Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
s úsměvem od ucha k oušku a hodně štěstí na nový literární rok: Bill Haley
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 2.1.2015 (09:43:42)

BILL HALEY

 

     6.7.1925   HIGHLAND PARK, MICHIGAN, USA                  ۞     9.2.1981  L.A.  IN CALI

 

 

„Je to člověk, který dal černé hudbě bílou zář i tvář.“   Little Richard

 

*

 

V dobách své nejzářivější slávy vůbec nevypadal jako idol ideálních miliónů teens na celém povrchu zemském, ale spíš jako bodrý, podsaditý bonviván a pěstitel úrodných lánů z nějaké farmy na jihu Spojených statků. A přesto tenhle v soukromí málovýřečný kliďas i zádumčivý pořízek byl jedním z těch nemnoha vyvolených, kdo uvedli do pulsu laviny a laviny stereo chytláren a vypalovaček zvaných rokenrol od podlahy. Narodil se v Highland Parku, tedy na předměstí „motorového města“ Detroitu, v docela obyčejné a průměrné rodině. Od spolužáků se liší snad pouze tím, že matka byla Angličanka v Novém světě. A i když ho vesmír populární hudby poznal pod jménem Bill Haley, v rodném listu stálo černé na bílém jméno podstatně protáhlejší – William John Clifton Haley junior.

 

Žil život spořádaného občana z předměstí, ze školy si to hasil rovnou za nosem na plácek za rodným činžákem, kde na rozdíl od svých evropských vrstevníků nekopal do fotbalového kulatého nesmyslu, ale pronikal do tajů a fíglů baseballu. Někdy v deseti letech otec odněkud přinesl pořádně oprýskanou kytaru, a protože na ni neuměl v rodině žádný člen zabrnkat, zkusil si to malý Willie. Od starších spolužáků okoukal pár základních akordů, které mu vystačily na několik lidových odrhovaček, které byly pochopitelné jeho věku. I když Detroit vstoupil do hudebního povědomí jako centrum a exploze černého amerického soulu (viz v šedesátých letech úspěchy interpretů sdružených kolem dokola gramolejblu TAMLA–MOTOWN). Billa nechávala tato porce šlágrů zcela chladným a když už něco poslouchal, pak rozhlasové programy čundr country pěvců Hanka Snowa a Hanka Williamse… Lahodily mu totiž jejich chlapácké hlášky v notách obalené a tím pádem více omalené, zamlouvaly se mu zpěvné melodie a nakažlivé texty, za lumpárnami nechoť moc daleko, dýchala z nich především skvělá dospělácká romantika. S odstupem let na tu dobu vzpomínal za pomoci slov: „Moc se mi to líbilo, a tím to také haslo. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych se mohl něčím podobným živit, protože jsem ve svém okolí nepoznal nikoho, komu by se něco podobného fakt zadařilo. Samozřejmě, starší hoši zakládali své kapely, v létě hráli na ulici před barákem a v zimě dole v prádelně, ale ty skupiny zanikaly stejně rychle jako se rodily. Zkrátka, jako zdroj přirozeně případné obživy mi to v té době připadalo absolutně nereálné.“

 

Navzdory tomuto tvrzení se však Haley přece jen na onu nejistou dráhu profesionálního hudebníka jednou odvažoval a nakráčel. V rodném Highland Parku začínal se souborem Cousin Lee´s Crew; to bylo počátkem čtyřicátých let a hrála se samozřejmě muzika country and western. V pětačtyřicátém roce, pár týdnů před svými osmnáctiletými narozeninami, vydal u lokální značky svou první sólovou nahrávku a přihrávku na smeč jako zpěvák. Byla na ní píseň Candy Kisses a nedělo se vůbec nic. Snad jen to, že se v té době poprvé stihl oženit (z tohoto manželského svazku má dcery Sharon a Jackie, ze druhého dceru Joan a syny Williama a Jamese).

 

Pak trávil čtyři roky cestováním s nejrůznějšími a popravdě s kvalitou dost kolísavými country formacemi, které sice neudělaly žádnou díru do světa, ale Haleymu tato angažmá dokázala vytloukat aspoň nějaký dolar navíc na obživu vzdálené family. Čtyřicátá léta už měla pomalu na kahánku, a dvaadvacetiletý Bill se vrátil domů, aby se usadil. Na konkurs získal místo diskžokeje v rozhlase pod názvem WPWA, kde se prostřednictvím gramonahrávek, které vesele roztáčel a komentoval, dokonale seznámil s dobovou hudební produkcí. „Bylo to většinou všechno tak přeslazené, že jsem si ani nemusel sladit kafe v hrnku, které jsem při vysílání srkal ještě horké do sebe,“ komentoval dění kolem sebe o něco později.

