FERENC LISZT

☼   22.10.1811  DOBORJÁN     ♂     31.7.1886    BAYREUTH

Ferenc Liszt futurista – tedy jenom ne žádná zrezivělá forma rezidenta třímajícího jen aplikace s pozlátkem a netušícího vytříbenost průvodce s poezií, ne zbytečná holá existence bez magické špetky jen s naškrobenou účastí – ne tak častý bolestín, ani časté povrchní „přetrhdílo“ švihák lázeňský – on je oproti tomu nehasnoucí hodnota domény zlatým duchem zvýrazněná, žádné pozlátko pro ošidné – žádné kočičí zlato (citoslovce jen zabarvené ve zvuky jako kuki, nebo prošlý kurýr s prošlými noky nebo co to vlastně je?) „mé-é-é“ neetické kůzlátko – jeho oslňující zjev 19. století uměl ozářit hudební nebe celé Evropy. Jako v jednadvacátém století se to daří jednomu stěžejnímu DJ zvanému David Guetta, jakby také ne, když se s mixážním pultem vůbec nesere. Také naše pidi země tleskaly jeho umění. Když ulehl k posmrtnému spánku, napsala Eliška Krásnohorská: „Hle, zřítil se meteor! Teď zhasl v dálce – ale v kraji českém proň provždy plane světlá paměť, vděk i žal!“

Byl výjimečnou konstantou šíří svého formátu, mnohoznačností, ale i rozporností. „Příroda ho uhnětla v záchvatu nádherného rozmachu,“ napsala matka Lisztovy švýcarské žačky Karolina Biossier. Liszt poskytl mnoho podnětů k romantickým představám o životě. Měl velké úspěchy na koncertních pódiích i u žen; v jeho životě došlo k překvapivým zvratům, které si mnoho lidí nedovedlo vysvětlit – například přijetí nižšího svěcení, které tak ostře kontrastovalo s představou, jakou si o něm vytvořila široká veřejnost. To vše způsobilo, že se Liszt stal osobností, která byla neustále středobodem společenského zájmu. Zrodila se postava takřka legendární.

Mnohé z jeho života svědčí o tom, že byl umělcem hluboce filozoficky orientovaným a sociálně cítícím. Měl ušlechtilý vztah ke svým současníkům a k jejich tvorbě – k Berliozovi, Wagnerovi, Griegovi, Borodinovi i našemu Smetanovi (Litomyšl, Nové Město nad Metují, i Plzeň jeho ideálů vzpomíná). Dal se plně do služeb pokrokových hudebních ideálů, inspiroval a rozvíjel rodící se nové principy hudebního novoromantismu a napomáhal k uplatnění novátorským dílům.

PAGANINI KLAVÍRU

Byl největším pianistou 19. století a pronikavě zasáhl do vývoje klavírní hry i do samé techniky klavíru. Přisoudil tomuto nástroji kouzelné poslání: vyjádřit duši a cit jednoho člověka a tím spojovat mnohé posluchače bez rozdílu jejich naturelu.

Chceme-li charakterizovat Lisztovo místo ve vývoji klavírní hry, není nadsazený výraz revolucionář klavíru, a máme-li na mysli jeho klavírní techniku, nerozpakujeme se vrátit k dobovému, dnes už banálně znějícímu termínu Paganini klavíru. To zpíval snad zlatý slavík Karel Gott na uvítanou návštěvnic nejen do ložnic úhledného páru vábitelsky v Gottlandu: Mít talent co měl Paganini / Snad bys ty sám mi trylky hrál. / Mít talent,co měl Paganini / S houslemi sám bys v dešti stál. / Já bych stál tam v centru autostrád / A hrál ti dál své věčné / Mám tě rád, mám tě rád. / Mít talent, co měl Paganini / Šel bych pod tvůj balkon hrát.

