|
“Tak se na mě nezlob, miláčku, já...já nerad, nechtěl jsem, ruply mi nervy...“
„...“
„Vážně !“
Horko. Téměř nedýchatelný vzduch za oknem s těžkým závěsem. A pot perlící na čele.
„To tím horkem. Přehnal jsem to, já vím...tak už se, prosím, nezlob.“
„...“
Postel s pleteným přehozem je prázdná. Broušené sklo ve vitríně už bez ozvěny.
„Počkej, lehni si na postel, na té zemi to musí být nepohodlné.“
Dvě tváře v oválném rámu nad postelí se ještě smějí.
„Vytřu jen ten nepořádek a půjdu hned k tobě.“
„...“
„Takhle se na mě nedívej, miláčku !“
...
„Tak a je to. Ještě se opláchnu a jsem u tebe.“
„...“
Mosazné kohoutky a rez na smaltu. Tvář v zamženém zrcadle už se nesměje.
„Jsem u tebe, miláčku...“
Už dvě těla na přehozu, jedno kopíruje druhé.
„Ty máš ale studené nohy...přinesu ti teplé ponožky...“
„...“
„Ták, ještě promasírujeme chodidla, musí se prokrvit...“
...
Večer. Tma a ticho, jen hodiny měří dál. A světlo lampy opřené o těžký závěs.
„Miláčku...?“
„...“
„Ještě se zlobíš? Já...nechtěl jsem tě uhodit...“
„...“
„Proč jsi tak chladná? Miláčku...? Tak řekni už konečně něco !“
Slza v oku. Zaleskne se a seběhne tváří. Ani polibek na srpky rtů, ani ten jimi nepohne.
„Že mě nikdy neopustíš, viď ?!“
„...“
„Miláčku...?“
Ticho. A tak jedno tělo obtáhne druhé a jedno srdce bije k druhému prosbou. Bez odpovědi. | 
