KILIÁN IGNÁC DIENTZENHOFER (V PŘÍJMENÍ MU NEJVÍC REZONUJE OBĚTAVÝ ZEN!)

☼   1.9.1689   PRAHA, JAK BYSTE JI NEPOZNALI     ۞    18.12.1751 ADVENTNÍ PRAHA

Vánoce klepou na dveře. I bez načančaných výloh každý pozná, že se kvapně přiblížily k příbytkům vezdejším. Lidé shánění poslední dárky, spěchají sem a tam a neváhají se kvůli tomu frmolu neslavně zadlužit. Do sychravé nepohody náhle na chvíli laškovně vykouklo sluníčko. Jen na chvilku. Jen aby stihlo pohladit bílou fasádu chrámu na rohu rynku, který stojí ve výhledu jako zarámován bočními stěnami domů v pražské Železné ulici. Stavba zazářila a… prostě zas pohasla. Trvalo to jen chvíli. A nikdo kolem si toho ani nepovšiml. Vánoční pohlednice starodávné Prahy.

…nazdar Vánoce. Už jsou zase tady. Nemá je upřímně moc rád. Od té doby, co zemřela choť Anna, tak si nemůže o samotě víceméně gratulovat k příjemnému koloritu domácnosti, více je méně, méně je více u vyhořelé svíce. Muž v těžkém baloňáku se ještě víc schoulil do rohu kočáru. Mrzne. Loni byla obleva. Jak bylo předloni? Divné, ale nevzpomene si. Vyhlédl ven. Už by tu měli být. Je zvědavý, jak stavba pokročila. A také na další přání staroměstských benediktinů. Přestavěl jim už prakticky celý klášter. Zbývá jen kostel. A ten roste jako z vody (svěcené, roztomile průzračné).

Kilián Ignác Dientzenhofer je ještě mlaďoch. Pětačtyřicátník. Úspěšný ve své profesi. Jen v Praze se teď podle jeho pranostik a plánů staví čtyři kostely a kaple. Podle projektů pana dvorního stavitele. Titul, který sice nic nevynáší, zato však hezky pohladí ouško. Zejména představeným kláštera cinká jako rajská hudba. Znají přednosti svého stavitele, navzájem si jej dohazují po celých Čechách, ale přízeň dvora ukazuje, že se nemýlili. Že jejich konventy, kaple, kostely i hospodářská stavení, jsou v těch nejdůmyslnějších pracovitých rukou.

SYN SLAVNÉHO TÁTY

Kilián Ignác Dientzenhofer se narodil jako třetí miminko Kryštofa a jeho manželky Anny. Byl pokřtěn ve starém kostele svatého Mikuláše na Malé Straně. Vyrůstal společně se čtyřmi vlastními sourozenci a dvěma nevlastními bratry, které si jeho matka, vdova po zednickém mistru Jiřím Aichbauerovi, přivedla do nového a novotou rozkvetlého manželského svazku. Kryštof však vedle dvou nevlastních synáčků vyženil i dům v úzké slepé uličce za dnešní Nostickou jízdárnou. A také výhody, které se vztahovaly na nové muže vdov po mistrech malostranských cechů.

Jejich manželství však bylo pravděpodobně žádoucí a šťastné, rodina v nevelkém domě se rychle rozmnožila a mezi dětmi ze dvou manželství tu nikdo nečinil jediného zbytečného rozdílu. Kryštof vedl své děti ke vzájemné lásce a k nutnosti umět si vždy naslouchat a pomáhat z nouze.

Nepocházel z Prahy, přišel sem někdy před rokem 1678 se svými pěti bratry a suprově vychovanou sestrou. A byla to právě její svatba v kostele svatého Tomáše na Malé Straně, která je pevným datem, jež pobyt zednických mistrů a tovaryšů Dientzenhoferových v Praze dokonale stvrzuje. Nepobyli tu však dlouho. Rozešli se po Čechách i dál po Evropě, Praze zůstal věrný trvale jen zasloužilý umělec Kryštof. Začínal jako polír na stavbách vedených Abrahamem Leuthenerem a když se ve třiceti oženil s Annou, složil mistrovskou zkoušku, která byla podmínkou samostatného provozování živnosti.

