TOTální E Magazín


	ISSN 1214-3529 Úterý 26.11. Artur

Všechny rubriky

		Poezie

>		Poezie

> Klasické verše

> Básnické slovo

> Všehochuť

> Teorie poezie

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Následující

Předchozí

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.

Než
Autor: Miroslav Václavek (Občasný) - publikováno 4.4.2014 (13:07:09)

Stín je moje tělo

oblečené v černém

smutku se zachtělo

jako mě po stejném.

A v pokoji mi voní

té ženy horká růže

venku vítr zvoní

jak na hrany muže.

Tam kdesi stále stejní

bez kroků jako stromy

jsme větvemi vzdálení

mé prsty jsou kořeny.

A pas tvůj hladím hlíny

v němž se týdny vrství

a rostou až v roviny

my dávno jsme tu mrtví.

Jen tebou ráno vstanu

zasvítím něčím z tebe

a nic tak nedostanu

než jen všechna sebe.

Poznámky k tomuto příspěvku

pipii (Občasný) - 4.4.2014 > no vidíš.lepšíš se		Body: 5 Doporučil

		<reagovat

Jára z Opičí hory (Občasný) - 5.4.2014 > Rytmus je hodně odfláknutý, a nejvíce bolí na koncích veršů, v rýmech jako např. "hlíny / v roviny", "tělo / zachtělo", "stejní / vzdálení" (!!!) "stromy / kořeny" je snad jenom vtip... nejlepší rýmy jsou tu ty gramatické. Báseň se čte hrozně těžko nejen pro nezvládnutý rytmus, ale i díky samotnému "obsahu". Zkouším to číst podruhé, potřetí, počtvrté... a ne a ne se chytit, třebaže byly autorovy pohnutky sebehlubší.

		<reagovat

Zrušit obrázky Zrušit větvení

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku

Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku

<jméno

e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + pět ?

Napsat autorovi (Občasný)