A světlo zevnitř naráží do světla venku

jen strašně tiché rádio je napůl stín

zprávy zní jako vyznání ženě s plechovým slavíkem v krku

kdosi daleko teď chce, abych myslel na všechno, za co ho platí

a kdybych teď pohlédl do okna nad tvými rameny

uviděl bych všechna ta prozření, ke kterým nás donutili

jako uvěřit v cenovky nákupních center

nebo ve změny kterými se pohybujeme ke své stejnosti

jen tvůj dech míří vzhůru

potkávat se s tažnými ptáky, kteří krouží v zemřeních

a příliv tvůj se neptá mého břehu, čí je vlna ta

jež přišla z moří příštích a která obrací nás v písek

a ta ano k sobě zní jak kletby s nimiž si dodáváme odvahu k lásce

když ve tvých vnitřních prstencích

vznikám jako ještě nikdy předtím

abych na stéblech rostl v závrati až k návratu

s nímž tančím za bezvětřích

jako teď