|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Probouzím se do slunečného rána. "Co je dnes za den?" slyším svá slova v prázdném pokoji. Proboha, nemá mi kdo odpovědět! Přicházejí první vzpomínky na předchozí den. Co jsem to provedla? Vynořují se první teplé slzy z ještě zalepených očí ospalkami. Nejsou to lítostné slzy ale zoufalé. Co teď semnou bude? Přitom to měl být můj nejšťastnější den, tak dlouho jsem na něj čekala! Nemyslela jsem ale na následky, které to zanechá na mé duši. A teď je to tady.
Začínají se mi přehrávat události předešlého roku. Přesně před rokem jsem se vdala za Pavla. Svatbu naplánoval a celou zařídil on, mě se do ní ani moc nechtělo. Hned po týdnu manželství se dostavil první náznak, že nebude všechno růžové, ani bleděmodré. Zapomínal se vracet domů v běžném čase. Ze začátku jsem měla obavy, zda se mu něco nestalo, ale ty brzy odpadly. Vracel se třeba po týdnu z hospody a to jen pro mou zásobu peněz. Co to je chodit do práce, si také nemohl vzpomenout. Když se tak po týdnu vrátil spolu s notným smradem z knajpy, vyžadoval do pěti minut teplé jídlo. Během těch pěti minut stihl proběhnout celým bytem, zda někde není usazen prach, zda kytky netouží po vodě. Když na takovou věc narazil, bylo mi ihned vynadáno do flákačů a bordelářů. Brzy jsem v práci začala využívat volnou pracovní dobu a to od pěti ráno, do jedenácti do večera. To byla doba, kdy jsme se rozhodně doma nemohli potkat, protože ta vyhovovala na jeho návštěvu hospod. Jeden den v měsíci ale rozhodně byl doma a to v den mé výplaty. Nikdy jsem ji tudíž dlouho neviděla. Bylo mu úplně jedno, z čeho se budou platit účty, jídlo, nenechal mi vůbec nic. Moje výplata mu ovšem pro ládování do blikajících automatů a na pivo nestačila. Ztrácelo se zařízení bytu, mé oblečení. Na druhou stranu mi ale něco přibylo podivné návštěvy rozzuřených chlapíků, vyžadujících se notných částek peněz. Když občas vystřízlivěl a docházelo mu, co vyvádí, rozhodl se skočit ze střechy našeho třinácti patrového paneláku. Takhle "skákal" asi dvacetkrát. Jenže nejdřív mě se svým úmyslem vždy seznámil. Já jsem věděla, že se z té střechy vrátí. Dokonce jsem se modlila, aby jednou tu sílu opravdu našel a skočil. Když se vrátil, dostala jsem ihned vynadáno, že mi na něm vůbec nezáleží. Hodně jsem se změnila. Úsměv na mé tváři nikdo nevídal, přestala jsem mluvit. Strašně jsem se styděla a bála někomu říct, s kým to žiji. Neoslovoval mě mým jménem, ale Chodícím hovnem a já se tak začala i cítit. Rozzuření chlapíci se stali ještě rozzuřenějšími a tu ho napadla spásná myšlenka. Jako svatební dar jsme obdrželi dost velkou sumu peněz, kterou jsme mohli ale vybrat z vkladní knížky jedině v případě zplození potomka. Po ranních návratech z hospod chtěl ihned potomky plodit. No, to se zase nechtělo mě, tak jsem celé noci proseděla zamknutá na záchodě, vyčkávajíc až ho přepadne opilecká ospalost. Byli to úplné bitvy o tuto komůrku. Hned poprvé, co mě pořádně uhodil, jsem nabyla rozhodnutí že mu to vrátím. Vyčkávala jsem dne, až bude mít skákací náladu. Na ten den jsem se těšila jako na smilování. Ten den nastal včera. Poprvé jsem za ním na tu střechu tiše přišla. Foukal pořádný vítr, ani mě přes něj neslyšel. Rozeběhla jsem se jen natolik, abych stihla přibrzdit na okraji střechy a vší silou strčila do jeho zad. Bylo něco po půl noci a já si klidně odešla domů, zalehla do postele a usnula jako nemluvně. Tak skončilo moje roční manželství. Teď už jen budu čekat na zvonek u dveří, až mi někdo přijde oznámit, že můj manžel konečně skočil! Nikdo mě nebude podezřívat, byl tím svým skákáním až moc známý po všech sousedech, kteří ho občas z té střechy přiváděli domů. Co však bude semnou? Vezme to mé svědomí jako službu dobra, nebo zla? Slzy zoufalé se začínají přeměňovat na slzy štěstí z opuštění té ohavné klece ubohého manželství. Já nejsem vrah, jen člověk, který chce znova žít!
|
|
|
