Stála jsem u budovy firmy, ve
které jsem pracovala, a dívala se na poskakující a hrající si děti naproti u
základní školy. Hluboce jsem se nadechla a nasadila si své elegantní černé
sluneční brýle. Bylo vedro, slunce opíralo své zářivé paprsky o kamennou dlažbu.
Po pohledu na náramkové hodinky jsem zjistila, že už půl hodiny nervózně
pochoduji kolem sochy, která stála před budovou, a kopu do kamínků. Věděla
jsem, že David trpí nedochvilností, ale po naší čtyřleté známosti by se už mohl
konečně napravit. Jak dlouho tomu, co za mnou jezdíval autobusem, kupoval mně
květiny, a dokonce mně čekal v přesně domluvený čas. Jak rychle se lidé a věci
mění, pomyslela jsem si. I ten čas utíká stále rychleji. Nakonec jsem se
usadila na dřevěnou lavičku u školy. Z nenadání se ze zatáčky vyřítilo Davidovo
auto a zastavilo přímo přede mnou, prudce se otevřely dveře spolujezdce a já
nasedla dovnitř. David mě nesledoval, šlápl na plyn. Auto kličkovalo ulicemi po
hlavní cestě a dál směrem k našemu starobylému cihlovému domu na kraji
města. Klidně jsem se usadila, i když mé vrtkavé myšlenky skákaly jedna přes
druhou. Vlnily se v mozku jako přílivové vlny na pobřeží tropického ostrova. Má
mysl sledovala sice děj za hranicemi automobilového okna, ale ve skutečnosti to
byla jen zástěrka. Chtěla jsem se chovat klidně, vyprovokovat Davida, aby
dokázal uznat své chyby. Vinila jsem ze všeho jen samu sebe, za špatný přístup
k němu a našemu vztahu. Možná právem a možná také ne. Jediné co jsem věděla,
bylo to, že naše láska, zda se to dalo ještě tak nazývat pomalu vyprchala jako
vůně otevřeného vína. Stejně jsem začala zase já, tušila jsem nebo spíš věděla,
že se zase schyluje k hádce.„Kde jsi byl tak dlouho? Já tam čekala snad
hodinu.“ Snažila jsem se být klidná, otočila jsem se k němu. „ Víš,
možná mi nebudeš věřit, ale já na tebe miláčku zapomněl.“ Začal se smát,
myslel si, že je vtipný.
„ Prosím!? To snad nemyslíš
vážně, vždyť jsem ti to ještě ráno připomínala, to jsi tak strašně
zaneprázdněn?“ Vybuchla jsem vzteky jako tlakový hrnec. „Nemusíš se hned
rozčilovat, zapomněl jsem, to se snad stává, ne? Lidé zapomínají přece. Tak se
uklidni, ano?“ Jeho klidný hlas se pomalu měnil v řev. „ Já vím, že
lidé zapomínají, ale ty poslední dobou zapomínáš nějak moc pravidelně. Jediný,
kdo by se měl uklidňovat, jsi ty!“ S posledním slovem jsem sebou cukla a
otočila od něj hlavu, sundala jsem si brýle a promnula si spánky, byla jsem
unavená a zklamaná. Zamyšleně jsem skrz okno ve dveřích pohlédla do jasně
modrého nebe. Davidův zrak se po chvíli odpoutal od silnice a letmo zabrousil
na mě. Uvažoval, zda něco říci nebo si nechat slova od cesty. Uspořádal myšlenky a chtěl začít. Otevřel
pusu a v tom se rozeznělo telefonní vyzvánění. Sledoval jak usilovně hledám
svůj telefon. „No, tak už to zvedni.“ Zavelel David. Celý nesvůj byl
zvědav, kdo zase otravuje.
„Nemůžu ho najít, se
nezblázním.“ Ozvala jsem se. Zastrčila jsem hlavu až skoro do kabelky. „Vy
ženské jste strašné, plno serepetiček a žádný řád v té vaší brašně není. Hlavní
je, že vždycky všechno u sebe máte, ale hledáte to hodinu. Je toto logické? No
samozřejmě, že není.“ Sám si položil otázku a sám si také odpověděl.
