„Va! Va! Va!“ ozýval se varovný štěkot lidu Mbe. Hned na to se zvedli ptáci z korun stromů na okraji lesa a z nedaleké stepi bylo slyšet dusot vyplašených jelenů Nuka. Mbuta, vůdce lidu Mbe byl okamžitě na nohou. Vzápětí se jeho přísná hlava objevila ve vchodu Kuga (Příbytku) na nejnižší větvi rodového stromu. Za jeho stínem se krčila plemenná žena – jeho žena Tsíka a Tsíkuta, také jeho žena, ale tu zabavil Mbahe za jeho troufalost.

   „Saka! (Ticho!)“ zvolal Mbuta. „Sa! Ka!“

Lid Mbe utichnul. Mbuta se napřímil na široké větvi a vzedmul hruď. Nikdo nesmí pochybovat. Muži sklopili zrak a ženám přeběhl mráz po zádech. Mbuta přehlédl svou říši sebejistým pohledem. Popatřil na lid ve větvích i na zemi. Když si byl jistý, že jeho vážnosti bylo učiněno za dost, Prudce zdvihnul pravici vysoko nad hlavu a ustrnul. Ticho sršelo napětím.

   Pak, v pravý okamžik Mbuta zvolal: „Hug Mbe Puta! (Lide Mbe Mluvte!)“

Mezi lidem Mbe to zašumělo. Byla to nebezpečná chvíle. Mluvit směl jen ten, kdo má co říct. Kdo to je, bylo na posouzení Hár (Vůdce).

   Muži ve skupince lovců se začali nesměle postrkovat. Mbuta na ně ukázal a vyštěknul: „Puta! (Mluvte!)“

Muži před sebe vystrkali mladého, sotva čtrnáctiletého lovce. Mbuta ho hned poznal. Byl to Mbaka. Šikovný muž, z hodně zranění se zotavil a nedělal si ambice na jeho místo. Věrný lidu Mbe. Mbuta si přál, aby ho nemusel ztrestat.

   „Puta,“ pokynul mu přísně hlavou. Mbaka o dva kroky přistoupil a dvakrát pokýval hlavou na znamení úcty.

„Hár Hug Mbe (Vůdce Lidu Mbe),“ zvolil Mbaka moudře protokolární oslovení. Pak se v něm vzedmula horká krev, vycenil zuby a v zaťaté pěsti zdvihnul kyj s vrostlými kameny. „Va!“ vykřiknul. „Hug Va, Fuf Bo! (Lid Va, Smradlavé Opice!)“ Každé slovo zdůraznil zatřesením kyje.

   „Va, Va, Va!“ začal skandovat lid Mbe.

„Sáááka!“ znovu zjednal Mbuta klid. „Puta,“ pokynul opět mladému Mbaka.

Ten ukázal za sebe třaslavou rukou, ohlížel se. „Ča, Ča Va (Pět, Pět Va). Tuka Lili (u Tří Stromů).“

Mbuta pokýval hlavou. Tři Stromy byla hranice na straně lišejníku, vzdálená dva dny klusem.

   Mbuta prudce mávnul rukou, aby uklidnil rostoucí šum. Protáhl škleb do podkovy. Výhružně rozkýval hlavu nahoru-dolu, přidal i kolena a začal pumpovat zaťatou pěstí.

„Goh!“ vydal hluboký, hrdelní zvuk. „Goh! (Boj!) Va Tce! (Va Nepřítel!)“

Goh! Va Tce! Goh! Va Tce!“ skandoval lid Mbe.

   Lid Mbe si od nepaměti činil nárok na území mezi Vodní Plání, Horou Padlého Kamene a Třemi Stromy. Bylo to bohaté území. Proháněla se tu stáda jelenů Nuka a dvakrát za Sá Puk (Velký Cyklus) tudy šlo stádo Sahůn (Mamutů). Lid Mbe pobil a vyhnal opice a teď všechny plody patřily jemu. Čas od času musel lid Mbe o své území bojovat. Většinou šlo o drobné šarvátky na okraji území, ale někdy byli boje kruté. Avšak lid Mbe si dokázal své území udržet věky. A dokáže to i nyní, i když čelí tomu nejúskočnějšímu a nejsilnějšímu nepříteli, lidu Va.

