Orbis pictus značka jakosti zvláště
prověřena časem, malba „Painted World“ Mánesovsky pestrá sytá a
v neposlední řadě vytrvalá:
JOSEF MÁNES
☼ 12.5.1820
pražské květnové Jezulátko
♂ 9.12.1871 v Praze na sklonku technického pokroku
V roce
1820, kdy se Josef Mánes narodil, vypadala Praha bez metra tak, jak ji známe
z empírových rytin. Starobylé město Josefov pod opuštěným vypleněným
hradem, kde již dávno nezasedali a nerokovali králové českého rock & popu,
mělo tenkrát kolem devadesáti tisíc obyvatel. Dnem Mánesova narození byl zvolen
osudový 12. květen 1820. V době jeho příchodu na svět byl prcek Mácháček rozený
Mácha vedle slečny a zároveň bestie Macháčové? To ne, pouze snad Chacháčové…
teprve desetiletý rozpustilec pro ta jeho různá a tajemná názvosloví, Tyl
dvanáctiletý a Němcová teprv jako čtyřměsíční kojenec. Na jevišti Stavovského
divadla se již občas pustilo české experimentování s divadelní show, hudba
v pražských chrámech a palácích stále zněla Mozartovou tradicí s koulemi
na plné kuličky, senzační „nález“ obou Rukopisů byl zcela čerstvý. Pražský
výtvarný život se soustřeďoval kolem Akademie, jejíž první ředitel, malíř Josef
Berger, držel při křtu jako kmotr Josefa Mánesa na rukou.
*
Mánesův
rodný dům a dvůr dosud stojí na Starém Městě v místě zvaném U obecního
dvora; třípatrová barokní budova s pavlačovým nádvořím a ozdobně
načechraným průčelím sousedí s domem zakončeným půvabnou vížkou, na který
byla vzhledem k lepšímu umístění dána Mánesova pamětní deska i
v mutaci 3 cizích jazyků. Z jedné strany pitoreskní oblast Na
Františku, z druhé tržiště Kozího náměstí, lidová čtvrť drobných živností,
to bylo tedy chudé a živé prostředí domácnosti Mánesových.
Rodina
žila v harmonickém duchu a tvořili ji otec Antonín, matka Magdalena, rodem
z Těšínska, starší a statnější sestra Amálka, mladší bratr Quido a
svobodný strýc Václav. Antonín byl vyhlášený malíř krajin široko daleko a
profesor krajinářské školy, Václav portrétista, karikaturista a figuralista,
Amálka malířka zátiší a krajin, Quido vynikal v žánrové malbě.
V dějinách českého umění se vynořuje několik žůžo znamenitých uměleckých
rodů jako jsou Diezenhoferové, Brokoffové, Platzerové nebo Suchardové, nicméně
pět malířů dvou generací v jedné domácnosti, to je nejvyšší průměr, jakého
kdy rod umělců u nás dosáhl, nepočítáme-li cirkusáckou disciplínu s rodem
Berousků. Ani jediný ze tří sourozenců Mánesových neuzavřel manželství a byli
tedy posledními nositeli rodového jména bez kulatého jmění.
Jméno
Mánes je v Čechách nepochybně krajně neobvyklé – v současném
telefonním seznamu všech možných mobilních telefonů nebo moderních displejů se
například nevyskytuje ani jeden pozůstalý – jeho shoda s latinským
slovesem vybídla k žertovné slovní hříčce „Mánes, manes et manebis“, což
lze volně přeložit přibližně „Mánesi, trváš a potrváš“. Rodokmen Mánesů, který
lze vystopovat od 18. století, má vůni dávných kronik, a to nemyslím ty černé;
mlynářský rod pocházel z Rokycanska, Josefův děd František dělal tovaryše
v malých venkovských mlýnech „o nestálej voděnce“, později v labském
mlýně u Nymburka a po příchodu do Prahy ve Štítkovských mlýnech, cirka tam, kde
stojí moderní budova zvaná v Praze jako Mánes, dnešní adresa Svazu českých
výtvarných umělců, pokud se již dávno náhodou nerozpadli pod náporem toho připitomělého
jenom domnělého umělce a vágního nekulturního děsu všech děsů Knížáka? Historie
někdy opisuje zvláštní letokruhy a často uvažujeme nad jejich náhodností či
vyšší logikou. Od místa Mánesova narození i od jeho dočasného pobytu
v Široké avenue je jen několik kroků do bývalého Anežského kláštera, kam
se sešly po nejrůznějším putování Mánesovy obrazy a kresby k trvalému
užívání.