Nakonec se ušklíbl a zastavil. Na semaforu se objevila červená. Naše auto se
ocitlo na zacpané silnici, po přechodu si to capkaly děti ze školy, za nimi
jejich učitelky. Z druhé strany si to razila postarší dáma, která za sebou
táhla vozíček s nákupem a svého voříška. Jak směšný pohled na toto spojení
mládí a stáří. Člověk si při tomto pohledu uvědomí, že koloběh života se stále
točí, a my, ať jsme sebe mladší, stárneme rychleji, než očekáváme. Nakonec jsem
jej vítězně vytáhla a dychtivě se podívala, kdo mně volá. Na displeji se
objevilo jméno mého nejlepšího kamaráda Patrika. „Johan, to jsem já Patrik.
Stalo se něco? Nebo volám nevhod?“ Ten vlídný hlas mě pohladil na duši a
vehnal úsměv na ustaranou tvář. „Ahoj, to je dost, že se taky ozveš! Jsem tě
neslyšela, jak je rok dlouhý. Jak se máš, co děláš?“ Během vteřiny jsem
zapomněla na hádku s Davidem. Jeho hlas černotu světa rychle vyhnal a nastolil
svět zářivých barev. „Ani mi nemluv, v práci fofry, doma docela dusno. Nic
se nezměnilo, všechno při starém. Však to znáš.“ Zasmál se, to i mě
donutilo se usmát na penzistu přecházejícího přechod. „A co ty? Co?“ Věděl,
že se trápím. Chtěla jsem si postěžovat, ale nemohla jsem to rozebírat před
Davidem. Proto jsem raději navázala něčím jiným. „Jdeme dneska na ples
s Davidovými rodiči.“ Určitě vytušil, že je David poblíž, jinak bych
byla otevřenější. Raději hovor rychle ukončil. „Tak si to pěkně užij, Johan,
a už se přestaň trápit. Ahoj, drž se, mám tě rád. Pa.“ Zavěsil. Odložila jsem
telefon zpět do kabelky. Prozpěvovala jsem si píseň, která právě zněla v
rádiu. Ještěže si toho David nevšiml, přišla mně zpráva od Patrika, která mně
sdělovala: Zapomněl jsem ti ještě říct, ať mi co nejdříve zítra ráno zavoláš
a pochlubíš se, jak večer bylo! Patrik. Neodvažovala jsem se mu odepsat,
pouze jsem si umanula, že mu zítra zavolám. Telefon jsem tentokrát vsunula do
kapsičky u černošedého zúženého saka. Ignorovala jsem Davidovy urážky na
Patrikovu adresu. Pouze jsem se zašklebila a otevřela znechuceně okno,
nastavila jsem tvář vlahému přívalu vzduchu. Doufala jsem, že podráždění z
dnešní hádky odplyne ven, daleko od našeho auta, domu, ulice, města a světa. „Vysaď
mě na rohu naší ulice, skočím ještě nakoupit. Dojdu domů sama, kdy přijdeš ty?
Ať vím, kdy mám chystat večeři, vyžehlit ti košili a být přichystaná.“ Odpověděla
jsem bez pohledu na Davida, nečekala jsem jakkoliv vlídný výraz ve tváři. Po
pár vteřinách se mně dostalo odpovědi. „Cože? Jestli máme chleba? Lásko, to
opravdu netuším.“ A stále sledoval cestu. „Ty jsi mě neslyšel? Povídala
jsem, že mě máš vyhodit na rohu ulice, abych mohla ještě zajít na nákup a
uvařit večeři. Taky vyžehlit ti košili a být nachystaná, než pro mě večer
přijedeš.“ Zadívala jsem se na něj a čekala konečně odpověď k tématu. „Jo,
vysadím tě tam. Budu doufám do půl šesté doma. Pokud se naše schůze neprotáhne.
