Zdá se mi potichu, že ještě jsme tady

dvě stébla na vodě, která je sen

kreslíme bez konců těl bílé řady

za okny v bolesti rodí se den.

Ráno je světlo jen šedivé svíce

hlína se obrací jako zář v tmu

a uvnitř i venku stínů je více

rukama do tebe pomalu tnu.

A na rtech otisky našeho dechu

v dlani nést doteky věčné ženy

a Měsíc vylezl vysoko nad střechu

jak ona má svoje nahé strany.

Ta chvíle je hluboká jak dlouhý pád     

jak všechno ženění a první strach

nahý a bolavý jsem listopad 

opilý mlhami až ve svůj prach.