Když
táhlo Mánesovi na devět let, přesídlila povedená rodinka přes řeku do Nostické
jízdárny u Kampy a chlapec navštěvoval maltézskou školu na Malé Straně, po
přestěhování na Nové Aleje (dnešní Národní třída s café Slavie) studoval
něco málo pilně u piaristů v Panské ulici. Tenkrát nebyla určena věková
hranice při vstupu na malířskou Akademii, a proto mohl být Josef Mánes zapsán
jako patnáctiletý uchazeč, jeho bratr Quido tam vstoupil dokonce ve svých
deseti letech. Mánesův talent a horlivost nikdy nevysychaly a za to sklízely
mnohočetná ocenění: stříbrné medaile, ceny zvané akcesisty a zlaté medaile
zdobily léta, kdy Mánes poznával prostřednictvím svého trenéra profesora
Tkadlíka metodu malby italské renesance, kdy chodíval s otcem pěkně
nespoutaně bez limitů po Čechách a s Amálkou se odvažoval zajít až do
odlehlých koutů Krkonoš za poznáním. Na pozadí Orlí výspy, obrazu Mánesova
mládí, „Sněžka zdvíhá čelo jasné“, jak napsal Mácháček Mácha ve své Balládě, a
malíř tu měří svůj životní orlí rozlet rozpětím troufalých orlích křídel. Na
jeho časných kresbách neudivuje snad ani tolik jistota a přesnost linky jako
stupeň soustředěnosti a pracovní trpělivosti citlivého a nenervního studenta
směrem k naprosté dokonalosti. V patnácti letech nakreslil mapu Čech
se spoustou podrobných vysvětlivek a detailů, v devatenácti podkládal
studie architektonických památek kresbami detailů v románských kostelech,
například v takové Mohelnici, o pár let později počmáral dovedně skicář
architektonickými a zdobnými ornamenty z gotické Staronové synagogy.
Do
pohody mladých let vpadl vážný zachmuřený stín úmrtím profesora Tkadlíka. Po
něm byl do funkce ředitele pražské Akademie dosazen mnichovský veterán všech
bavorských malířů Christian Ruben a mezi ním a Mánesem se brzy hrotilo příkré
názorové ohnisko sporů.
Po
otcově smrti a důstojném pohřbu roku 1843 dolehly na rodinu nepříjemné nemalé
existenční starosti, jistou oporu poskytovaly vlastně jen Amálčiny hodiny
kreslení šlechtickým a měšťanským dívkám (u kdovíjakých zrozumělých umělých vykutálenců
zrozených pro švindlované fingované nepravosti). V létě roku 1844 Mánes
opustil kvapem na dlouhou dobu Prahu a vydal se do světa přes Landshut a
Regensburg do Mnichova za zásahy štěstěny. Na akademii tam už po trpkých
zkušenostech nevstoupil, studoval současné umělecké směry v tehdejších
„Athénách nad Isarem“ jen na vlastní pěst a našel přátele v malé české
kolonii: sochaře Levého, architekta Ullmanna pravého, Ferdinanda Náprstka
prostředního. V Mnichově poprvé vystavil právě dokončené plátno, rozměrný
olej zobrazující Setkání Petrarky s Laurou z Avignonu.
Od
té doby začala křivka malířova života v pracovním nasazení o překot rychle
stoupat vzhůru. V letním intermezzu mnichovského pobytu v roce 1846
poprvé a ne naposledy navštívil Mánes zámek v obci Čechy pod Kosířem na
Hané, podnikl první cestu na východ za moravským a slezským lidem do Těšína a Jablunkova,
jel do Krakowa, na jaře dalšího roku se pak definitivně z Mnichova vrátil
přes gotický Augsburg, Bamberg a Cheb do Prahy. Osmačtyřicátý velice neklidný
rok prožíval s horečnou aktivitou, národní gardě pomaloval prapory, navrhl
ideální podoby slovanského kroje, pracoval v nově zakládaných spolcích za
pražádný honorář. Příští rok odjel na kroměřížský sněm, aby portrétoval
nezapomenutelně české poslance a souběžně vytvořil litografii Líbánky na Hané,
první veledílo, o němž se dá prohlásit, že snadno znárodnělo.