   Hár Mbuta měl velké starosti. Lid Va neustále napadal jejich hranice, ale choval se podivně. Vyhýbal se přímým bojům, i když se muži Va vůbec nemuseli stydět za svou bojovnost. Ovšem jak se zdálo, než aby bojovali, radši tajně pronikali na území Mbe a kradli děti.

Toho dne muži Mbe vypili hodně vody, aby se probudili ještě za tmy.

   V malém Kuga (příbytku), v koruně rodového stromu se pokoušela usnout Tsígog. Lid Va unesl její dceru a pak zabil i jejího muže. Erl (Zármutek) Tsígog stále trval. Byla vděčná, že aspoň Mbutak, její syn nemusí na výpravu. Byl ještě příliš mladý. Mbutak byl z dvojčat a jeho Erl rovněž trval.

Erlerlerlerl…“ tiše si stýskal v hnízdě. Tsígog ho chvíli mlčky poslouchala zachumlaná pod vrstvou kožešin. Zírala do tmy, ze které vystupovaly vzpomínky na Mbambe a Tsíza.

   „Erlerlerl,“ kvílel Mbutak.

„Saka Mbutak!“ okřikla ho Tsígog, když to už přestala snášet.

„Mu Erl! (Jsem Smutný!)“ vypískl Mbutak. „Tsíza, Mbambe!“ volal jména sestry a otce. „Tce, Tce Va! (Zlí, Zlí Va!) Mbambe Dze! Tsíza Dze! (Mbambe je mrtvý! Tsíza je Mrtvá!) Apo Erl, Apoapo Erl (bolest bude dlouhá, bude věčná).“

„Non Apoapo (Není Věčná),“ oponovala mu Tsígog. „Non Dze Tsíza (Tsíza není mrtvá). Non Dze Tsíza,“ Utěšovala Tsígog sama sebe. Mbutak jí moc nepomáhal tišit hoře. Tsíza si přitiskla Mbutaka těsněji k sobě.

„Bibí Mbutak Bibí (Miláčku),“ hladila ho po čele ve snaze tišit jeho i svůj žal. „Ze Bibí, Ze (Spi Miláčku, Spi).“

   Mbutak se uklidnil. Přestal s sebou šít, ale jen proto, aby vyhověl Tsígog. V duchu si stále opakoval: „Mu Goh Dze, Mu Goh Dze (zabiju, zabiju). Va Tce, Va Tce… (Va je Zlý, Va je Nepřítel…)“

Mbutak se rozhodnul. Až Tsígog usne, vydá se na výpravu sám. Půjde dřív než ostatní a zabije mnoho Va. Mu Goh Dze Tcuka Va, Mu Goh Dze…

   Mbutak se pomalu vysoukal zpod matčiny paže. Z hnízda vyhrabal otcův krátký, sukovitý kyj a dvě kožky, kterými se omotal. Opatrně slezl na zem. Srdce mu bušilo, měl strach, ale stesk po Tsíza a nenávist k lidu Va byly silnější. Mbutak odhodlaně vykročil ke Třem Stromům. Už tam jednou byl. Věřil, že ví, kudy má jít. Bál se dravců, ale spoléhal na respekt, jaký si lid Mbe na svém území vydobyl. Stačilo pár hbitých kroků, aby se ocitl za hranicí osady, kterou tvořila jen hustá křoviska. Jakoby vstoupil do jiného světa, netečného, bez slitování.

   Mbutak se zastavil, utichl, větřil. Čekal, až se obnoví zvuky lesa, aby v nich mohl číst. Měsíc ubýval, ale silně svítil, to bylo dobře. I když pod mraky by nebyla taková zima. Období dlouhé zimy (Puk Cha Apo) bylo ve své třetině. Už brzy tudy půjde Tcuka Sahůn (Stádo Mamutů). Mbutak přes svůj mladý věk, sotva deset let, věděl, že je to velmi Tce Puk (Zlá Doba) na bojovou výpravu. Muži budou bojovat, umírat na hranici a možná v tu samou dobu půjde savanou Tcuka Sahůn. Nohe Pu Puk Cha Apo. Bude málo jídla na období dlouhé zimy. Hug Mbe (Lid Mbe) Pé Apoapo (Hleděl do Věčnosti). Možná už nebudou pro lid Mbe další cykly.