Byl dobyvatelem koncertních hal, kde klavír nabýval pod jeho doteky orchestrálního charakteru, jako když Tim Simenon hravě zvládl vyšít orchestrální remix pro islandskou princeznu Björk na singlu k hudbě pro film – lahůdku nazvanou „Play Dead“. Osobní působení na posluchače tvořilo přitom neodmyslitelnou složku jeho uměleckého projevu. Dobře to vystihl Robert Schumann, když řekl, že Liszta je nutno nejen slyšet, ale i vidět. Charakterizoval ho jako „nejsmělejšího klavíristu naší doby“ a napsal, že „posluchače povznášel a ovládal jak chtěl. Tuto sílu k podrobení publika, schopnost pozvedat je, unášet a nechat klesnout zpět nenajdeme asi u žádného umělce.“

O osobnosti Ference či Franze Liszta se někdy ještě udržuje domněnka, že byl kosmopolitního smýšlení a působení; posiloval ji jeho nejasný původ. Podle starších, zejména německých biografií měl Liszt německé předky a jeho maďarský původ nelze ničím doložit. Z nových výzkumů maďarských badatelů vyplývá, že historická skutečnost není tak jednoznačně daná, neboť se jim podařilo vyčmuchat z otcovy strany Lisztovy maďarské předky.

Nejslavnější potomek rodu Ferenc se narodil 22. října 1811 v malé vesnici Doborján v tehdejší župě Szopron. Dětská léta prožil v prostředí maďarského venkova, doma se hovořilo německým akcentem a gramatikou. Otec Adam Liszt byl důchodním Esterházyovského panství a prvním chlapcovým učitelem. Po několika veřejných vystoupeních začal malý Ferenc v roce 1822 se studiem ve Vídni u Karla Czerného a odtud odešel v následujících sezónách do Paříže, kde se stal žákem Antonína Rejchy. U obou těchto pedagogů profesionálů českého původu získal dobré předpoklady k vývoji pro další vzdělávání se.

Stržen červencovou revolucí roku 1830, načrtl Liszt v Paříži Revoluční symfonii, k níž hodlal použít motivů z husitského a protestantského chorálu a z Marseillaisy. V tomto pohnutém okamžiku vpřed se hlásil k myšlence vyslovené filozofem Félicité de Lamennaisem, že „obrozené umění znamená umění sociální“.

SKLADATEL A DIRIGENT, KTERÝ NEPOTŘEBUJE ZNAMENAT OŘEZÁVÁTKO

V intenzívně prožívaném životě, jehož radost, ale i starost se mu předčasně odkryly již v chlapeckém věku, přicházejí brzičko chvíle, kdy si Liszt dost dobře uvědomuje, že koncertní činnost, fyzicky i psychicky značně náročná řehole, mu trvale nedokáže přinést vnitřní uspokojení. V dopisech svým přátelům se nejednou zmiňuje o únavě ze života velkého světa a projevuje obavy, zda žije opravdu užitečným životem a není-li mu souzeno hrát trvale roli světoběžníka a bavitele salónů. A to se teprve píše rok 1837, kdy stojí na počátku své závratné kariéry klavírního virtuosa.

Liszt však nechce být pouhým stájovým pinčem a atrakcí vyšlechtěnou pro šlechtické a měšťanské salóny, a proto se – o deset let později – zdánlivě náhle a k všeobecnému překvapení rozhodne vzdát tolik obdivované a nepochybně i lačně záviděné mety prvního klavíristy Evropy.

„Nastal pro mne okamžik,“ píše výmarskému velkovévodovi, „abych protrhl kuklu virtuozity a ponechal volný vzlet schopné myšlence…“

Hodlá se usadit ve Výmaru a zcela se věnovat komponování a dirigování. Je si vědom toho, co tak výstižně vyjádřila Gœthova a Beethovenova přítelkyně Bettina Arnimová, když bouřlivě oslavovanému klavíristovi řekla: „Mezi těmi, kteří tě oslavují, je málo těch, kteří ti rozumějí.“

Než však dospěje k tomuto životnímu předělu, Liszt křižuje Evropu a hudební veřejnost je nadšena jeho uměním a ohromena nevídaným vzestupem. Neméně ji vzrušuje a nedá spát Lisztův privátní život, v němž tak ohromující roli zásadní partie hrají ženy.

