Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
O knírovi
Autor: oveckovna (Občasný) - publikováno 13.8.2013 (22:34:03)

Seděla naproti mně v MHD. Četla knihu a byla krásná. V jejím podání ovšem nebylo nic prvoplánového. Nebyla jako obraz malebné krajiny se západem slunce ani jako ty líbivé konzumní reprodukce. Její krása byla křehká a upřímná jako črta umělce v začátcích jeho tvůrčího života. Ztělesněná radost z tvorby, kdy plaché kontury bezpečně uchvátí obrazotvornost pozorovatele. Abych ji nevyplašil, pozorval jsem její odraz v okně, za kterým zuřila jedna z těch letních bouří. Slušelo jí to mnohem víc, než bezkrevné prostředí městké hromadné dopravy. Onem dojem křehkosti byl ještě umocněn způsobem, jímž se skláněla nad knihou – jakoby pochybovala, zda je vůbec hodna ta slova číst.

Protože jsem byl ve městě teprve krátce, měl jsem pocit, že nemám, co ztratit. Proto jsem se naklonil a knihu, kterou četla, nadzveld, abych si mohl přečíst její název. Když jsem zvedl oči od přebalu, zeptala se mě: „Ano?“

Odpověděl jsem: „Já jen, že jsem…“

Přerušila mě: „Až ji dočtu, půjčím vám ji.“

„No… nějaká bytelná literatura mi určitě prospěje,“ měl jsem radost z úspěchu svého husarsky odvážného způsobu pro seznámení. Když jsem se později začetl do těch stránek, pochopil jsem, proč se do nich tak dívala. Byl to jeden z těch velkých klasických románů, které jsem nikdy nebyl schopen číst.

„Tak někdy zase tady,“ odpověděla a sbalila si knihu do kabelky, protože jsme se blížili k její zastávce.

Pak se otevřely dveře a ona se stala součástí proudu vystupujících cestujících, který sváděl difuzní boj s hordou proudící opačným směrem. Seděl jsem a paralyzovaně sledoval, jak se mi ztrácí, unášená vlnami vzdouvajících se deštníků.

 

Na příští zastávce jsem vyběhnul ze dveří snad ještě dřív, než se otevřely, a běžel zpátky. Divoký podzimní vítr hnal proti mně ledový déšť.  Přestože jsem měl oblečení ztežklé, doběhnul jsem, jako nekuřák, na předchozí zastávku bez větších respiračních potíží. Postával tam čerstvý dav deštníků dychtících stát se pasažéry. Mohl jsem si sednout na lavičku a doufat, že se za několik hodin bude stejnou linkou vracet a já nebudu už pomalu umírat na zápal plic, nebo se jít zahřát do té nejlacinější putyky a snažit se zapomenout.

Takový marlene by se mi vysmál už jenom za to, že jsem jel MHD. Kdyby věděl, že jsem někdy kvůli holce dokonce vyběhnul do deště a volil mezi slabomyslnou smrtí a utápěním lítosti ve vodou ředěném pivu, nejspíš by mě pochcal a prohlásil mě za svou čubu. Ale tehdy jsem ho ještě neznal a neměl tak důvod cítit se kvůli němu méněcenný nebo provinile.

Byla to zastávka kousek od nádraží, což znamená, že i čerstvý přistěhovalec jako já musel vědět, že ten nejzatuchlejší pajzl nemohl být daleko. Kdyby nepršelo, mohl jsem jej pohodlně vystopovat podle zvratků na chodníku a urinálních map na zdech.

Byl to ten rozkošně liberální typ podniku, kde nikoho nezajímáte, což bylo ještě umocněno jeho tranzitní polohou. Zmizel jsem tam v hustém dýmu i se svým trapným pokusem o seznámení.

 

A tam, ve snově dýmem zastřeném podniku, kam lidé chodí sami před sebou skrýt svá tajemství, jsem se zamiloval do Ní.

Netrhané, přesto útlé obočí, dávalo jejímu obličeji zvláštně upřímný ráz, jako by měla dokonalou opravdovost vepsánu v samotné DNA.

„Něco na zahřátí?“

„Pivo,“ odpověděl jsem netečně. Ne, nebyla to láska na první pohled. Na něco takového mi byla příliš velká zima.

Všechny stoly byly obsazené. Přisedl jsem si proto ke staříkovi, který jediný seděl u stolu sám.

„Počasí je dneska pěkná svině, že, mladej?“

„Lepší, než kdyby vůbec nebylo,“ přiřítíla se se svojí rozkošně pohotovu odpovědí a panákem rumu. „To pivko bude hned,“ a s neskutečnou lehkostí odtančila zpátky za bar. 