   Mbutak věřil, že tomu dokáže zabránit. Když dýchal, nevcházel jeho chřípím jenom život, ale také Buhu Hata (Duch Všeho). Cítil ho s každým nádechem od doby, kdy lovci přinesli ubitého Mbambe a Tsíza se už nevrátila. Mbutak věřil, že ji Hug Va snědl, protože měla měkké maso. Matky často zlobivým dětem hrozily, že je snědí pro jejich Snu Pha.

   Výborně. Les byl klidný. Zdálo se, že žádný dravec není nablízku. Mbutak vyrazil. Za ním zůstal jen obláček vydechnuté páry.

…

   „Mbutak? Mbutak… Mbutak!“

Tsígog vyběhla z Kuga, seskočila na zem. Přípravy na výpravu se rozbíhaly. Muži potěžkávali kyje, bušili jimi do země, formovali se do skupin, kde se navzájem povzbuzovali poplácáváním. Spontánně vykřikovali: „Goh!“ Zatím to byly sporadické výkřiky, ale brzy jich bude víc. Budou silnější a synchronizují se.

„Goh – Goh!“

   Tsígog pobíhala mezi muži.

„Mbutak! Bibí Mbutak!“

Od hloučku k hloučku. Rozebírala skupiny, prohledávala křoviska, ale její syn nikde.

„Erlerlerl,“ začala propadat panice. „Bibí Mbutak.“

   „Goh-Goh-Goh-Goh…“ pulsovali muži. Až na jediného. Hár Mbuta seděl na spodní větvi rodového stromu. On byl vždy silný a vždy připraven. Nehodilo by se, aby se hecoval s ostatními muži. Kde kdo by si to mohl vykládat jako slabost. Mbuta pozoroval muže, jak se formují a pozoroval Tsígog a její rostoucí neklid.

„Saka! Sa-ka!“ utišil Mbuta svůj lid. Seskočil z větve a vykročil k Tsígog. Muži se rozestoupili a spontánně vytvořily kruh. Ženy a děti vše pozorovaly z bezpečí svých Kuga.

   „He?“ otázal se Mbuta přikrčené Tsígog.

„Erlerlerl, Mbuta, Non Mbuta Bibí,“ začala láteřit nešťastná Tsígog. Mbuta jí položil dlaň na hlavu, aby ji upokojil.

„Mbutak!“ zvolal a rozhlédl se po lidu Mbe. Muži i ženy se rozhlíželi po sobě i po okolí. Kroutili hlavami. „Non (Není), Non…“ štěkali.

„Erlerl…“ spustila Tsígog. Ale Mbuta ji hned zarazil.

„Tu Pé Kuga! (Ukaž příbytek!)“ rozkázal přísně.

   Tsígog se obrátila a hbitě vystoupala do své Kuga. Mbuta ji následoval. V Kuga byla tma. Mbuta zavětřil. Prohmatával okolí. „He? He?“ tázal se spíš pro sebe, zatímco hledal nějaké vysvětlení. Tsígog se přidala. Začala prohledávat hnízdo.

„Non Gohu! (Není Kyj!)“ vykřikla. Začala horečně přehrabovat kožky. „Nohe Tcha, Nohe Tcha (Málo Kožešin).“

„Bibí Mbutak, Bibí,“ rozeštkala se Tsígog.

   Mbuta vystoupil z Kuga. Lid Mbe k němu vzhlížel.

„Mbutak Dapa (Mbutak Výprava). Tuka Lili (Tři Stromy). Nuk Mbutak (Sám Mbutak).“

„Goh! Goh! Goh!“ začali skandovat muži.

