Největším průšvihem jejího života byla matka Božena, která se na ní po všech stránkách podepsala. Theodora přitom nezdědila ani její krásu, ani nadání. V rámci své rodiny zůstávala spíše nenápadným článkem do počtu. A právě tato tichá dívka spolu s ošetřovatelkou pečovala o svou umírající matku až do jejího posledního vydechnutí. V mladé duši to zanechalo velké šrámy. Co jí však zbývalo, odjakživa jen sloužila a všichni to po ní také požadovali.

Narodila se v Polné u Jihlavy, kde se Němcovým ještě poměrně slušně dařilo. Božena se přátelila s manžely Leopoldou a Antonínem Pittnerovými, rodiči Vlasty Pittnerové, budoucí autorky takzvané červené knihovny. Paní Leopolda šla malé Theodoře dokonce za kmotru. Její muž, známý kupec, prodával knihy a vlastnil vinárenský pokojík, kde se scházela česká společnost.

Okouzlující Božena v ní nemohla chybět, a proto malí synové Hynek s Karlem zřejmě trávili mnoho času v péči služebné.

Božena nastoupila svou novou školu života a v té jí nemohl nikdo překážet. Manžel Josef měl coby zaměstnanec finanční stráže hodně práce a zároveň se snažil být co nejpilnější, protože chtěl, aby ho správa konečně přeložila služebně do Prahy. Patřil mezi upřímné vlastence a určitě by našel v matičce stověžaté více podobně smýšlejících druhů než na venkově. Praha Boženu také mocně přitahovala, a když se do ní přestěhovala, odmítala se jí vzdát, což způsobilo četná nedorozumění a neodvratnou partnerskou krizi. Vinu si v ní nikdy příliš nedávala, domnívala se, že většinu potíží způsobila drsnější nátura jejího prudkého muže. Jenomže oba se na hádkách podíleli rovným dílem a oba pak museli přijmout všechny důsledky.

V polovině roku 1842 se Němcovi skutečně přestěhovali do Prahy. Boženě se z toho zatočila hlava, tolik nových tváří, významných setkání a hlavně tu vládl opravdový obrozenecký živel.

Dávali tu česká divadelní představení, pořádaly se výlety do okolí a každý, kdo měl zájem, potkal tolik podobně smýšlejících duší, až se tomu nechtělo věřit. Krásná paní zářila na plesech a pyšný manžel ji ukazoval každé společnosti.

V Polné jí byla rádkyní v mateřství paní Leopoldina, tady se cítila sama, a přitom pod srdcem nosila čtvrté dítě. Jenomže zrovna na to, aby se stala matkou na plný úvazek, tu scházel prostor. Porod čtvrtého dítěte Jaroslava byl velmi komplikovaný a Božena se z něj nemohla dlouho zdravotně vzpamatovat.

Na pomoc k Němcovým přijela Josefova matka a sestra. Bohužel paní tchyni se vůbec nezamlouvalo, jakým způsobem snacha vedla domácnost, a zřejmě seznala, že si její syn nevybral zrovna adeptku na hospodyni roku. Tchyni se nelíbilo, jak Božena vede domácnost, a Boženě zase názory prosté ženy lezly na nervy.

Atmosféra v domácnosti houstla a uklidnila se až tehdy, když se obě dámy vrátily zpátky do rodného Bydžova. Myslely to jistě dobře, ale se zlou se potázaly. Božena žila v úplně jiných dimenzích, které nemohly pochopit, i kdyby se snažily sebevíc.

Krásná spisovatelka během krátké doby přivedla na svět tři kluky a jedno děvče. Zdálo by se proto, že malá Theodorka bude mezi bratry hýčkaná jako princezna. Ale jednak se to v devatenáctém století moc nepěstovalo, a pak se u nich často řešily otázky holého přežití, než aby se někdo zabýval bolístkami malé holčičky. Theodoru zapřahala bohémská matka do povinností už od malinka, stala se totiž její pravou rukou ve všech praktických záležitostech. Měla na rozdíl od ní poměrně realistickou povahu, ale pořád byla dítě s nárokem na své malé starosti. Dora ve věku tří let onemocněla skrofulózou, tuberkulózním zánětem mízních uzlin. Podle poznatků současné medicíny tyto mimoplicní formy nemoci vznikají „hematogenním rozsevem mykobakterií z původního infekčního ložiska v plicích“. V praxi to znamenalo, že se Doře dělaly po tváři i po těle boule, které praskaly a hnisaly, aby se časem zacelily. Zůstávaly však po nich nevzhledné jizvy. V osmi letech dokonce boule na ruce způsobila její nehybnost. Božena se vyděsila, že jí z dcery vyroste mrzák.

Jak se ale cítila Dora, o tom se nezmiňovala. Na druhou stranu muselo být pro ni jako pro matku děsivé vidět své dítě takto zubožené a vnitřně se soužící. Ostatně hodně stonala ona sama i syn Jaroslav, ale nikdo netrpěl podobně úpornou a esteticky odpornou chorobou. V pubertě Dora vyrostla a zmohutněla, a možná i díky tomu její letité problémy ustaly. Připomínaly je jen jizvy na krku a části tváře. Výraz „jen“ ale není na místě. Určitě se chtěla líbit, určitě chtěla prožívat tajné lásky, a tak se snažila tyto zohavující památky co nejvíce skrývat. Neskryla je však dokonale. V korespondenci matky se objevují občasné narážky na zmíněné pozůstatky nemoci. Jestli jí někdy své dopisy přečetla nahlas… Musíme doufat, že snad ne. V době, kdy Dora slavila druhé narozeniny, se její matka zahleděla s vášní sobě vlastní do básníka Václava Bolemíra Nebeského. Miloval ji však asi i rodinný lékař Josef Rodomil Čejka. Její děti nepřímo asistovaly hned u několika vzplanutí, o některých pravděpodobně nevěděly, zato okolní společnost si udržovala přesný přehled a hleděla na nemravnou paní a její potomstvo skrz prsty. Někdo měl Němcovic drobotinu za chudáčky, jiný si odplivl. A to se ještě ke všemu rodina neustále stěhovala, téměř kočovala, tudíž nemohla nikde zakotvit napořád. Dokud ale měli co jíst, dalo se to snášet. Paní Božena rovněž s oblibou cestovala sama. Děti si proto zvykaly na její nepřítomnost od raného věku. Cesty podnikala často ve snaze pokusit se napravit chatrné zdraví. V létě roku 1845 se odjela léčit do Františkových Lázní. Vypadala prý tehdy bídně a sama se obávala blízkého konce: „Trudně se to se světem loučí, když mám zanechat tolik nevykonaného díla…“ Narážela na skutečnost, že se pomalu prosazovala jako literátka. Naštěstí svůj konec prorokovala mylně, ten nastal až za osmnáct let….

(z knihy Utajené životy slavných Češek)