JAROSLAV VRCHLICKÝ
☼ 17.2.1853
Louny ♂ 9.9.1912
Domažlice
„Do národa pochmurného
jak prudící pruditel a meditativního jak sám pastýř, velvyslanec sám sobě
velitel, nebo též úspěšný věřitel, žijícího posud smyslem spíš vnitřním než
smysly vnějšími, i v rozkoši melancholického a teskného, vtrhuje nikým
nezván a nepoznán Vrchlický na křídlech poezie s jásavou fanfárou,
optimisticky a skutečnostně vyladěn, plný hladu a žízně po všech darech země
úrodné a světa perspektiv, prudce a horce zmocňující se života ve všech jeho
tvarech, obrysech, darech, poezie výbojná a nerozpačitá udává tón, která nalézá
na každý pád a na každou mystickou záhadu ihned svěží odpověď, jako rozvádí
rychle každou disonanci v harmonii, hřejivá v barvě, smyslná ve
formě, útočná v intonaci a nezapomenutelná každou hodinu…“ (F.
X. Šalda – 1912 na pohřbu vlastence)
*
Emil
Frída (pseudonym Jaroslav Vrchlický mu zvolí až za několik let jeho kámoš do
deště a pozdější slavný lékař Josef Thomayer) se narodil v Lounech, ale
v rodném městě pobyl jediný rok. Rodiče Jakub Frída a Marie, rozená
Kolářová, přesídlili do Slaného, do téměř deseti let žil pak chlapec u svého
strejdy Antonína Koláře, faráře v Ovčárech u Kolína. Farář uzpůsoben
přibližovat lidem čáry s vírou v Boha a také v prosperitu.
Gymnaziální studia zahájil ve Slaném, prošel ještě gymnázium pražské a roku
1872 skončil středoškolské mučení maturitou v Klatovech. Žádné z míst
se však nemůže pyšnit svým vlivem na básníka, u Vrchlického nepozorujeme hlubší
vztah k nějakému městu, kraji, zákoutí. Ani Praha mu není ničím víc než
jen vnějším panoramatem života stahovaného do pekel přiblblým dramatem.
Vstoupil zde nejdříve do arcibiskupského semináře, po krátkém čase přešel na
filozofickou fakultu, kde studoval do roku 1875 samé lepší poznatky o národě.
Studium ani neukončil zkouškami, houževnatěji než na povolání učitelské se už
chystal na dráhu uměleckou. Jeden rok, 1875–1876, byl v Itálii jako
vychovatel v hraběcí rodině Montecuccoli–Laderchi; to už měl za sebou publikování
v časopisech i knižní vydání neotřelé básnivé sbírky snů Z hlubin.
Verše
začal kupit k sobě už jako student. Nejdříve byl ovlivněn domácí citovou
atmosférou šedesátých let a moderní německou melancholickou poezií jako já
v případě Kraftwerk a Das Modell, Die Roboter. Ovšem už v první
sbírce se tklivá lyrika potkává s bohatšími skladbami. Za rozhodující pro
proměnu nadaného mladičkého epigona ve virtuózního pana básníka jsou považována
léta páně 1873–1876, kdy se vrhá do studia francouzštiny a italštiny a jejich
literatur. Odklání se poněkud od německy psané literatury, která byla do té
doby všem našim spisovatelům prubířským kamenem, u Italů a Francouzů oceňuje
zejména rétoričnost a smyslnost. A hravost a důmyslnost. Románský literární
svět ho chytil za srdce. A nejen literární svět, také italská příroda – zářící
slunce, jasné nebe, lahodný vzdoušek, moře – to všechno v jedné lajně se
navždy vrývá do smyslů mladého básníka. Neviděl sice Řím ani Neapol, jeho
italský pobyt je omezen na okolí Modeny a Livorna, Itálie na něj tedy nestihla
působit svými městy, uměleckými památkami, ale odrazila se v jeho díle
přírodou a svým literárním bohatstvím. Géniem Itálie je básníkovi Dante machr
nad machry v Božské komedii (o dva roky později začne Vrchlický překládat
tento jeho odkaz světu bez vad a nedodělků), za génia Francie si volí zcela
právem Victora Huga. Podle jeho Legendy věků se Vrchlický pokusil vytvořit
rozsáhlý básnický cyklus Zlomky epopeje, ve kterém zamýšlel postihnout duchovní
dějiny lidstva v příznivých barvách. Snažil se zachytit význačné dějinné
momenty tak, jak to odpovídalo jeho přesvědčení a pokroku lidské společnosti
směrem ke svobodě, humanitě a vnitřnímu zušlechtění člověka, který má tak často
tendenci stát se dobytkem. Úvodem zamýšleného cyklu je sbírka Duch a svět.
