíci máme jedinou společná neděli´´, dodává vyčítavě. ,,Já vím. Tak musíš vybírat lepší čísla do sportky´´, snažím se odlehčit situaci a sahám po telefonu. ,, To je dost, že to taky zvedneš´´, slyším z druhé strany aparátu. ,, Potřebujeme aspoň devět lidí. Kocour s Růžou jsou po tom pátku na neschopence. Petr je na krizovym štábu, sraz je za hoďku na zasedačce. Bafni Azora a vyraž´´, nenechává mě na pochybách. Z poza lavice na mě pátravě hledí věrný Dark: ,, Půjde k vodítku, nebo k misce?´´, čtu v jeho pohledu. Ani já ho nenechám dlouho pochybovat: ,, Tak pojď kamaráde, vykakat a vydělávat na granulky´´.
|
|
|