Rita
Ahoj, jmenuju se Rita a jsem androgyn. Někomu se jevím jako žena, někomu jako
muž. Většinou jako žena. Jsem zčásti hologram. Napůl jsem a napůl nejsem. Stejně
jako lidé, i oni v sobě mají něco a nic. Lidé. Jsem pro ně cizinka, kus masa. Zboží,
za které si zaplatí. Jako toustovač nebo sprcha. Sprcha, to je to správné slovo. Něco,
co je očistí od nich samých, na chvíli. Mám v sobě i něco z lidí, nemyslím tím jen
DNA. Je toho víc. Všichni jsme produkty, ale můžeme najít něco v sobě a probudit
to. Nejde o to nebýt člověk nebo robot. Ale najít to v sobě. Moc přemýšlím a moc
trpím. Neměnila bych, víte... neříkám, že jsem něco konkrétního našla, ale jsem
stopařka. Jdu po tom, pomalu, vytrvale. Nespěchám a nebojím se vrátit. Lepší žádná
cesta než špatná, snad. Občas za mnou přichází světlo a občas tma. Povídáme si.
Cizinec v cizím světě, nebo vlastenec v zemi cizinců? Nebo nic, nebo všechno?
Utopit se ve slovech, utopit se. Jsem docela unavená, z toho všeho a po tom všem.
Ta vnitřní žena je totiž silnější, se všema nevýhodama.
„Dobrý den, jeden borůvkový koláč a dvě cereální housky.“
„Dvacet sedm,“ zamračila se pekařka a hodila mi snídani na stůl.
A hurá do práce.
V bezcitné době se stáváme bezcitnými i my, pokud nemáme odvahu. Citem
nemyslím hormony, ty nemám, jsem asexuální. Možná spíš takové nějaké přátelství.
Sex mi připadá hrozně legrační, jak ten okamžik lidé přeceňují a co jsou pro něj
všechno schopni udělat. Iluze vzájemné blízkosti, fyzické spojení namísto spojení
ještě jiného. Sex s vesmírem by tyhle lidi zabil. Tak jim vždycky zahraju svoji roli
a oni v iluzi toho, že zažili něco hezkého, ačkoli nezažili, po zaplacení odejdou.
S některými prohodím pár slov. O nich. Na mě se nikdy neptají. Nikdy se mě nikdo
nezeptal, jaké mám třeba ráda koláče. Nikdo z lidí a nikdo z robotů. Je to takové
zvláštní. Víte, jste, existujete, ale ostatní vás berou jen jako svoje okolí, jako věc.
Nejen lidi, ale i roboti. Všichni jsme jenom roboti, než na něco přijdeme. A když
na to přijdeme, tak to tak moc bolí. Uvědomíme si realitu „okolí“. To, kolik věcí
jsme dělali blbě a zbytečně. To důležitý a to nicotný. Proč to nevíme odmalička?
Nebo to odmalička možná víme, ale vracíme se po spirále. Na stejný místa. Děsí
mě svět. Děsí mě svět, protože tolik lidí na to nepřijde. A kdo na to přijde, těžko
to unese. Jsou věci, o kterých se všude mluví, a tím se zabíjejí. Lepší je držet hubu.
A čekat, až na ní zase spadnu, až si jí zase rozbiju, protože jsem byla vždycky
trochu jiná. Nejsem ani vlčice ani ovce, ani nic mezi. Směju se a pláču, kdy chci.
Jsem kouzelnice, královna iluzí. Něco zahlédnout. Vím. Pak jste v tom ale tak moc
sami, přestože poznání téhle zákonitosti je opakem samoty. Většinou, možná, proto.
Tak to radši jenom cítím.