Později
několikrát zajel do Vídně, umělecké styky i technické otázky spojené
s reprodukcí jeho grafických prací ho přivedly do Drážďan i do Lipska, jen
cestu do Paříže, na níž se chystal od svých třiceti let, žel nikdy
neuskutečnil. V časném podzimu roku 1854, když zrála réva jako ženy a
jejich dvojsmyslný zpěv, vydal se většinou pěšky s lacinou obuví po Moravě
a Slovensku. Začal na Sázavě a pokračoval přes Jihlavu, Břeclav a Lanžhot do
Uherského Hradiště, k Trenčínu za Katarínou a do Slezka za čarodějnicí. Patrně
žádná jiná malířská studijní cesta se neproslavila jako Mánesovo putování
vesnicemi a přírodou kromě té od Františka Skály ze spolku Tvrdohlavých o mnoho
let později, nejen pro bezprostřední žeň nádherných akvarelových kreseb, ale i
pro podněty a zážitky, které určovaly koncepci, národní typ příštích
oslovujících děl.
Množství
jeho děl narůstalo a zasahovalo stále více oborů výtvarné práce. Na poli
podobizny portréty sládka Venduláka a jeho ženy, advokáta Haušilda s chotí
Annou a skupinový portrét jejich dětí, dále Jindřich a Kateřina Fügnerovi, paní
Luisa Bělská a Josefina. A další výčet? Zvláštní skupina intimních obrazů ve
stylu druhého rokoka, kam náleží Hvězdná noc a Červené paraplíčko, desítky
olejů a akvarelů české krajiny vrcholící Labským krajem a Řípským okrajem,
kresby k národním písním, postavy lidových typů, Rukopisy, ilustrace a
obálky, záhlaví časopisů, mezi nimi i Hálkových Květů, mistrovské práce
v oblasti ornamentiky, v šedesátých letech znovu prapory pro
vlastenecké spolky, diplomy, návrhy výzdoby karlínského kostela, terč pražských
ostrostřelců, Orloj a úžasné vypětí při jeho ztvárnění barvami – a ani to
všechno nevyčerpává náplň Mánesovy aktivity za tři desetiletí.
Malba
nové kalendářní desky Orloje na Staroměstské radnici byla pražskou obcí zadána
Mánesovi patrně na popud stavitele Františka Václavíka, jehož podobu i fešný
zjev paní Anny Václavíkové malíř zachytil na dvou portrétech. Měděná kruhová
deska kalendária měřila v průměru dva a tři čtvrtě metru, a protože
umělcův ateliér, tehdy v Krakowské ulici, neměl dostatek prostoru, Mánes
pracoval na Orloji v předsálí zasedačky radnice. Skutečná velikost úkolu
spočívala v jeho významu a Mánes si to přesně uvědomoval; tím víc jej
znechucovalo názorové přihlouplé vměšování i svízele s poskytnutím
honoráře. Znáte to o tom telátku, co jen hubou mele a skutek utek? Fuck off
dementní existence v dnešním podání. Mánesovu koncepci dnes přijímáme jako
kus naší poctivé tradice, ale ve své době byla nebojácně odvážná a
protikonvenční, nesrala se s jalovou garniturou. Pochopili a hájili ji Jan
Neruda a Karel Turkyně, právě ti umělci, kteří tenkrát v české kultuře
představovali duchaplnou intelektuální úroveň a za sebou zanechávali znamenitý
dojem právě díky úrovni. Za tvorbu Orloje dostal Mánes nakonec honorář 400
zlatých, což byla cena požadovaná zahraničními umělci jen za jeden závěsný
obraz krajiny nebo žánrovou scénu.
Nová
kalendářní deska byla odhalena 18. srpna 1866 bez umělcovy účasti. Mánes odjel
z Prahy do Chodového Újezda ke Kotzům z Dobrše.