Silně citově založený Liszt prožívá havaj s ideální přílivovou vlnou a vždycky všechno s chutí naplno – své umění i své lásky. Jako čtyřiadvacetiletý mlaďoch playboy se zamiluje do hraběnky Marie d´Agoult (o šest let zkušenější samice), ta opouští svého manžela a odchází s milencem do ústraní ve Švýcarsku. Liszt se na čas vytratí z koncertních sálů a prožívá chvíle intimních slastí více než Lawrence Sanders; trvalou připomínkou lásky jsou vedle klavírních skladeb jeho tři děti, z nichž dcera Cosima se později stala spokojenou ženou Richarda Wagnera.

Nebyl by to však Liszt, kdyby natrvalo podlehl idyle venkovského nerušeného zátiší. Tento velký umělec s krví tuláka po hvězdách snílkově v oblacích nevydrží na jednom místě, neklidný duch ho zavede od města k městu a sám si někdy není jist, kde je vlastně jeho pravý domov. Je v Paříži, Ženevě, Pešti, nebo ve Výmaru? Poradíte? Jak to řekl Hector Berlioz? „Z hudebníků jsme myslím my tři – Liszt, H. W. Ernst, houslový virtuos původem z Brna a já – největší tuláci, které kdy vyháněl z vlasti neklid a touha po neznámu.“

Liszt zahajuje novou kapitolu svého života předlouhou šňůrou koncertů po evropských metropolích. Cesta ho tentokrát přivedla i do Pešti. Příjezd do rodné země po mnoha letech je triumfální, maďarský lid ho vítá jako velkého umělce a národního hrdinu, oprávněně. Na projevy úcty a díků odpovídá Liszt francouzsky, protože maďarštinu ve velkém nezvládá. Hlásí se však k maďarské národnosti, považuje se za „věrného syna maďarské vlasti“, jak to napsal na autografu hlavního cyklu Maďarské národní písně. Zachovala se i další jeho písemná prohlášení tohoto druhu a významu.

Vztah k uherské vlasti vyjádřil Liszt také svým skladatelským dílem. Hledal inspiraci v maďarské lidové tvorbě i ve svérázném projevu potulných cikánů; tak se zrodily jeho četné kompozice v „uherském stylu“. Uherská rapsodie (není rap a sodovka kámo) patří k nejznámějším, ne však k nejlepším jeho skladbám. Jeho vlastenecký cit vyjadřují rovněž Maďarské historické portréty (Magyar arcképek), jimiž vzdal hold významným osobnostem maďarské chvalné minulosti.

Osudová je Lisztova cesta do Ruska v roce 1847. V Kyjevě se seznamuje s kněžnou Carolinou Sayn–Wittgensteinovou, která ho zaujala natolik, že se rozhodl spojit s ní natrvalo svůj plodný život. Teď už definitivně zakotvil ve Výmaru a věnuje se komponování a pedagogické činnosti. Výmar nabývá zvuku prvořadého evropského hudebního centra, odkud pronikají do světa Lisztovy myšlenky o programové hudbě a šíří se hbité zásady moderního hudebního dramatu, jak je reprezentují opery Richarda Wagnera, které Liszt zavádí (zahajuje s pozdravem) na scénu výmarského divadla.

V roce 1858 se Liszt vzdal postavení kapelníka a odešel z Výmaru, ale po letech se opět vrátil a dělil svůj čas na střídačku mezi Výmar, Budapešť a Řím. Lisztova osobnost přitahovala do Výmaru mladé skutečné umělce z Evropy i ze zámoří; stávali se šiřiteli jeho tvůrčích ideálů a někteří i jeho žáky.

