A jak stále víc potkávám čas přemýšlím o tom za prostorem co je za, vidět co je za, slyšet co je za, být aniž bych vlastně mohl uchopit odpověď jinak než ticho které z nás vychází, když kosti jsou soumrak slovo prach a sen vědomí těla z druhé strany
seděl jsem u stolu se dvěma pohraničníky pohlédl jsem jim do očí a nebylo jim co odpustit a jedním Židem, jenž jezdí na dráze jejíž koleje mají stále svou Osvětimskou zastávku a vlastně tvoří dokonalá nekonečna ale to jsem cítil jenom já, protože mé vnímání je ovlivněno nirvánou, které jsem dosáhl v páté třídě a hrozně jsem se toho bál pil jsem pivo jako protijed na jsoucna a nepřišlo mi to divné když jsme se bavili o věcech za věcmi ženských a počasí protože město s uhry na tváři šedivělo přicházející tmou a všechny stíny byly podobny mizejícímu, jímž jsme
pak nevěsty větru oklamány tancem vdaly se v trávě za stébla mých zamyšlení jež se staly součástí okamžiku tohoto světa a která vidím jako oblaka řekl jsem, „už musím“ ale stejně jsem nevěděl kam myslel jsem a stejně nevěděl na co a pak začalo pršet aniž by vlastně někdo věděl proč neboť proč bychom se vlastně ještě na něco ptali kdyby podzim byl tím, co jsme my a my stali se podzimem
|