   Mbutak běžel většinu cesty. Buhu Hata (Duch Všeho) mu dával sílu. Nebloudil, lovci lidu Mbe stezku bohatě značili močí, čímž ji také chránili před dravci. Jen jednou málem vběhl statnému Rapu (Lvu) přímo do chřtánu, ale Buhu Hata byl s ním. Mbutak začal máchat kyjem a volal: „Goh Dze Rapu! Goh Dze!“

Rapu sice zařval tak mocně, až se Mbutakovi zježil zátylek, ale pak se otočil a zmizel v houští. Mbutak běžel dál. Jedl málo. Jednou vybral larvy z padlého, trouchnivého kmene a snědl tři vejce ptáka Kili. Minul noční stanoviště lidu Mbe a troch se vyspal až v opuštěném hnízdě opic Tulapa. Teprve u Tří Stromů se opravdu zastavil. Byl vyčerpaný. Vyškrábal se do koruny třetího stromu, kyj zaklínil tak, aby se o něj mohl opřít a usnul. V podrostu pod ním z nory vylezla rodinka Mupaka vyhládlá po nočním spánku. Zarudlý horizont s dominantní horou Laka ohlašoval brzký východ slunce.

   Mbutak se vzbudil odpoledne. Jeho náskok byl ještě dost velký. Věděl, že muži Mbe budou postupovat pomaleji než on. Nesmí být vyčerpaní, čeká je Goh s lidem Va.

Slezl ze stromu, aby se podíval po stopách lidu Va. „Fuf Bo,“ procedil přes zuby nenávistně, když našel hromádku lidského trusu. Důkladně ji očichal. I lid Va si močí značil cestu a zřejmě i lid Va považoval Tuka Lili za svou hranici. Jenže lid Va tu byl krátce a jeho značky nebyly tak snadno čitelné, jako značky lidu Mbe. Přesto se Mbutakovi dařilo jít správným směrem, ale postupoval pomalu. Začal se obávat, že ho tak muži Mbe brzy dostihnou, byli mnohem lepšími stopaři, než on.

   Začal se chvět trémou. Nesmí to pokazit. Musí trefit. A pak pobije tolik Va, na kolik stačí. Bude tichý a neviditelný jako Svak (Had) a díky Buhu Hata pobije mnoho Va. Potom přijdou muži Mbe a pobijí zbylé. Nakonec ještě stihnou Sahůn Dapa (Mamutí Pouť) a Hug Mbe bude ještě Tcuka Puk (Mnoho Cyklů).

   Měl štěstí, spatřil čtyři Va. Seděli kolem nějakého úlovku a porcovali ho. Mbutak se přikrčil v podrostu.

„Tce! Va Tce! (Zlí, Va Zlí!)“ dodával si šeptem odvahu.

Pomalu, jako Svak se blížil ke skupince. Kyj v zaťatých pěstech se začal potit.

…

   Otevřel oči. Zíral do nebe. Chvíli nezavadil o myšlenku a pak se dostavilo překvapení. Mbutak se vzepřel na loktech. Hlava byla těžká a trochu bolela.

   Spatřil lid Va. Byli všude kolem něj. Nevšímali si ho. Mbutak se vylekal a tak jak byl, v poloze na zádech, se pokusil zbrkle uprchnout, jako štír. Zastavilo ho prudké trhnutí kotníkem. Byl přivázaný. Začal vyděšeně křičet. Snažil se úvaz přetrhnout, ale marně. Byl spletený z několika střev a velmi pevný. Okamžitě na sebe strhnul pozornost lidu Va. Za chvíli se kolem něj vytvořil hlouček. Mbutak napínal úvaz a snažil se udeřit, nebo poškrábat někoho z lidu Va. Ti ale stáli v bezpečné vzdálenosti, ukazovali si na něj a smáli se.

   Pak přišla nějaká žena. V rukách držela něco, co vypadalo jako půlka obřího, hnědého vejce. Vložila do něj ruku a pak s ní máchla proti Mbutakovi, načež Mbutakovu tvář skropila voda. Mbutak se zarazil a vzápětí pocítil žízeň. Lid Mbe nenosil vodu, chodil pít tam, kde byla. Žena zdvihla vejce k ústům a naznačila, jakože pije. Pak napřáhla vejce k Mbutakovi.

