WOLFGANG AMADEUS MOZART

☼   27.1.1756   SALZBURG        ♂    5.12.1791   WIEN 

Nedávná jubilea nám připomněla mladíka – ne starce, o němž Antonín Dvořák zmínil, že je na obloze sluníčkem mezi skladateli. Připomněla i dílo, které je v celém svém rozsahu naplněno radostným přitakáním životu bez cenzur a jeho krásám bez sebemenších vad a nedodělků. Generace přicházející po Mozartovi s obdivem žasly, že bohatý odkaz zahrnující přes šest set skladbiček na tělo zanechal skladatel bohém, který se dožil pouhopouhých šestatřiceti let, věděl o sobě, že znamenal elitu a za krátké životní pouti mu bylo dopřáno jen málo opravdové pohody a prostého lidského štěstí.

V Mozartově životě zjišťujeme tři tvůrčí etapy: éru „zázračného dítěte“, léta služby u salzburského arcibiskupa a vrcholné umělecké období prožité ve Vídni u fiakristů.

Mozartův otec Leopold byl houslistou arcibiskupské kapely v Salzburgu, skladatelem a pedagogem. Syna Wolfganga, který se v tomto městě narodil v lednu 1756, začal učit hře na klavír ve čtyřech letech, když viděl, jak se zájmem sleduje hru starší sestry a sám se pak pokouší vyťukat na nástroji vlastní melodie. V šesti letech chlapec udivoval okolí hrou na klavír (cembalo) a housle, i svými skladatelskými pokusy. Začal komponovat dřív, než poznal noty; první pokusy mu zapisoval otec.

Když mu bylo sedm, vyšly tiskem jeho první skladby, ve dvanácti napsal první buffu a první singspiel pro Vídeňskou aristokracii, ve třinácti se stal koncertním mistrem arcibiskupské kapely v Salzburgu. Je třeba ještě pokračovat s přikrášlením, aby bylo patrné, že se hlásila o slovo osobnost mimořádného formátu, o kterém (rozuměj jen formátu) se jinačím Wolfgangům může celý život leda tak zdát? Jeho vlastní ego prostě nebylo nikdy ztrouchnivělé nechutně, pochybně, omylně. Kapacita neměla zapotřebí ztrácet svou úroveň a vysoká úroveň značí vysokou kapacitu. S úsměvem jde všechno líp.

Zvěst o výjimečném nadání Mozartových drobečků – Volfíkova sestra Marie Anna okouzlovala slibným hláskem – se rychle roznesla po okolí. Úspěch, který byl výsledkem pedagogických schopností a otcovské ctižádosti Leopolda Mozarta, přivedl tohoto vzdělaného a podnikavého muže k rozhodnutí uskutečnit s dětmi koncertní cestu do vzdálenějších měst. Zamířili do Mnichova a pak do Vídně. V císařské metropoli se Leopoldovi podařilo představit nadané potomky Marii Terezii, která Volfíka pohoupala na kolenou a jeho koncertování odměnila slušivými šatičkami z princovy garderoby.

Příznivá přijetí i určitý hmotný efekt povzbudily Leopolda Mozarta natolik, že hned v dalším roce (1763) naplánoval velké turné do západní Evropy. Cesta vedla přes německá města do Francie, Anglie a Holandska a malému umělci přinesla mnoho silných zážitků včetně múzického požehnání. Proslavila Mozarta v takové míře, že o jeho vystoupení projevily zájem královské rezidence Ludvíka XV. v Paříži a Jiřího III. v Londýně. Pro Volfíka mělo toto více než tři roky trvající putování význam zejména v tom, že poznal hudbu mnoha zemí a také řadu osobností uměleckého a hudebního nekomplikovaného světa. V Londýně se například spřátelil s Johanem Ch. Bachem, nejmladším synem velkého otce, který byl dvorním hudebníkem anglické královny. (Hudba tohoto umělce měla potom nepochybně vliv na jeho skladatelské začátky.)

Mozart necestoval jen jako klavírní virtuos, ale stále více se uplatňovaly jeho kompozice, jichž v těchto letech napsal neuvěřitelné kvantum. Na koncertech uváděl své nové symfonie, klavírní a houslové sonáty a další drobotinu. Koncertní turné je však třeba chápat i z druhé strany. Lze vůbec hovořit u Mozarta o dětství v obecném smyslu?