 

„… žeó?!“ Vrhnul očouzený knír mým směrem chuchvalec slabik těsně nad prahem slyšitelnosti.

„Prosím?“

„Nemám. Nic. Nepros. Nedám. Říkám – seš tady novej mladej, žeó?“

 „Se tu na ni tlemíš jak děcko v planetáriu. Dobrá hoka je to. Dobrá. Jen ten svět je nějakej takovej zlej! Nedobrej pro holku jako ona. Ona by mohla, a to ona by totiž, si myslím, že by i chtěla – teda dát mu všechno. Kurva,“ a třísknul pěstí do stolu, že se celé osazenstvo toho nepříliš rozsáhlého podniku zaměřilo ostražitě naším směrem, „ místo toho tady s náma, co už to máme za pár, zbytečně umírá.“

„A neumírá snad každý?“ Reagoval jsem tak tupě, jak to jen šlo.

„Hovno. Existencionalismus je hovno, mladej. A hovno patří do hajzlu nebo do prdele. Takový věci mi tady u stolu neroztírej.“ Ten děda měl celé povídání neskutečným způsobem pevně v rukou. Ta genocida, jakou by dokázal spáchat v kterémkoliv diskuzním pořadu!

„Ta holka se tady zabije! To ti garantuju. Já to už viděl! Ona nemá za co bojovat. A ona je bojovník! To ti pak ale nemůže ani jinak dopadnout, žeó! Takovej válečník, když nemá na co namířit pušku, tak ji pak namíří nakonec na sebe – to já už viděl, mladej!“

Očouzený knír přestal mluvit, když k nám přišla – samozřejmě slyšela všechno, co mi o ní vyprávěl – postavila na stůl tři panáky a podívala se na mě. Z nějakého důvodu ten okamžik dnes vnímám jako jednu z nejzásadnějších událostí mého života. Její oči byly hnědé. Sám nevím proč, ale už od první chvíle jsem přikládal zásadní váhu právě faktu, že nebyly modré. Měl jsem podivnou radost z pocitu, že žádné jiné oči mít nemohla, a kdyby měla, bylo by to špatně a nic by nefungovalo. S takovýma očima se narodila a takové jí patřily. I dnes, když na ni vzpomínám, se mi vybaví: hnědá byla barva jejích očí a tak to bylo správně.

Na jednou jsem si ji dokázal představit jako naprosto konkrétní válečnici – jako nějakou židovku z kibucu s puškou přes rameno, kterak se na koni neohroženě prohání pláněmi, za jejichž obranu je ochotná položit život.

Ale svět, ve kterém žila, byl jiný.  Nebylo tam místo pro odhodlání rvát se do roztrhání těla pro něco, pro cokoliv. Nebyla ochotná se sklánět a ohýbat, jak bylo třeba – přestože v jistých situacích se skláněla a ohýbala dokonale odhodlaně a ku prospěchu věci. Ovšem před světem, jaký byl, se sklonit odmítala a raději se jím nechala v tichém vzdoru vláčet. Sama si za barem nalévala a nejspíš často na konci směny neměla sebe menší vládu nad tím, kde a s kým se ráno měla probudit. Mohla to být jenom kdejaká blbá kurva, jejíž život právem skončil ve chvíli, kdy poprvé vkročila do té díry – a já sám bych to nejspíš nejpozději druhý den s tímto konstatováním uzavřel a nezajímal se dál oni – ale nebyla. Ona věděla, že knír má pravdu, ačkoliv by to nejspíš nikdy nepřiznala. Tím, že vyslechla knírovo povídání a bez bázně a hany přistoupila k nám a podívala se na mě tak, jak se na mě podívala, zásadně ovlivnila běh událostí.

Bylo mi, jako bych měl každou vteřinou nevyhnutelně dopadnout děsivou rychlostí na povrch slunce. Přes jeho žár jsem se nemohl nadechnout a zdrcující síla jeho gravitace mi nedovolovala jediný pohyb. Najednou jsem měl pocit, že už nemůžu být nic víc, než hrst dýmajícího popela.

 Možná mylně jsem si ten pohlded v tu chvíli vyložil jako volání o pomoc.

Dala si s námi panáka a šla se věnovat zbytku společnosti. Knír během mojí mentální nepřítomnosti pokračoval v povídání. Přestože jsem nesledoval nit jeho myšlenkových pochodů, chápu dnes, jak plynule přešel k temným silám sužujícím město. Tehdy to ale v mých očích značně podrylo jeho kredibilitu.

