JOSEF THOMAYER

☼   23.3.1853   Trhanov     ♂   18.10.1927    Praha plná čeho? Lákadel na tisíc způsobů

„Ve válce spíše mlčí múzy

já se obávám slepé hrůzy

práci šlechtí šlechta

jako copak ?? od postavy z Waldštejna Albrechta

s detaily nejlépe prozřel pan básník

s rovnicí zorných polí vzorný hlásník

nebo nejlíp vidí od rány ranhojič

zač je toho loket –

a dobré víno poživačný buket

čímpak zas zlomený loket zahojíš?“

Kdysi po první světové válce (múzy musely mlčet nebo být násilně umlčené) si prý profesor Josef Thomayer položertem ulevil svému příteli spisovateli Aloisu Jiráskovi: „Praha má spoustu nejrůznějších pomníků, ale ani jeden z nich není věnován lékaři lidských duší a lékaři lidských bolístek a odřenin. Asi proto, že medicínské úsilí prostě ustane s doktorovo smrtí na vyhlídce dne…“

„Vám, příteli můj, jednou postaví pomník následující generace nikoliv jako lékaři, nýbrž jako schopnému literátovi,“ odpověděl Jirásek na povšimnutí osudů u svého kámoše.

„Ale já přece nemám na mysli svou vlastní osobu…“

Tehdy již věhlasný internista a neméně populární pisálek Josef Thomayer zajisté nemyslel při svém mottu na sebe, neboť kromě neobyčejné pracovitosti, přímosti a houževnatosti (jakou by mu mohl závidět i leckterý Albrecht z Valdštejna na bojišti) patřila k jeho charakterovým vlastnostem nemalá skromnost. Pomníku v pravém slova smyslu se mu, pravda, nedostalo, nicméně jeden suvenýr z velkých pražských nemocničních suvenýrů byl pojmenován po něm, což by Thomayera nepochybně těšilo mnohem víc než skulptura z bronzu navštěvovaná holubím společenstvím. Krčská nemocnice tedy veřejnosti připomíná Thomayera – lékaře, knihy beletristického nebo populárně naučného charakteru ve veřejných i soukromých vlastnictvích zase Thomayera – spisovatele. Byl dobrým v obou sektorech, neboť své nadání naděloval hojně jak umění, tak i vědě.

Josef Thomayer vykouknul na svět třetí jarní den roku 1853 na Chodsku. Přesněji řečeno, narodil se v trhanovském zámečku, což není špatný objekt pro porod i dojem pro následný vývoj. Sedmičlenná Thomayerova rodina neoplývala materiálními statky, také rozhodně nestrádala.

„Otec můj dostával nepatrný plat,“ vzpomínal později na toto své životní údobí bez měny Euro Josef Thomayer, „kromě deputátu sestávajícího z jistého množství dříví, osvěžujícího piva, nějakého obilí a užívání dvou krav, měl otec na penězích ročně jen tři sta devadesát šest korun nynější měny (psáno v dobách první republiky). V uvážení, že měl pět dětí, tři syny, dvě dcery, byla by se naše rodina v těchto poměrech chatrně živila a o nějakém lepším vzdělání dětí nemohlo být řeči. Pro syny bylo by zbývalo jen nějaké pořádné řemeslo.

Ale nebylo tomu tak. V domě našem (Thomayerovi se někdy v roce 1860 přestěhovali do chalupy Josefova strýce) nebyl sice blahobyt, ale nebylo žádné nouze, a synové všichni studovali. Neboť stáli jsme všichni pod ochranou dobrého génia, který nám všem prospěl a učinil nás tím, čím jsme se všichni stali. Dobrým tím géniem byla naše máti. Nepoznal jsem v životě pilnější, moudřejší a skromnější ženy – přičinlivé sestry v akci, nežli byla naše matka…“

Ačkoliv Josef Thomayer odešel poměrně mladičký z domova na studie do Klatov, vlastnosti a výchova jeho matky v něm zanechaly trvalé stopy v jeho dalším životě.

