Ticho. Jen svist ledově studeného větru, který se mi opíral do tváří. Vpředu spřežení se něco děje. Zastavuji. Další pes padl vyčerpáním ´jak mu mám pomoct´, jeho oči žadoní ´prosíííím´. Vytahuji lovecký nůž, přivírám oči. Krátkým rychlým řezem ho osvobozuji ´to jediné ti můžu dát-svobodu´. Ruku mi zalévá jeho krev ´teplá krev´, druhou rukou mu čechrám huńatou hlavu ´promiń´. Jeho oči hasnou a matnějí, z nebe padají studené vločky.
Začíná se smrákat, chuchvalce mlhy vytvářejí strašidelné obrazce. Je čas připravit se na noc, každý ví kdo se tu potuluje večer. Někdo říká, že je krásná, její tělo prý vábí a pak z tebe vysaje krev. Pověry. Jiní ji zase popisují jako obludu, která ti vyrve srdce a játra. Báchorky.
***
Probudil mě zuřivý štěkot psů. Rozklepal jsem se ´zabije mě´, jen čistá hrůza nic jiného, dalo se na ní sáhnout. Štěkot přešel do ustrašeného vytí. A najednou konec, sněhová vločka se usadila na mé ruce a pomalu zmizela. Chybí pár hodin do rozednění a já se krčím zabalený u saní, přeji si jen, aby už slunce ukázalo svůj zářívý oblouk na okraji ledové pláně ´jak já miluji světlo´.
Už jsem na cestě pěkných pár hodin.V dálce před sebou vidím malý nepatrný bod. V té bílé pustině působí bizarně, nepatří tam. Rychle se blížím. Převrácené saně, osm ztuhlých psích těl a krvavé stopy směřující do pustiny. Slyším dívčí vzlyk ´to není možné, ta zima´. Rychle prohledávám převracené saně.
***
|