SVĚDECTVÍ POCTIVÉHO ŽÁKA

Když bylo Lisztovi třiasedmdesát let, podzim již zahájil zimu s vlněnou čepicí, navštívil ho ve Výmaru mladý vídeňský pianista a vyslovil přání přednést mu svou hru. Adept klavírního umění se jmenoval August Stradal. Nebyl odmítnut, vykopnut ze schodů, dostalo se mu příležitosti zahrát a Liszt ho přijal mezi své poslední žáky. Díky Stradalovi si dnes můžeme Lisztovu osobnost a zejména poslední roky jeho života osvětlit z úhlu méně obvyklého.

August Stradal se narodil 17. května 1860 v Teplicích v rodině advokáta. Vyrůstal v muzikálním prostředí, neboť jeho otec byl zanícený hudebník, uši používal k čemu je libo, po němž zdědily hudební vlohy všechny jeho děti, nejvýrazněji však nejmladší August. Po absolvování gymnázia odešel mladý Stradal za studiem práv do Vídně, jak to vyžadovala rodinná tradice, i když hudba byla jeho srdci mnohem bližší libůstka.

Stradal se zdržoval v blízkosti Ference Liszta od ledna 1885 až do jeho úmrtí posledního červencového dne 1886. Společně s několika dalšími žáky byl Lisztovi průvodcem, energetickým a poetickým sekretářem, opisovatelem i interpretem jeho nových skladeb. Mohl proto později zveřejnit autentické vzpomínky na svého velikého učitele a přítele.

„V Budapešti jsem se s Lisztem sblížil, jak to jen bylo možné,“ vzpomínal Stradal. „Přicházel jsem k němu každé ráno, abych mu napsal dopisy, přepisoval jeho skladby pro tisk a obstarával, co bylo třeba.“ Ze Strádalových vzpomínek vyplývá, že u Liszta nelze v pravém smyslu hovořit o vyhraněném pedagogickém systému, chaos mu byl s improvizovanými móresy bližší taktikou. Působivost jeho učební metody byla především v osobním příkladu, v tom, že Liszt studentovi skladbu předehrál.

Liszt vyžadoval plastičnost, čistotu a srozumitelnost přednesu, zpěvný tón. Když někdo hrál nečistě, říkal: „Perte si laskavě špinavé prádlo doma, ke mně s tím jak lempl nechoďte.“ Vedle zpěvnosti vyzdvihoval bohatost citu a vznešenost tónu. Stradal vyjádřil názor, že jako profesor konzervatoře by Liszt sotva měl pedagogické úspěchy. Když vyučoval na hudební akademii v Budapešti, jeho působení nepřineslo kýžené výsledky. Žáci, ač vybraní, nebyli na výši géniů a Lisztův osobitý koncept u nich nenalezl pochopení převládaného IQ. Liszt si postěžoval, že například v roce 1880 z patnácti pianistů v jeho třídě bylo sotva čtyři nebo pět vynikajících absolventů not.

Liszt se snažil přijímat do „zácviku“ jen technicky a umělecky způsobilá individua a výjimečné talenty. Přicházeli do Výmaru, Budapešti nebo Říma, aby se u Liszta učili chápat, cítit a vidět hudbu jako vyšší poslání a v nejširších souvislostech se všemi formami umění. Při velkém množství uchazečů, kteří se hlásili z celé planety, nebylo ovšem možné zabránit tomu, aby přicházeli i takoví, kteří byli pouze okouzleni Lisztovým zjevem a věhlasem a snažili se víc o napodobování než o tvořivý přístup.

V pozdních letech zaplňovalo Lisztovi veškerý volný čas komponování. Zanechal početné dílo, okolo jednoho tisíce skladeb, mnohé z nich jsou však jen novými verzemi starších prací, myslíte si tedy, že to mělo cenu jako remix dneška? Většinu z nich napsal pro klavír, který dokonale znal, a proto také mezi těmito skladbami nalézají dnešní interpreti díla dosud živá a působivá. Trvale jsou na pořadu dne i jeho klavírní koncerty a některé symfonické básně. Tato nová symfonická tvorba jako nositelka určité básnické ideje konkrétního obsahu (symfonie Dantovská, Faustovská) je spjata s Lisztovým jménem.