„Tapu Mbe, Tapu (Pij Mbe, Pij),“ usmívala se a vyzývala ho mírným kýváním hlavy. Mbutak od ní opatrně vejce přijal. Byla to jen skořápka, tlustá a těžká a byla plná vody. Mbutak se obezřetně napil. Voda, dobrá voda. Vychlemtal ji do dna. Žena se odvrátila a radostně cosi halekala na lid za ní. Nerozuměl jí. Pak promluvil nějaký muž. Neviděl ho. Pevným, rozhodným hlasem, řekl něco, čemu nerozuměl, načež se lid Va utišil a rozestoupil.

   Mbutak spatři statného, přísného muže. Pochopil, že je to Hár. Instinktivně se přikrčil. Kolem muže stál hlouček dětí.

„Mbutak!“ vykřikla jedna dívka.

Okamžitě ji poznal. „Tsíza! Non Dze Tsíza! Tsíza Bibí,“ začal halekat. Špinavýma rukama se plácal do obličeje, aby rozmetal příval slz, které mu kalily zrak. Tsíza přiběhla k Mbutakovi a začala ho opečovávat.

„Bibí Mbutak, Bibí,“ konejšila ho.

   Toho dne Mbutak nevycházel z údivu. Zjistil, že lid Va si říká Makcha Vupe, což znamenalo lid nějakého Makcha, který měl být mocným duchem. Mbutak tomu moc nerozuměl. Lid Va měl tolik slov.

   Když se lid Mbe poprvé střetnul s lidem Va, muži Va pokřikovali: „Va! Va! Va!“ Proto je lid Mbe pojmenoval Va. A teď se Mbutak dozvěděl, že „Va“ ani není slovo, ale bojový pokřik, který dává mužům sílu a odvahu.

   Lid Va byl zvláštní. Jejich Nuga nebyly na stromech, ale na zemi. Lid Va také ovládal tajemství Prá (Ohně). Nepoužívali Gohu (Kyje), ale dlouhé, rovné větve, které byly mnohem lehčí, než Gohu, ale lid Va je uměl házet daleko. Ty větve byly na jednom konci špičaté a očouzené od Prá. Lid Va jim říkal Vo-ticu. Pak měli ještě Su-ticu, což byl kámen přivázaný v krátké, rozštípnuté větvi. Mbutak to nerad připouštěl, ale musel uznat, že lid Va měl lepší nástroje, než lid Mbe.

   Když Mbutak poprvé spatřil Tsíza, neuniklo mu, jak je dobře živená. A když ho přesvědčila, že Hug Va Non Tce (Lid Va Není Nepřítel), nechal ho Hár rozvázat. Tsíza ho vodila po osadě a seznamovala ho s životem Makcha Vupe, tedy lidu Va. Mbutak byl novým poznáním tak fascinován, že zapomněl, proč přišel. Tsíza a děti Mbe, ale i děti Va se předháněly, kdo ho víc ohromí novými poznatky.

   Lid Va unášel děti Mbe aby je naučil své řeči a zvykům. Lid Va nechtěl Goh. Lid Va chtěl děti vrátit, jako dar míru. Lid Va nebyl zlý.

…

   Tehdy si Mbutak plně uvědomil situaci.

„Goh Dapa Mbe (Lid Mbe je na válečné výpravě). Dze Va Tce (Zabít zlé Va). Tsíza Bu Puta Hár (Řekni to vůdci). Erlerlerl. Va Dze, Mbe Dze.“

Pozdě. Z druhého konce osady se ozval bojový pokřik: „Va! Va! Va!“ a ještě dál se ozývalo hrdelní: „Goh! Goh!“ lidu Mbe.

   Mbutak se rozeběhnul, jako bodnutý včelou. Běžel přímo na bojiště. Prokličkoval mezi muži Va a vběhl na území nikoho. Muži Va zmlkli překvapením. Napřažené oštěpy ve vypjatých pažích klesli k zemi. Muži Mbe, plížící se podrostem, také oněměli. Malý chlapec mezi nimi nesouvisle pokřikoval na jedny i na druhé. Zdálo se, že se snaží boji zabránit. Horký dech z jeho úst tvořil obláčky, které se jen obtížně rozplývaly.

