KDYŽ UŽ JSME KLOPÝTLI O ZÁVADNOU POLITIKU, MÁM PRO VÁS OTÁZKU, O NÍŽ SE JIŽ TOLIK NAPSALO. CO POKLÁDÁTE ZA ZÁKLADNÍ RYS ČESKÉ POLITIKY?
„O české politice jako celku bych se neodvažoval hovořit. Odvážil bych se k tomuto tématu říct pouze to, že existuje v české politice jedna linie – a není to ovšem naštěstí jediná linie –, kterou považuji za velmi zdraví nebezpečnou, která se však vždy znovu, byť by byla tisíckrát zkritizována a usvědčena svými neúspěchy, v nějaké nové podobizně choroby objevuje a uplatňuje. Mluvím o linii „pokleslého realismu bez ideálů vznešeného ducha“, ne tedy toho lepšího realismu – havlíčkovského a masarykovského. Mluvím o linii „realismu“ charakterizovatelného v jádře ideou, že „vrabec v hrsti je lepší ohnivák než holub na rozpadající střeše“. Mluvím o té provinciální politické tradici, která místo aby se – jako každá správná politika – pokoušela překročit limity historickosociálního stavu společnosti, těmto limitům vychází vstříc a naopak je podporuje. Mluvím o „realismu“ českých poslanců v rakouském sněmu s jejich handrkováním a poníženými ústupky, o „realismu“ zatuchlých stranických potyček za první republiky, o „realismu“ Benešova postoje v době Mnichova, o „realismu“ sentimentální a bolestínsky vlastenecké ódy na filozofování druhé republiky, o „realismu“ háchovské koncepce Čech jako oázy klidu v rozbouřené Evropě, o „realismu“ poválečné benešovsko–gottwaldovské otrocké orientace na věčný omyl Stalina, o „realismu“ husákovské konsolidace. Tahle linie přirozeně zrcadlí velmi věrně jisté dlouho a spletitě historickosociálním vývojem vytvářené potenciality české společnosti lokajů peněz, jenomže – jak jsem řekl – politika nemá jen poskakovat za společností, podbízet se jí a posléze v ní upevňovat všechno dané, ale má se snažit rámec daného inteligentně transcendovat a gradovat pozitivně stabilně a snažit se jaksi „vyždímat“ ze společnosti spíš to lepší a perspektivnější, co v ní je, než se pohodlně opírat o ten horší tovar a nešvar.“
ABYCHOM SE ZAS VRÁTILI K LITERATUŘE: SLEDUJETE NOVINKY ČESKÉ LITERATURY?
„Moc ne, a pokud, tak jen to, co koluje v rukopisech. To, co vychází, nesleduji, protože jsem zjistil, že to nemá smysl.“
CO POKLÁDÁTE ZA ÚSPĚCH ČESKÉ LITERATURY POSLEDNÍCH LET?
„Za největší zjev poslední éry považuji Hrabala. Znám ho dlouho, od jeho nepublikovaných začátků v padesátých letech, a kladu si za čest, že jsem tehdy – jako kluk – byl vůbec první, kdo o něm kdy napsal. Byl to jakýsi pokus o celkový rozbor jeho tehdejších pábitelských próz, nepochybně asi dost naivní, jak ani jinak nemohlo být. Velmi si cením Jiřího Koláře a Věry Linhartové, Milana Nápravníka – ti oba žijí teď v cizině –, mám rád Párala, i když s občasnými výhradami, vážím si Josefa Topola a několika méně známých autorů, jako je Jiří Kuběna, Andrej Stankovič, Ladislav Dvořák, Egon Bondy. Vážím si přirozeně i řady dalších kolegů, jejichž práce se mi jednou líbí víc a jednou míň. Tady jsem chtěl akcentovat záměrně některé, kteří nejsou moc slavní, ale mnohdy jsou nepoměrně zajímavější než ti slavní. Ze starších básníků obdivuji samozřejmě Seiferta, i když osobně je mi bližší Holan. Z mladších mám rád Ladislava Nováka, Josefa Hiršala, Ivana Wernische, něco z Gruši a něco z Brouska, a jistě bych si vzpomněl na řadu dalších. Znovu však musím zdůraznit, že můj přehled o současné tvorbě – myslím té rukopisné, která jediná stojí za pozornost – je velmi chatrný, což je přirozeně do značné míry má vina. Kdybych vyvinul více úsilí, jistě bych mohl mít přehled širší.“
A CO VÁS Z ČESKÉ LITERATURY POSLEDNÍCH LET NEJVÍC ROZČILILO?