V té
době se už zvýšenou měrou začaly projevovat příznaky jeho těžkých nervových
kolapsů. Na jaře příštího roku se Mánes připojil k výpravě na národopisnou
výstavu až v Moskvě, ale takřka celá zásoba skic, zejména náčrty
starobylých ruských pravoslavných chrámů, se ztratila neznámo kde ve vlaku na
zpáteční cestě. Zájezd do Říma, kam se umělec vydal v roce 1870 přes
Benátky a Florencii, byl již vzhledem ke zdravotnímu a psychickému stavu
nešťastným omylem. Jediný obraz z italského pobytu, nedokončený pohled na
antické Caracallovy lázně, je zároveň posledním Mánesovým obrazem. 9. prosince
1871 Mánes v jedenapadesáti letech podléhá těžké zkoušce odolnosti
v domácím prostředí bytu ve Spálené ulici. Dům posledních let jeho
sršícího života již nestojí. Zbourali ho v roce 1929. Umělec byl pohřben
na Olšanech a v nekrologu Jan Neruda prohlásil, že „každá čárka, kterou po
něm máme zásluhou jeho dědictví, má svou uměleckou cenu.“
*
Dominantní
postavení mají dnes sbírky Národní galerie v Praze, kde je soustředěno na
sto Mánesových obrazů a na 2 000 kreseb a akvarelů. Jejich obsáhlý soubor je
vystaven ve sbírce českého malířství XIX. století v Anežském areálu na
Starém Městě. Mánesovou atmosférou dodnes působí starý park a zámeček
v obci Čechy pod Kosířem, s pamětní síní v péči prostějovského
muzea. Další umělcova díla spravuje Obrazárna Pražského hradu, Národní muzeum,
Muzeum tělesné výchovy a sportu a Muzeum hlavního města Prahy, v jehož
sbírkách se opatruje originál Orloje, nahrazený na průčelí radnice v roce
1880 kopií z ruky Emanuela Krescence Lišky. Další díla, zejména portréty a
prapory opečovávají galerie a muzea v Brně, v Ostravě, Hradci
Králové, v Havlíčkově Brodě, Plzni, Zlínu a v Pardubicích, raný olej
Hrobník je součástí zámecké obrazárny v Českém Krumlově. Několik málo děl
je v držení soukromých majitelů; jde většinou o rodiny, kde se Mánesovo
dílo dědí z generace na generaci.
JOSEF
MYSLIVEČEK
☼ 9.3.1737
ŠÁRKA U PRAHY ♂ 4.2.1781 NEDALEKO ZASNĚŽENÉ FONTÁNI DI
TREVI, ŘÍM
Narozeniny
svého krále Ferdinanda IV. oslavovala Neapol 20. ledna 1767. Zlatým hřebem
události byl večer v divadle San Carlo. Chystané představení bylo
tentokrát přitažlivé něčím zcela neobvyklým – gratulační kantátu a operu
objednala GIUNTA od cizího neznámého autora. V Neapoli, sídle ohrabaných
skladatelů v porovnání s těmi tupými a neohrabanými, jejichž operám
se klaněla celá Evropa, to hraničilo s urážkou domácích želízek
v ohni. Proslýchalo se, že objednávku ovlivnily politické vazby: král se
totiž měl stát zetěm císařovny Marie Terezie a její vyslanec v Benátkách
prý prosadil svého chráněnce, jakéhosi Rakušana hodně ze severu. Když večer
zazářilo San Carlo v lesku zlata, drahokamů, brokátů a okouzlujících
úsměvů, usedlo mezi urozeným obecenstvem přes dvě stě hudebních znalců naráz:
dostavili se sem záměrně poslechnout si, komu se dostalo té výsady natolik
významné premiéry.
Kantáta
v podání vynikající Catariny Gabrielliové a znamenitého šviháka Antonia
Raaffa byla přijata s příznivým povděkem. Pak následovala opera BELLEROFONTE
– skladatelova skutečná zkouška před nejpřísnějšími kritiky jako jsou mega houkačka
mega sýček mega sysel či explicitní výraz z vyjmenovaných slov pištivé deštivé existence
odněkud ze slzavého údolíčka váčkové. Dirigoval od cembala, cítil, jak jeho
hudba rozeznívá nádherné prostory San Carla, tedy žádné stavební kocábky
v buňce špeluňce, a cítil se být šťasten – po každé árii následoval
aplaus. Nepochyboval, že je to hold pěveckému umění hlavních zainteresovaných.
