že jsem hekticky vysípal poslední zbytek touhy a naděje

že jsem nenašel nic, co by ti uvolnilo ztuhlé svaly ve tvém úsměvu 

ve tvém každodenním snažení a bolestném zápase?

Co budeš čekat až jednoho dne se dostavím v převleku nechutně veselého

porybného, co dotěrně doráží na cukrové psy náhodných polibků a mlaská

vyhřezlými střevy pololežících světců o tvoje mlčící vlasy?

/Je snad všechno tak neodvolatelně servilní, tak nápadně funkční,

že naše Víra v proudící tok fantazie zamrzá ve stojatých vodách

nostalgické extáze a solidní mdloby?/

Co ti bude páchnout, až sešlapeš moje poslední boty z něhy a nekonvenčních

gest těch, jež námi si půjčovány konečně doplakaly poslední mlčenlivé 

oratorium stisklých rtů a bolestných vzpomínek?

Co budeš pak cítit?

V jakém hrůzném dalším kole si sám svou vůlí začneš lámat poslední kůstky 

samoty a misantropie?

Čím se budeš utěšovat ve fosilních polopravdách, až vynalezneš

stroj na vymýšlení vynálezů, až tě napadne myšlenka, že kolemstojící Dav

úpěnlivě počítá poslední drobty vznešené Poezie, jež se zvolna snášejí

do tvé nezměrné duchovní klece - a ty opomíjený nemyslící hmotou

                                                          zasazený do amorfního prstenu 

                                                          nepřátelského plenéru

se začneš smát začneš se smát finálním smíchem všem těm kolosálním

trpaslíkům, kteří kolem tebe vždycky rozhazovali jenom podlost a nechuť ?

Čím se budeš opíjet?

Čím se začneš ukájet?

A čím a kým se staneš až přestaneš?

                                                                             napsáno 9.10.97

                                                                             a nebylo možné

                                                                             už ti to poslat