JOSEPHINE BAKER  (OBSTÁLA I JAKO KABARETNÍ JOKER & KARETNÍ ESO DOHROMADY)

☼    3.6.1906   SAINT LOUIS           ۞     12.4.1975    PARIS

Leckdy se povídá – jeho život by vydal na románek. V případě vnučky afrických lokajů, zpěvačky, fešandy, herečky a tanečnice, živoucí legendy 20. století, Josephiny Baker, tomu tak na 100% je. Její prarodiče putovali ze Senegalu na Martinique a odtud z dražby na jih Spojených států. „Saint Louis, kde jsme žili,“ napíše později slavná umělkyně, „je jedno z nejhorších měst sprosté Ameriky, pokud jde o rasovou nenávist. Nikdy jsem se tam už nevrátila a mám na tu dobu i na přístav nejhorší vzpomínky.“

K tomu, aby se dostala pryč z nepřátelské atmosféry smogu a smogu v duších chudáků i chuděr, jí pomohl vrozený instinkt pro rytmus, impuls pro puls, tanec a nadání. Už jako malá holčička se nebála projevit, hrála a tančila ve sklepě s jediným okýnkem, kdykoli se vrátila ze služby u své bělošské šéfové. V šestnácti odjela s malou taneční squadrou do Philadelphie. První honorář vystačil na hot–dog. Štěstí však při mladé zpěvačce družně zůstávalo.

Odvážně si to namířila do New Yorku a za dva roky vystupovala v revue Shuffle Along s „nejbláznivějším charlestonem, jaký kdy americká metropole spatřila proudit“. S ním dobyla Broadway (v roce 1924) a již následující sezónu Paris. Začínala jako tanečnice černošského souboru Black Birds. Pro ebenovou krasavici, jak jí Pařížánci zpočátku říkali, znamenal debut ve Francii závratný rakeťácký start světové first class kariéry, která jí vydržela půl století. Mnozí znalci se shodují, že Bakerová v zemi galského kohouta položila základy moderně pojatého kabaretu jive s oprsklou elegancí, music–hallu i dance. Paříži zůstala věrná. Zanedlouho patřila mezi nejpopulárnější osobnosti francouzských velkoměst, ženy napodobovaly její účesy a všichni podle ní hopsali charleston.

Hvězda první velikosti v nejslavnějších pařížských divadlech a tančírnách podávala důkaz, že i „černý“ může být vybraný člověk na vrcholu a vynikající performer. Vystupovala v největších revuích ve Folies–Bergère i v Casino de Paris. Tančila s pověstnou girlandou banánů kolem pasu a zpívala nejjemnějším sopránovým hlasem snad nejdojemnější oplodňováky. Aby jí lidé viděli, přijížděli z Bruselu, Berlína i Londýna. Během let 1928 – 1930 vystupovala v pětadvacítce hlavních měst, a jak spočítal její sekretář, za tu dobu jí přišlo 41 tisíc milostných dopisů a 1240 návrhů k sňatku – od úřednických krys, dělníků, herců, ministrů i králů.

„Černá hvězda“ překonávala rekordy v počtech vystoupení v Trocaderu i v Olympii a ještě stihla do toho mumraje natáčet filmy, většinou s romantickými a exotickými náměty. K jejím partnerům se počítal i ctitel Jean Gabin, například ve snímku Zuzu. To byla také doba, kdy v Paříži vlastnila několik činžáků, vil, letadlo, přepychové auťáky, tučná konta a chystala se pořídit si překrásný zámek Les Milandes v jihozápadní Francii.

Měla, jak prohlašovala, dvě lásky: rodnou zemi a Paris. V roce 1937 se stala francouzskou občankou. Jak novou vlast měla za vlastní, dokázala v době nejhnusnější, nejúmornější, nejtrudnější, kdy se stará parlamentní demokracie v několika týdnech zhroutila a po stabilitě vlády zůstaly ruiny.

Těžce se vyrovnávala s tím, že tehdejší druhé impérium světa, jedna z hlavních evropských bašt údajně s nejdokonalejší armádou, dospělo k totální a hanebné porážce. Čtyřiaosmdesátiletý maršál, hrdina první světové války, dovršil nechutný debakl tím, že hodil „třetí republiku“ sprostě přes palubu a nastolil fašistickou diktaturu. Neuvěřitelný šlus, který hitlerovci napáchali sladké Francii, ohromil jak vítěze, tak poražené, k nimž nyní Josephine náležela. Těžce snášela podrobení takovým kreténům, slepým střevům na úřadech, fakt, že lucerničky osleply, že paláce a divadla měla v oknech zatemněno, že byl nedostatek jídla a přebytek hladových krků, zato přísná policejní hodina, která lidem nařizovala, kdy musejí z kabaretu doběhnout domů. Není divu, že „čokoládová Venuše“ nabídla své služby kapitánovi francouzské výzvědné služby Jacobu Abteyovi. Přijmout velice nebezpečnou roli stálé kolegyně budoucí undergroundové armády se rozhodla ihned pevně přesvědčená o správnosti věci a nadšeně. Fašismus byl pro bojovnici za rasovou rovnoprávnost něčím zcela zkaženým, odporným, nepřijatelným.