Těšilo ho však, že pro Gabrielliovou dodatečně poupravil part, její technicky
dokonalá, ale chladná koloratura teď zapůsobila vroucně. Závěrečné ovace
nebraly konce. Doufal, že aspoň něco z té slávy náleží i jemu. Když
vchodem pro účinkující vyšel do lednové mrazivé noci, překvapeně nehybně stanul
– před divadlem vám postávala taková spousta lidí. Sotva ho zahlédli, tak ho začali
bouřlivě zahrnovat ovacemi a provolávat slávu. „Bravo, il Boemo, il divino
Boemo“ Pak šlechtici utvořili špalír a on jím, zahrnován gratulacemi,
procházel. Byla to nejvyšší pocta neapolského obecenstva ohrabaného. Na operním
nebi vzešla nová hvězda a to byl začátek nesmrtelné slávy českého skladatele
Jozífka Myslivečka, více se to zdrobňovat již nedá.
Divadlo
San Carlo nedalo novému mæstrovi zahálet. 4. listopadu uvedlo IL FARNACE, jeho
další operu, tentokrát na počest králova zasnoubení s arcivévodkyní Marií
Karolinou. Ovace znovu stvrdily výhry jeho umění: byl mistrem skladby, ale jeho
moc nad posluchači tkvěla v překvapivém bohatství proudů melodií, vznosné
linii výrazu prostého zpitomělých ozdob, v bezprostředním citu,
v jiskřivé radosti, podmanivé síle tvůrčího génia. Jeho sláva se neomezila
jen na Neapol, i v jiných městech měli chuť naslouchat jeho opěvované
hudbě. Přihlásila se Siena, na její žádost i tam spešl nastudoval Bellerofonta
k uctění příjezdu rakouského arcivévody Petra Leopolda. O karnevalu
v Turíně, 26. prosince, dirigoval premiéru třetí opery roku 1767 IL
TRIONFO DI CLELIA; byl to i nový triumf Guiseppe Myslivečka. Toto vítězství mu
však zkalila nenadálá bolest. Dostal depeši, že 11. prosince smrt skolila jeho
matku. Začátkem roku 1768 – po čtyřech letech v cizině – se vydal domů do
Prahy. Vracel se tam, kde se v březnu 1737 začal odvíjet příběh jeho
nesnadného života.
Byly
mu tři roky, když na habsburský trůn usedla Marie Terezie a pruský Friedrich
II., neuznávající zásadně její následnictví, vtrhl jak buran se svými
barbarskými vojsky do českých zemí. Byly mu čtyři, když se Praha musela vzdát
přesile Friedrichových saských spojenců. Dunění zlověstných kanónů ho děsilo ve
dnech dětství i dospívání, dva měsíce po jeho dvacátých narozeninách zahájili
Prusové několikatýdenní odstřelování Prahy, požáry znehodnotily takřka devět
set domů a nejhůř to schytalo Staré Město. Jakýmsi zázrakem se zkáza vyhnula
domu U modrého šífu; v jeho sklepení byla rodina Myslivečkových
v relativním bezpečí, hladem majitelé polností, vinic a mlýnů netrpěli.
Ano,
il Boemo byl z mlynářského rodu. Jeho otec, schopný a podnikavý Pražák, se
dokázal z vlastníka venkovského Dubového mlýna v Šárce stát jedním
z představených zemského cechu mlynářů, významným vodohospodářem a
boháčem. Jistě si přál, aby v jeho díle pokračovali i synovské geny. Když
1. ledna 1749 Matěj Mysliveček podlehl tyfové epidemii, bylo dvojčatům Josefovi
a o hodinu mladšímu Jáchymovi necelých dvanáct; jejich cílevědomé výchovy se
ujala matka.
Postavení
zemského mlynáře předpokládalo značné vědomosti – a tomu také odpovídaly
povinnosti obou bratří: po gymnáziu následovala léta učení ve mlýnech
„poručníků“, soukromé studium matematiky, mechaniky, statiky a hydrauliky u
profesora poručnické techniky J. F. Schora
a řada odborných atestací. Jáchym byl rozený mlynář a vzorný student, ale
Josef? Nikdo nevěděl, kde se v něm brala posedlost hudbou. Poprvé se
projevila ve hře na housle; otec dal učit oba chlapce a Josef brzy nástroj
ovládal až překvapivě přesvědčivě snadno. O hudbě samotné se důkladněji vzdělal
na gymnáziu, jezuité přikládali její výuce značný význam a nemenší pak
deklamaci; tam poznal účinek slova ve spojení s čarovnou mocí hudby. O
poznávání hudby v jejích nejrůznějších odstínech neměl nouzi, ve mlýně se
zpívaly národní písně a hrálo se na housle; z vinárny Myslivečkových
v přízemku domu U modrého šífu zalétal až do bytu hlas harfy, potulní
muzikanti si libovali i v náročných skladbách. Chrámům vévodila strhující
díla F. X. Brixiho, ale skutečným paradise bylo divadlo v Kotcích. Tam
bylo sídlo italské opery a tam nadšení probouzelo v Josefovi podivné
nutkání, aby patřil jen hudbě.