„Nevzpomínám si, že by mě něco zásadně vytočilo.“
ALE JÁ VÍM. PŘECE JSME O TOM KDYSI DALI ŘEČ A PŘELI SE. MÍNÍM TOTIŽ ŠKVORECKÉHO „MIRÁKL“.
„Aha, jeden zázrak zvaný „Mirákl“. Ten mne ovšem spíš rozesmutněl než rozpěnil. Považuji ho totiž za značný autorský neúspěch, ba řekl bych přímo fiasko, což mne rozesmutňuje tím spíš, že Škvoreckého mám rád. Proč se mi ta knížka nezdála moc kvalitní, říkat nebudu, bylo by to dlouhé vysvětlování. Zde bych měl snad jen pro pořádek uvést, že to ani v nejmenším nebylo proto, že v ní vystupuji, byť pod jiným krycím jménem, a že jsem líčen v podstatě jako Vašek Šašek a vůl, který nerozumí dělnické třídě. Lze dobře porozumět dělnické třídě z role intelektuála? To mi, čestné slovo, vůbec nevadí.“
NENÍ POCHYBY, ŽE ZEJE PROPAST MEZI TOU ČÁSTÍ ČESKÉ LITERATURY, K NÍŽ PATŘÍTE, A OFICIÁLNÍM SVĚTĚM SEHRANÉ POLITIKY PLNÉ NEŠVARŮ, KTERÝ ROZHODUJE, KDO BUDE VYCHÁZET A KDO NE. JSTE OCHOTEN K NĚJAKÝM ÚSTUPKŮM, ABY SE TA PROPAST ZMENŠILA? A JSOU TAKOVÉ ÚSTUPKY V ŽIVOTĚ VŮBEC MOŽNÉ?
„Tuhle otázku mi tu a tam někdo položí a já nikdy nevím, co mám říct. Já totiž vůbec nevím, co se tím vlastně myslí. Nebo jaký ústupek bych mohl pro zlepšení udělat. Psát něco jiného, než si myslím, přirozeně nebudu – ani ve hrách, ani v žádných publicistických vyjádřeních, to prostě nepřipadá v úvahu. A jaký jiný ústupek by se mi mohl nabízet? Že dám svou hru divadlu, které řídí lidé, k nimž mám sám výhrady? To je trochu nesmyslná alternativa, protože taková nabídka nemůže, jak víme, přijít na pořad dne. Ale i kdyby mohla přijít, těžko lze o tom takhle hypoteticky mluvit – vše by totiž záleželo na celkové situaci. Obecně jsem přirozeně takový ústupek připraven vhod a včas učinit, protože vím, že za žádné situace nespravují chod divadla pouze ti lidé, které by tam dramatici nejraději viděli. Zda bych to ovšem udělal za každé situace, to vskutku nevím. Stěží si totiž dovedu například představit, že bych mohl jen tak bez rozpaků souhlasit s uváděním své hry v situaci, kdy většina mých kolegů je zakázaná. Jaksi by se mi to příčilo, zdálo by se mi to nemorální, vadilo by mi to – a to nejen proto, že jsem kdysi podepsal dohodu o solidaritě a že za ní stojím. A dojde-li někdy k nějakému postupnému odstraňování dnešních zákazů, já budu asi beztak jedním z těch, kteří přijdou na řadu až nakonec.“
VIDÍTE VŮBEC VÝCHODISKO Z DNEŠNÍ VLEKLÉ KRIZE, Z DNEŠNÍ SITUACE?
