Když zvědavý messenger konečně zmizel z dohledu, starožitné hodiny začaly odbíjet sedm. A domem se rozlehl monotónní hlas, který jako obvykle nevěstil nic dobrého. Psycholog pečlivě zavřel dveře, zamkl na dva západy a pak si pozorně prohlédl krabici z tvrdého papíru. Všiml si několika temně rudých skvrn naspodu - vypadalo to jako krev. Vyšel nahoru do patra, opatrně položil krabici na stůl a zadumal se. Jeho šestý smysl mu napovídal, co v ní pravděpodobně je. „Vidím mrtvé lidi,“ ozval se asi sedmiletý kluk sedící u stolu a tázavě na něj pohlédl. „A teď zas!“ vykřikl a ukázal prstem před sebe. „Hele je!“ „Pst, ne, teď mne neruš,“ zamumlal psycholog, ale spíš jen tak, aby se neřeklo, že neslyší. Vzal z příborníku kuchyňský nůž a přeřízl provázky. Hlas v pokoji byl náhle vystřídán jiným, ještě temnějším. Psycholog opatrně nadzvedl víko krabice, pohlédl dovnitř a zachmuřeně pokýval hlavou. Nejprve pocítil zklamání, ale pak se podíval na kluka, jehož namodralá tvář s otevřenou pusou strnule zírala před sebe, a uvědomil si, že všechno se mění. A že nikde není psáno, že by se věci nemohly měnit k lepšímu. Temný hlas utichl, ale jen proto, aby se místo něj pokojem rozlehl hysterický jekot. Kluk sebou polekaně trhnul. Psycholog položil krabici ke dveřím a odešel k ledničce, aby z ní vyndal pár věcí. Pak se posadil do křesla vedle ztichlého kluka a s povzdechem řekl: „Tak nám, chlapče, ti zmetci zase rozbili všechny sklenice s tou skvělou marmeládou, co nám babička poslala. Holt budeš mít znovu chleba se sýrem. A prosím tě, nekoukej se pořád na ty zprávy na CNN! Přepni to jinam! A ztlum to trochu, sakra!“