Svá středoškolská studia absolvoval mladý Thomayer v městě pod Černou věží a s cukrárničkou Pepíno. Klatovy byly tehdy střediskem rozvíjejícího se národního života a mladý student praktických věd vnímavě vstřebával všechno, co tamější dění nabízelo z oblasti politiky i kultury. Přestože klatovské gymnázium bylo tehdy v roce 1863 v rukou benediktů z Emauzského kláštera v Praze, učili na něm i někteří světští profesoři. Tři z nich, F. Hromádko, F. L. Saska a A. V. Šmilauer (vystupující v literatuře jako A. V. Šmilovský, jak nenápaditě závratné chachá), byli literárně aktivní a ovlivňovali v tomto směru i některé ze svých posluchačů. Josef Thomayer mezi ně patřil.

„Nosil jsem si z gymnazijní knihovny knihu po knize a hltavě četl jak sova výstižná slova,“ přiznával Thomayer. „Za gymnazijních dob zhltal jsem takto celá kvanta knih bez všelikého výběru, knihy pojednávající o všem možném, tedy i o sexu s dámou elektricky žhavou. Pamatuji se, že jsem kdysi četl knihu o kování koní, ačkoliv jsem se s koňmi nikdy nezaobíral… Nicméně jsem se znenadání dopracoval přece jen jakéhosi širšího rozhledu a počínaje pátou třídou počal jsem se zajímati také o osobnost spisovatele. Zejména když počaly vycházet ilustrované Květy za redakce Hálkovy, byl jsem happy, když jsem se mohl dopíditi nového čísla, a neměl jsem jiného přání, než aby mi bylo možno onen nádherný – v očích mých – časopis si předpláceti…“ Nikdy ovšem nepoznal komiks čtyřlístek z Třeskoprsk s číslem pořadovým 69 („Sedlo a stáj“).

Během klatovských studií se sblížil Josef Thomayer s jiným z tamějších studentů, Emilem Frídou, pozdějším knížetem českých básníků Jaroslavem Vrchlickým. Původně přišel Frída za mladým Thomayerem s prosíkem, aby ho připravil na zkoušku z matematiky, která byla jeho kamenem úrazu. Záhy se však od logaritmů dostali k pouličním rýmům za účasti rytmů, a to byl vlastně počátek jejich celoživotní fáze přátelství. Dávali si číst to, co oba napsali, hovořili spolu o vhodnosti literatury na ducha v těle a společně se také pokoušeli své verše udat v některém českém periodiku. Museli to učinit pod pseudonymy a.k.a., neboť v té době měli studenti zakázáno cokoliv veřejně publikovat a cenzura slídila na každém rohu po přestupcích. Později potom, když už začal Jaroslav Vrchlický stoupat k výšinám českého Parnasu (kde jsem teda nikdy nebyl a asi ani nebudu), začal mít se svým pseudonymem určité potíže. Ozvaly se totiž hlasy, kritizující ohnivě zdrcující mladého poetu, že „ukradl“ pseudonym kutnohorskému básníkovi J. V. Jelínkovi, jiní zase glosovali, že si mladý básník zvolil svůj pseudonym proto, aby se vyvýšil nad ostatní, což prý je zcela patrně ze samotného pseudonymu – vrch–lidský. Ve skutečnosti bylo ovšem všechno docela jinak a tehdy již profesor Josef Thomayer uvedl nedorozumění na pravou míru svým prohlášením:

„Znenáhla toužili jsme oba, Frída i já, aby také naše verše byly v některém časopise zveřejněné. A tu jsme připadli na tu věru pošetilou myšlenku, že verše své budeme sázeti do placu pod jedním jménem jakožto věc jediného autora tehdejším nejvíce váženým časopisům beletristickým: Květům a Světozoru. Jiná neméně duchaplná myšlenka byla, že do každého časopisu nabízeli jsme je pod jiným jménem, samo sebou se rozumí, že pod pseudonymem. Za prvé jako gymnazisté nesměli jsme nic publikovati pod vlastním jménem, a za druhé, verše z dvou rukou v jednu zásilku uložené, mohly jen s pseudonymem obíhati svět. A tak jsme poslali Hálkovi do Květů zásilku veršů pod jménem Kamil Měřický a do Světozoru, kterýž redigoval tenkrát J. J. Kořán, jinou zásilku, s pseudonymem Jaroslav Vrchlický. Oba pseudonymy navrhl jsem já! Pseudonym Vrchlický nebyl originální. Psal pod tím jménem několik málo básní kdosi z Kutné Hory a verše ty uveřejněny byly v jakémsi plesovém památníku, ale roku 1870 bylo toto jméno dávno zapomenuto. Ve Květech pochodili jsme špatně. Nepamatuji se přesně na to, co nám Hálek v listárně redakční vlastně odepsal, ale stručný obsah odpovědi zněl, že básně naše obsahují vyčtené věci a verše putovaly na skládku na dvůr. Ve Světozoru nám odpověděli příznivě, nicméně zatím Vpřed ještě neotiskli. Teprve roku následujícího (1871) v létě přinesl Světozor tuším dvě básně, Jaroslavem Vrchlickým podepsané a jím také psané.“