Dlouhé hodiny u klavíru a nekonečné dobrovolné putování za scénou vstříc téměř úplně pohltily jeho vyměřené dny. Otec spěchal tvrdě za cílem: zajistit dětem budoucnost (snil o výnosné službě u některého dvora) a rodině blahobyt. Chlapec procházel tvrdou drezúrou jak tygr šavlozubý nebo lev pán tvorstva a na koncertech se chlubil jako výjimečné dítě nejen vlastním přednesem, ale i tím, že hrál se zavázanýma očima nebo na zakryté klaviatuře, improvizoval na daná témata apod. Vystoupení se někdy konala denně o sto šest, cestovalo se do každého počasí, bez potřebné regenerace, děti se udržovaly v bdělé formě převážně v uzavřených sálech a salónech. Nemoci byly jejich stálým průvodčím na trati: prodělaly spálu, záškrt, tyfus a další nelehké choroby, jimiž se od sebe nakazily. Volfík se navíc vyčerpával vlastní skladatelskou činností, která nebyla jen pozoruhodným výplodem ducha, ale byla i fyzicky namáhavá a on nedoplňoval tělo potřebným dávkováním vitamínů. Tak například opera LA FINTA SEMPLICE, kterou složil ve dvanácti letech, měla rozsah 558 stran partitury, houslový klíč byl very very busy.

V roce 1769 se vydal otec se synem na další zahraniční cestu, která měla mladému umělci především představit nové horizonty a obohatit jeho myšlenkový svět podnětnými událostmi. Jeli do Itálie, jejíž primát v oblasti hudby byl všeobecně uznáván. Zejména mladí hudební pracanti putovali do zaslíbené země, kde hodlali nasbírat zkušenosti a případě po Salierově taktice hledat poučení u tamějších pedagogů.

Mozart, tehdy třináctiletý ohebný proutek, prodělal krátkodobé školení u Padre Martiniho v Bologni a brzy se mu dostalo pocty udělením členství v tamější Academii filharmonica. Pozoruhodného umělce si povšimli i ve Vatikáně, kde mu papež Kliment XIV. odevzdal Řád zlaté ostruhy s právem užívat rytířského titulu. (Skladatel jej nikdy nepoužíval.)

V Itálii se Mozartové seznámili s Josefem Myslivečkem, který pod jménem IL BOEMO nebo VENATORINI získal ohromné uznání jako operní skladatel. Leopold Mozart o tom píše své staré z Milána: „Pan Mysliveček nás v Bologni frekventovaně navštěvoval a my jeho… Psal oratorium pro Padovu, které teď finišuje a potom jede do Čech. Je to čestný Čech a navázali jsme s ním opravdové přátelství.“ Mladý Mozart obdivoval Myslivečkovu tvorbu a nezapomněl ho navštívit v Mnichově, čtyři roky před jeho smrtí. Dopis, který tehdy zaslal svému otci, je vzácným dokladem přátelství obou umělců.

Mozart se ještě dvakrát do Itálie vrátil a uvedl tu některá svá operní a symfonická díla, ale přes všechny vnější úspěchy se nenaplnilo jeho očekávání. Kapelnické místo nezískal a musel se vrátit k ponižující roli v arcibiskupském ansámblu. V Salzburgu byl v roce 1770 jmenován titulárním (nehonorovaným) koncertním mistrem a po dvou letech placeným. Od počátku jej tato povinnost neuspokojovala, neboť arcibiskupův řád pro služebnictvo, k němuž se řadili i hudebníci, jej urážel a také silně omezoval v tvůrčích plánech, zejména když úspěchy v zahraničí upevnily jeho sebevědomí a povzbudily ctižádost.

Arcibiskup nerad uvolňoval svého lokaje ke koncertním cestám a vyžadoval bezpodmínečnou kázeň jak na vojně a poslušnost jak ve škole. Mozart dlouho snášel tyto ústrky, neboť musel brát ohled na otce, který byl zaměstnán v téže kapele. Ve snaze nalézt vhodné místo podnikl na podzim 1777 další cestu do zahraničí. Protože arcibiskup nedovolil otci odcestovat, odjel Mozart s matkou. Zastavili se v Mnichově a pokračovali do Paříže. Vkládali mnoho nadějí zejména do Mnichova, zkoušeli to i v Mannheimu. Paříž na malého zázračného kluka už dávno zapomněla a dospělý Mozart si odnesl jen samá zklamání, tedy deziluzi. Navíc mu tato cesta přinesla hluboký otřes, když mu matka náhle v Paříži zemřela. V Mannheimu, kde se seznámil s rodinou Weberových, prožil citovou epizodu tvrdě přerušenou otcem, který nechtěl připustit, aby se jeho syn na počátku umělecké dráhy zapletl s jednou z dcer.

