Krásné oči se smějí

z prázdných očních důlků

pod nimi úsměv lidské čelisti

s obroušenými zuby

které lehce zatrnou

když opadá staletá hlína

a zavane chladný jarní vítr

 

ano

 

svíral jsem na chebském hradě

v úžasu lidskou čelist

a poslouchal

jak zpívá dávnou melodii

života i zapomnění

ještě z dob

kdy byla tělem obalena

a přežvykovala svůj úděl

 

komu patřila

jaká slova zaznívala z ní

slova zloby

slova vášně

slova lásky

modlitby

či verše

držím snad čelist básníka

 

přesto i proto

jemně kladu na své místo

ten zvláštní ostatek

který zazpíval

svou píseň

 

mou píseň