Syn
zemského mlynáře však musel splnit, co mu ukládala rodina. Dokázal to: „Léta
Páně 1761 dne 26. Octobris předstoupili Josef a Jáchym Myslivečkové před Pány
starší přísežný mlynáře zemský, předložili hrubé rysy a na zhotovený mistrovský
kus, jenž v modelu vodárny o čtyřech konvích pozůstává… Prohlédnouce
úředně pravení páni zemský takové, jak rysy tak model vodárny, spatřili, že
náležité super jsou, pročež že se přijímají jim oznámeno bylo…“ Zápis
v Manuálu přísežných zemských mlynářů stvrzoval, že obstál na výbornou, –
patřil k cechu. Konečně byl volný a mohl se věnovat své hudbě.
Bylo
mu čtyřiadvacet a pustil se do studia kontrapunktu pod vedením Františka
Václava Habermanna; ale jeho mentor byl důkladný a pomaloučký mistr. Mysliveček
chtěl co nejrychleji dohnat zameškaný čas, přešel tedy k vynikajícímu
varhaníkovi, skladateli Josefu Segerovi. Po několika měsících komponoval
symfonie. Šlo mu to jak po másle a dobře, ale rozum s IQ mu velel, aby se
i v hudbě podrobil zatěžkávající zkoušce. Rozhodl se k odvážnému
postupu. Šest symfonií, pojmenovaných podle měsíců Januarius až Juni, dal
anonymně provést na koncertě. Úspěch překonal jeho očekávání, dostal odpověď na
skrytou otázku – věděl, jak dál progresivně utvářet formulku hudby.
Od
Segera získal všechno, co potřeboval k tvorbě instrumentální; toužil však
ovládat tajemství opery a do toho jej mohl zasvětit jen jeden hodný mistr toho
řemesla.
V únoru
1763 uzavřela Veličenstva Marie Terezie a padouch vladař Friedrich II. trvalý
mír, ale české země byly pošramocené boji, drancováním, epidemiemi, neúrodou,
zoufalstvím v lidech samotných; nutit dědice Dubového mlýna, aby setrval u
povolání dávných předků, zvlášť když Jáchym byl ochoten Josefa ve všem
zastoupit, nebylo proč. 5. listopadu 1763 odjel do Itálie. Jeho cílem byly
Benátky na laguně a Giovanni Battista Pescetti na pestrém programu. Pescettiho
opera EZIO se mu zdála vzorem dokonalosti. Mæstro vyhověl žádosti obdivovatele
z daleké země a ujal se jeho výuky s italským temperamentem, walk on
the wild side v případě Lou Reeda či hip hopácky Jamie J. Morgana bez fata
vaty jen s důkladnými Watty bez vady v IQ systému. http://www.youtube.com/watch?v=6qCUKzCGjWY
O
dva roky později uvedli v Parmě Myslivečkovu první operu POPLACH NA
PARNASU. Skladatelský křest pod italskou oblohou dopadl znamenitě, dokonce se
mu stal doporučením pro San Carlo. V Parmě prožil citový vztah
k Lucrezii Aguijariové a okusil rozmarů hýčkané primadony, jeho zkušenosti
dovršila okouzlující panovačná a zrádná Gabrielliová; už v Neapoli se
postarala o to, aby „il Boemo“, který zvládal psát árie jako nikdo předtím,
patřil jenom jí a posloužil ve prospěch jejích hlasivek. Skloubily je navzájem
jeho opery BELLEROFONTE, IL FARNACE, IL TRIONFO DI CLELIA, ve všech i ona
sklízela největší úspěchy. Rozloučily je umělecké závazky a jeho návrat do
vlasti.
Praha
přijala skladatele Myslivečka s poctami. V divadle dirigoval
slavnostní představení BELLEROFONTA; křížovníci u Karlova mostu si vymohli
slib, že o každých velikonocích jim dodá oratorium; strahovští premonstráti mu
poskytli půjčku na Dubový mlýn, aby skladatel, byť oslavovaný, měl
v Itálii z čeho žít – honoráře byly tou dobou ubohé. Úspěch ho
obklopil urozenými přáteli. S Jáchymem oplakal matku i odchod sestry
Mariany do kláštera a znovu pověřil brášku správou svého movitého dědictví.