Mozart se vrátil do Salzburgu. Po několika letech vyvrcholil přes otcův odpor jeho vztah k vrchnosti definitivní roztržkou. V roce 1781, kdy s velkým úspěchem uvedl v Mnichově svou operu IDOMENEO, se uzavřela jeho salzburská éra. Když naděje v uplatnění v Mnichově vyprchaly dost do neznáma, usadil se ve Vídni. Salzburský arcibiskup nerad uvolňoval svého koncertního mistra, kterého mu záviděla nejedna šlechtická kapela, ale pro Mozarta už nepřicházelo v úvahu jiné řešení, než cesta nezávislého umělce. Bylo to rozhodnutí odvážné a ve své době poměrně ojedinělé; byl prvním významným hudebníkem, který odmítl sloužit vrchnosti a komponovat jí hudbu pro potěšení a dlouhý rozmar.

Ve Vídni si Mozart založil vlastní domácnost, po roce si vzal za ženu Konstanci Weberovou a navázal kontakty s předními osobnostmi uměleckého a hudebního světa. Zvláště si cenil přátelství Josefa Haydna, v jehož hudbě viděl nedostižný vzor. Když Haydn označil Mozarta za jednoho z největších současných skladatelů, bylo to pro nespokojeného muzikanta ze Salzburgu velké zadostiučinění, které mu pomáhalo překonat různé nepřízně, jež mu Vídeň uchystala.

Mozart přicházel do Vídně s pověstí vynikajícího klavíristy a také jeho skladatelské dílo bylo už dostatečně známý pojem (napsal do té doby asi 350 skladeb). Jeho osobnost dozrávala ve vídeňském desetiletí do osobitého profilu a jeho hudba do vlastního, mozartovského aranžmá. Píše svá vrcholná díla, v nichž je patrný odklon od dřívější tvorby, která byla poznamenána závislostí na různých inspiračních zdrojích, jako jsou dámské křivky a málokdy detektivky.

Nejsilněji však na jeho kompoziční začátky působil otec, později – v době italských pobytů a setkání s Padre Martinim – to byly italské podněty. Mozartův obdiv patřil i českým skladatelům; vedle Myslivečka zaujal jeho pozornost Jiří Benda svými melodramaty, v opeře italští tvůrci Piccini a Paisiello a zejména pak Gluck.

Vídeň přijala Mozarta s otevřenou náručí. Nestačil vyhovět všem pozváním, vystupoval na koncertech, učil hře na klavír, uváděl premiéry svých nových skladeb. Žáky si vybíral a kladl podmínky, jeho příjmy stoupaly, žilo se na vysoké noze – vždyť perspektivy se rýsovaly velmi slibně…

Mozart byl v komponování neúnavný dříč, příznivá přijetí jeho skladeb byla silným podnětem. V rychlém sledu se rodily symfonie, klavírní koncerty, koncerty pro lesní roh, komorní skladby. Vydal–li se vlastní cestou, musel počítat i s nepochopením a intrikami, neboť italská hudba měla mnoho ohlasu u dvora i mezi širokou veřejností. Po dobrém přijetí komické opery Únos ze serailu (1782) složil pro Vídeňany buffu FIGAROVA SVATBA (1786), ale ta svým myšlenkově aktuálním obsahem zdůrazněným ještě výmluvnou hudbou, nepřinesla skladateli, který v ní vytvořil geniální dílo, očekávaný poprask. Figarova svatba však dosáhla vřelého přijetí ještě v témže roce v Praze.

