|
To utýrané surově ubité dítě
z fotografie bulvárních novin
se u mě jednou takhle objevilo
no, bylo to nějak pozdě v noci.
Co tady děláš?, hartusila jsem
jenom tak jako, jaktože nespíš?
Popotáhlo a tiše řeklo: já nemusím.
Jen nevykládej, popleto
všechny děti v noci přece spí.
Nechceš si lehnout ke mně?
Opatrně jsem nazvedla peřinu
a dítě váhavě stálo, prst v nose
a pak, když si mě pečlivě prohlídlo
rychle vklouzlo pod ní, ani si
nevyndalo prst, nezulo bačkůrky.
Skoro celou noc spalo až na kraji
dlaně vztyčené, v náznaku prosby.
Až k ránu jsem ucítila lehounký
dotyk tělíčka, těch zlomenin, odřenin
a modřin. A později mě vzbudilo
tiché předení. To naše kočka s dítětem
si vykládaly tak, jak to děti a kočky umí.
Dítě se na mě plaše podívalo a pak
(a v jeho hlase byla
všechna laskavost
všechna naděje
všechna něha světa)
se nesměle zeptalo:
Paní, můžu si ji pohladit?
| 
