|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Sníh ho studil za krkem a mezi žebry měl bolestivě vraženou cihlu, ale ani se nepohnul. Prach uvolněný ze zdi kulkou ještě ani nedosedl a vzdálenou ozvěnou se vracel zvuk výstřelu.
O´Neil bleskově hodnotil situaci. Jeho muži se krčili ze hromádkou cihel a jeden z nich pokukoval z druhého okna. Prsty signalizoval pohyb skupiny vojáků SS kolem statku. O´Neil se doplazil k oknu na straně u lesa a nasadil si helmu na hlaveň pušky. Jakmile ji vystrčil do okna, práskl výstřel a v helmě se objevila díra. Kulka mu spadla k nohám. Muž u druhého okna signalizoval pomocí rukou stav, počet a směr blížící se skupiny nepřítele. ´Musíme vypadnout´, odpovídal stejným způsobem O´Neil, ´Tři poběžíte se mnou, zbytek nás bude krýt zezadu a ustoupí taky´. Pak se zvedl a začal utíkat ven na pole. Němci okamžitě začali pálit, tím se ale stali dobrým terčem pro desátníka, který hned dva zastřelil. Skupinka Američanů se tak dokázala vymotat ze statku a teď zoufale utíkali přes pole zpět k mostům. Oknem vlétl do budovy granát a výkřik přehlušil výbuch. O´Neil se otočil přes rameno, viděl jak ze statku stoupá dým. Jen co se výbuch utišil, zaslechl poručík zcela neomylně motory Tigerů. Kulky mu hvízdaly kolem uší, jeden z jeho mužů ze bezhlesně zaryl do sněhu. Pak se přehoupli přes spásný pahorek a dál utíkali do relativního bezpečí lesa. Jestliže Tigry mohou lese projet jen po silnici, přemýšlel, musíme se dostat co nejdál nalevo od ní. Tam by nás snad nemuseli najít. Seržant si bude muset u mostu poradit sám.
Když doběhli mezi první stromy, zastavili se a oddechovali. Na obzoru se objevili jejich pronásledovatelé, šli podle stop a rychle se přibližovali.
„Skryjte se za kmeny. Až budou na dostřel, palte“, řekl poručík a zalehl za nedaleký kámen. Jakmile třeskl první výstřel, Němci okamžitě zalehli a začali opětovat palbu se svých kulometů. Ze stromů odlétávaly třísky a okolo vojáků se zvedaly obláčky sněhu, jak kulky dopadaly kolem nich. Podařilo se jim jednoho Němce trefit, ale palba byla příliš hustá a oni nemohli zpoza smrků ani vykouknout, natož pořádně zamířit.
„Musíme dál do lesa!“, křikl O´Neil a vyrazil. Němci přestali střílet a rozeběhli se za svou kořistí. Vojín po O´Neilově levici zakopl a upadl. Bolestivě vyjekl a držel se za holeň. Druhý vojín se ho snažil zvednout, ale nešlo mu to. Kolem opět zahvízdaly projektily a poručík musel vojínovi nařídit pokračovat běhu.
„Ale pane! Přece ho tady nenechám!“
„To je rozkaz“, křikl O´Neil a rozeběhl se dál, nedbaje toho, zda vojín poslechne či nikoli. Strach však vojáka přiměl k akci a brzo důstojníka dohonil. Po několika okamžicích prásk výstřel, který jim oběma potvrdil, že skupina SS nebere žádné zajatce. Utíkali dál, a aniž měli potuchu o své pozici, snažili se alespoň podle smyslů běžek velikým obloukem směrem k mostu. Pokud by byl jejich odhad správný, přiběhli by k řece kousek západně od mostu, a kryti břehem by měli šanci dostat se pod ochranu mužů na mostě. Poručík si uvědomil, že před několika desítkami hodin zažil úplně stejnou situaci, jen někde jinde. Bylo mu nevolno. Když šel do armády, bylo všechno úplně růžové. Nažehlená uniforma, koketní dámy, pak dva roky prázdnin na Britských ostrovech, další dámy, večírky… a pak Omaha beach, sliby pohodových Vánoc a čtyři dni v roli štvané zvěře. Nemohl prostě složit hlavu do dlaní a naříkat jako mnozí vojáci. Byl důstojník, tak jako jeho otec a děd, a musel jít příkladem. Bylo to pro něj nesmírně těžké.
Přeskočil pařez a ohlédl se. Temné siluety se míhaly lesem jako přízraky, jako démoni z dávných časů. Jako dávní Germáni. Jako… zatřepal hlavou aby odehnal ty chmurné myšlenky a znovu se rozeběhl. Vojín ho následoval.
|
|
|