Přišel čas, kdy na popud tajné služby požádala fašistické úřady o povolení zájezdu do Lisabonu. Portugalské hlavní město se v době druhé světové války změnilo v křižovatku snad všech agentů a rozvědčíků fašistické i přísně antifašistické koalice. Zde také poprvé zúročila zkušenosti z úkolů, jimiž ji vlastenci pověřili krátce před válkou. Tehdy odhalovala nepřítele mezi uprchlíky, kteří před zhroucením Paříže hledali kýžený azyl ve Francii. Skutečně mezi nimi vyhmátla několik důstojníků hitlerovské výzvědné služby.

Teď však slavná umělkyně sídlí v přepychovém lisabonském hotelu Aviz a vystupuje v programu Radio National. Nalaďte si její rozjívené po jaru jive vlnky. Její hlavní úkol zněl: Seznámit se s vedoucím nacistické bezpečnostní agendy v Lisabonu Heinzem Reinnertem. Na pomoc jí přijeli dva experti britské tajné služby – Douglas Hay a Ian Donaldson. Potřebné informace o Reinnertovi jim za tisíc liber šterlinků ve zlatě zpeněžila vytěžila jeho milenka. Pak už se Josephine Baker mohla stát jeho exkluzivní společnicí v rozjívených divadlech… Až do jistého sobotního večera, kdy portugalská pořádková síla nalezla Reinnerta a jeho zástupce Karla Klumpa v havarovaném autokaru, jenž, jak muži zákona zapisovali do protokolu, se „z neznámých příčin zřítil do propasti“. Takže ty lumpy vyřídila jedna super dáma.

Stálice uměleckého nebe, která měla srdce vždy na správném místě, právě tak ušlechtilé jako tělo Bohyně v pohybu, splnila na jedničku svůj úkol a mohla se vrátit do Francie. Krátce nato požádala vládu ve Vichy o nové povolení zabíjet & beze stopy likvidovat šmejdy – tentokrát chtěla odcestovat do Marseille a pracovat v tamní opeře. Neinformované přátele překvapila, neboť od prvních chvil znásilněné země prohlašovala, že bude zpívat, až poslední „křupan“ odtáhne domů do Deutschlandu nebo ještě lépe na hřbitov. Názor změnila, jak si přál kapitán Abtey a jeho britští spojenci.

Jakými způsoby se „Velké Josephině“ dařilo klamat nepřátelské ňoumy na úřadech? Na tuto otázku odpověděl Alix Bornhölm v pojednání L´Espionage: „Nejčastěji uspořádala turné a za svého baletního mistra či pomocníky prohlásila členy odbojové party. A pak již se svým roztomilým kukučem, zachumlaným pohodlně pohotově do kožichu, vyjela do akce. Ať procházela celní kontrolou v Portugalsku, ve Španělsku nebo v Brazílii, obvykle se poldové na legitimaci jejích průvodců ani neptali. Pas „bohyně“ hodnověrně byl vždy přitažlivější k nakouknutí. „Ó! Narozena v Bernard Street, v Saint Louis – Je jí 34 let – Je stará jako moje sestřička – Podívejme se na to, už dostala francouzskou příslušnost…“ Zkrátka i mužíci v uniformách s hákenkrajci dávali rádi, pokud šlo o rozmarnou samici hvězdu, přednost společenským šuškandám a žvástům, možnosti podebatovat s ní a pak se hned pochlubit mezi známými, že potkali zpěvačku první velikosti.

Po takových zkušenostech ji poslal Londýn do severní Afriky. Spojenci nutně potřebovali podrobné news o situaci. Do Alžíru přijela v lednu 1942. V noci zpívala a tančila jako diva v kabaretech dobré nálady, ve dne zpovídala své ctitele z řad německých, italských a kolaborantských francouzských důstojníků. Zazpíváš mi konečně, ty zrádče francouzského národa? Tak jí tedy zazpíval… Kdo by býval tušil, že rozuměla portugalsky, španělsky, italsky a německy.