„… s ním je to těžký, mladej. Někdy přijde a ty ho znáš. Každej ho zná, dokud sedí. Ale jak odejde, jak zmizí, zmizí ti z paměti všechno i s tím jeho čertovským jménem! Říkám ti – je to ďábel! Lucifer jeden smradlavej. Poznáš ho po smradu spálenejch chlupů. Ten zkurvenej smrad si nespleteš ani kdyby´s byl hluchej, slepej a blbej. A jak zmizí i s tim svým pekelnym smradem, tak nic! Nic! Nevíš nic! Zapomeneš jméno a vůbec! Většina si ani nepamatuje, že přišel. A ti, co jo, si tím nejsou vůbec jistý! Tak o tom nikdo radšej nemluví, abych nebyl za ožralu. Jediný, co po sobě nechá je ten smrad. Jak kdyby´s veprosřed hospody zapálil koňovi ocas! Říkám ti, že když seš tady novej, měl bys to vědět a mít strach, mladej. Tohle město něco táhne rovnou do pekla. A všichni to máme přímo před očima! Ale nic nevidíme, jen ten smrad! Ten pekelnej smrad si nespleteš!“

Měl na sobě oblek. A na stole položený klobouk. Dovedl jsem si představit, že kdysi – dávno před tím, než ho věčnost protáhla těmi nejhoršími stokami, kde doma jsou jen krysy, tma a šílenství – to byl muž úspěšný a vážený. Při bližším pohledu jsem se nemohl ubránit jindy zybtečným myšlenkám, co se muselo stát, že jsem se s ním mohl setkat na takovém místě.

„Všichni, jak tady žijeme, jsme jeho. Na nás si zkouší ty svý smradlavý čertoviny, až z toho štípou oči!“

Pak se na mě podíval se slzami v očích a řekl: „Bojuj o ni, jestli můžeš.“

Netušil jsem, co na to říct. Nebylo to ani třeba. O konverzaci se dokázal postarat sám.

Pokračoval: „Budeš muset vykonat úkoly, který už v představách budí smrtelnou hrůzu. Budeš zápasit s démony a budeš poražen!  Než zbavíš město toho smradu, budeš muset padnout do těch nejtemnějších hlubin, odkud jedině můžeš temnotu zničit.“ Putyky byly tehdy plné proroků předpovídajících příchod toho, co zbaví město jeho utrpení. Jen šílenec by je bral vážně. Ale jen šílenec mohl zabránit té rozumu se vzpírající bouři zbořit město do základů. „V samotným jejím srdci musíš zažehnout světlo, kterým ji spálíš a skrz rozbouřenou temnotu, zmáčenej tím těžkým smradem, který tě bude stahovat zpátky do hlubiny, musíš vytrvat a přinést do města znovu světlo boží. A když se vrátíš, bude tady na tebe čekat. Bude na tebe čekat a bude tě milovat. A ty se vrátíš! Ty se vrátíš kvůli ní, protože ji miluješ. Proto o ni musíš bojovat. Postavíš se té zrůdné podstatě, co na nás chrlí smrad, kterým zatemňuje a dusí město. S její mrtvou hlavou zdviženou vysoko k burácejícímu nebi na bestii, která vydechuje dým a smrdí spáleným masem, překročíš řeku, která dělí světy, a přineseš světlo. Protože pokud ne, pokud nebudeš bojovat, ona umře.“

 

„Brzo umře,“ řekla mi nad ránem, když se knír společně s nocí odpotácel pryč a my jsme zůstali v baru na několik minut poprvé sami, a pak mi vyprávěla o jeho životě a nemoci, která mu znovu začala požírat mozek. To proto všude cítil puch spáleniny. To proto jsem se s ním mohl setkat na tom místě. Když poprvé ucítil ten puch, nevěnoval mu pozornost. Jenže on ne a ne vyvanout. Cítil ho stále intenzivněji a úplně všude. Byl tím smradem posedlí. Vyčítal manželce, že neumí prát. Když ji poprvé uhodil, opustila ho. Pak přišel i o místo. Až nakonec skončil s rozmlácenou hlavou na ulici, vzali ho do nemocnice, kde se zjistilo, že má nádor. Vyléčili ho.

„Teď už si na ten smrad docela zvykl. Vlastně si myslím, že ho má rád. A navíc díky tomu, na rozdíl od jiných, nevypráví cizincům, jako seš ty, svůj srdceryvnej příběh.“



Poznámky k tomuto příspěvku
Světlonoška (Občasný) - 13.8.2013 > Supeeeeer!
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
popleta79 (Občasný) - 14.8.2013 > Pohoda jazz :-D
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Mima (Občasný) - 15.8.2013 >
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter