JOHANN STRAUSS senior

☼   14.3.1804   WIEN–LEOPOLDSTADT           ۞      25.9.1849    WIEN

Paříži ještě vládla opereta a papá Offenbach. Vídeň však patřila valčíku. Vstoupil do města vesele i majestátně a uhrančivě. Pohled do tehdejšího tisku připomíná souvislost valčíku s všedním životem. Ostatně mnohé napoví názvy. Tančily se úvodníky, telegramy, deníky i Povídky z Vídeňského lesa. Lidi se natřásali jak mohli, protože filozofií valčíku byla radost, pohyb, kdo tančí, má ze života víc.

Vládci jeho zlaté éry byli Josef Lanner a jeho mladší kamarád, později odpůrce, a zase obdivovatel Johann Strauss. Jejich taktovky vytlačily ozdobné pohyby a prkenné úklony menuetu. Živým krokům valčíku daly podobu užívanou dodnes.

Církvi se „divoký tanec“ příliš nelíbil, zato kožený kancléř Metternich si liboval. Doufal, že veselice odpoutají lidi od problémů, kterých nebylo málo, a pak, zastával názor – podobně jako kdysi Ludvík, král Slunce – že nejúčinnější diplomacie je „skrz nenasytný žaludek a tanec“.

Vířivý pohyb v tříčtvrtečním taktu k tomu přispěl zásadní měrou. A Strauss se zasloužil o přenesení valčíku z dříve zakazovaných veselic do paláců a o jeho uvedení i do sféry umění.

POŽEHNÁNÍ PRO STRAUSSE

Legendární autor se narodil v březnu 1804 v zasněženém Leopoldstadtu neboli v tehdejší předměstské vídeňské obci řemeslníků a drobných obchodníků. Jeho rodiče zde měli ve správě hostinec U dobrého pastýře, a když přišlo na svět třetí dítě, dostalo jméno, jak se slušelo, po dědečkovi – Johann.

Biografové budoucího krále valčíků uvádějí, že nikdo neví, kde a jak začal hrát na housle; potvrzují však, že ve čtyřech pěti letech muzicíroval a kopíroval vše, co zaslechl letmo v lokálu hostince. Jisté jsou smutné události, v pěti letech mu zemřela maminka a ve dvanácti šel pohřbívat otce.

Otčím Golder poslal chlapce k mistrovi Lichtscheitlovi, aby se naučil vázat knihy. Učení se mu líbilo tak málo jako předcházející základní škola. A tak jednoho dne, doslova jako v pohádce, vyšel Johann s kusem bochníku chleba po kapsách a housličkami hledat štěstí do světa. Náhodou se dostal k učiteli hudby, který měl v Döblingu letní sídlo a jmenoval se Polyschansky.

Johann trénoval tak pilně, že v roce 1818 už mohl nastoupit do kapely Michaela Pamera, tehdejšího prvního muže vídeňského – dnes bychom řekli – showbyzu. V orchestru hrál i Josef Lanner, který brzy principála, holdujícího spíš vínu než muzice, opustil a založil vlastní kapelu, do níž vstoupil i čtrnáctiletý Johann. Dnes již máme jisté, že pro Strausse byl otcovský dům, přesněji lokál v hostinci, navštěvovaný lidovými hudebníky a pozdější Lannerova kapela konzervatoří. Jinak řečeno, každodenní hudební praxe byla pro jeho založení nejvhodnější formou výuky a mistrovského růstu.

Jistě, pestrá kapela, ať u Pamera nebo u Lannera, nehrála vždy nejlépe. Neměla dost času na přípravu, mnozí členové vlastnili nejlevnější nástroje a museli hrát ráno na mši, odpoledne jít zahrát na funus a večer na candrbál. Straussovi to však přineslo praktické dovednosti.

ROZSVIŤTE LAMPIÓNY

Za pouhé čtyři roky byl Josef Lanner známější než Pamerův orchestr. Lanner a Strauss si rozuměli až do dne, kdy „kapelmeister“ koupil od mladšího kamaráda první valčíky – a zveřejnil je nestydatě pod svým vlastním jménem. Výsledkem byla pěsťová nakládačka v tanečním sále Bock auf der Wien, při níž na hlavách hudebníků praskaly housle i stojánky na noty.

Skandál, o němž si Vídeň vyprávěla desetiletí, připomínáme jen jako křestní list zrodu samostatné kapely. Strauss, který se cítil přítelem zraněný, totiž zrazený založil vlastní orchestr.

Městu valčíku začala udávat takt dvě tělesa. Lannerova prognóza, že o Straussovi – pokud ho opustí – už nikdy nikdo neuslyší, se nesplnila. Ba naopak. Již o masopustu v roce 1826 hrál se svým čtrnáctičlenným orchestrem i v „nóbl“ rajcovních lokálech a navíc vlastní rajc skladbu: Holubičí valčík. V onom masopustu také zazněl první „hudební výstřel“ dlouholeté valčíkové války.

Do frontálního útoku proti Lannerovi se vytasil Strauss s dalším valčíkem, který vyvolal nejen zájem veřejnosti, ale i nakladatelů: Kettenbrücke–Walzer (Valčík řetězového mostu). Titul pochází od názvu pěkného podniku Zur Kettenbrücke, kde později působil Strauss jako hudební ředitel. V té době také skutečně městská rada plánovala stavbu řetězového mostu přes Dunaj. „Tímto valčíkem se Strauss jako komponista stal Lannerovi rovnocenným sokem a oba se začali v dirigentských, kapelnických a hlavně skladatelských úspěších předhánět.“

Straussova hvězda začínala zářit nejjasněji. V roce 1830 se stal hudebním ředitelem v nejelegantnějším a také nejpopulárnějším výčepu Leopoldstadtu – U Sperla. Mistr nezapomínal ani na reklamu; Karel Tušek připomíná světelné efekty, s nimiž „neměl snadnou práci, neboť plynové osvětlení bylo ve Vídni zavedeno až v roce 1845, a to jen pro vnitřní město, takže se používalo svíček a olejových lamp. A když pořádal Strauss koncert v takové Lidové nebo sousední Rajské zahradě, musel působivě rozmístit tisíce lampiónů a světýlek. Není proto divu, že účet mydlářů za olej, světelné bublinky a kuličky, lampy a lampióny při jedné takové slavnosti, konané v roce 1846 v Brühlu u Mödlingu, kde na koncertě vystoupili odděleně Johann Strauss a Ferenc Liszt, činil sedmkrát více než náklady na orchestr.“

MOZART ♪♫ VALČÍKU

První slavný Straussův zájezd – řečeno slovy Adolfa Bäuerleho „Mozarta valčíku a Paganiniho kvapíku“ – se uskutečnil v roce 1834 koncertováním v Berlíně, Drážďanech, Lipsku a Praze. Po tomto turné se v Bäuerleho novinách objevila kritika: „Je to hudební fenomén a vynálezce valčíku, lépe řečeno, on sám je valčík z masa a krve, valčík od hlavy až po paty.“

Když Lanner ve dvaačtyřiceti letech zahynul, císař jmenoval Strausse jeho nástupcem ve funkci c. & k. hudebního ředitele dvorních bálů. To už krále valčíku znali v Amsterdamu, Paříži, Londýně a milovala ho celá Evropa – vyjma jeho famílie.

Johann Strauss se oženil s Annou Streimovou 11. července 1825 a už pětadvacátého října se jim narodil první syn, pokřtěný po otci Johann, budoucí legendární autor skladeb Na krásném modrém Dunaji, Vídeňská krev, operet Netopýr, Cikánský baron a desítek dalších děl.

Rodinné štěstí nemělo dlouhé trvání, a když se za devět let po sňatku seznámil s devatenáctiletou modistkou Emilií Trampuschovou, bortilo se v základech. Nemůžeme se nic divit, že zákonná manželka nevytvářela slavnému umělci to nejskvělejší klima. Vždyť Emilii Trampuschové se po roce narodil syn – navíc opět pokřtěný na Johanna! Ale ani Strauss netoužil po rodinném krbu a leckdy ani po milence a dával přednost zájezdům. K těm nejdelším patřilo turné do Německa, Francie, Belgie, Holandska, Anglie, Irska a Skotska, při němž dobyl Paříž i Londýn.

Po návratu ho čekalo překvapení, které mu přichystal třináctiletý syn Johann, později zvaný Strauss mladší, junior nebo benjamínek rodu. Hrál na housle, ačkoli mu je otec nejednou odpíral. Rozzlobený tatík v té době jistě netušil, že jeho syn, který se sám potají naučil hrát, bude mít v šestadvaceti letech vlastní mnohačlenný orchestr, s nímž si podmaní doslova celou Evropu. Stane se k radosti i zármutku Strausse staršího opravdovým králem valčíku, důvěrně a obdivně zvaným Schani.

Neobvyklá zarputilost, s níž otec potlačoval Johannův hudební cit, se vysvětluje různě. Podle jedné verze hudebních vědců byl houslista a dirigent Johann Strauss starší, sklízející vavříny ve stovkách koncertních síní, posedlý obavou, že ho přeroste soupeř ve vlastní rodině. Tudíž prý synové směli brnkat jen na klavír. Josef a Eduard, později známí skladatelé, otcovo přání respektovali. Ne Johann, který se s vědomím a podporou matky bouřil, přestože mu otec jednou nástroj omlátil o hlavu a přinutil ho, aby šel pracovat do banky.

Podle druhé verze, především vídeňských muzikologů, se Johann Strauss starší nestrachoval o valčíkový trůn, netrpěl profesionální řevnivostí ve jménu akutních deformací, ale rodičovskou starostlivostí o slušné zaopatření vlastního dítěte. Bernard Grun zdůrazňuje „podivné úsilí Vídeňanů, udělat z potomků pořádné občany“.

VÁLKA MÍSTO VALČÍKU V RODINĚ

Matka platila Johannovi hodiny dál a v osmnácti ho poslala k učenému kapelníkovi Josefu Drechslerovi – v té době ve Vídni údajně nejschopnějšímu, jakého mohl budoucí autor Cikánského barona najít.

Díky Drechslerovi a samozřejmě studentově nadání se v úterý 15. října roku 1844 objevily ve Vídni plakáty, že Johann Strauss jr. má tu čest dirigovat vlastní orchestr.

Johann Strauss senior se nechal slyšet: „Tak ten můj chlapeček chce psát i dirigovat valčíky? Vždyť o tom nemá ani potuchy!“ A na truc zašel tak daleko, že na večer, kdy měl vystupovat jeho syn, uspořádal svůj velký galakoncert. Nepochyboval o tom, že „jeho“ Vídeň dá přednost zbožňovanému houslistovi před „začátečníkem“, jehož jediná zásluha spočívá v tom, že se „narodil mně, slavnému otci!“

Tentokrát se Strauss starší děsně přepočítal. „Ten chlapeček“ měl totiž o valčíku víc potuchy než kdokoli před ním, ale i po něm, včetně otce, kterého kdysi v dětském obdivu nazýval hudebníkem „z boží milosti“.

Debut mladého, elegantního muže skončil jednoznačně vítězstvím. Publikum získal především valčíkem Básně smyslu, který musel opakovat devatenáctkrát. Něco takového se Johannovi Straussovi I. nestalo. Vídeň se rozdělila na dva nabroušené tábory.

Strauss senior zůstal Vídni věrný další tři roky. Nikoli však rodině a manželce, kterou definitivně poslal k šípku. Hádky kolem rozvodu se táhly až do roku 1846, kdy „děti byly přiznány matce“. V té době už měl Strauss druhou rodinu s onou mladou sličnou modistkou Emilkou, jíž se postupně narodilo pět dětí.

„DOBRÝ VEČER…“

„Jen zázrakem vycházejícím ze samé podstaty hudby lze vysvětlit, že Lanner a Strauss v období nejnamáhavější činnosti, uprostřed sporů, starostí, pádů a vzestupů našli čas na komponování a každý z nich napsal dvě stě hřmotných skladeb pro žoviální živly,“ soudí tak užaslý Bernard Grun v Dějinách operety.

Vídeň však už tančila a dováděla jen podle Straussových houslí. Situaci skvěle přiblížil kritik Franz Wiest v magazínu Poutník, když zakončil referát slovy: „…Dobrou noc, Lannere. Dobrý večer, otče Straussi! Dobré jitro – synu Straussi!“

Ano, jitro mladého hudebního kouzelníka přicházelo, i když v příštích letech Strauss I. ještě ovládal nejvýznamnější podniky Vídně. Syn v nich mohl koncertovat, jen když jeho otec – jako například v roce 1849 – hrál na pražském Žofíně, v Mnichově anebo ve Frankfurtu. Jeho duchaplnost a síla se však ztrácely. Ve Frankfurtu jeho duševnímu stavu nepřidalo hulákání obecenstva: „Berlioz!“

Pochopil, že čekali na Rákocziho pochod neboli Berliozovu úpravu hymny maďarských revolucionářů, že mu připomínají příliš loajální postoj k absolutistickému režimu. Miroslav Šulc v díle Johann Strauss a ti druzí však konstatuje: „V podstatě se dá říci, že oba Straussové nebyli pro Habsburky, ani proti Habsburkům, pro revoluci, ani proti. Stavěli se hlavně za sebe a svou hudbu… Přestože se Strauss otec osobně vyhýbal politickým projevům, ve své tvorbě naznačoval, kam náleží srdcem. Pro důstojnický ples složil Čtverylku ve vojenském duchu a valčík Vojenské písně. Brněnské národní gardě věnoval stejnojmenný pochod.“

KRÁL ODCHÁZÍ, VALČÍK VÍTĚZÍ

Po návratu z turné v Německu se Strauss I. vydal do Belgie a z Ostende směřoval se svým orchestrem do Anglie. Rezervovaní obyvatele ostrova nadšeně vyslechli třiatřicet koncertů, ale unavený kapelník s podlomeným zdravím spěchal do Vídně. Po chřipce přišla spála a zánět ledvin. Krátce po půlnoci, 25. září 1849, dovršila tragédii mozková mrtvice.

Král valčíků zemřel v pětačtyřiceti letech. Tři dny poté nesli ostatky svého kapelníka členové orchestru až k Štěpánskému dómu. Na rakvi ležela výstroj hudebního ředitele dvorních plesů: třírohý klobouk, šavle a tmavě červený frak s šedivými kalhotami.

Podle posledního přání pochovali čestného nebožtíka rakouské metropole a čestného člena filharmonických společností v Bruselu, v Lipsku, Paříži a Londýně poblíž jeho bývalého konkurenta a kamaráda Josefa Lannera.

Žezla, které před smutečním maršem nesl muž ve starošpanělském oděvu na znamení, že bude pochován král, se však dočkal až jeho syn.

Hector Berlioz v nekrologu francouzského časopisu Gazette musicale označil Strausse I. za umělce, který „složil pro svůj taneční orchestr tak rozkošné věci, že by byly pro mnohou operu štěstím. Ještě vidím Strausse na pódiu redutního sálu se šesti až osmi sty hezkými Vídeňankami u nohou, ponořenými do tance, omámenými pohybem a harmonií…“