Jinak mě můžeš čekat až mezi osmou a devátou.“ Podíval se na hodiny a dupl
na plyn. „To už je zase tolik hodin a já tady ztrácím čas.“ Zvedl ruku z
volantu, poškrábal se v jeho vystříhaných hnědých vlasech. Já jsem radši seděla
a hleděla z okna. Kdyby se teď někdo z venku na nás zadíval, uvažoval by, zda
jsme kolegové z práce či někdo sobě naprosto cizí. Ale na sto procent by
neřekl, že spolu sdílíme jednu domácnost. Vypadali jsme jako bez naděje, víry.
Každý jsme žili svým světem. Já pracovala a zároveň studovala. A David? Kdyby
nedostal nabídku být spoluvlastníkem začínající firmy, která by se časem
pořádně nerozrostla, tak by se z něj nestal takový namyšlený, panovačný a pyšný
muž, kterým teď je. Chodil by stále dál na vysokou, měl málo peněz, ale zato by
mě moc miloval jako před lety. Konečně náš automobil zastavil. Otočila jsem se
ke dveřím, s rozvahou je otevřela, po vteřince jsem je před sebou zase zavřela.
Bylo dusno, vzduch houstl jak v automobilové kabině, tak i mezi námi samotnými.
Nehodlala jsem v sobě zanechat dnešní roznícení a hrdě se otočila k Davidovi. „Víš!
Od té doby, co ty podnikáš a nastěhoval sis mě k sobě domů, tak mi ten náš
společný život připadá smutný. Náš vztah je jen pouhé ohřívání obědů, večeří a
usínání vedle sebe v posteli. Už nežiješ mnou, nepřiběhneš ode dveří, abys mě
prvně políbil na uvítanou, ale rozrazíš dveře a sháníš se po jídle. Nepřipadám
si jako bys mě miloval… A milovaná ani myslím nejsem.“ Otevřela jsem znovu
dveře a vyklouzla rychle ven. Neotáčela jsem se, zda jsem dveře zavřela, zda se
auto rozjelo nebo jestli snad za mnou David hleděl či na mě něco volal.
Rozběhla jsem se a za nejbližším domem vytáhla kapesník a otřela si slané slzy
plné beznaděje. Promočený kapesník jsem zmuchlala a vyhodila do odpadkového
koše, který stál pár metrů ode mě. Stezkou mezi domy jsem se dostala do supermarketu,
kde jsem před čtyřmi lety brigádně pracovala. Jediné co na tomto velkém
obchodním domě je zvláštního, je to, že jsem zde potkala Davida. Ráda na ty
chvíle vzpomínám, ale minulost není to, co je dnes. Povzdechla jsem si,
vysmrkala se a vykročila pro nákupní vozík. U první pokladny jsem uviděla svou
známou paní Doubkovou, která mě tehdy zaučovala u pokladny. Byla to postarší
dáma s prošedivělými vlasy, seděla na otáčejicí židličce, usmívala se svým
vrásčitým obličejem a mávala mně na dálku. Upravila jsem si kabelku na rameni,
zatlačila do vozíku a vplula do první regálové uličky. Během hodiny, co jsem
chodila zamyšlená v zaplněném supermarketu, jsem nakoupila tolik věcí, že jsem
se při placení celkem divila, že po mně prodavačka požaduje tak vysokou sumu.
