Pražské ajavajování

Postarší lampář dopsal,

konečně dnes, a to zcela výjimečně po dlouhém čase,

krátkou báseň, kterou nesobecky věnoval sobě

a také tak trochu mihotavým světlům

a smutku, který mívá při každém rozednění

o trochu větší, než dřív, tedy

právě v této době.

Postupně zažehával dosud spící oči té své

staleté Matky měst,

mihot světel stínohravě kreslil imprese a zmatky

a zvídavé pohledy lačně,

jak v Kámásutře, popozvedávaly

sukně šantánů. Noc houpala se v bocích

a zvonkohra její blížící se moci, teď právě z Lorety,

teskně se mísila v reji jazyků

s pěnou kozla a bělistá čepice pěny

propouštěla pábitele do nahořklé chuti

onoho nepopsatelného genia loci.

Někteří si tu dokonce i četli! A činili tak dobrovolně,

s chutí a dlouze. O kousek níže, tam za zdmi Hradu,

nečetli a také nemysleli na nic. Jen jedli, pili

a když se pak probudili, tak jediné, co je napadlo,

že vlastně chtějí ještě, že chtějí víc. Brblali do poloprázdných

sklenic, zvolna spásali jed jak Guillaumovy krávy,

jen místo jarního ocúnu spásali čas a často hlasovali.

Dle hesla dnes sudí pro a liší proti, ono to vždycky nějak vyjde,

tak co, vždy to někdo vyhraje…a pak zase jedli, pili a spali.

Nikdo je nikdy neviděl, - nevycházeli, ale bylo lze tušit,

že kují svízel. Avšak, zdálo se, že je to jedno,

protože v podhradí, tam u Vltavy poblíž Karlových lázní,

hráli děvky karty se žebráky, žvýkali koku

a rety špulily do rytmu kastaněty, dokud lampář

nešel zase snít…A jinde, vlastně jen kousek odsud, před kostelem Salvátora

před první ranní mší bylo poloprázdno před Bohem

jak před zavíračkou. Jedeme rikšou do nebe.

Ačkoli, když je vše lhostejno, pak nedivu…

Už je více světla nežli tmy,

každýmu jde jen o sebe.

Noc trvá, i když svítá…