Návštěva ve snu
(návrat vojáka z I. sv. války)

Na zápraží
s úsměvem podzimních pavučin
u zelených vrat mě vítá stará paní.

Už se šeří
a do ztichlého domu zve mihotavý stín -
to vrba u vchodu rozplétá vlasy k spaní.

 

Dveří sten
je zařehtání koně, jež ze snění vyhrábne
jas minulých snad dění a skromné radosti,

jako den,
kdy prchající čas do oken vposled mávne
a k jiným pravdám pozvedne a úzkosti.

 

Tíkl tón
mě myslí v tiché hudby provždy zladěný
co šepot teskné chvíle v smutek zapadlého
a čísi skon,
jak by sousedskými časy náhle raněný,
sám věší bílé stíny do dnů zůstalého.

 

Tak tedy sama...
“Tož povězte mi, dlouhá -li chvíle vaše,
zdali vídal jsem vás občas (možná z přízně dávné..)
a  čí zvonila tu hrana ..?”
Světlo petrolejky komíhá se plaše,
co chvíli vůní zašlého a nejistotou slábne.

 

Bijí hodiny,
z pod kostelní věže stroj starodávný hrčí,
do světnice padá svit půlnočním tichem.
Svaté rodiny
v bezpečí svých rámů očima chladně mlčí,
plují tmou mezi nebytím a hříchem.

 

Na všem stín,
snad ztajnění zvláštního je smysluplný závoj,
jak spásná clona duše před paměti vzdutím,
snad odpuštění vin,
když vojáka v zteči sevřel poslední náboj
a pozdrav domů, zjitřený rozhodnutím ...

 

Kuropění …
Svítá do chmur tónů, končí sen,
už slavné jitřní kosů zní ranní procházkou,
tak v polobdění
vám, paní, přeji lepší Nový Den
a zůstávám se svou otázkou.