Naskládala jsem tedy potraviny do tašek a vyšla ven. Ověnčena igelitovými
taškami jsem se dobelhala k našemu domovu. K starému šedivému cihlovému domu s
okny v černých rámech, postranními dřevěnými dveřmi. Vzpomněla jsem si na ten
den, kdy jsem ho poprvé uviděla. David mě tehdy vedl od blízké zastávky a
přesvědčoval mě, že nejde o nic okouzlujícího. Šlo o jednu z prvních nabídek
pronájmu bytu. Tehdy jsem na něj byla hrdá, plná radosti z jeho ochoty hledat
naše útočiště společných veselí, smutku a občasných hádek. Když jsem vstoupila
do hlavních dveří, rozprostřela se přede mnou poměrně malá chodbička s
poštovními schránkami. Oči mně spočinuly nad černou schránkou vlevo dole,
oproti sešlým štítkům, se zde blyštil jeden bílý lístek, na kterém stálo: David
Černý a Johana Konečná, 3. patro. Srdce mně začalo zběsile bušit a cítila jsem
napětí z toho, co přijde dál. Vyjeli jsme výtahem. David mě popostrčil k
černým dveřím se zlatou jmenovkou, přenechal mně klíče a čekal, co na náš byt
řeknu. Když se dveře tajemně rozevřely, uviděla jsem podélnou úzkou halu se
čtyřmi dveřmi po bocích. První z leva vedly do čtvercové kuchyně, druhé, na
téže straně do koupelny, která byla spojena s toaletou. Dveře po pravé straně
jim umožnily vstup do obývací místnosti. Poslední dveře vedly do pokoje, který
nebyl nijak zvláště určen, proto jsme si z něj udělali ložnici. Tento pokoj se
mně nejvíce zalíbil, nejen proto, že v něm bylo útulno, ale i pro jeho příjemné
světlo, které pronikalo skrz velké prosklené dveře, které vedly na balkon. Nikdy
jsem nečekala, že se dostaneme do takového okouzlujícího bytu. Další dny jsme
se stěhovali do svého prvního společného bytu, do bytu, kde se zastaví čas pro
náš vřelý cit, milostnou slast a začínající veselý pár. Jak jsem byla naivní!
S odfukováním jsem se vybelhala k
bytu, práskla taškami na rohož a začala usilovně hledat klíče. „Uvážu si je
jednou opravdu kolem krku, jak já jsem neschopná vyhodit všechny nepotřebné
cetky z kabelky. Ale přece jenom se mohou někdy hodit. Konečně!“ Vytáhla
jsem dva drobné železné klíče a zasunula je do dvou klíčových dvířek. Zvedla
jsem opět přeplněné tašky a vykročila do bytu, který se od mé první návštěvy
změnil. V hale byla plovoucí podlaha s úzkým oranžovohnědým kobercem, po levé
straně botník se zabudovaným věšákem na kabáty, naproti viselo velké zrcadlo, v
levém rohu stála metrová červená keramická váza s umělými bílými kaméliemi. Po
stěnách byly rozmístěny buď obrázky od Davidovy šestileté sestřenice, anebo
fotky našich rodin. Mé kroky mířily přímo do kuchyně, ve které jsem tašky
odložila na barový stůl, který byl připevněn k hnědé dřevěné rohové lince. A
začala jsem bez meškání ukládat potraviny do lednice, která stála naproti
kuchyňského koutu. Ze dveří šlo vidět do protilehlého pokoje, tedy obývacího
pokoje, ve kterém na levé straně byla plochá televize s příslušenstvím, pod
oknem zakrslá palma, vedle ní byl přeplněný regál s knihami a pod dalším oknem
si hověla rozlehlá sedací souprava. Uprostřed místnosti ležel kulatý zelený
koberec a na něm konferenční stolek. Po uložení nákupu jsem se šla převléci do
domácího úboru a zpět do kuchyně vařit. Abych se tolik necítila doma sama,
pustila jsem rádio a začala vařit hovězí maso na česneku a kmínu s rýží. Po
vaření jsem si to namířila přímo do koupelny, kde jsem se vyvlékla z oděvu,
