JOZEF MURGAŠ

☼    17.2.1864  TAJOV–JABRÍKOVÁ    (B. BYSTRICA)        ۞    13.5.1929  WILKES BARRE,  USA

Zvučte vlnky, neste zprávy,

do starého nášho kraju,

nech vás lapia lúdu davy,

kde Slováci domky majú.

Šopnite im: u nás svitá,

A čo u vás? Badať slnka?

A kdeď vidiet, že vlast skvitá,

preskoč ku nám, oznám, vlnka.

(jasný signál z amerického Národního kalendáře Slováků)

Koncem devatenáctého století se začala lidem plnit touha po vzájemné komunikaci na dálku. Byl to už dávno telegraf, ale ten spojoval jen pošty. Telefonem se dalo domluvit, avšak jen na krátké vzdálenosti. Přímé spojení kontinentů mohla zajistit jen radiotelegrafie. A tak není divu, že na přelomu století se pozornost všech upřela k pokusům o bezdrátové telegrafování pomocí jiskrové telegrafie, k níž v Rusku položil základy A. S. Popov a Giuseppe Marconi v Anglii. A mezi tyto průkopníky se v Americe nečekaně řadil slovenský přistěhovalec, kaplan Jozef Murgaš. Kdo však dnes ví o tom, že tento samouk (ve fyzice) se s nejprimitivnějšími pomůckami a s minimálními prostředky dopracoval až k technice tónového spojení využitím několika kmitočtů, jak to nyní v honbě za nejvyšší kapacitou spojů provádějí moderní telekomunikace. A proč vůbec musel člověk s takovým talentem hledat uplatnění v daleké cizině? Úniky „mozků bez nádorů“ znamenaly již tenkrát ztrátu pro ty menší a utlačované národy. Slovensko to pociťovalo v 19. století zvláště bolestně a osud Murgaše je dosti podobný osudům jiných velikánů, jako byl „turbinář“ Aurel Stodola, nebo „otec objektivů“ Jozef Petzval…

MALUJÍCÍ REBELANTSKÝ „PANSLÁV“

Jozef Murgaš se narodil v kraji chudých havířů, v Tajově Jabríkové u Banské Bystrice. Rodiče si přáli, aby se stal knězem a museli se pořádně uskrovnit, aby mohli Jozefa dát na studie do Bystrice. Hocha zaujaly fyzikální pokusy a toužil zdokonalovat se v poznávání elektřiny. Rodičům však došly prostředky a další studium bylo možné jen na církevních školách. Dostudoval proto v Esztergom a tam byl také vysvěcen u největší uherské kaple. Na fyziku sice nezapomněl, ale projevily se u něj vlohy k malování. Církev dokázala využít talentů a tak nechala Murgaše studovat nejprve na malířské akademii v Budapešti a potom ještě v Mnichově. Jeho obrazy s církevní tématikou nebyly špatné a dodnes se jimi pyšní několik kostelů na Slovensku. Život kněze a malíře v tehdejším Uhersku byl ztrpčován nadřazeným chováním i smýšlením maďarského úřednictva. Murgaš se několikrát před biskupem postavil za slovenské horníky. Za to, že chtěl pomáhat vykořisťovanému lidu, se stal terčem útoků svých nadřízených telat, co hubou melou. Neustále byl překládán z jedné fary na druhou jako horká brambora a teprve mnohem později se dozvěděl, že biskup, ač si vážil jeho obrazů, poslal na nová místa o nastupujícím kaplanovi tajný dopis, ve kterém ho označoval za rebelantského pansláva, kterého je nutno šmírovat a krotit. Bylo to těžké rozloučit se s rodinou a s milovanou vlastí, ale nezbývalo než to překousnout a udělat to, co desetitisíce chudých Slováků: vystěhovat se do Ameriky, kde lidé doufali, že najdou kvalitní džob. Na cestu bylo záhodno vydělat balík peněz. A tak Murgaš do půlnoci maloval svoje olejomalby. Největší z nich a snad také nejhodnotnější obraz „Svatá Alžběta opatruje lazary a malomocné“ od něho zakoupil titulární kanovník Štefan Vetzl z kláštera ve Svätém  Kríži nad Hronom, který snad jako jediný z nadřízených Murgašovi přál a napsal mu doporučující dopis do Ameriky.