Deset vídeňských let je spjato i s tvorbou symfonickou, která je zastoupena téměř padesáti skladbami. V roce 1782 napsal Mozart symfonii D dur, Haffnerovu, hned po roce symfonii Lineckou, v roce 1786 Pražskou a v průběhu roku 1788 komponuje svá poslední symfonická díla – Es dur, g moll a C dur (Jupiter). Ale v této době je už nepatrné, že zájem publika o Mozartovo dílo ochladl. Abonentní koncerty, na nichž se skladatel chtěl představit svými vrcholnými symfoniemi, se pro nezájem veřejnosti nemohly konat.

Mozart se dostával do izolace a jeho hmotné poměry se povážlivě tenčily. Byl sice po Gluckově smrti jmenován dvorním skladatelem (s malým platem), ale tím se jeho situace nezlepšila. Dostával se do dluhů, vypůjčoval si na směnky, vrátil se k vyučování, psal příležitostné skladby. Začal s rozprodáváním toho, co si pořizoval v lepších časech.

Mozartovy příjmy nebyly malé, ale vydání znamenala vždy vyšší výsledek. Konstance se činila, nic si neodepřela, migrénu si jezdila léčit do exkluzivních lázní, zatímco manžel se rozptyloval v rozpustilé společnosti přátel nebo při hře v karty. Mozartův život ubíhal v tempu kvapíku, jako by ho nastartovala předtucha…

Snažil se zachytit všechno, co nosil v hlavě. Bylo to množství skladeb všech žánrů. Jevištní práce z vídeňských let představují základní přínos k vývoji opery (Únos ze serailu, Figarova svatba, Don Giovanni, Cosi fan tutte, Titus, Kouzelná flétna). Mozart nebyl tvůrcem nových forem, dovedl je však naplnit živým obsahem, aktuálním pohledem do života svých současníků a orchestr obohatit výrazně o osobité zabarvení. Společně s Haydnem a Beethovenem se podílel na dovršení epochy, kterou označujeme za hudební klasicismus.

Moji Pražané mi rozumějí – nechal se slyšet Mozart, když prohlédl, jak vřele jsou v Praze přijímána jeho díla. Bylo to v době, kdy Vídeň nejevila o jeho činnost valný zájem. Po úspěchu Figarovy svatby v Praze navštívil Mozart toto město poprvé v roce 1787 a zavázal se napsat pro Pražany původní operu. Už na podzim téhož roku (29. října) měl v Nosticově divadle premiéru Don Giovanni za autorovo režírování a za velkých ovací přihlížejících.

U příležitosti korunovace Leopolda II. za českého krále byla Praha svědkem premiéry dalšího Mozartova díla, opery La clemenza di Tito. Mozart měl v Praze mnoho přátel. Za všechny připomeňme alespoň pěvkyni Josefinu Duškovou, skladatelovu hostitelku, jejího manžela klavíristu a pedagoga F. X. Duška a Františka Němečka, který napsal první knihu o Mozartovi sedm let po jeho smrti.

Vztah Mozart – Praha se nestačil víc do široka rozvíjet, ale i tak představuje světlou kapitolu v tragickém závěru skladatelova života. Mozartovský kult formoval po dlouhá léta hudební profil Prahy, která byla první zahraniční metropolí, jež plně pochopila a ocenila význam skladatelovy osobnosti.

Tento subtilní umělec strávil na cestách asi 15 let života, většinou za velmi nepříjemných nepříznivých podmínek, které trvale narušily jeho nepříliš pevnou tělesnou schránku. Za vídeňských let byl jeho organismus přetěžován existenčními starostmi, zneuznáním, nemocemi, dluhy a navíc i lehkovážným životem. 5. prosince 1791 bylo jeho pozemské působení předčasně pochroumáno a šmytec.

Město bylo vzrušeno a Vídeňané chystali svému největšímu umělci okázalé rozlučky. Bylo tomu opravdu tak? Nikoliv! Mozart si vysloužil jen nejlacinější pohřeb do společného hrobu. Kde byli jeho přátelé, zástupci města a dvora a hudebních spolků, které ho za živa vyznamenávaly? Kde se zdržovala Konstance, když nebyla s manželem v posledních okamžicích jeho života a nedostavila se pak ani na pohřeb? Nevíme vůbec souvislosti. Nedala mu vztyčit ani kříž nad hrobem.

Mladé vdově bylo teprve devětadvacet let, znovu se provdala a Mozarta přežila o padesát roků. Když se po mnoha letech začala zajímat o jeho hrob, nebyl nikde k nalezení…