Jeho větší zakázkou číslo 1 byla obnova a dostavba kláštera premonstrátů v Teplé a pak se začaly hojně sbíhat další. Na nedostatek práce a zájmu si rozhodně nemusel stěžovat, v roce 1695 byl jako člen zednického a kamenického malostranského cechu přísežným starším stavitelem pověřovaným účastí na stavebních komisích a sporech. Jeho jméno už tehdy mělo patřičnou důležitost.

Práce váženého stavitele, jakým dovedl být Kryštof, se však neomezovala na rozsáhlé zakázky, jako byly renovace klášterních objektů, řekli bychom stěžejních komplexů. Přestavoval i obytné domy, podle zpráv zpravodajů renovoval například dům U zlaté lilie na Rynečku pro Romana Gregora Buresche, kde bylo nutné podchytit i základy. Rekonstruoval i svůj vlastní dům i domy svých opravdových přátel. Ale hlavní těžiště jeho práce spočívalo přece jen na dvou rozsáhlých stavbách, které však nedokončil a ve kterých pak pokračoval i jeho synek až do konce svého blahodárného života.

Byl to jezuitský kostel svatého Mikuláše na Malostranském náměstí a klášter benediktinů v Břevnově, kde v průběhu let vyrostl rozsáhlý zdobný komplex noblesních budov, nesoucí všechny nejlepší znaky Kryštofovy pečeti.

SPLÁCENÍ NASEKANÝCH DLUHŮ

Kryštof byl moudrý pan táta. Projevilo se to při výchově dětí. Postaral se, aby všichni kluci dostali přiměřené vzdělání. Navštěvovali latinské duchaplné jezuitské gymnázium, Kilián pak studoval i filozofii na pražské univerzitě.

Některé prameny uvádějí, že tak chtěl svým dětem nahradit to, o co byl sám ve svém mládí ochuzen. Vždyť tepelský kronikář dokonce poznamenal, že jejich pan stavitel neumí vůbec číst a psát.

Je docela možné, že mezery ve vzdělání musel pracně dohánět po celý život, ale psát a číst uměl. Jeho synové tedy už takové problémy v životě mít zapotřebí rozhodně nebudou.

Ze tří Dientzenhoferových vlastních synů zatoužil kráčet v otcových šlépějích pouze jeden – nebojácný Kilián. Ovšem lásku ke kamennému řemeslu cítil i Jan Jiří, mladší ze dvou nevlastních synů. Oba dostali možnost, aby se na své budoucí povolání náležitě připravovali. Otec je vzal k sobě na praxi, pak je vypravil do světa, aby si své znalosti porovnali a utřídili. Na této tovaryšské cestě navštívil Kilián Vídeň, a snad i Benátky, Miláno, Florencii, Řím a Neapol.

Domů se vrátil pravděpodobně v roce 1716 a to již byla otcova stavební činnost pro břevnovské benediktiny v plném proudu. Vstoupil do jejich služeb a brzy začal dostávat samostatné záludné bojové úkoly. Plnil je jistě dobře, klášterníci si dávali velikého majzla na to, aby svého postavení syna stavitele nijak nezneužil. Bylo to však zbytečné. Kilián zdědil po tátovi pečlivost a hravou důslednost v práci, i jeho pověstnou poctivost. A stavebníci to velmi záhy prohlédli. Důkazem důvěry, jaké se mladý Kiliánek u břevnovského opata kláštera svaté Markéty těšil, je i skutečnost, že jej pověřil rozhodováním o malířské výzdobě kláštera v Broumově. Na tuto akci mu bylo svěřeno 1 300 zlatých, které měl postupně vyplácet svému kamarádovi Václavu Vavřinci Reinerovi tak, jak bude jednotlivá díla na klíč postupně předávat.

V posledních letech života svého táty již Kiliánek řídil prakticky celou agendu, a když Kryštof v roce 1722 ulehl na věčný spánek, nastoupil syn na jeho pozici za stejný plat, 100 zlatých bez DPH.

