Ještě směl jsem se probudit z této noci a tohoto snu snad nejsem sám kdo ráno ukázal na hvězdy jimž nejsou dopřány doteky jako nám a uviděl, že prostor, kterým měříme začíná a končí jen po několik vteřin jimiž dosahujeme těl času a poté beze jmen míříme k ohňům shořet zpět na svá já
kolem šumí město a ptáci v klínech jež znám z žen míří přímo do srdcí jako šípy zabít touhu a poté kroužit na nebi jak terče poblíž úplňku
je okamžik být kterým milujeme což je jednou ze smrtí a klademe sobě hroby na květiny za divných odpolední a soumraků jež přichází z odnikud jako my a tak světlo je jediným, co je bez počátku i konce stejně jako tma jejímž stínem jsem
| 