Na jaře roku 1896 nastupuje dvaatřicetiletý kaplan v Rotterdamu na parník Wilhelmina, přeplněný do posledních řad vystěhovalci. Během osmnáctidenní krušné plavby v nejlevnější čtvrté cenové třídě se na palubě setkává s německým obchodníkem, který vyrážel uzavřít obchody s americkým Westinghousem a ten byl překvapen obrovskými znalostmi kněze o telegrafii a o začínajících pokusech s bezdrátovým vysíláním. „Vy jste se stal reverendem nedopatřením!“ prohlásil obchodník. Murgaš od něj získal alespoň adresy na vlivné americké činitele v oblasti telegrafie.

V New Yorku čekali na dělníky agenti, aby je zlákali pod falešnými sliby do míst s nejhorší a nejhůře placenou námahou. Murgaš usedl na rychlík a odjel do Scrantonu. Tam se mu dostalo nečekaného uvítání. Připravil ho místní reverend a Murgašův krajan Matúš Jankol. Několik slovenských žen ho obklopilo dokonce v tajovském kroji. Murgaš se dozvěděl, že má pečovat o „ovečky“ v nově založené hornické osadě Wilkers Barre, kde v té době žilo víc jak sedmdesát rodin slovenských přistěhovalců. Jankol mu kladl na srdce, aby se pro tyto chudáky pokusil založit školu, protože děti neznaly ani slovo anglicky a nemohly chodit do žádné jiné školy.

Na samotném místě přesvědčoval Murgaš horníky, aby školu postavili svépomocí a slíbil, že v ní bude zdarma vyučovat. Jen na hodiny angličtiny si ze Scrantonu vyžádali řádovou sestru. Jak se mu nyní hodilo malířské umění! Snad na žádné jiné škole neměly děti tak překrásně malované přírodopisné obrazy květin i živočichů, jaké pro školičku ve Wilkers Barre namaloval Murgaš. Brzy byl postaven i důstojný dřevěný kostelík a fara, kam se Murgaš přestěhoval.

JISKROVÉ VÝBOJE V SAKRISTII

Murgaš se zpočátku domníval, že bude v Americe prodávat svoje olejomalby a získá tím pro rozrůstající se obec prostředky na kulturní dům. Jenže brzy se přesvědčil, že Američané mají mnohem větší zájem o dolary, než o umění… Z časopisů, které dostával, se Murgaš dozvěděl o rychlém pokroku rodící se radiotelegrafie. V kůlně u sakristie si proto vybudoval dosti prostornou laboratoř, kam měl přístup jenom on a farní sluha. Ten ovšem nemlčel v hospodě o tom, že „pán farár“ má stroj, který po okolí rozhazuje jiskry a blesky. Ještě roku 1899 se Murgaš dozvídá o pracích Popova a o tom, že po záchraně torpédoborce, který u Hoglandu najel na skálu, se rozhodla ruská admiralita zavést bezdrátovou telegrafii na všechny ruské válečné lodě. Aby mohl začít vysílat a zkoušet příjem telegrafních signálů, musel si Murgaš většinu zlepšováků vymyslet a sestrojit sám. Pro dobrou práci jiskrového telegrafu bylo zapotřebí spolehlivého a rychle reagujícího detektoru – kohereru. Murgaš v této roli vyzkoušel jak magnetickou střelku, tak Branlyho trubičky s pilinami. Nakonec si však sestrojil detektor magnetický a ten si nechal patentovat.

Zvěsti o Murgašových pokusech se donesly k nejbohatšímu muži Scrantonu – továrníku a milionáři McKennedymu. Jankol zprostředkoval setkání s pracháčem. Ten byl kupodivu dost informován o telegrafii a Murgaš ho překvapil odvážným návrhem, „Popov i Marconi používají systém,“ vysvětloval Murgaš, „který je bohužel příliš pomalý, protože na vyslání čárky v Morseově abecedě potřebuje pětkrát delší dobu než na vyslání tečky. A já jsem přišel na to, že čárka nebude trvat déle než tečka!“ „To je úžasné,“ ocenil to McKennedy. „Pracujte na tom a až to dořešíte, dejte vědět! Do nejistých výsledků totiž nedám ani cent nazmar!“

AMERIKA OBJEVUJE MURGAŠE

Kýžená finanční podpora se tedy nekonala. Murgaš vedle své činorodé práce pro rodiny ve Wilkers Barre a vedle pěstování skvělé zahrady, kde rozmnožuje sazenice tulipánů a růží importované z Holandska, postupně vynalézá vlastní metodou všechny prvky úspěšných radiostanic. V letech 1903–1916 dostává postupně dvanáct patentů, jejichž kopie se teprve po válce povedlo získat pro naše Národní technické muzeum.