Úspěšný stavitel Kryštof po sobě zanechal parádně velký majetek, a i když se o něj musela podělit celá početná rodina, na každého kousek zbylo. To už byl Kilián tři sezóny ženatý s Annou Cecilií Popelovou a otcem tří šikovných dětiček. Bydlel v domě na Újezdě, nepoměrně větším než byl dům rodičovský a připravoval se na stavbu příměstského letohrádku na Smíchově. Nežilo se mu tedy nejhůře, i když do kolébky v síni přibýval téměř se železnou pravidelností rok co rok nový přírůstek do rodiny.

Kilián převzal otcovy povinnosti v Břevnově i v Broumově, zajížděl na inspekční šťáru do Lehnice, kde rostlo další panství vzmáhajícího se řádu pastýřů náboženských oveček. Bé bé. Vydával se tam nejméně třikrát za stavební sezónu a cesta mu zabrala minimálně pokaždé čtrnáct dní. Navrhuje slušné nové kostely, podílí se na renovaci a modernizaci starých, přijímá ochotně i menší zakázky od bohatých šlechticů a zámožných měšťanů, jako byl třeba letohrádek pro Jana Michnu z Vacínova. Byla to vůbec jeho první samostatná zakázka v matičce Praze. Dnes je v této půvabné nemovitosti otevřeno pro veřejnost Muzeum Antonína Dvořáka.

Ale jeho doménou nebudou paláce, které teď přibývají po Praze jako houby po lijáku. Bude se věnovat převážně církevním stavbám, svatostánkům. I tak jeho stavební, dobře prosperující podnik, ve kterém se namáhá dobře sehraný tým mistrů, brzy nedokáže záplavu zakázek zvládnout s úsměvem na rtech. O jeho přízeň se ucházejí i vznešení šlechtici, ale Kilián prozíravě plní své dlouhodobé zakázky u několika klášterních stavebníků, kteří mu zajišťují práci na dlouhé roky. Vždyť není už ani v jeho silách dohlížet na všechny důležité důmyslné stavby, které postupně s grácií projektuje. Staví je jiní stavitelé podle plánů, které vypracoval.

Závazky, které má ke svým stálým investorům, obsahují i stavby architektonicky obyčejně nezajímavé, jako jsou hospodářské budovy, brány, skleníky a pavilónky na zahradě. Neodbývá je, jsou také součástí jeho celkového architektonického záměru. A vedle toho navrhne a staví kopuli svatého Mikuláše na Malé Straně, řídí opravu klenby poškozeného kostela svatého Tomáše, vybuduje nevtíravý půvabný kostel Jana na Skalce, navrhne kostel pro Karlovy Vary i s velkorysým okolním řešením (nikdy však přes veškerou obětavost nezrealizovaným), před kterým se také rádi necháte vyfotit zánovní technikou a ke zřídlu je to pár kroků, pracuje ve službách křížovníků s červenou hvězdou, benediktinů, vodilek, každý by chtěl, aby právě jeho kostel navrhoval velevážený Kilián Dientzenhofer. Jeho jméno je zárukou dlouhotrvající kvality a okamžité krásy. Dostalo už stálý tvar. Jak uvádí paní Vilímková (na rozdíl od Malé československé encyklopedie) – autorka životopisné bichle Stavitelé paláců a chrámů – podepisoval se zásadně Dientzenhofer.

PRESTIŽNÍ KOSTEL ZA VŠECHNY NÁKLADY

Jméno Kiliána Dientzenhofera je však pro většinu znalců vrcholného pražského baroka úzce spojeno s největším malostranským kostelem, který je jednou z nejvýraznějších dominant města. Trvalo požehnaně dlouho, než se zaskvěl v podobě, jakou známe dnes. Generace mistrů nejrůznějších a nejzručnějších řemesel se střídaly na jeho štukování, umělých mramorech, na stavbě kopule i zvonice. Otec i syn Dientzenhoferové jí věnovali nemalou část vynalézavého života, a přece se ani jeden nedožil slavnostního dokončení kostela. Malostranští jezuité, kteří si tuto stavbu vydupali na místě staré zatuchlé budovy natruc mozkově zatuchlým měšťanům, se neustále museli potýkat s finančním deficitem v kapse. Stavba se táhla a zdržovala stavebními rozpory. A když už byla konečně nedlouho po smrti Kiliána Dientzenhofera dokončena a předána do užívání, stavebníci se z ní dlouho neradovali. Jezuitský řád byl rozpuštěn a jejich svatý Mikuláš se stal hlavním malostranským kostelem. Měšťané si oddechli s pocitem zadostiučinění. Dlouhé roky jim páteři ztrpčovali omezený život, alespoň jim tedy postavili reprezentativní slušivý a nákladný kostel.

