Uprostřed pole stála krásná bříza
stála tam sama jako na hanbě
podobna věčné panně
rodící křižované utrpení
natáhl jsem k ní ruku poprvé
ale nedosáhl
vítr mi pod kůži navál hádanky
po těle namrazil zbývající čas
pozvedl jsem oči
bříza se proměnila v rudý květ
dcery strážce majáku
zubaté vlny bušily do nohou
natáhl jsem z břehu ruku podruhé
ale nedosáhl
jen tříšť objala mi dlaň
náhle tak vrásčitou bezzubým časem
naposledy byla bříza obalená ledem
dmula se krásou na horizontu noci
rozkročená v hluboké závěji
bledá a bílá
natáhl jsem ruku potřetí
a uchopil vlastní strach