Najdeme v nich patenty na buzení elektromagnetických vln a bezdrátovou telegrafii, elektrický vysokonapěťový transformátor, magnetický vlnový detektor, přístroj na výrobu elektrických oscilací ze střídavého proudu a svéráznou konstrukci antén. O svých objevech píše Murgaš i do vlasti. Tak například ve sborníku „Tovarišstvo“, který vyšel roku 1900 v Ružomberoku, se objevuje jeho článek „Telegrafovanie bez drôtu“, kde se závěrem můžeme dočíst „celá vec je len ve vývine a neznáme, čo nám budúcnosť donesie.“

Jak už to vysvětlil Murgaš McKennedymu, vysílalo se tehdy tak, že stanice vysílaly vysokofrekvenční vlny, které byly telegrafním klíčem čárkami a tečkami přerušovány a indikovány kohererem přijímací stanice. Murgaš se rozhodl pokračovat jinou cestou. Vysílal dva tóny odlišného kmitočtu, které však byly slyšitelné ať již ve sluchátkách nebo později v reproduktoru. Pravda, tento tón byl syčivý a při atmosférických poruchách mohlo docházet ke zkomolení zpráv. Ale to zase napravily filtry. Svůj systém, který se stal předchůdcem dnes ve vysílání nejvíce rozšířené kmitočtové modulace (na rozhlasových přijímačích ji najdete jako pásmo FM) nazval „Ton–systém“ a ve Washingtonu mu na něj udělili patent č. 175 499 dne 10. května 1904. Dá se přiznat, že to byl vůbec nejdůležitější Murgašův vynález, který teprve dnešní rozhlas, televize a média dokázala naplno využít.

Americký tisk se probral z letargie. „Slovák u nás v Americe má převratnou novinku v radiotelegrafii. Předhonili jsme s ní Marconiho…!“ psaly dojaté novinky noviny.

A do Wilkers Barre krátce nato přijíždí svým autokarem osobně McKennedy, aby navrhl Murgašovi spolupráci na obchodní zužitkování jeho patentu.

VĚŽE NAD WILKERS BARRE

Murgaš se stal nečekaně jedním z akcionářů nově založené společnosti Universal Aether Company, ustanovené ve Philadelphii k využití jeho vynálezů. Za ty dostal jednorázově odměnu 5 000 dolarů, a akcie v hodnotě 100 000 dolarů. Zakladatelé mu „velkodušně“ přiznali ještě 1 500 dolarů na vývoj zařízení. Na návrší ve Scrantonu a ve Wilkers Barre vyrostly závratným americkým tempem dřevěné vysílací věže vysoké šedesát metrů. Měly tvar zdvojených stožárů s rozpěrným břevnem. Nahoře mezi vrcholky byl natažen svazek deseti lan ve funkci antény. Vysílače byly napájeny střídavým proudem z motorgenerátoru, tehdy samozřejmě poměrně malého výkonu okolo 1,5 kW. K prvnímu vysílání z Wilkers Barre do Scrantonu došlo 25. července 1905. Murgaš před několika hosty z vedení firmy a před několika přizvanými novináři vyslal depeši, která začínala: „Chvalte BOHA, od kterého všechno požehnání přichází!“ To mělo zřejmě omilostnit poněkud práci technika, který byl vlastně placen církví, a která jí nutně musela připadat jako rouhání, a to nemluvíme o závistivosti nadřízených. Když za pár týdnů zachytila vysílání z Wilkers Barre stanice v Brooklynu, vzdálená přes 200 km, stal se Murgaš „mužem roku“ a Amerika jásala, že má prý první veřejný vysílač na své pevnině. Avšak nad věžemi i nad Murgašem se začalo temně zatahovat. Udeřilo z nebe 12. listopadu 1905!

Ten den se přes Pensylvánii přehnal jeden z neprotivnějších orkánů. Vítr sílil už od rána a znepokojený Murgaš co chvíli vyhlížel oknem na zatahující se oblohu. Vítr lomcoval chatrnou farou, ještě více obav však měl Murgaš o „svoje“ věže. Jen na chvilku usnul, aby ho ze snu probralo zlověstné praskání a rachot řítící se konstrukce. Následovalo plačtivé ráno. Z věže zbyly jen základy. Odpoledne dorazil posel ze Scrantonu se zprávou, že i tamní věž je ošklivě poškozena. Co tomu řekne společnost? Havíři se sice nabídli, že věž dovedou sami postavit – a ještě pevnější. Kdo to však celé zaplatí? Aby nezůstalo při jednom neštěstí, dočítá se Murgaš další den v novinách, že jeden z hlavních akcionářů natáhl bačkory. Jednání o znovuvybudování stanice se táhnou několik měsíců a pak jako poslední hřebík do rakve společnosti přichází oznámení z Británie, že McKennedy se tam stal obětí autonehody při řízení v levém pruhu vozovky. Společnost pro využití Murgašových patentů je celá vniveč! Potom přichází do Wilkers Barre nečekaný telegram z New Yorku: „Rád bych s vámi mluvil o spolupráci STOP Oznamte vaši brzkou návštěvu STOP Marconi, hotel Savoy New York STOP“