My
roztrhneme každou clonu,
my přelomíme každý vzdor;
od Hespera až k Orionu
v moři světla, mořem tónů
kdys písně naší země zazní chór!
zpívají
si hrdě budoucí lidská pokolení po kolena v malicherných svárech, ale
zbytečných až po okraj.
Ještě jeden básník uvedl do tehdejší
české poezie optimismus moderního věku pramenící z pokroku vědy a
techniky, nedotčený ještě skepsí přelomu století – Jan Neruda v Písních
kosmických:
před žádnou, žádnou záhadou své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší svým duchem zazvoníme.
Ačkoli
obě sbírky vyšly ve stejném roce, je to spíše dílo náhody a působení doby než
vzájemného vlivu. Po umělecké stránce jsou totiž knihy rozdílné. Neruda vyšel
z národní písně, je ostrý, ironický buřič. Vrchlický se opájí bohatostí
verše a kráčí ve stopách moderních francouzských básníků. Pátá původní kniha
Jaroslava Vrchlického Duch a svět mu s definitivní platností vydobyla
vůdčí postavení v české poezii nevinné to doby zrání a rozpuku.
(Oslavovaný a milovaný Vítězslav Hálek už nežije, Nerudovo básnické dílo –
silné jak dělo zatím není extra ceněno, Josef Václav Sládek vydá většinu svých
sbírek až v následujících dekádách.) Pestrostí témat, šíří básníkova
záběru, silou výrazu a krásou jazyka patří epopej lidstva na významný piedestal
české kvalitní literatury, i když je ochuzeno o to, že se Vrchlický ke
světovosti nepropracoval vlastní silou čerpanou z hloubi české národnosti,
ale že ji přijal jako hotovou evropskou konvenci, ovšem obohacenou o vlastní
náhled, vlídnost vnímavého pohledu.
„Mně
v hloubi srdce vždycky láska zpívá,“ svěřuje se v jedné básni.
Opravdu, láska je Vrchlickému vždycky měřítkem skutečných hodnot, je centrem
vyzařování, kolem něhož se točí i vnímání všeho ostatního i podružného.
Nejvlastnější oblastí jeho tvorby je proto lyrika, vedle přírodní a reflexívní
hlavně lyrika milostná, která chce být obohacením dobrodružství samotných, ale
je mimoděk vedle vyzpívání hlasů života i básníkovým deníkem. Prožíval mladická
vzplanutí a toužil po opětované lásce, té velké, indiánské, opravdové, nebo
delfíní, to jest ne marnotratné, ne nazmar, ne vysloužilé definitivně.
Do
jeho života vstoupila po návratu z Itálie krásně opálená a měla podobu
jisté Ludmily Podlipské. Vrchlický v té době jezdíval ke svému druhému
strýci do Veltrus; zdejší zámecký park byl romantickou scénou rodícího se citu
mezi třiadvacetiletým básníkem a patnáctiletou dcerou spisovatelky Sofie
Podlipské. Štěstí, o němž za italského pobytu jenom naprázdno snil, bylo náhle
hmatatelnou skutečností. Po tři roky trvající kypící romance se 4. srpna časně
zrána 1879 stala Ludmila paní Vrchlickou. Úplnost citu šťastného milence a
novomanžela zní od první po poslední báseň Eklog a písní a v erotickém
cyklu sbírky Poutí k Eldoradu. Vrchlický je totiž jeden z mála
básníků, kterého k milostným pletkám a veršům inspiruje krom milenecké
vazby také láska nemanželská. Nikdo nemůže pochybovat o upřímnosti velkých
citů. O to horší bude jednou drastické probuzení, až pozná, že ho Ludmila
vlastně nikdy naplno nemilovala, a že její souhlas k sňatku byl snad jen
poslušným odevzdáním se na povel maminčina trapného přání.