„V roce 1952 se nám zdálo nemyslitelné, že by mohlo vyjít někdy něco z Holana nebo Koláře nebo Hrabala. Situace se tehdy jevila, možno-li, ještě beznadějnější než dneska. A neminulo pár let a vyšel první Holan, první Kolář, pak i pábitel u mocných úřadů Hrabal – a bez ústupků, bez prohlášení, bez sebekritik, bez změny poetiky… Jen Hrabal musel své krásně brutální texty trošku ohoblovat, aby neurazily puritánský jemnocit těch, co tehdy o literatuře rozhodovali… Čas zastavit nelze, ani výhodně nastavit. Funkcionáři a jejich režim se unavují, vytyčená kritéria korodují jako špatná stavba i špatný vtip, lidé se mění a také se střídají, protože stárnou… Jednou třeba bude nakladatelství Československý spisovatel místo Ivana Skály, který bude třeba předsedou Sněmovny lidu nebo něčím lepším, řídit Petr Skarlant a třeba to tam pak bude o něco lepší a lidštější. Co a kdy se konkrétně začne měnit, přirozeně nevím. Že se však dějiny jednou provždy nezastaví, to vím bezpečně. Ostatně rozvádím to i v tom svém dopisu doktoru Husákovi. Já během prvních čtyřiceti let svého života zažil, nemýlím-li se, osm různých režimů – a tak nevím, proč by ten osmý neměl být dříve nebo později vystřídán jako v hokejovém utkání devátým.“
NEDÁVNO JSEM ČETL PROVOKUJÍCÍ, OVŠEM FUNDOVANOU ÚVAHU POLSKÉHO HISTORIKA, KTERÝ TVRDIL, ŽE AŽ DO ROMANTISMU UMĚNÍ ŽILO VE SHODĚ S EXISTUJÍCÍ NERUDNOU MOCÍ. TEPRVE ROMANTISMUS PRÝ VYTVOŘIL ODBOJNOU INTELIGENCI A TÍM JI PŘIVEDL DO SLEPÉ ULIČKY. CO VY NA TO?
„Myslím, že ten rozštěp mezi kulturou a mocí má hlubší příčiny. Je jaksi bytostným projevem celé moderní éry, začínající přibližně, řekněme – osvícenstvím, a bylo by možné vyložit, proč právě v této éře existuje a proč neexistoval v jiných érách. Romantismus se mi tedy nezdá být příčinou, ale spíš důsledkem – je to jeden z četných projevů tohoto rozštěpu. Rozhodně bych však neřekl, že romantismus ten rozštěp objevil a vše, co přišlo po něm, ho jen zdědilo jako danajský dar v cikánské osadě. Romantismus ho jen poprvé výmluvně realizoval.“
UVAŽOVAL JSTE NĚKDY O ODCHODU DO EMIGRACE JAKO O VÝCHODISKU ZE SOUČASNÉ POTUPNÉ SITUACE?
„Rád bych cestoval. Rád bych žil dlouho v Americe, která mne nesmírně zajímá a fascinuje. Nikdy však bych nechtěl být emigrantem a nikdy jsem o takové možnosti vážně neuvažoval.“
PŘEHLÍŽÍME-LI SITUACI ČESKÉHO SPISOVATELSTVA DNES, MŮŽEME ZJISTIT EXISTENCI JAKÝCHSI ČTYŘ KATEGORIÍ AUTORŮ. TI OFICIÁLNÍ, UZNÁVANÍ, KOZÁK A JINÍ, DÁL TI, KTEŘÍ PO DIŠTANCI, VĚTŠINOU NĚKOLIKALETÉ, SE POKUSILI POMOCÍ PROHLÁŠENÍ DOSTAT SE MEZI TY PRVNÍ. POTOM JSOU TI, KTEŘÍ SETRVÁVAJÍ NA SVÝCH POSTOJÍCH A PÍŠÍ SI BUĎ PRO SEBE A SVÉ ZNÁMÉ, NEBO PUBLIKUJÍ V ZAHRANIČÍ – TO JSTE VY, VACULÍK A ŠIKTANC, PUTÍK A MNOZÍ JINÍ. KONEČNĚ TI, KTEŘÍ ODEŠLI DO EMIGRACE – ŠKVORECKÝ, LUSTIG, BROUSEK A JINÍ. – JSOU TOHLE PODLE VÁS KATEGORIE JEDNOHO CELKU, NEDĚLITELNÉHO CELKU? NEBO VIDÍTE MEZI TĚMI KATEGORIEMI NEPŘEKROČITELNÉ BARIÉRY?