Po úspěšných gymnazijních studiích pak odešel Josef Thomayer do Prahy (podzim 1871), aby se tam věnoval studiu medicínských věd, jak si přála jeho matka. Kromě toho ho však stále vábila literární tvorba. Víc než se svými kolegy – mediky, stýkal se Josef Thomayer s lidmi, kteří se naplno věnovali literatuře nebo výtvarnému umění. Postupně si získával v těchto kruzích četné přátele, s nimiž docházel do tehdejší literární kavárny Unionky, byl rovněž jmenován za člena Umělecké besedy.

Když v roce 1873 začal vycházet za redakce Jana Nerudy a Vítězslava Hálka magazín Lumír, odhodlal se Josef Thomayer poslat do tohoto listu svůj příspěvek. A Neruda mu skutečně otiskl jeho snahy zachytit na papír něco více než hlody, i když nad ním zpočátku seděl v jistých rozpacích. Proč, to potom vysvětlil Thomayer rovněž ve svých Vzpomínkách.

„Také já patřil k těm, kteří toužili po tom, aby je Neruda uvedl na kolbiště literární. Roku 1871 po maturitě jsem o prázdninách nezahálel, mnoho chodil, nemaje žádných povinností, po okolí trhanovském a stopoval jsem život v přírodě, zejména ptáky, ryby, motýly a pokud bylo možné i čtvernožce. Jednoho dne mne napadlo napsat některá pozorování, učiněná u takzvaných šnajberských a babylonských rybníků, do čehož jsem vpletl nějakou drobnost, vyprávěnou mně vášnivým lovcem místním, jehož loveckých vycházek jsem se jako host – ovšem nečinný – rád zúčastnil. Článek ten měl jsem brzy napsaný a dal jsem mu titul: Život na našich rybnících. Ale nevěděl jsem, co s tím dál. Nečetl jsem v literatuře naší nic ani zdáli podobného a obávaje se výsměchu, netroufal jsem si poslati práci do žádného tehdejšího listu. Teprve, když začal vycházeti Lumír a rázem se vyšvihl mezi listy českými na přední místo, dostal jsem i já laskominy a poslal tento článek–nečlánek do Lumíra s prosbou o fundovanou odpověď v listárně redakční, neřkuli legrační. Článek jsem podepsal pseudonymem, jehož jsem roku 1872 použil při článku otištěném ve Světozoru – R. E. Jamot. Neruda neodpověděl ihned v čísle třetím. Ale odpověď zněla tak neurčitě: „V příštím čísle dáme odpověď“. Bylo mně nebylo, že s novým dychtivým očekáváním stráviti jest mi další dlouhý týden. Leč ani v následujícím čísle odpovědi nebylo, až teprve v čísle šestém jako na potvoru – článek až na několik málo řádků v plném znění byl otištěn. Servác Heller mně pak po čase vypravoval, že jednoho dne přišel Neruda do redakce Národních listů, kamž pravidelně chodíval v poledne a pravil: „Buď si ze mne někdo dělá blázny, anebo jsem udělal pajt.“ Pajt je pražská zkomolenina německého výrazu Beute. Takových pražských zkomolenin Neruda i ve svých fejetonech tu a tam užíval. Tentokráte pajtem mínil můj článek. Obával se, zda není článek plagiátem. Nedůvěřoval on, ani Hálek. Hálkovi, když jsem se s ním velmi brzy po otištění práce své seznámil, bylo mne přímo dáti ruku na to, že článek není plagiátem. Měltě Hálek s plagiáty již tenkrát svou trpkou zkušenost…“