Ale
ke zklamání je dosud ještě daleko. Ani ne třicetiletý básník dospěl
k vrcholu. Existenční zajištění mu přineslo jmenování oficiálním
tajemníkem české techniky; není to zrovna skvělé místo, ale nevyžaduje zas
mnoho namáhání se do práce, a tak může Vrchlický perlit po většinu svého času
nebývale zralou uměleckou tvorbou. Námitky případných moralistů (některé básně
a divadelní kousky cenzura nestrávila asi z mravnostně mravokárných
důvodů) a obhájců naivně vlastenecké poezie nemohou nic měnit na tom, že je
všeobecně pokládán za zářný příklad české poezie po 12 měsíců celoročně. Nic mu
nestojí v cestě, jeho talent se může volně rozvíjet, zdolávat nejstrmější
básnické a překladatelské oříšky na trase. Má před sebou desetileté vrcholné
období. Den po dni bude sedat ke svému pracovnímu stolku v pracovně bytu
na Palackého nábřeží, hodinu po hodině budou z jeho pera vycházet básně,
dramata, pojednání, překlady, články, studie, přednášky, informace k dobru
více než zřetelné. Uvádí do české poezie nejrůznější veršované formy, u nás
dosud zcela neznámé nebo málo používané, a ukazuje tak možnosti dalšího vývoje
českého verše. Co se jinde vytvářelo staletí, přenáší do Čech, aby pomohl české
literatuře taky postavit se na nohy a srůstat s evropskou. Práci celé
jedné generace vykonal v oblasti překladatelské, pouhý seznam překladů
zabere několik stránek čtení, záživného díky názvům prací.
Zastavme
se alespoň u dvou svazků moderní francouzské poezie, které pomohly
v nástupu generaci devadesátých let, dále vzpomeňme jména Rostand, Hugo,
Petrarca, Dante, Michelangelo, Tasso, Calderon, Gœthe. A to jsme pominuli
moderní slovutnou italskou poezii, portugalskou literaturu, oblast anglickou a
další high-lights v záplavě jmen. Z bílých ploch na překladatelské
mapičce zbyla po zásahu Vrchlického a jeho nejbližšího přítele a
spolupracovníka J. V. Sládka jen místečka jako pole neoraná.
Počátky
dramatické tvorby Jaroslava Vrchlického spadají do let 1881–1883, tedy do let
mezi prvním a druhým otevřením Národního divadla. Nová krásná budova
s daleko větším počtem míst, než mívávalo Prozatímní divadlo, provokovala
ctižádost spisovatelů a básníků vyšvihnout se na prknech, která bez ustání
znamenají svět v jeho celistvosti. Snilo se o nastávajícím rozkvětu české
dramatické literatury a otázkou národní hrdosti se stal původní repertoár, Češi
už dospěli a nechtěli přejímat překlady německých a francouzských her. Jak by
těmto svodům mohl odolat básník tak všestranného nadání a tak rychlých reakcí,
jako byl právě Vrchlický! Chtěl se prosadit i jako autor divadelních her a
reprezentativní česká scéna, Národní divadlo, samozřejmě s nadšením uvítala
spolupráci tohoto propracovaného českého básníka. Brzy však mohlo být jasné, že
Vrchlický nebude českému dramatu tím, čím se stal dokonale české lyrice. Bude
dramatikem vždy jen „mimochodem – aby se neřeklo“. Ale objevil pro naše divadlo
mystické Řecko a antický Řím, renesanční Avignon i středověký Karlštejn.
Vzletnými verši okouzlil diváka a přesvědčil ho, že nejpřirozenějším lidským
citem je láska, což dodnes parchantíci skrčci cvrčci hanební – nebo nekalé
hyeny a smutní cynici namísto dodržování hygieny a dobrých hygieniků – viz ta
vaše různá zaměstnání postrádající skvělou úroveň, nepřirozeně projevení
dobrých mravů a citů neznají za své klady a za své výhody. „Já budu pět, i
láskou umíraje, jak láska nádherná je,“ vyznává Doria v Soudu lásky, hře
plné milostných vzplanutí, plné lyriky i slušivého humoru. Vrchlický ji napsal
doslova jedním dechem – během tří dnů a vůbec ho to nebolelo, neměl nateklou
namoženou část těla, ani problém s vnímáním. Přesto patří Soud lásky mezi
asi pětici her, které se z jeho zhruba čtyřiceti dramat udržely na
jevištích našich divadel. Tou nejúspěšnější je Noc na Karlštejně, oblíbená pro
prostě lidský pohled do soukromí velkého českého krále Karla IV., pro úsměvnost
zápletky a vlastenecké cítění.
