|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Milý čtenáři,
předkládám Ti tu tento příběh, který se stal legendou a posléze snad jen pohádkou, k Tvému laskavému posouzení, snad Tě pobaví a příliš nezarmoutí.
Kdysi dávno v jedné říši panoval, jak už tomu za oněch časů bylo, král s královnou a osud jim dopřál jediného dítěte , sličné to dcery. Když princezna dospěla do sedmnácti let, dal král vymalovat její portrét do několika medailónků a ten rozposlal do blízkých spřátelených zemí, kde žili urození rytíři a princové, vhodní to nápadníci pro jeho královskou dceru. A vzhledem k tomu, že byla opravdu půvabná, ba nebojím se říci krásná, tak se nápadníci v určenou dobu sjeli v hojném počtu a konal se na jejich počest velký ples.
Noc byla dlouhá a krásná a princezna začala brzy opětovat city jistého mladého rytíře z jedné vzdálené země. Netrvalo dlouho a stala se jeho nevěstou a brzy i ženou a poté i královnou říše, kterou jí předali již světskou mocí unavení rodiče.
Takto prožila několik let a povila svému choti dceru. Bohužel však postupem času stále více zjišťovala, že si nevybrala dobře svého muže, skoro by se dalo říct, že se jí ulevilo, když začala dlouhá vleklá válka s jejich odvěkým nepřítelem a on odešel bojovat na hranice, tak daleko od jejich společného sídla v srdci říše.
Na jiném místě ve stejný čas našel náhodou jeden mladý rytíř podobiznu mladé dívky a téměř na první pohled se do ní zamiloval. Ač zasnouben začal hledat, kdo to je a pomocí šťastné náhody zjistil její jméno a pak napsal dlouhý dopis a poslal ho. Byl plný milých a obdivných slůvek.
Kr álovna, náhle tak osamělá, nacházela útěchu ve své dcerce a pak ve zvláštním dopise, který dostala od neznámého rytíře. Nakonec se odhodlala a na dopis odepsala, jediné co zpočátku zamlčela byl její skutečný věk, ta žena bláhová, a i pravdu o svém království. Když přišla odpověď plná ztajených něžných citů, které sic skryté, přesto oslovily její srdce, uvědomila si svou chybu a napsala svému neznámému ctiteli plnou pravdu.
Byla překvapena, když jí přesto přišel další dopis, který už sice místo citů nabízel jen přátelství, avšak stal se začátkem zvláštního vztahu.
Pak přišla od hranic zlá zpráva, její choť král, byl mrtev a říše byla znovu ve velkém ohrožení. Tak se královna byla nucena mnohem více věnovati správě své říše a snažila se nemyslet na slova onoho rytíře.
Mladý rytíř zklamán, že medailon byl tak starý, znovu vzplanul snad ještě vetší láskou ke své snoubence a posléze z ní učinil svou ženu. Přesto na královnu už nikdy nezapomněl.
Když v těžkých bojích padnul i královnin strýc, bylo teprve zle, armádu neměl kdo vést do boje. Tehdy požádala královna sousední země o pomoc. A na nejí zavolání přišlo mnoho udatných můžu a mezi nimi i onen rytíř.
Mohli bychom zde vyprávět o mnohých bitvách, kdy se z téměř neznámého rytíře stal velký generál, ale není to pro náš příběh tak důležité. Nakonec nikdo už ani neví kolik bitev bylo vybojováno, než byl nepřítel ze země vyhnán a mír obnoven. Jisté však je, že v poslední, ač vítězné bitvě, byl mladý generál těžce raněn.
Sama královna přijela na hranice, aby se o reka osobně postarala. A tak poprvé pohlédla do tváře muže, kterého již tak dlouho a tajně milovala. Zatímco blouznil v horečkách a volal jméno své ženy, královna trpěla strachem o jeho život i bolestí z neopětovaného citu. Avšak hrdost jí donutila zůstat a neutéct.
Po několika týdnech se začal konečně uzdravovat a všichni mluvili o zázraku. Královna , vděčná za záchranu své země, udělila rytíři všemožné pocty a lid ho miloval. Mnozí si přáli, aby zůstal i nadále po jejím boku a z hrdinného generála se stal králem, ale on neměl stání a toužil se vrátit ke své paní. Generál a královna spolu často a dlouze mluvili a byli si svým způsobem opravdu blízcí, ale pak nastal čas rozloučení.
Královna byla smutná, tolik jí chyběl, a jak šel čas, mezi jejich dopisy nastávaly stále větší pauzy až nakonec přestal y chodit úplně.
Pak nastalo nové ohrožení říše a tentokrát se královna sama vydala v čele svých rytířů proti nepříteli, hledajíc na bojišti rychlou smrt, která by snad její srdce konečně osvobodila. Ale čím odvážnější výpady proti nepříteli podnikala, tím větší štěstí v boji ji provázelo, až nepřítele na hlavu porazila a pro mnoho budoucích generací svou říši tak ochránila.
Její dcera mezitím dospěla a vdala se a poté, co první vnouče své matce královně povila, stala se sama královnou, neboť ta jí žezlo své i trůn předala a pak zmizela.
Co se vlastně stalo s královnou nikdo určitě neví.
Jedni praví, že oholila své již stříbrem prokvetlé vlasy, vzala na sebe kutnu a jen s poutnickou holí, obešla celé své království a pak nalezla útěchu v malém horském klášteře v motlitbách, protože příliš krve vlastní rukou prolila v touze umlčet svou vlastní bolest, a to není správný úděl pro ženu.
Druzí říkají, že se proměnila v sivou sokolici a věčně poletuje nad svou zemí a vždy pokud je ta v ohrožení, svým křikem na nebezpečenství upozorní.
A ti třetí vypráví o tajném zemanském statku v horách, kde v péči pěstounů vyrůstal chlapec. Jednoho dne tam přišla žena, prohlásila se za jeho pravou matku a teď na kolenách houpe další generaci mladých rytířů, kteří jednoho dne poslechnou volání své krve a její zemi zachrání.
Nechám na T obě, milý čtenáři, který konec příběhu vezmeš Ty za vlastní. Jisté je jen to, že tahle pohádka byla kdysi legendou. A ještě dřív pravdivým příběhem. |
|
|