 

V padesátém roce založil svou první vlastní hudebnickou partu, kterou pojmenoval The Four Aces of Western Swing a pokoušel se s ní hrát hillbilly, která se o několik let poté stala jedním z nosných pilířů klasického rokenrolu. Několikrát se rovněž vydal do nahrávacího studia, vyšlo mu pár desek, ale jejich význam byl v kontextu další Haleyho tvorby naprosto zanedbatelný. Štěstí má však mnohdy cesty naprosto nevyzpytatelné, a tak jednoho dne našel v poště přiletivší dopis, ve kterém mu gramofirma Essex nabídla nahrávací kontrakt. Ani na chvíli nezaváhal, smlouvu s potěšením podepsal a obratem pošty vrátil. Už v roce 1951 pro tuto společnost pořídil nahrávku rhythm & bluesové skladby Rocket 88, kterou už před ním natočil Jackie Brenson. A hned s následujícím snímkem – Rock the Joint – už slavil první zásah do černého: na to, že byl interpretem bez jména a úplným debutantem, vypadalo pětasedmdesát tisíc prodaných exemplářů opravdu slibně.

 

Na sklonku jednapadesátého roku se definitivně rozešel se Čtyřmi esy western–swingového rukávu a postavil se do čela svého nového souboru Saddleman. Ale protože „muži v sedle“ znělo příliš kovbojsky a jeho hudební dráha se začala ubírat jiným směrem, změnil o rok později název na The Comets (Komety). Název to byl výmluvně historicky opodstatněný, neboť počátkem 18. století objevoval komety známý vyhledávač astronom Edmond Halley a jedna vlasatice z nich – zřejmě ta nejškaredější a nejpovědomější u nás – nese jeho jméno.

 

Haleyho Komety první generace hrály v obsazení, v němž se nesmazatelně zapsaly do hudební historie: Bill Haley (kytara, vokální projev hlasu v hrdle), John Grande (akordeon), Billy Williamson (kytara), Rudy Pompelli (tenorsaxík), Al Reed (kontrabas, baskytara), Francis Beecher (kytara) a Don Raymond (vládce bubnovacích soustrojí i s čineli, prásk ho, tumáš!).

 

V roce 1953 nahrál Bill Haley s Kometami vlastní skladbu Crazy Man Crazy, která se jako první z jeho nahrávek vepsala do vrcholků celonárodní americké chart těch nejúspěšnějších gramofonových snímků. Právě v této skladbě už začínal krystalizovat onen strhující „taneční“ styl, který Haleyho proslavil téměř na celé planetě. Jednoduchý, výrazně rytmický doprovod, důraz na sólový saxofon a především na Haleyho úsečný, rytmicky přesný vokál bez ozdob a pěveckých manýrů, zkrátka bez krasozpěvu salonních interpretů zvolna odcházející interpretační generace, to všechno byl perfektní odrazový můstek k letům následujícím, kdy se Haleyho nahrávky s úspěchy prodraly i do té nejzapadlejší domácnosti někde v pustém zapadákově na tom divokém s rodeo kreacemi ušlechtilém západě obdařeném kaktusy na poušti.

 

Mezitím Haley přesídlil ke gramofonové firmě Decca a na nahrávací frekvenci 12. dubna 1954 zde pořídil čtyři snímky – ABC Boogie, 13 Women, Shake, Rattle & Roll a – Rock Around The Clock. Šlo mu především o tu posledně jmenovanou, neboť na ni pomýšlel dlouhé dva roky. Už ve dvaapadesátém mu ji totiž přinesli dva začínající autoři, Jimmy de Knight a Max Freedman, a když ji Haley slyšel, okamžitě přislíbil, že ji natočí. Leč ouha, nikomu u fy. Essex se nezamlouvala a nikdo nebyl ochoten sponzorovat ani cent na nahrávací frekvenci a na pozdější vydání. To Decca se zachovala mnohem liberálněji – ponechala Haleymu volnou ruku, a ten písničku při první příležitosti zaznamenal. Populární hudba je přeplněna paradoxy, a tohle je jeden ukázkový – při gramofonové premiéře tato pozdější mezinárodní rokenrolová hymna propadla na celé čáře. Druhý singl s titulní stranou Shake, Rattle & Roll (z téže nahrávací frekvence), jinak s novou verzí originálu Joe Turnera se však hnedle přes noc vyšvihl do americké desítky nejžádanějších šlágrů, dlouho na sebe nenechal čekat ani success v Británii. Milión prodaných kopií hovoří sám za sebe. V tomto okamžiku, kdy byl Haley se svými Kometami na výsluní, firma Decca ani na okamžik nezaváhala a vyslala za přízní posluchačů Rock Around the Clock v reedici – a tentokrát to byla trefa do nočních pulsů až do brzkého rána, party hymna všech pařičů. Psal se rok 1955 a Bill Haley stál jednou nohou na prvním místě americké hitparády, druhou ve vedení britských statistik s hity, jež vévodí i jako petardy oblíbené Brity. Ještě v tom samém roce se nahrávka vyskytla jako ústřední melodie v celovečerním filmu o nezvladatelné mládeži a mladistvých delikventech Džungle před tabulí natočeném podle úspěšného románu Evana Huntera, což není nikdo jiný než notorický autor notorických detektivek Ed McBain.

