|
Některé ženy procházejí ulicí
Jako vřískající šelmy,
jiné ve větru – svalstvo napjaté do marné plachetnice –
vzdorují zimě.
Jen svatá Ludmila
škrcená noční oblohou
nutí tě znovu
spojovat a rozpojovat,
metat kužely světla i světlo právě setřesené z vlasů sbírat,
odcházet a čekat.
Několik let rozpouštím to v sobě,
několik let se zřejmě marně chvěju
a vykrádám se úměrností dne,
jenomže možná nejsem ten,
který přečká.
Některé ženy nosí v kavárnách
dýchavičnou umolousanost dne
a chodí s ohmatanýma očima,
jen svatá Ludmila v šále
roste soumrakem.
A vše, co bylo,
bude se dít zase.
V ulicích zhasínají hlasy,
jen občas zaklapne
za kufrem auta
a tramvaj najde neuralgický bod
v mém spánku.
Některé ženy nedonosí
do rána včerejšek,
jen svatá Ludmila
mlčí ve tmě,
dusí se
něhou světa.
A svět k ní není něžný.
| 
