A světlo
zevnitř naráží do světla venku
jen strašně
tiché rádio je napůl stín
zprávy zní
jako vyznání ženě s plechovým slavíkem v krku
kdosi daleko
teď chce, abych myslel na všechno, za co ho platí
a kdybych
teď pohlédl do okna nad tvými rameny
uviděl bych
všechna ta prozření, ke kterým nás donutili
jako uvěřit
v cenovky nákupních center
nebo ve
změny kterými se pohybujeme ke své stejnosti
jen tvůj
dech míří vzhůru
potkávat se
s tažnými ptáky, kteří krouží v zemřeních
a příliv
tvůj se neptá mého břehu, čí je vlna ta
jež přišla z
moří příštích a která obrací nás v písek
a ta ano k
sobě zní jak kletby s nimiž si dodáváme odvahu k lásce
když ve
tvých vnitřních prstencích
vznikám jako
ještě nikdy předtím
abych na
stéblech rostl v závrati až k návratu
s nímž
tančím za bezvětřích
jako teď
|