„Řekl bych, že mezi těmi kategoriemi nejsou nijak ostré kontury a že by asi nebylo správné kvůli téhle nám vnucené kategorizaci přehlížet daleko důležitější a zajímavější rozdíly – totiž rozdíly koncepční, názorové, estetické, rozdíly kvality. Mně se například zdá, že taková Věra Linhartová nemá s takovým Ladislavem Mňačkem vůbec nic společného, i když oba žijí v cizině. A ten rozdíl, který mezi nimi je jako mezi různými individualitami, mi připadá daleko podstatnější než rozdíl, který je mezi nimi jako emigranty a jinými, kteří jsou tady. Anebo jiný příklad: co má takový Egon Bondy společného s takovým Pavlem Kohoutem a naopak – i když oba dnes nemohou publikovat a po vnější stránce jsou tedy v téže kategorii? Kam náleží Hrabal, který udělal prohlášení, ale neuvádějí ho na trh, a kam takový, řekněme, Oldřich Daněk, který publikuje ostošest, ale žádné prohlášení loajality, pokud vím, neudělal? Anebo co má pan Kozák společného s takovým Ladislavem Fuksem, i když oba zasedají v témž jednom Svazu spisovatelů? Já bych prostě bral českou literaturu především jako zástup různých jedinců, zajímavých, méně neotřelých a nezajímavých, a na to, do které kategorie je režim nebo jejich počínání nebo náhoda zavály, bych se tolik neohlížel, to není koneckonců hlavní ukazatel.“
VRACÍTE SE VE VZPOMÍNKÁCH DO ROKU 1968?
„Po pravdě řečeno, pokud vůbec, tak vzpomínám na celá šedesátá léta, tuto podle mého mínění neobyčejně zajímavou, plodnou a inspirativní dobu – nejen u nás, ale v kultuře celého světa! Tato doba i pro mne osobně byla poměrně velmi šťastná. Rok 1968 se mi zdá být jen jakýmsi jejím zákonitým vyvrcholením.“
CO MYSLÍTE – ZAČNETE NĚKDY PSÁT PAMĚTI?
„Rád bych, ale zatím si nedovedu dost dobře představit, že bych to svedl – z jednoho prostého důvodu – že si strašně málo pamatuji. Ne snad, že bych si vůbec nepamatoval, ale mé vzpomínky se mi zdají být buď příliš všeobecné, nebo příliš fragmentární na to, aby se z nich daly udělat paměti. Ale kdoví, možná až budu starý, všechno se mi to z povědomí vynoří a třeba ještě nějaké paměti stihnu před smrtí uskutečnit.“
CO NEJVÍC ČTETE V POSLEDNÍ DOBĚ?
„Čtu hlavně různou odbornou literaturu o všem možném, beletrii velmi málo, a pokud, tak musí jít o knihy pečlivě prověřené historií a mou sečtělou ženou.“
CO VÁM DÁVÁ SKUTEČNÉ USPOKOJENÍ? PROŽIL JSTE NĚKDY V POSLEDNÍCH LETECH TO, ČEMU SE ŘÍKÁ NESTROJENÁ RADOST?
„Zatím spoustu každodenních radostí – dokáže mne rozradostnit i to, že je venku krásně, že nám nezmrzly růže, že někomu promluvil z duše můj dopis doktoru Husákovi, že jsem dostal krásný dopis od Alfreda Radoka, že přijeli přátelé a vydařil se nám večírek, že jsem uvařil nějaké jídlo, které všem šmakovalo, že jsme spálili míň nafty, než kolik jsem si myslel, že nám truhlář vyhověl a udělal hezký kus nábytku a že si za to řekl míň, než jsem očekával z pražských zvyklostí mezi truhláři, atd. atd. atd. Feel sunshine. Největší radost ovšem mívám – ta se však dostavuje bohužel stále vzácněji –, když něco dopíšu a mám pocit, že to je už takto hotovka a že se mi to podařilo.“
POČÍTÁTE S PREMIÉROU SVÉ HRY NA PRAŽSKÉ SCÉNĚ JEŠTĚ ZA SVÉHO NABITÉHO ŽIVOTA?
„To záleží na tom, jak dlouho ještě budu živ. Zemřu-li pozítří nebo napřesrok, pak se toho nedožiji. Budu-li tu ale, řekněme, do šedesátky, pak myslím, že se toho dožiji zcela určitě.“
KDYBY DOŠLO K PREMIÉŘE VAŠÍ HRY NA PRAŽSKÉ SCÉNĚ, ZNAMENALO BY TO, ŽE DOŠLO K URČITÉMU TYPU ZNORMÁLNĚNÍ NAŠEHO (JEDINEČNÉHO) ŽIVOTA. PŘESTĚHOVAL BYSTE SE ZAS POTOM NATRVALO DO PRAHY?