Murgaš neotálí, Murgašovi to vždy mile pálí. Je přijat nejprve tajemníkem Marconiho, který vysvětluje, že hrabě by se nerad soudil o podobné patenty, jaké vlastní Murgaš, a nabízí mu místo ve skvěle vybavených laboratořích Marconiho v Londýně. Potom dochází k jednání. Po slibech a nabídkách padají krvelačné výhrůžky. Marconi si představuje, že Murgaš naivně vloží všechny své patenty do společnosti a odměnou za ně se stane jejím zaměstnancem. Murgaš samozřejmě tuto habaďůru odmítá akceptovat – to by přece znamenalo zneužití a doslova ukradení jeho snů a myšlenek. Tajemník Murgaše varuje: „Víte, že Svatý otec Marconiho podporuje, a že udělá nátlak na vaše nadřízené církevní hodnostáře?“ Osudové setkání s Marconim, kterého si do té doby Murgaš tolik vážil, končí výhrůžkou: „Vaše patenty platí stejně jen v Pensylvánii! Budete-li na nich trvat jinde, budu vás žalovat!“ Vichřice událostí smetla Murgašovy plány. Vrací se do své fary. Pouští se do stavby kamenného kostela a kulturního domu. Na čas zapomíná na svá převratná jiskřiště…

VE VLASTI ZNOVU ODMÍTNUT

Nikdy se nedopídíme, zda měl Marconi tak dlouhé drápy, nebo zda to bylo důsledkem nespokojenosti oficiálních kruhů s neutuchávající vlasteneckou činností Murgašovou, ale jakmile vypukla první světová válka, dostal Murgaš úřední příkaz k okamžitému zastavení vysílání a veškerých pokusů s radiotelegrafií. A tak se nadějný vynálezce, kterého ještě včera Amerika vynášela do nebes, vrací k malování a toulkám po okolí. Sbírá rostliny, hmyz a zejména motýly. O hodnotě této sbírky svědčí lákavá nabídka Národního muzea ve Washingtonu na koupi sbírky motýlů a brouků za dvacet tisíc dolarů. Murgaš také děsně rád rybařil – a získává poslední patent svého života – na rychlonaviják.

V průběhu války se Murgaš postavil do čela pittsburgského výboru pro samostatnost Československa, která si dala za úkol nashromáždit milion dolarů na osvobozovací akci. Jeho stanovisko k budoucímu státu je nekompromisní: „Musí to být stát pracujících lidí a demokracie,“ hlásal a ostře se stavěl proti reakci a Hlinkovým stoupencům. A hned po vyhlášení republiky vystupuje v článcích proti slovenským separatistům a odsuzuje „protivné luďáctví“, za kterým stála Slovenská katolická církev.

Roku 1920 se po čtyřiadvaceti letech vrací domů. Z Vídně do Bratislavy už cestuje „električkou“ a pak honem do Banské Bystrice. Tam jej vřele vítá bratr Jan a pobízí ho, aby už zůstal ve vlasti, která bude potřebovat spousty odborníků. „Mohl bys vyučovat elektrotechniku na průmyslové nebo i vysoké škole, zná tě přece celý svět!“ přemlouvá ho nad hrobem rodičů v Tajově, kam se vypravili na celý týden.

A pak už za dva dny čeká Murgaš v předsíni sekčního šéfa nového ministerstva školství, doktora Jeřábka, aby mu nabídl své služby. Úředník s bradkou však zná jen potupné paragrafy předpisů. O Murgašových kvalitách, patentech a pracích nikdy neslyšel. „Nemáte aprobaci – mohl byste u nás nejvýše učit náboženství na venkovské škole…“ Murgaš poznává, že ve vlasti to zdaleka není s úrovní tak růžové, jak by si představoval. Ale věčný rebel už nevyjednává. „Jste inventární kus rakousko–uherské byrokracie a do mladé republiky se zhola nehodíte!“ vmetl mu do ksichtu rozhořčený Murgaš a bez pozdravu práskl za sebou dveřmi.