napustila si vanu plnou horké vody a zalezla do ní. Když jsem se pořádně
ponořila do mydlinkové pěny, tak jsem si oddechla. Těžký den za mnou a dlouhá
noc přede mnou. Lehla jsem si, zavřela oči a relaxovala. Na obličej mně
dopadaly paprsky zapadajícího slunce, které mně proplétaly pramínky vlasů, jako
prsty nenasytného milence. Milence slunečné královny, která mu určuje intenzitu
a množství dotyků. Lehký vítr se mně dral dovnitř přes očka v zácloně a
zahrával si s listy fíkovníku pod oknem. Dále se zde také linula silná vůně
čerstvě uvařeného jídla, která pronikala pootevřenými dveřmi. Naproti vany se
tyčila bílá skřínka se zabudovaným umyvadlem a velkým zrcadlem s bodovkami. Ke
dveřím se táhl pás věšáků na ručníky či odložené svršky před koupelí. Na pravé
straně od dveří byl rohový sprchový kout, který postupně navazoval na
podlouhlou vanu. Po chvíli vyhřívání jsem vzala houbu, mýdlo a začala jsem si
dřít své tělo, umyla jsem si i vlasy. Než jsem vylezla z vany, tak jsem si
ještě přejela nohy dámským holicím strojkem. Oblékla jsem se do čistého
spodního prádla, vysušila a vyfoukala si vlasy a začala se malovat. Nejprve
jsem si ošetřila obličej krémem na suchou a citlivou pleť, nanesla make-up a
napudrovala se. Když jsem odložila mističku s pudrem a štětec, použila jsem
šedočerné stíny a orámovala si své světlé oči maskarou. Poslední tečkou bylo
nanesení silných černých očních linek, které podtrhovaly můj smyslný pohled,
který tolik okouzlil Davida. Pohlédla jsem na hodiny v kuchyni a zjistila jsem,
že mám ještě 2 hodiny času, tak jsem se rozhodla, že si ještě upravím vlasy.
Vrátila jsem se tedy do koupelny, vytáhla žehličku a spony na vlasy. Začala
jsem od spodních pramenů, během úprav jsem pohlížela do zrcadla a zjišťovala,
zda mám vlasy na temeni rovné. Při posledním přečísnutí vyžehlených, delších
vlasů, které mně spadaly až pod lopatky, jsem si přichystala spony a začala
jednotlivé pramínky spínat do drdolu, na který si na konci připevnila velkou,
černou, umělou růži. Svůj smyslný zjev jsem podtrhla dlouhými, jemnými
stříbrnými náušnicemi s černými, kulatými kameny na samém konci. Vyrušilo mě zašramocení
klíče v zámku. Vykoukla jsem z koupelny a zamířila do kuchyně chystat jídlo.
David tentokrát došel přesně, jak sliboval. Dal si sprchu, oblékl se do
voňavého obleku a teprve po necelé půl hodině usedl ke skoro vystydlému talíři.
Když dojedl, já už byla ve večerní róbě a stála u dveří, pouze si strkala
klíče, mobil, kapesníky a peněženku do černé třpytivé kabelky. Když si David
nazouval černé kožené boty, sjel mě bezvýznamně pohledem. Popravdě jsem doufala
v nějakou pochvalu, protože mně to vážně dneska slušelo (poprvé jsem se sama
sobě po dlouhé době líbila), ale ta se nedostavila. Nasedli jsme do auta a
vyjeli. Na první světelné křižovatce ještě volal Davidův otec, ujišťoval se,
zda jsme už vyjeli. Cesta byla poněkud klidná a já jsem za tabulí ohlašující
konec města dostala pocit, že David není ve své kůži. Soustředil se na jízdu,
hleděl na osvětlenou část vozovky. Občas si projel prsty své krátké hnědé
vlasy. Jeho ostré rysy ve tváři se nervózně nadouvaly, jak silně stiskal zuby.
Uvolnil si sako, které obepínalo jeho vysokou ramenatou sportovní postavu.
Pootevřela jsem okénko, které sem pouštělo vlahý větřík s příměsí polí a luk.