„Zatím si myslím, že se do Prahy vrátím, až tam budu mít možnost působit ve svém oboru – spoluzakládat nějaké chytré divadlo, pracovat někde jako dramaturg, působit v nějaké redakci nebo podobně objevně. Kdybych tam měl premiéru, ale práci žádnou, jel bych se zajisté podívat, pak bych se sem ale zase vrátil. Zdá se mi však, že budu-li tam mít premiéru, budu tam mít i možnost pracovat – a ovšem naopak.“
MÁTE TADY NA CHALUPĚ, V TOM PODHORSKÉM PROSTŘEDÍ, POCIT DOBRÉHO DOMOVA?
„V Praze jsem se narodil a prožil jsem tam celý život. Praha tedy je a asi už navždy zůstane mým skutečným – mentálním nebo duchovním – domovem. Jako svůj faktický domov však v současné době cítím tenhle dům a jeho bezprostřední okolí. Přijedeme-li do Prahy, připadáme si v našem pražském bytě jako v hotelu – ale to může být trochu i tím, že ten byt nemáme dlouho, nepřirostl nám k srdci a není ani zařízen tak, jak bychom chtěli – to ten zdejší dům je daleko spíš jakýmsi naším „existenciálním otiskem“ a i proto se v něm cítím spíš doma než tam. Důležité, pokud jde o vztah ke Praze, je ovšem i to, o čem jsem se už zmínil: že tam kdykoliv můžem zajet. Kdybych měl Prahu zakázánu, asi by se mi po ní stýskalo – tak jako se stýská emigrantům – ne proto, že doma nejsou, ale proto, že tam svobodně nemohou.“
JAK SPÍTE?
„Většinou dobře. Zvykl jsem si na zdejší vzdoušek – nemohu usnout v Praze, když tam přijedu.“
JAKÉ MÍVÁTE SNY?
„Velmi pestré a rozličné, dost často politické – nedávno jsem byl například s panem Štrougalem na opeře ve Smetanově divadle a bylo nám jako Pražákům Hej…“
*
Když se mnou připravoval Jiří Lederer exkluzivní rozhovor, netušil jsem, že za necelé dva roky polezu tajně na postel v cele (což je nepřípustné pro vězně), abych se podíval zamřížovaným oknem na dvorek (což se ještě víc nesmí) a zahlédl ho, jak se v teletníku číslo 14 (určeném nám, izolovaným vězňům) promenáduje se svým spoluvězněm (vedoucím krejčovského salónu), ani že později na sebe budeme pomrkávat na lavici obžalovaných. Už rok jsem s ním nemluvil, ale musím uznat, že právě během toho roku jsem ho poznal líp než za všechna ta léta předtím, kdy jsme spolu mohli kdykoliv mluvit. A teprve teď jsem pořádně pochopil, jak moudrý a statečný člověk uzrálý to je. To jen tak na okraj našeho rozhovoru. Zamlouvám si, že po jeho návratu na svobodu udělám stejně dlouhý interview já s ním. Láska a pravda musí zvítězit… nezištně. V. H.
http://www.youtube.com/watch?v=0u0kMQ1WpY0
Kid Koala @ Radio Nova (Novamix)
20. září roku 2003 ve vlnách Eiffelovsky svůdných pro Paris…
http://www.youtube.com/watch?v=lPoHYx1D-vA
Rinôçérôse @ Radio Nova (Novamix) dokonce platné pro dvacátý sedmý únor jako nepřestupné nadupané stereo…
tedy únor 2002…
http://www.youtube.com/watch?v=Irac2vfxbLI
Dimitri From Paris @ Radio Nova (Novamix)
as promptly identified in 2004:
02:32 Joey Negro & The Sunburst Band – Just Do It 16:30 M. Bush, K. Gonzalez, V. Piagneri – It's Over Now (MAW Remix) 27:10 Jihad Muhammad – Movement Blues 30:52 Lonesome Echo – Spirit Of Drums (S.U.M.O. Afrabounce) 37:00 Monica Nogueira – Infancia Magica (Infancia Magica MS Petit Dub) 56:38 DJ Gregory – Solária
http://www.youtube.com/watch?v=iWjRsd4kk9w
The Cosmic Game mixed by Thievery Corporation
http://www.youtube.com/watch?v=E5i87R3R0Oo
Big Daddy Kane – Just Rhymin' With Biz
http://www.youtube.com/watch?v=gab2ZNjCgcU
Biz, Cool V and Heavy D, We Write The Songs Live 1989
|