Půvabná zpěvačka dokázala okouzlit i místní hodnostáře. Při pobytu v Casablance onemocněla. Někteří autoři, například polský spisovatel literatury faktu Waldemar Seliga, uvádějí, že se ji fašističtí agenti snažili otrávit. „Nacisté ji podezírali ze špionáže pro spojence, avšak nemohli ji zatknout, neboť si uvědomovali, jak nepříznivý ohlas by to vyvolalo mezi francouzskými kolaborantskými důstojníky – neboli jejich spojenci dementními. Použili tedy jed.“ Ať už to bylo s příkrou deratizací jakkoli, následovala operace a Bakerka musela zůstat na klinice chudák devatenáct měsíců, než se z toho vylízala.

Jakmile zase stála na nohou, zpívala denně vojákům pod širým nebem pro radost, v táborech, ve třech i čtyřech představeních po sobě. Tančila a hrála, laškovala i přeháněla, aniž by si někdy postěžovala na všudypřítomný písečný prach, žízeň i úmorná vedra.

Když americký tříhvězdičkový generál Patron (Plzeňáci mu vždycky gratulují k vítězství nad fašismem o květnových oslavách) vstoupil do města, poslal jí květinový koš, o který se postaralo jeho zvláštní letadlo až z USA. Slova na vizitce byla srozumitelná a výmluvná: „Josephině Bakerové – jsme neskonale vděčni za její pomoc.“

Po porážce „neporazitelné chytré kmotry lišky v poušti“ lišáka maršála Rommela znovu krátce pracovala pro tajnou službu, a pak už jen tralala, zpívala a zpívala. Bylo to v Maroku, Bakerová tančila, křepčila, předčila kdejakou orientální kost, a jak sama později přizná, tančila asi nejkrásněji zábavnou party ve svém životě. Přišla totiž zpráva o vylodění spojenců v Normandii.

Několik hodin po vyhnání nepřítele už zpívala ve Štrasburku, Metách a v Mylhúzách. Koncem srpna 1944 vykonal v Paříži generál de Gaulle slavnou přehlídku vítězství. Josephine Bakerová, tou dobou poručice armády svobodných Francouzů, patřila k prvním, které přijal. Osobně jí předal Lotrinský kříž a Medaili hnutí odporu. Zanedlouho k vysokým vyznamenáním přibyl Řád Čestné legie za „prokázané velké služby Francii v době boje s nepřítelem“.

Měli bychom se ještě zmínit, že „krásný idol z hnědé oceli, ironie a mlátička ze zlata“, jak ji nazval básník Jean Cocteau, neměla velké štěstí v osobním životě. Třikrát se královna zpívající šansony okouzlujícím hlasem provdala – nejdříve za italského impresária Giuseppeho Abatina, pak za francouzského průmyslníka Jeana Liona a po válce za hudebníka Josepha Bouillona. A třikrát se rozvedla.

Přestože neměla vlastní děti, stala se nejslavnější matkou světa. O svém velkém humánním plánu uvažovala již v prvních válečných dnech. Uspíšil ho leden 1952, kdy navštívila New York, ověnčena slávou bojovnice proti fašismu – v hotelu jí však odmítli pronajmout pokoj a ze slavného Storkclubu ji vykázali jako druhořadou couru. Byl to skandál, o němž psaly všechny noviny světa, avšak Amerika zůstala svéráznou. Tehdy totiž zemi udávali tón členové pověstného Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti a zvlášť měli spadeno na herce a zpěváky.

Bakerová odstoupila od smluv a vrátila se do Paříže s rozhodnutím dokázat, že rasismus je plod reakce nesnášenlivých lidí, že je cizí dětem, jimž ještě nikdo nezkazil duši. Prodala veškerý svůj majetek a upravila zámek Les Milandes výhodně v jakousi „vesničku bratrství“.

Umělkyně nalezla novou náplň a smysl úspěšného života. Její rodina se postupně rozrůstala. Nejprve adoptovala sirotka z korejské války, pak Kolumbijce, Žida, Japonce, dva sirotky z alžírské války, Kabyla, černouška z Pobřeží slonoviny, neznámé cikáně pohozené v Paříži o vánocích do odpadkového koše, Fina, Američana a nakonec jednu Francouzku.