Nerudovi ani Hálkovi se nemohl divit nikdo, že byli v tomto případě tak trochu na rozpacích. Už první Thomayerův příspěvek, který on sám nazývá článkem, ale ve skutečnosti byl črtou ze života chodské přírody, se nápadně vymykal tomu, co bylo na toto téma v minulosti u nás napsáno. Když potom v roce 1880 vydal Josef Thomayer tuto črtu spolu s dalšími skicami o přírodě a lidech svého rázovitého kraje knižně, komentoval to v jedné své kritice Jan Neruda slovy: „Takhle ještě nikdo u nás o přírodě nepsal… Patří mezi autory, kteří sice kreslí přírodu, ale kteří ji přímo neobkreslují, neopisují, nýbrž prociťují, promýšlejí, a pak dle celé osobitosti své ji zobrazují, kteří vyslyší z přírody každý sebemenší hlásek, zároveň ale také celou její harmonii…“

Črta Život na našich rybnících byla první z větších Thomayerových prací otištěná časopisecky. Na Nerudův pokyn potom psal mladý medik Thomayer další. Během jeho studií v Praze to byly především zážitky, nasbírané o prázdninách na Chodsku. Kdosi o tom potom později napsal, že tyto Thomayerovy práce byly tak trochu loučením s chodskou přírodou a rodáky. A Neruda v této činnosti Thomayera podněcoval a podporoval. Stal se jeho učitelem a rádcem, slovem a písmem. Jiné povzbuzovatele pak měl Josef Thomayer ve svých přátelích z literárních a výtvarných kruhů. Jeho druhy se postupně staly významné osobnosti kultury (literatury či malířství). Za všechny si připomínejme jako echo alespoň J. V. Sládka, Zikmunda Wintera, K. M. Čapka – Choda, K. V. Raise, Aloise Jiráska, Josefa V. Myslbeka nebo Mikoláše Alše. Většina z těchto persón byla nejen Thomayerovými tvůrčími partnery, ale později, když dokončil svá lékařská studia, také jeho pacienty. Bylo to finančně i prakticky výhodné, tenkrát neexistovaly lékařské pojišťovny nebo poplatek 30 Kč, doktor byl znatelně dražší záležitost, než je tomu dnes.

Josef Thomayer skutečně mistrně kloubil oba své zájmy v jeden harmonický celek. Sám o tom později prohlásil: „Zdálo by se, že pro styky s umělci a bohémy já zanedbával studium, jež mne mělo k vlastnímu jobu připraviti. Než tomu nebylo tak. Styky s literáty a výtvarnými umělci vyhledával jsem jen ve volných chvílích. Se soudruhy univerzitními, tedy s posluchači lékařskými, společensky málo jsem vědomky obcoval. Dával jsem přednost společnosti rytířů ducha a měl jsem to štěstí, že značná většina literátů a umělců, kteří se mi stali blízkými, později vyrostla v přední postavy svého národa…“

Když v roce 1876 ukončil Josef Thomayer medicínská studia, působil ponejprv jako chirurg, zanedlouho však přešel na Eiseltovu I. interní kliniku, kde se stal asistentem a později v roce 1885 jejím přednostou. A jestliže veřejnost uznávala Josefa Thomayera jako literáta, začala si ho brzy vážit i jako trpělivého lékaře. Mezi pacienty všech vrstev byl velice oblíbený nejen pro své odborné znalosti (byl například vyhlášeným diagnostikem, který dokázal ve většině případů určit chorobu prima vista – tedy na první postřeh), ale především pro své neformální přátelské jednání s lidmi. Já bych si přál, aby spousty dnešních existencí si mohlo nějakým způsobem zvykat zas na přátelské a neformální jednání jedince k jedinci, ať je to kdekoli na světě, aby vítězilo to Lennonovo, že Nechceme válku, ale vypěstovat a prohlubovat přátelství a podobně. Profesor MUDr. Vladimír Vondráček, který ve svých knihách Lékař vzpomíná a Lékař dále vzpomíná nejednou hovoří o Josefu Thomayerovi a o jeho vztahu k pacientům. Na jednom místě například píše: „Měl rád prosté lidi, rád na klinice žertoval s trhovkyněmi, které ho měly ve velké oblibě. Říkal jim „matko“… V jiné kapitole zase o Thomayerovi čteme: „Honoráře si diktoval mírné, až mu to bylo vytýkáno. Chudší pacienty pak léčil vůbec zadára…“