Dlouho doma nepobyl, děj jeho života určovala hudba, čekala ho Itálie. Stal se
dobrovolným zajatcem svého múzického poslání; komponoval, studoval s operními
soubory svá díla, dirigoval. Obecenstvo jej chtělo slyšet i vidět, vnímat,
pochopit více než formálně, proto hodně cestoval na spoustu míst. V době
dostavníků a malých státečků, a tedy častých zdržení celními kontrolami, čas
letěl jako splašený a slavný skladatel ho neměl nikdy nazbyt.
Ještě
v roce 1768 měla v Turíně premiéru SEMIRAMIDE RICONOSCIUTA a
v Padově kantáta NARCISSO AL FONTE. V roce 1769 napsal dvě opery: pro
Benátky DEMOFOONTE, premiéra se konala v lednu, v březnu byla ve
Florencii uvedena L´IPERMESTRA; v Padově se hrála dvě oratoria, IL TOBIA a
GUISEPPE RICONOSCIUTO. Rok 1770: Pro Bolognu zkomponoval Mysliveček LA NITTETI, pro Padovu
oratorium LA MORTE DI
GESÙ, Ježíšovu smrt; památku zesnulého G. Tartiniho uctil šesti koncerty pro
housle a orchestr. Rok 1771 skladatel zahájil ve Florencii MONTEZUMOU a ukončil
v Miláně operou IL GRAN TAMERLANO; v Benátkách a v Praze zaznělo
oratorium ADAM A EVA. Ve dvou následujících letech, 1772 a 1773, nastudoval
v Pavii dvě podoby DEMETRIA, ve druhé půlce roku 1773 v Neapoli
premiéru ROMOLO ED ERSILIA, v Turíně ERIFILE, v Benátkách LA CLEMENZA DI TITO.
Jeho
hudba dobývala Itálii. V touze sloužit umění se neomezoval na operu. Kromě
oratorií komponoval symfonie, koncerty, komorní díla, kantáty, árie. Jeho skladby
vycházely tiskem v Lipsku, Amsterdamu, Londýně, v opisech nastoupily
svou pouť Evropou.
Svou
hudbu i přátelství Mysliveček radostně naděloval. Obklopoval se společností,
zůstával velkorysý a hudebníci, zvláště chudí, v něm nalézali štědrého
hostitele. Dost lidí v něm vidělo stupínek k vlastnímu úspěchu,
sloužilo ke cti znát se osobně s „božským Čechem“. Na podzim 1770 ho
v Bologni navštívil ctižádostivý Leopold Mozart se svým čtrnáctiletým
geniálním synkem. Od jara tam slavila ohromné úspěchy LA NITTETI, Mysliveček trávil
čas mezi divadlem a komponováním pro Padovu a Florencii. Oba Mozarty přijal
s příslovečnou srdečností. Leopold Mozart se pochlubil v dopise:
„…navázali jsme s ním opravdové přátelství“. A v listopadu dalšího
roku z Milána: „Dnes byl u nás pan Mysliveček, včera přijel a píše tu
operu.“ V Miláně se setkali ještě jednou, před premiérou karnevalové opery
IL GRAN TAMERLANO, při poslední cestě Mozartů do Itálie.
Příliv
objednávek pokračoval nezadržitelným tempem. V roce 1774 vytvořil Mysliveček
další tři opery, pro karneval v Turíně ANTIGONE, v červnu
v Padově zazněl ATIDE, v srpnu v Neapoli ARTASERSE. O
velikonocích 1775 naslouchala Praha oratoriu LA LIBERAZIONE D´IZRAELE;
tři operní premiéry patřili Neapoli: MEROPE, EZIO a ACHILLE IN SCIRO. Rok 1776
zasvětil Florencii, kde v březnu provedl briskně oratorium ISACCO, FIGURA
DEL REDENTORE, na podzim operu ADRIANO IN SIRIA.