V šestapadesátém roce oslavila padesátiny. Rozloučila se na jevišti Olympie slovy: „Jsem unavena, jako by mi táhlo na sedmdesát. Navždy odcházím ze scény do své vesničky, k malým dětem.“ A právě ty, jimž VĚNOVALA SRDCE I ROZUM, přesněji péče o ně ji znovu hnaly před reflektory lamp. Porušení svého prohlášení odůvodňovala lakonicky: „Potřebuji franky!“

Jako mnoho velkorysých lidí neměla k penězům příliš vřelý vztah. Pro ni se staly prostředkem obživy a v této chvíli prostředkem naplnění velkého, humanitárního poslání. Jistě, leckdo může namítat a nesouhlasit, že v mládí patřila k nejbohatším lidem Francie, že jí také říkali „milá výtržnice“, že se vozila v limuzíně vyčalouněné hadími kůžemi, že chodila ve střevíčcích z ryzího zlata, anebo – jak napsal John Walt ze společenské rubriky amerického listu International Herald Tribune vydávaného v Paříži – „za noc dokázala rozfofrovat osmdesát tisíc franků, jen to hvízdlo!“

Nyní je však řeč o jiné dámě Bakerové, která už nepotřebovala a nechtěla dokazovat, že i kdysi chudokrevná černošská služebná se může v majetku vyrovnat nejslavnějším pařížským celebritám. Už také byly pryč doby dráždivě erotických gest, fascinování publika pozlaceným tělíčkem a tanci, jež mnozí kritici označovali za neopakovatelné. Zůstal jí ovšem vzácný hlas a temperament, neodolatelný šarm a schopnost strhávat na svou stranu diváky v Paříži stejně jako v Londýně její nejmilovanější písní: „Mám dvě lásky, svou zemi a potom Paříž…“

„Člověk jí musí vidět,“ napsal jeden redaktor, „když je mu dvacet, aby o ní mohl později se zalíbením vyprávět vnoučátkům; když je mu čtyřicet, protože se pak narodil s Josephininým charlestonem, a když je mu šedesát, protože se může utěšovat: „Na tomhle příkladu jasně vidím, že vlastně nejsem ani tak starý.“ Yeah.“

Na otázku o tajemství úspěchu šedesátiletá umělkyně pravila: „Nevím, je to ve mně jako nějaká jiskra. Mám stále ještě odvahu umožnit jí, aby vzplála!“ A ta jiskra přeskakovala mrštně a pábitelsky vábně na její posluchače a vždy byla součástí jejího bohatého, neokoralého repertoáru.

Vraťme se ještě k její třetí lásce, pro niž znovu a znovu vydělávala peníze. Celá šedesátá léta se zoufale snažila udržet při životě vesničku bratrství. Zpívala v Londýně, Římě i Rio de Janeiru. Provoz zámku a náklady na adoptivní děti však převýšily veškeré honoráře. S pláčem v roce 1969 vyklidila svou vesničku bratrství, v níž strávila s dětmi nejšťastnější chvíle života. Tehdy jí poprvé selhalo srdce a vážně onemocněla. Zachránily ji dárky přátel a Monackého červeného kříže. Legendární Josephine a její adoptivní děcka našla nový domov ve vile na Azurovém pobřeží. Uplynulo jen několik měsíců a znovu se ozvali dodavatelé a věřitelé.

„Čokoládová Venuše“ vystupovala v Bruselu, v pražské Lucerně (1970), Londýně a Paříži. Na vystoupení v pařížském Bobinu se připravovala šest týdnů v tvrdých zkouškách.

Byl to triumf, skutečná přehlídka její umělecké kariéry – žel poslední. Na jevišti Bobina se zjevila i druhý den. O přestávce řekla: „Až spadne opona, pojedeme do Michou, slyšela jsem, že mě tam někdo velmi legračně imituje.“ Prosili ji, aby si raději odpočinula a vykašlala se na takový nápad. Vrátila se do svého bytu na avenue Paul–Doumer. Měla na sobě přiléhavé šaty z hedvábného mušelínu, v nichž naposledy vystoupila a v nichž nyní spí svůj věčný sen R.I.P. Do náruče smrti vstoupila nenadále bez bolesti v noci. Tehdy noviny – například L´Express či Le Monde – psaly, že zemřela vyčerpáním, k němuž přispěla odtučňovací kúra a štěstí z posledního největšího zázraku na scéně Bobina.

Několik dní nato zastavil smuteční průvod před portálem Bobina a pak před chrámem Madeleine. Zde na svůj idol čekaly tisíce lidí a na poručici Bakerku armádní generál Alain de Boissieu.

„Nikdy bych nevěřila, že by žena s barevnou pletí mohla mít v Paříži pohřeb jako královna,“ komentovala průběh rozloučení sestra zesnulé umělkyně Margaret Wallace.

Když slavná vnučka otroků zemřela, slibovali i oficiální hosté, že dokončí to, co načala. Nenašel se však nikdo takový, kdo by v její nádherné myšlence o věčném sbratření a toleranci všech možných ras pokračoval a nechal žít vesničku Josephiny Bakerové.