Byl podzim někdy na přelomu století. Nádherný teplý podzim, barevné listí, sluncem ozářené pavučiny a lesy plné hub. Já totiž podzim miluji. Možná také tím, že mi připomíná můj věk, o kterém se mluví jako o podzimu života.

        Seděla jsem v houpacím křesle na verandě naší chalupy a se zájmem sledovala západ slunce. Sluneční paprsky mne lehce hřály do tváře a já přemýšlela, kolik takových západů ještě uvidím. V poslední době mi nějak není nejlépe a k lékaři jít nechci. Vím, že jsem stará a že bolest ke stáří bohužel patří.

         V polovině měsíce jsme se s mužem vraceli na pár dnů domů, zkontrolovat byt, vyzvednout penzi a zastavit se u mladých. Vnučka měla mít totiž narozeniny. Projížděli jsme lesy mezi Rakovníkem a Rudou. Byl minimální provoz a právě když jsme řešili, jaký dárek pro malou slečnu koupit, koutkem oka jsem zahlédla přijíždějící auto z pravé strany. Ozvala se ohromná dutá rána a naše auto se otočilo na bok a spadlo do příkopu. Poslední co si pamatuji, byla ohromná bolest nohy a břicha.

       Probudila jsem se až po mnoha hodinách v nemocnici. U nemocničního lůžka seděl můj Václav a tvářil se ustaraně. „Krom zlomené ruky a tržné rány na hlavě, jsem celkem v pořádku,“ začal vyprávět.  „Horší je to s tebou,“ řekl tak nějak opatrně, „pan doktor mi řekl, že ta zlomená noha, je to jednodušší. Měla jsi vnitřní krvácení a museli tě hned operovat.“ V tu chvíli přišel na pokoj i ošetřující lékař. Nejprve mi vyprávěl o operaci a o zraněních, které jsem utrpěla. Pak mi vysvětlil, že problém je v tom, že při operaci našli v břišní dutině nádor a že mne čeká, ještě jedna operace a další léčbu určí až specialista onkolog.

         Tušila jsem již delší dobu, že se něco děje, ale rakovina je to poslední, co by vás napadlo. Moje myšlenky byly teď černější, než kdy jindy.

         Asi po měsíci čekání, jsem se dostala na onkologii do Plzeňské nemocnice. Po operaci jsem opravdu musela ještě podstoupit chemoterapii a ozařování. Byla to doba, na kterou opravdu moc nerada vzpomínám. Byly totiž chvíle, kdy jsem si myslela, že jsou moje poslední a modlila jsem se k Bohu, aby mně toho trápení ušetřil. Jenže Bůh měl se mnou asi jiné plány.

         Pamatuji si, že byla sobota, před návštěvami. Přišel za mnou pan primář a tvářil se tak nějak neurčitě: „Paní Brázdová, musím vám sdělit, že poslední testy dopadly moc dobře.“  „Co to pro mne znamená, pane doktore?“ zeptala jsem se. „No, že jste měla docela štěstí. Díky té autonehodě se přišlo na tu rakovinu včas a dnes to vypadá, že budete brzo v pořádku.“ Věděla jsem že nelže, protože jeho oči byly veselé. Usmívaly se na mne z jeho zarostlé tváře a v ten moment se mi tak nějak zase začalo chtít žít.

     Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré. V mém případě to tak opravdu bylo. Dnes je mi již o deset let více, a i dnes mne tu a tam někde bolí, ale je to taková jiná bolest, která mi nebere chuť do života. Je to zvláštní, jak moc se tím změnil můj život. Tak nějak víc si ho vážím, a i když nejsem věřící, děkuji Bohu za každičký den.