„Hug Va Non Tce! Hug Va Non Tce! (Lid Va Není Zlý!)“

   Hár Hug Mbe Mbuta vystoupil z houští. Pomalu zdvihnul kyj nad hlavu a nechal ho klesnout k zemi. Muži Mbe vystoupili za ním, i oni složili kyje. Mbutakovi se roztřásla brada. Hleděl do očí mocného Hár Mbuta, který před ním složil svůj kyj, jakoby osud lidu Mbe vložil do jeho malých, slabých rukou.

   „Buhu Hata,“ řekl Mbutak rozhodně a poklepal si dlaní na prsa. Pak se otočil k lidu Va. Pohledem vyhledal toho muže, kterého pokládal za Hár. Znovu si poklepal na prsa, tentokrát hrdě a pravil. „Hug Mbe Bí (Lid Mbe je Přítel). Bí Hug Makcha Vupe.“ Pak vztáhnul ruce k Hár dlaněmi nahoru. Hár Makcha Vupe ho pozoroval s vážnou tváří. Pak náhle, bez varování zdvihnul oštěp a s pokřikem, který se nedal vyložit jinak, než radostným, ho zabodl před sebe.

   Toho večera byly muži Mbe přizváni k ohni. Lid Makcha Vupe je dobře pohostil. Bylo dohodnuto, že Tři Stromy ponesou značky lidu Mbe i Makcha Vupe.

   Opilý Hár Mbuta vstal, zapotácel se a zdviženýma rukama si zjednal pozornost. Znovu se zapotácel a starostlivě se zadíval pod sebe. Přísedící ho s napětím pozorovali. Náhle se Mbuta usmál, sehnul se a zvedl Su-ticu. Zamával jím a vesele zahalekal. Přísedící se nechali strhnout k veselí, ale Hár Mbuta je opět utišil.

   Nu Mi,“ pronesl vážně a čekal. Lid Mbe visel na jeho rtech, lid Va se začal rozhlížet. Hár Mbuta ukázal prstem na skupinku dětí a vyštěkl: „Puta! (Mluvte!) Nu Mi. Puta. Nu Mi.“

Jeden chlapec se osmělil a v sedě se došoupal před ostatní. „Mu Mbele,“ představil se. Pokýváním hlavy vzdal úctu Hár Mbuta a zavěsil pohled na jeho rty.

   „Nu Mi,“ Mbuta se zadíval na hvězdnaté nebe, zamával rukama, jakoby chtěl smazat, co právě řekl a pokračoval. „Nu Ša,“ pokynul chlapci.

Mbele se rozhlédnul po zvědavých tvářích lidu Va a řekl: „Tento den…“ Pak zamával rukama jako Hár a opravil se: „Tuto noc.“

Muži i ženy se rozesmáli. Plácali dlaněmi do země a do sebe navzájem. Mbele je velmi pobavil.

   „Hug Mbe!“ přerušil Mbuta slábnoucí veselí zvučným hlasem. „Hug Mbe Dapa! Klaktuk Nuf Kak.“

„Lid Mbe se vydá k Hoře Padlého Kamene,“ přeložil řeč Mbele.

Mbuta uchopil Su-ticu oběma rukama a naznačil, že nástrojem kutá do kamene.

„Hug Mbe Suki Kak,“ Mbuta mluvil vážně, pomalu, dělal velká gesta.

„Hug Mbe Gapo Apoapo. Hug Va Bí. Va Non Tce!“

Mbuta pokynul Mbele. Ten chvíli přemýšlel a pak směle, jak se hodí k lidu Mbe začal:

„Lid Mbe se vydá k Padlému Kameni. Lid Mbe udělá značku do Padlého Kamene, aby se navěky pamatovalo, že lid Va je přítel lidu Mbe.  

Va Není Zlý!“

Mbele se rozvášnil, povstal a volal: Va Není Zlý! Va Non Tce!“

Muži Mbe povstali a začali skandovat: „Va-Non-Tce! Va-Non-Tce!“

Přidal se i lid Va: Va-No-Ce! Vá-No-Ce! Vá-No-Ce.“