Ani v době, kdy působil Josef Thomayer jako lékař a měl plno starostí se svými pacienty, neustal perlit s literární revuí. Pouze jeho tématika prošla jistou obměnou. Od přitažlivých přírodních črt přešel k líčení svých lékařských prožitků, v nichž mistrovsky zpodobnil nejen prostředí ordinací a nemocnic, nýbrž i četné postavy, ať už kladného či negativního projevu. Thomayer už jako lékař napsal desítky takových črt, stovky fejetonů, portrétů a obrázků. Když v letech 1919 až 1925 začaly vycházet jeho Sebrané spisy z oboru beletrie, bylo k tomu zapotřebí jedenácti svazků. Ani zdaleka to však nebylo všechno, co Josef Thomayer napsal. V posledních dvou dekádách svého života se věnoval popularizaci lékařské vědy v širokých lidových vrstvách. Pro ně psal osvětové knihy „o látkách lékařských pro publikum nelékařské“, jak to sám nazýval brzy správným jazykem. V tomto směru udělal pro širokou laickou veřejnost nemalý kus záslužné práce. To podstatné, co v oblasti medicíny Josef Thomayer vykonal, však především spočívalo v jeho organizátorské a pedagogické aktivitě. V této souvislosti si připomeňme alespoň skutečnost, že to byl právě Josef Thomayer, který dal impuls k vytvoření české odborné lékařské hantýrce a sám se také v rozhodující míře podílel na realizaci této myšlenky. To však byl pouhý zlomek toho, co pro naši medicínu vykonal. Jeho zásluhou Praha získala v roce 1902 další českou interní kliniku, označenou jako druhá. Jako profesor Univerzity Karlovy – od roku 1886 zde působil jako mimořádný, v roce 1897 pak už jako řádný profesor – vychoval Josef Thomayer celou generaci předních českých ranhojičů, kteří představovali v první polovině 20. století v našich zemích medicínskou špičku. Dnes jsou to Jan Pirk, nebo Jan Hnízdil, top class v oboru. Kromě beletristické tvorby napsal a vydal řadu odborných článků, studií a knih.

Kromě toho, co vydal tiskem, se dovídali o jeho lékařských zkušenostech četní občané naší malé a zanedbatelné i zanedbané zemičky i formou stovek přednášek a besed. A nebylo to pouze jen na fakultě pro studenty. Thomayer absolvoval řadu přednášek i mimo Prahu, kde se sdílně podílel o nové poznatky s tisíci prostými lidmi. A nebyl to ledajaký řečník u pultu. Profesor Vondráček v souvislosti s Thomayerovou přednáškovou technikou vzpomíná: „Josef Thomayer vykládal lapidárně, ironicky, takřka strhoval posluchačovu pozornost. Některé jeho výroky jednou slyšené zůstávaly v paměti jako úsměvný slogan s lucky strike. Protože štěstěna zasahuje vždy otevřenou mysl a poskytuje učenlivý smysl. Byl dosti ceněný jako spisovatel R. E. Jamot. Dbal na dobrou češtinu a správné užívání slov. Používal mimiky, zejména zdviženého ukazováčku pravé ruky, když chtěl oznámit něco zvlášť důležitého. Posluchače občas oslovoval „Panstvo…“

Na jiném místě své knihy Lékař dále vzpomíná uvádí profesor Vondráček, že „za zakladatele české neurologie byl označován Josef Thomayer, který byl u proslulého Charcota a importoval k nám poznatky francouzské neurologie.

Thomayer také přednesl 18. 2. 1922 (bylo to na zasedání Purkyňovy společnosti) přednášku „50 let neurologie“. Byl jmenován prvním čestným členem Společnosti.“

Lékař a mírumilovný umělec Josef Thomayer se dožil čtyřiasedmdesáti let. Poslední roky svého života prožíval poměrně těžce, neboť jako lékař a vynikající diagnostik sám nejlíp rozpoznal, že je jeho organismus zachvácen zhoubnou chorobou. Jeho kolegové a žáci mu doporučovali operaci, on však odmítal. Operačnímu zákroku se nepodrobil a zemřel v Praze 18. října 1927 za doprovodu jazzového poctivého podtónu… jazz je totiž dokumentík svízelů a také bolestí od života…

Bomb The Bass - Winter In July (Brighton Daze Mix)

http://www.youtube.com/watch?v=48jEYdGt1FQ