Lisztovy skladby byly často předmětem kritiky, ironických poznámek i útoků nejapných blbounů. Liszt však za svá díla nebojoval, nepolemizoval veřejně s odpůrci a říkal: „Já mohu počkat, co a jak.“

Až koncem života se změnil jeho poměr k vlastní tvorbě. „Zatímco v dřívějších letech se Liszt jen zřídka staral o uvádění svých skladeb, ba často dirigenty od toho zrazoval, v posledních letech byl šťastný, mohl-li je na koncertech zaslechnout. Zdálo se mi, jako by se v předtuše blížící se smrti zubaté chtěl ještě poohlédnout za svým veledílem,“ vzpomínal na mistra Stradal.

Liszt byl až do sklonku životu brilantní pianista, ač už pravidelně nehrál a jen občas zasedl za nástroj, aby něco kulantního přednesl svým žákům. Stradal uvádí, že slyšel nejednoho slavného umělce hrát ve vysokém věku, ale jejich projev byl už poznamenán ochabnutím některých smyslů. Kdysi vynikající houslový virtuos Joachim hrál dokonce falešně. Lisztův přednes, jak jej znaly tisíce posluchačů, zůstal však téměř neposkvrněn. Umělcova tvůrčí vitalita byla obdivuhodná a publikum stále znovu fascinovala. Liszt hrál bravurně ještě v roce své nehudební smrti, v lednu 1886, na koncertu svých skladeb, který v Římě uspořádali jeho žáci.

Na jaře roku 1886 odjel Liszt do Paříže a Londýna, aby byl přítomen uvedení svých skladeb a aby – v soukromí – potěšil hrou své ctitele. Tentokrát ho nedoprovázel Stradal, a proto tím větší bylo jeho zděšení, když Liszta znovu uviděl. Liszt byl neobyčejně vyčerpán a musel být přenesen z kupé vagónu do vozu. Byl téměř slepý – oční zákal pokročil – a nohy mu otekly až ke kolenům, ale s neskrývanou radostí vypravoval o velkých úspěších své optimistické hudby. Přinesly mu velké zadostiučinění a byly hojivou náplastí na křivdy a zapomínání, jež na sklonku života pociťoval v mezilidských vztazích.

Když August Stradal přijel koncem července do Bayreuthu, aby Liszta doprovodil do lázní Kissingen, kde hodlal podstoupit namáhavou léčebnou kúru, nalezl ho blouznícího ve vysoké horečce. Liszt nejmilejšího ze svých žáků už nepoznal.

Já jsem třeba žákem od Plastiků:

Ivan Martin Jirous

Magorovy labutí písně

(Litoměřice, Ostrov, Valdice lapák 1981 – 1985):

Ptali se svaté Cecilie

na nebi andílci:

Opravdu se Ti líbí

jak hrajou Plastici?

Za to jak krásně hrajou

za jejich Pašije

Pán Bůh je zvláštní branou

do nebe vpašuje

a k tomu ještě nezapomeňte na to připomenout si andílka klepajícího si nevinně na čelo a Ivanův upřený pohled s úsměvem vědoucího přednašeče, to vše nakresleno tečkovanou technikou od Emila Šourka…

Jan Borna, Na dosah, 2011 (publikováno v učebním kalendáři pro září 2013)

…

(poetika)

Hodně básníků mě vykradlo dřív,

než to napadlo mne.