A nyní, když vidím, jak se dílo mé daří, když vidím, jak
země před mým nezakaleným zrakem vzkvétá a lid bohatne, jak snaha má je
pochopena a uznána, když vidím, že jsem milován – tu chci překonati sebe
v lásce k této zemi. Kdyby každý učinil ze své výspy země za dobu
svého panování, co já jsem z Čech učinil, nepoznali byste Evropu
v několika desetiletích. Vždyť mnoho z nás sní o samých lepých
časech, o spolupráci vyplývající jako ze včelstva…
Jediné
dramatické dílo Jaroslava Vrchlického uzrávalo pozvolna, a hlavně, to si
vštěpte někam, kam to budete mít stále s přehledem k dispozici: nenásilně. Antickou trilogií Hippodamie
(jednotlivé části se jmenují Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie)
vytvořil spolu se skladatelem Zdeňkem Fibichem velkolepý scénický melodram o
osudové vině a trestu a o spalující vášnivé lásce, který je bezesporu vrcholkem
jeho snažení se pro divadlo a nemá obdoby v žádné evropské ani světové
dramatické literatuře.
Dvakrát
v životě se zúčastnil bojů o zaměření české poezie a literatury vůbec.
Poprvé, v letech 1877–1880, byl spíše jedním z objektů sporu mezi
časopisy Lumír a Osvěta. Hlavně věci znalá a populární Eliška Krásnohorská
tehdy lumírovcům vytýkala nedostatek zájmu o národní témata, jejich orientaci
na cizí vzory a opomíjení potřeb českého národa. Na obranu sebe, Vrchlického a
Zeyera se v Lumíru postavil J. V. Sládek a zanedlouho nato uklidnil obě
strany – přiznáním kusu pravdy tam i tam – Jan Neruda. Tyto literární půtky
nemohly Vrchlickému příliš ublížit, byl mladý, úspěšný, spokojený.
Zato
ho bolestně zasáhly útoky let devadesátých. Každá nová generace, každý nový
směr se musí vyrovnat s dosavadní literaturou. A reprezentantem tehdejší
české poezie byl především Vrchlický, jehož nešlo pominout, obcházet, nebrat na
velkou váhu. Sám básník měl velmi umírněnou povahu, dokázal být k mladým
přátelský i přes bariéru věku a významu, nelze mu upřít ani snahu pochopit
jejich poezii, vždyť přece za svého života pochopil a přijal tolik básníků
cizích. Jenže v této době byl již příliš uzavřen do vkusu sedmdesátých a osmdesátých
let, jeho chápání modernosti bylo odlišné než u mladých a troufalých negaunerů.
Na ně působili daleko víc než románské vlivy skandinávské, Němci, Rusové. Tady
Vrchlickému vypověděl poslušnost jeho um vnímat a selektovat pro sebe to
nejvíc, to nejlepší. Nedivme se, má za sebou léta vypjaté činnosti, hlásí se
únava, smutek nad hořkostí soukromého života. Nemilosrdné výpady mladé generace
jsou pro básníka o to komplikovanější, že vyšly rovnou z řad jeho žáků.
Z bezohlednosti dekadentních slov a rádoby pouček se senzibilní křehký
básník už nikdy nezotaví, jak by sám potřeboval. Degradující debílci mohou vždy
velmi snadno přehlušit gradující bílky… tedy ty nepošpiněné a myslící mozky.
Dojde
však smíření se životem. Ve svých verších se vyzpovídá z žalů, trpkosti
jako šťovík nevítán snad v žádném kulturním okénku, obav a postupně se
hodí do klidu a dospěje do fáze tiché rezignace. Ještě dlouho bude psát, než
roku 1908 onemocní. Poslední čtyři roky života jsou léty pomalého a jistého
umírání. Je většinou uklizen do kouta od své rodiny, dcer Milady a Evičky, dny
se vlečou v nečinnosti, děsu a hrůzostrašných zklamáních. Smrt pro něj
znamená úlevu.
Každý
literární kritik nebo historik musí zaujmout k jeho tvorbě stanovisko,
nežádejme toto ale po nejednom chcípáčkovi připitomělém (inu stěží jen
domnělém). Drtivá většina těch normálních se shoduje v tom, že vykonal
spanilé dílo, přesahující téměř možnosti jedince, že jeho práce je rozsahem a
významem rovna práci celé generace. Tak hodnotí Vrchlického literární historie.
A elegantní kusy čtenářek a čtenářů, kteří zásadně nepěstovaly komplexy, ale
raději snad komiks nebo žertíky na denním pořádku?
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pustou pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
Vzpomínáte
si? Není k tomu co dodat.
Že 29.8.2013 slaví narozeniny 55 let Michael Jackson, tak tam dejme i toto jeho stereo: http://www.youtube.com/watch?v=BnALWjKNO7U
|
