JAK JSEM SE NAUČIL PLAVAT
Rád vzpomínám na své mládí. Na doby, kdy jediné mé myšlenky směřovali na sport, zábavu a holky. Představoval jsem si se jak ty hrdinové z amerických filmů. Urostlé tělo, samý sval, okouzlující úsměv, inteligentní, odvážný, zručný i nápaditý. Kolem mě spoustu nádherných dívek jen v bikinkách, které mě upřeně sledují svými obdivnými pohledy. Ostatní kluci mají přede mnou respekt, obdivují mě a tiše závidí. Tak jsem se viděl a byl přesvědčen, že mě tak vidí i ostatní. Často jsem stával sám před zrcadlem na špičkách, se zatáhnutým břichem, zaťatými svaly, šátkem přes odstáté uši a trénoval úsměv, aby mi nebyla vidět rovnátka.
Občas jsem chodil na místní plavecký stadion. Jelikož jsem neuměl vůbec plavat, tak jsem tam tak seděl, usmíval se na ty slečny v plavkách a čekal kolik se jich u mě zastaví. Vždy jsem nakonec došel k závěru, že se přede mnou asi stydí a bojí se mě oslovit. Jednou jsem si všiml, že plavčík odešel. To byla moje chvíle. Oblékl jsem si červené trenýrky, sluneční brýle, vzal si píšťalku a dalekohled, do ruky plovák a vykročil se zatáhnutým břichem okolo bazénu. Po prvním kroku jsem ještě zjistil, že ten plovák má provaz. To už jsem však ležel rozpláclý na zemi. Zvedl jsem se a hrdě vyrazil vstříc zamilovaným pohledům všech žen v okolí bazénu. S okouzlujícím, inteligentním výrazem jsem jen čekal až mě nějaká osloví. A skutečně. ,,Pane plavčík, tam se někdo topí!", pokusila se mě sbalit, což bylo docela fajn, ale mělo to jeden háček. Fakt se tam někdo topil. Já se však zachoval jako opravdový, zkušený hrdina. Hodil jsem tam plovák, což jsem měl okoukaný z televizních seriálů. Přitáhl ho lanem k sobě a hodil znova. A tak pořád dokola, dokud jsem se netrefil k tomu dítěti. Nakonec jsem ho vytáhl, jenže hned na to jsem neudržel rovnováhu a spadl do vody. Kopal jsem, plácal jsem, volal jsem, sípal jsem, prosil jsem, spílal jsem, prskal jsem a lidi jen nechápavě zírali. Ta slečna nakonec pochopila, že ty plavčické trenýrky nejsou zárukou toho, že umím plavat a vytáhla mě z toho dětského bazénu. Dokonce jsem dostal i dýchání z úst do úst, heč! Ale to už bylo od plavčíka, jenž se mezitím vrátil. Ten plavčík pochopil vážnost situace, že tu nebyl a že jsem ho zachránil od maléru a splnil mi mé přání.
Od té doby dělám tady na plovárně pomocného plavčíka. Jen tak se tu promenáduji a balím holky. Obzvláště mě nasazují před zavíračkou, když potřebují vylidnit bazén. Až návštěvníci zmizí, učí mě tem plavčík plavat. Začátky byli těžké. Nejprve na suchu, pak ve sprše, vaně, poté už v bazénu přivázaný na tyči a nakonec sám i bez křidélek. A tak končí příběh jak jsem se stal okouzlujícím idolem a jak jsem se naučil plavat.
|