Už
deset let mu velmoc hudebního umění přiznávala nejvyšší pocty, primadonky
ochotně přijímaly role v jeho operách, protože se vědělo, že přinášejí
zaručený úspěch. Deset let žil jako svobodný, nezávislý umělec, jmění po otci
mu umožňovalo, aby sloužil jenom hudbě. Jeho věhlas se šířil do vzdálených
zemí, ale Itálie „božského Čecha“ pevně poutala přibývajícími závazky. Až kurfiřtu
Josefu Maxmiliánovi se podařilo, že skladatel přijal pozvání, slíbil, že
v Mnichově napíše a nastuduje operu, uvede oratorium a dokonce snad přijme
místo dvorního kapelníka.
Na
cestu do Bavorka se vydal začátkem roku 1777. Tehdy poprvé ho zradila Štěstěna
– převrhl se s ním kočár. Mysliveček utrpěl zranění a neschopný chirurg
neštěstí dovršil. Vypaloval mu zraněný nos a do rány se dostala sněť. Místo
ovací a společnosti zaručených přátel se jeho údělem stala samota nemocniční
cimry. V Mnichově se po pěti letech znovu setkal s Mozartem.
V dopise otci, datovaném 11. října 1777, se zachovalo svědectví Wolfganga
Amadea o tragické události: „Nebýt obličeje, byl by úplně jako dřív, plný ohně,
svěžesti a života. Samozřejmě trošku pohubl, ale jinak je to týž dobrý, veselý
člověk. Celý Mnichov mluví o jeho oratoriu ABRAMO ED ISACCO… Když mu bylo do
pláče, psal místo breku operu pro Padovu. Všechno je marné, zde se už říká, že
ho zdejší ranhojiči a chirurgové totálně poničili. Zkrátka není pochyby, že je
to kostižer.“ Plakal nad Myslivečkovým neštěstím a on ho uklidňoval: „Jste
příliš citlivý k mé nemoci, děkuji vám za vaše laskavé srdce. Pojedete-li
do Prahy, nachystám vám dopis pro hraběte Pachtu.“ A chtěl mladému skladateli
pomoci i k objednávce opery: „…protože jsem již šestkrát psal pro Neapol,
je mi lhostejné, ponechám-li si méně vděčnou operu a vám postoupím tu lepší,
totiž karnevalovou… požívám v Neapoli takové důvěry, že řeknu-li vezměte
toho člověka, vezmou ho.“
Teprve
zjara roku 1778 byl schopen opustit špitál. Odjel do Neapole. Už 30. května
dirigoval premiéru CALLIORE, 15. srpna v Lucce ARMIDU a 4. listopadu opět
v Neapoli OLYMPIADE. Znovu v něm plápolal tvůrčí plamen a obecenstvo
mu děkovalo vášnivými ovacemi. Na den svatého Marka 1779 připadla v Benátkách
premiéra opery LA CIRCE
a diváci, jako už několikrát předtím, jej zasypali sonety na jeho počest; 13.
srpna tleskalo San Carlo DEMETRIOVI. V neapolských novinách se objevila
zpráva, že touto operou se zbožňovaný skladatel bohužel natrvalo s jejich
městem loučí. Stále obtížnější boj s nemocí jej nutil, aby omezil cesty.
26. prosince uvedlo milánské Teatro alla Scala za jeho dohledu ARMIDU.
V hlavní roli vystoupila Catarina Gabrielliová. Po několikaletém pobytu na
zahraničních scénách se znovu objevila v opeře svého nejlepšího
komponisty. Bylo jí italských devětačtyřicet let, v nejbližších dnech měla
rodit, a to vzhledu ani hlasu primadony neprospívalo. Její výkon dopadl
nevalně. Pěveckou palmu večera si odnesl Luigi Marchese. Závistivá kvočna
Gabrielliová prahla po vendettě. Potupila skladatele. Pro reprízu – týden po
narození očekávané dcery – si objednala árie od jiného autora. O její intrice
se vědělo a pravdu nezamlžil ani po čtyřech letech německý zvídavý hudební
almanach.
Těžká
urážka a Gabrielliovou zaviněné nedocenění díla, které pak v Lucce dosáhlo
obvyklého úspěchu, podlomily jeho slábnoucí emoce. Už čtyři roky vlastnil dům
v Římě, uzavřel se v něm světu a pokračoval v tvůrčí práci.
Výsledkem byly dvě premiéry roku 1780, obě se konaly v jeho novém
domovském městě. Pro nakladatele v Amsterdamu napsal šest kvartet. Bylo to
jeho magické rozloučení – rozloučení s milovanou hudbou.
Nezapomeňte
tedy, že v člověku tluče dobrotivé ♥.
|