Staré, unavené přesypací hodiny

Jsme staré, unavené přesypací hodiny,

dovolíme si sami sobě onikat,

měříme lidstvu jejich viny, neviny,

před námi nelze nikam unikat.

Sloužíme už od počátku světa,

co zrnko, to jedna lidská duše,

stále stejný koloběh, nedokončená věta,

snad nuda? řekl by někdo suše.

My se, ale vůbec nenudíme,

odměřujem každému jeho krátký čas,

zastavit se? to my neumíme,

bohužel! ať vše vezme ďas!

Nikdy nás nikdo ani neobrátí,

tak to stanovil sám bůh,

mnohdy se duše opět vrátí,

aby znova odpikala svůj dluh.

Zrnka padají do nekonečného dna,

každou chvíli, každý dlouhý den,

tam dole čeká na ně tma,

to je skutečnost, žádný sen!

Tak sloužit musíme vám dál,

dokud budete tu stále chodit,

skončíme až naplní se plán,

a země přestane život rodit.