Mám plnou skříň těch zlodějů

a od jejího úpatí

krmím své fantazie, oškubané koroptve.

http://www.youtube.com/watch?v=ZRAr354usf8

The Doors „People Are Strange“

AKHENATON: „DIRIGÉ VERS L’EST” (NASMĚROVÁN NA VÝCHOD)

Jsem srostlý se svými spisy, na Východ fouká pasát

mozek tě přivádí do pohybu, protože má zbraň je držena legálně

slova plují vzduchem, já hraju

se svými smysly víc než mariáš, mávám jimi na světle výhru nad temnotou

se stejnou vědou jako stavitelé pyramid

měním se zakuklen na jevišti

do bytosti z masa a krve, vylíhnu se z embrya

v jiném směru než známý kočár Cinderelly (pohádkové postavy)

mám tolik respektu pro život, důkaz mám ten,

že se mi nezamlouvá myšlenka konzumovat vejce

je to vzácně kdy, ale myslím, že jsem měl štěstí,

když jsem přišel na svět a dostal dar života, abych tak řekl dvakrát

Abd-El-Hâkim, hmyzí ryzí skutečnost

objevil se najednou, když oddíly volaly sedmdesátou třetí lidskou sektu, lidský rod

kde jsou tradice podtrhnuty, tam komunita

pro něco velikého není nic, veliké trápení výkladu biblických textů

mizí příjemně jako chrám v Efezu

posel z oblaků, důvod k latinskému označení Lucifer

znamená to označení „ten, co sem přinesl světlo"

s rytmem a přesností rysa

já vám povím příběh housenky, která se stává sfingou

modlím se, aby nezájem s tupostí nikdy nevyhrály

Abd-El-Hâkem vždycky hledí na Východ

Modlím se, aby nezájem s tupostí nikdy nevyhrály

Abd-El-Hâkem vždycky hledí na Východ

modlím se, aby nezájem s tupostí nikdy nevyhrály

Abd-El-Hâkem vždycky hledí na Východ

To, že boží síly mohou slavit význam v sálech

čekám na příchod Aïssy

361 stupňů mocné síly

síla samotné zemské přitažlivosti mě rozproudí

rotace kruhu kolem osy

vytváří síly vyzařující proudící od srdce na vnější okraje

to jsou síly božského Stvořitele

mohl bych o tom vykládat celé hodiny, ale bez užitku

jenom Třetí oko to obdivuje

rotace kolem středu toho dosahuje

já jsem tak stvořil verš pro každej stupeň

jako duch na schodech, který se snaží postoupit výš

věnuju svůj inkoust, svůj čas, svoje prosby

a 361 výkladů Bohovi

soudy diktované většinou nejsou tolik směrodatné

je bláznící osoba blázen a nebo jsme všichni blázni?

je to v pohledu důkladného rozboru

že můj výzkum je založený na bázi katalýzy

lidi s pitomým egem jsou jen lidi z lega

a nezáleží, jestli něco zůstává, je to jen nedopalek cigarety

protože diagnostikuji své stimuly, tak mám erekci

moje filozofie pozorování zbytků

a hmota, která tvoří maso, je legrační

více důležitá pro lidstvo je paměť, musíte jí věřit

že důkazy mých otců mě vedou

bez konce jako objekt shozen do prázdnoty

balance bude vytvořena namísto zatmění

uděláno zvěstovatelem Apokalypsy

východ slunce nenastane, tak pravili mí předkové

Abd-El-Hâkem vždycky hledí na Východ

Modlím se, aby nezájem s tupostí nikdy nevyhrály

Abd-El-Hâkem vždycky hledí na Východ

modlím se, aby nezájem s tupostí nikdy nevyhrály

Abd-El-Hâkem vždycky hledí na Východ

Modlím se, aby nezájem s tupostí nikdy nevyhrály

Abd-El-Hâkem vždycky hledí na Východ

modlím se, aby nezájem s tupostí nikdy nevyhrály

Abd-El-Hâkem vždycky hledí na Východ

http://www.youtube.com/watch?v=AEs9F18LnTw

Akhenaton – Making Of de „Métèque et Mat“

http://www.youtube.com/watch?v=N1CmBr_04r8

http://www.youtube.com/watch?v=OOzzuwCZWFE

Depeche Mode – People Are People