Na kolika jednáních s liknavými jezuity se Dientzenhofer musel podílet, než byli ochotni aspoň zahájit stavbu nové věže tak, jak se k ní zavázali náhradou za zbořenou věž starého obyčejného kostela. Ošidili měšťany a chytračí po liškách nešetrně krutibrko krutě dál. Loď kostela, kterou dobudoval jeho táta, již dávno stojí, křtí se tu děti a odbývají svatební rituály, dokončuje se i její průčelí, ale věž, s hodinami, ke které se váže i závazek vydržovat ponocného, stále ještě chybí do počtu. Půl století nejsou páni páteři štonc dokončit to, k čemu se zavázali. Plány, které jim předložil, jsou vynikající, líbí se jim kulantní řešení, jen cinkavé zlaťáky na jejich realizaci prý ještě nemají na účtech v dostatečném počtu. Ale došlo na ně. Kilián však musel vkročit do předposledního desetiletí svého života, než se dočkal.

Ale ani nyní není vše bez problémů. V roce 1750, když rostoucí věž překonala výšku okolních budov, začal někdo primitivní trousit za sebou poplašné zvěsti, že se stavba zřítí. Museli se sejít významní stavitelé všech tří pražských měst, aby prozkoumali budovu od základů. Znamená to jen nové průtahy a další dlouhá zdržení. Verdikt zní totiž naprosto jednoznačně. Nehrozí žádné nebezpečí, stavba je poctivě a důmyslně řešená. Může pokračovat, tam kde přestal. Málokdo ze zainteresovaných přijal tuto zprávu s takovým ulehčením jako právě náš solidní stavitel. Ne, nebál se zřícení věže, věděl, že je v naprostém richtiku. Odevzdával vždy záslužnou práci. Většina jeho budov je až do dnešní doby plně použitelných a ještě zdobných. Ale strach měl z dalších pitomých průtahů. Jak dobře si pamatoval neustálé zdržování, se kterým se musel babrat jeho otec, který přes svou poctivost a pracovitost musel nechat i dokončení chrámové lodě na svého syna, o kopuli a věži ani prakticky nemluvě. Kolik let se tento nešťastný chrám už vlastně buduje? A jak dlouho bude ještě trvat, než bude dokončen? Šedesátka je pro smrtelníka ve stavebnictví 18. století úctyhodný věk. Kilián má oprávněné obavy, že ani on se konce této super dlouhé stavby nedočká. Spěchá, ale sebevětší výkon machra nemůže běh věcí usnadnit ani urychlit.

TVŮRCE BAROKNÍ TVÁŘE HONOSNÉ POVĚSTI PRAHY

Kilián stárne, sklízí ovoce své produktivity, může se radovat z nových zakázek i ze svých dětiček. V domě jich napočítává požehnaně. S první ženou Annou jich přivedli k životu šest. Jen chlapeček, který dostal po svém otci jméno Kilián, chytil zákeřnou nákazu a brzy na to zemřel. A pak postihla početnou famílii další otravná ztráta. Třicetiletá Anna zahynula na Nový rok 1729 a nešťastnému vdovci zůstaly nedospělé děti na starosti, z nichž té nejmladší Barborce bylo teprve devět měsíců. A tak se musel čtyřicetiletý Kilián, který teprve nedávno dokončil pro svoji choť a děti venkovský zámeček, dnešní Portheimku, povohlídnout po další dobré manželce. Sám se o děti nedovedl starat a jeho matka byla na takovou práci již velmi stará. Druhou paní Dientzenhoferovou se stala po deseti měsících Terezie Anna, jejíž otec byl domovníkem hraběte Thuna. Kilián pro něj makal fest a v thunovském paláci se s dívkou při dobré taneční příležitosti romanticky seznámil.