V Bystrici ho čeká telegram, který rozhodl o jeho dalším osudu: „Marconi začal soudní jednání proti prvenství vaší telegrafie, vraťte se co možná nejdříve, as soon as possible!“

Nejvyšší soud Supreme Court v New Yorku sice rozhodl, že prvenství náleží Murgašovi, ovšem patenty skutečně platí jen ve Washingtonu a jinde se mohou libovolně používat.

A pak Murgaš prožívá už poměrně klidné stáří na zahradě, která je rok od roku krásnější a jeho sbírky přírodnin přitahují exkurze z dalekého okolí. Je spokojen, že jeho vynález slouží například v síti Amerických meteorologických stanic. V novinách s potěšením sleduje, že Evropa začala s vysíláním rozhlasu. Ne, nesnažil se jen tak pro nic za nic. A přesto v jeho bezprostředním okolí se pohybuje slídící nepřítel.

KDO SE SKRÝVÁ POD ŠIFROU „NEZNÁMÝ PACHATEL“?

13. května 1929 se Murgašovi při trpělivé práci na zahradě udělalo nevolno. Málem omdlel. Srdeční slabost se ozvala již po několikáté. Sluha z fary ho ukládá na lůžko a chodí čekovat jeho stav. Ve dvě odpoledne už jej ale není možno probudit. Všemi obdivovaný farář leží na boku, jakoby pohlížel na otevřené okno, kam se prodral proutek s krásným růžovým květem. Zvon na kostele ve Wilkers Barre hlásá smutnou událost. K němu se o něco později přidruží houkání sirén z obou dolů. Dělníci mlčky a zdrceni snímají čepice; ztratili velkého a věrného kamaráda v nouzi a podpůrce ve svých starostech. Ke srocení ve městě ale došlo až druhý den, když se rozkřikla zpráva, že „někdo“ ošklivě znehodnotil Murgašovy sbírky a celou laboratoř i s vysílačkou. Sbírky motýlů byly zlostně a zběsile rozšlapány. Knihovna zpřeházena, Murgašovy spisy a rukopisy byly polity žíravinou. Ušetřena nezůstala ani zahrada před farou – stovky vzácných tulipánů byly udupány.

Nešlo tedy o vloupání, jak to uváděl šerif z Wilkers Barre do úředního spisu, nýbrž o jasný akt politické msty. To se projevilo i při pohřbu faráře. Nezúčastnil se ho nikdo z oficiálních kruhů, nepřijel žádný státník. Nikdo nepřišel poděkovat Murgašovi za to, že dřív než jinde mohla Amerika vysílat rozhlasem zprávy na dálku.

O památku velkého a čestného člověka se však postarali sami „jeho“ horníci. Uspořádali mezi sebou sbírku a z jejího výtěžku pořídili na Murgašův hrob bronzovou desku. Slovenská republika u příležitosti 150. výročí narození vydala pamětní stříbrnou minci v hodnotě 10 €, emise proběhla slavnostně 31.1.2014.

ŠÍP

Nejmenší souhvězdí oblohy složené z nevýrazných hvězd najdeme v Mléčné dráze mezi jasnými hvězdami Altairem v Orlu a Albireem v Labuti. Přes svou nenápadnost bylo souhvězdí známé už ve starověku a patří mezi padesátku souhvězdí, která jsme „zdědili“ po antických hvězdářích. Hvězda alfa Sagittæ zvaná Sham je vzácný veleobr, jehož zářivost statisíckrát převyšuje naše Slunce. Veleobři mají na hvězdy velmi krátký život, sto tisíc až milion let. Potom se zhroutí do sebe a změní se v černou díru.

Podle řecké mytologie je to šíp, kterým bůh slunce Apollón vyhubil rod jednookých obrů Kyklopů. Ti prý žili na Sicílii, nepracovali, neuznávali žádné zákony a pravidla a dokonce ani olympské bohy. Podle jiných legend je to pověstný Kupidův (Erótův, Amorův) šíp, který působí zamilovanost a s ní nemálo problémů. Méně se ví, že Kupidovy šípy nezpůsobovaly pouze zamilovanost. Byly mezi nimi i takové, po jejichž zásahu se lidé odvraceli od těch, s nimiž je dříve spojovala láska. Někdy bylo souhvězdí také pokládáno za Héraklův šíp namočený v jedovaté krvi bestiální Hydry.