Bylo mně líto toho, co se dneska stalo. Dávala jsem si to zase za vinu, takže
jsem se ho smutně zeptala. „ Stalo se něco v práci? Nebo tě něco bolí?“ Těžce
jsem se v šatech pootočila přímo k němu a zabodla do něj své oči. Odpoutal
se od cesty, tázavě zvedl obočí a koukl na mě. „Nebolí a nevím, co by se
mělo stát, v práci všechno v pořádku. Na rozdíl od dnešního dne.“ Střídavě
mluvil a sledoval jízdu. „O co ti jako, paní dokonalá, jde? Snažíš se mě
vyšoupnout ze hry?“ Částečně zvýšil hlas, ale zatím byl ještě v klidu. Můj
obličej se zašklebil, vůbec jsem nechápala, o čem mluví. „Můžeš mi
vysvětlit, o co jde? Ty tvé šifry jsem vážně nedokázala rozlousknout.“ Otočila
jsem se zpátky čelem přímo k vozovce, jinak bych ho musela svým pohledem
zabít. Začínal nejspíš narážet na dnešek. „Tak ty nevíš, hmmm. Ty víš, když
já něco udělám, ale když ty něco uděláš, tak nevíš. Bože, tak to bolí. A to
studuješ psychologii. To bys mé chování mohla odhadnout, ne?“ Opovržlivě
povzdechl a očima skenoval terén přes čelní sklo. „To mám brát jako fakt, že ze mě děláš
blbou?“ A uchechtla jsem se, protože tohle bylo tak absurdní, k pláči to
ještě nebylo. Založila jsem tvrdě ruce pod holé paže a zavrtala se do sedadla.
Když už nemůžu být v klidu, tak si aspoň pořádně sednu, řekla jsem si pro sebe.
David samozřejmě pokračoval. „ To snad není pravda, Johano probuď se!“ Odpoutal
levou ruku od volantu a šavloval s ní před mýma očima. Jeho oči rychle kmitaly
mezi mnou a osvětlenou vozovkou. „Já myslel, že víš, o čem mluvím, narážel
jsem na ten tvůj dnešní provokativní rozhovor s tvým, jak ty říkáš, nejlepším
kamarádem Patričkem. Ty si myslíš, že jsem tak blbý a nepoznal, že to s ním
táhneš?Prej kamarádství. Pche, houby kamarádství, ale nevěra to je.“ Teď
jsem opravdu pěnila, obvinil mě z něčeho, co vůbec nebyla pravda. „Davide,
ty si snad ze mě děláš srandu! Vzpamatuj se! Tohle není pravda, to ti jako už
vadí to, že si volám s KAMARÁDEM!?“ Slovo kamarádem jsem málem
vyslovovala po písmenu, aby mu to došlo. „Aaale, prosím tě, snažíš se to
špatně skrývat, úplně mě zanedbáváš, vyhledáváš hádky tam, kde nejsou. Tebe
těší to, že víš, kde jsou mé slabé stránky, to se lehko pak hádá, že?“ Jel
jak s větrem o závod. Já netušila, jak se bránit, byla jsem v koncích, zavřela
jsem oči a doufala, že sen za chvíli skončí a já se proberu vedle mého
milovaného Davida, že se k němu přitulím a budu se snažit znovu usnout. „ Já
tě zanedbávám, vzpamatuj se už konečně, nebo toho budeš litovat!“ Kroutila
jsem hlavou, nakonec jsem si promnula spánky. „ Nevím čeho bych měl litovat,
teď ani později! Maximálně toho, že nedokážu pochopit, proč jsme spolu! A
víš,co by mě ještě zajímalo?“ Odmlčel se a pousmál, dupl na plyn, jako
bychom už tak nejeli šílenou rychlostí a stále častěji a na delší chvíli
odpoutával ve vzteku oči a ruce od volantu.
„Co?“ Vyštěkla jsem na
něj. „ No přece to. Zda je v posteli lepší než já!“ Klidně odpověděl. A
než se stihl zasmát a znovu se zadívat na vozovku, tak nečekaně naše oči
ozářila světla protijedoucího auta. Já zběsile křičela, kopala nohama a
zakrývala si obličej. David se snažil strhnout volant na druhou stranu od
protijedoucího auta. Zbělal a polil ho studený pot. V uších mně zněl skřípot
brzd, náš křik a šílené šumění kamení pod pneumatikami při smyku. Ta chvíle
byla dlouhá a přitom krátká. Cítila jsem, jak se mé tělo prudce hýbá ze strany
na stranu. Vzduch se v autě nehýbal a stále více houstl, strop na nás přímo
padal. A najednou prásk!
Auta skončila zakousnuta předními částmi v sobě, jako by se jedno
auto chtělo prodrat přes to druhé.
|