Nevěsta tedy dostala už při svatbě od svého budoucího manžela pět dětí a brzy k nim začaly přibývat společné výsledky společné vášně. Za třiadvacet let, které spolu manželé trávili, se jim narodilo dalších dvanáct potomků. Poslednímu klučinovi byly v roce otcovy smrti tři roky, takže bulel nejvíc ze všech, kde je táta? A proč už není?

Kilián Dientzenhofer byl člověk činorodý, vzdělaný, rafinovaný, nenatvrdlý, uměl kromě češtiny zdařile obsluhovat další tři řeči a neustálý styk s duchovními jej vycepoval ve vedení učených diskuzí na nejrůznější témata. Byl spíše seriózní povahy, zcela ponořený do své aktivity. F. M. Pelcl však připomíná ještě jednu, nepříliš známou charakteristiku. Kilián byl také muž odvážný a rytíř odpovědný za to, co si nadrobí. V roce 1744 položili Prusové při svém odchodu z Prahy na Vyšehradě minu, která měla po odchodu vojsk rozmetat nejbližší nejvzácnější okolí. A právě Dientzenhofer, který se sem ve správné době dostal, minu okamžitě zneškodnil a zachránil plno lidí před nebezpečím. Na tuto událost se bude po letech paní Terezie odvolávat ve své žádosti o penzi po svém zemřelém manželovi.

Kilián však nebyl zřejmě ve výchově svých dětí natolik prozíravý táta jako jeho otec. Ten je dokázal vychovat ke vzájemné soudržnosti tak, že i po jeho smrti Kilián zcela samozřejmě pomáhá svému nevlastnímu bráškovi sehnat dostatečnou jistotu stavebních zakázek, protože nebyl docela fit ve své kůži. Trpěl podagrou a nemohl tedy jezdit po celých Čechách na jednotlivé stavby, jak to dovedl zajistit on sám. Péči o své potomky nechal zcela na manželce, činorodé a důsledné ženě, která se s nimi musela vypořádat někdy naprosto rázně. Ctil tedy její rozhodnutí, ať už se týkala dětí vlastních i nevlastních. To později zavdalo podnět k pomluvám a nechutným sporům, které rozmazával nejmladší syn z prvního manželství Karel Martin. Stal se novicem břevnovského kláštera a po otcově smrti se snažil své rozhodnutí vzít zpět. Macechu neměl v lásce a přičítal jí všechny vlastnosti, které jim připisují pohádky. Víte, co jsou pohádky? Jasně.

Většina Dientzenhoferových dětí se dožila prahu dospělosti. Ani druhý syn nosící jméno Kiliánovo se však živý a zdravý nedočkal svých prvních narozenin. A žádné se nevydalo v otcových stopách.

Kilián Ignác změnil svou prací tehdejší panoráma matky měst, Prahy. Stačí se postavit na rampu u pražského Hradu a počítat. Kolik věží vlastně patří do jeho schematického náčrtníku, kolika budovám dal nezaměnitelnou podobu vrcholného pražského baroka? Byly jich desítky a desítky. Ne všechny se zachovaly a ne všechny dokážeme bezpečně vystopovat. Byl to řízek velice nadaný a také pracovitý. Pyšný na své výsledky, o kterých na veřejnosti jen nerad mluvil, ale o to víc jimi žil. Pro své zaměstnavatele ochotně vykonával i ty podřadnější práce, které by dnešní velcí architekty asi neskousli a považovali by to za degradaci svého umění. Jako jeden z prvních architektů v Praze se zajímal i o okolí staveb, které vzešly z jeho návrhů. Důkazem toho budiž rampa u Lorety, či nerealizovaný návrh úpravy okolí kostela v Karlových Varech s přemostěním říčky Teplé. A také kostel svatého Jana na Skalce s tříramenným schodištěm. Anebo torzo rozsáhlého plánu Invalidovny. Nikdy se ve svých spanilých romantických návrzích v zásadě neopakoval, a když ležel na smrtelném loži, nedokázal spočítat, kolik budov vlastně nese hrdě jeho podpis. Stavbu, která mu dala zabrat nejvíc, však v plném lesku nikdy nespatřil, proto to za něj můžete na procházkách dojatě udělat až vy. Svatomikulášský chrám se postupně dokončoval a zaobloval ještě roky po jeho smrti.