 

V letech 1955 a 1956 byl Bill Haley se svými Kometami nepochybně největší „předpresleyovskou“ rokenrolovou senzací se šňůrou veleúspěšných nahrávek jako Burn the Candle, See You Later, Alligator (u nás zlidověla pod názvem Nashledanou, mlsný masožravý krokouši), R–O–C–K, Hot Dog, Buddy Buddy, Rudy´s Rock… Usedle vyhlížející ženáč s pneumatikami kolem pasu jako Michelin s typickým esíčkem vlasů přilepených na vysokém čele nepřipomínal idol mladé generace ani v nejmenším, a přesto prakticky až do roku 1958 neměl na rokenrolové scéně přemožitele. V té době se jeho jednoduchá, rytmicky úderná a úsečně houpavá groove přežila a vystřídali jej interpreti jako Elvis Presley, Little Richard, Jerry Lee Lewis, Carl Perkins, Buddy Holly a další rokenroloví flamendři. V této souvislosti je pozoruhodné, že Haley se dostal na špičku rokenrolové vlny jaksi na vlastní pěst, zatímco většina interpretů z okruhu jeho následovníků byla svým způsobem (více či méně) svázána s memphiským studiem Sun Sama Philipse.

 

DJ a velký rokenrolový programátor (propagátor) proklamátor Alan Freed, jehož životním osudům byl věnován biografický biják V zajetí rytmu (American Hot Wax), si jako znělku svého ojedinělého rozhlasového programu vybral Haleyho nahrávku skladby Rock A–Beatin´ Boogie a na základě rytmických frází v refrénu (rock everybody, roll everybody) také nový hudební směr pojmenoval jako rock´n´roll. Už jsme si řekli, že nejslavnější rokenrolová nahrávka všech dob Rock Around the Clock (dodnes se jí prodala neuvěřitelná kvanta nosičů zvuků – 26 miliónů a počet roste – poněvadž se neustále vynořuje ošetřená v reedicích) zazněla jako ústřední hudební motiv v Džungli před tabulí, ale na filmové plátno se dostala v hlavní roli ještě jednou. A sice ve stejnojmenném filmu, kde si po boku Haleyho a jeho Komet zahalekaly a zahrály dobové hvězdy žánru – skupina The Bellboys se zpěvákem Freddie Bellem a věhlasný černý vokální kvartet The Platters. Mnohé z hudebních pramenů uvádějí, že skladba Rock Around the Clock se dočkala více než dvou stovek nejrůznějších verzí v bezmála třiceti jazykových mutací.

 

Bill Haley se kromě filmu Rock Around the Clock objevil na stříbrném plátně ještě jednou, a sice v dalším snímku, kde měl hlavní slovo rokenrol. Název? Don´t knock the Rock… Singl s titulní oslavnou atakující znělkou s koulemi vystoupal v roce 1957 na sedmou příčku americké TOP 100, aby se Bill Haley s érou svých největších úspěchů prakticky „definitivně rozloučil“, pak to není tak docela pravda, neboť díky letité nahrávce Rock Around the Clock zažil hitparádovou smršť vlastně ještě dvakrát. V roce 1968 se původní verze tohoto klasického rokenrolu při svém znovuvydání objevila na dvacáté pozici amerického žebříčku, ve čtyřiasedmdesátém roce bodovala znovu (dvanáctá perla v Americe a devětatřicátá třpytka v Británii).

 

Bill Haley koncem padesátých let pochopil, že rokenrol má již lepší idoly (a i ty vzaly o několik let později zasvé s nástupem britské svižnější otrlejší invaze) a na dlouhá léta se začal orientovat na hudbu, ze které jeho osobitý a nezaměnitelný rukopis v hlase vyrůstal. Šedesátá a sedmdesátá léta byla v jeho případě jednoznačně poznamenána hudbou country & western, a i když přestal být žebříčkovou senzací, vedl si v této oblasti náramně zdatně – a to jak na koncertním pódiu, tak v nahrávacím studiu. Vedle kompilačních dlouhohrajících alb (mimo jiné Greatest Hits, Golden King of Rock, Mister Rock´n´Roll, Bill Haley Collection, 20 Golden Pieces) pravidelně zásoboval prodejny s hudebninami i countryovými alby jako On Stage, Golden Country Origins nebo Rock Around the Country. Všechny nahrávky – ty rokenrolové i ty v duchu country – nesou jasnou pečeť Haleyho „neučesané“ interpretační osobnosti, kde je všechno podřízeno síle emotivního aktuálního prožitku, bezprostředního stereo loudícího pocitu… Zkrátka, nesetkáme se zde s trapnou manýrou, s líbezným umělým unylým krasozpěvem nebo s přemírou sentimentu, ale jen a jen s životnou a živočišnou chutí vyzpívat se z pocitů a nálad mapujících vesměs ty příjemné stránky života na venkově, stranou od davů.

 

Ve druhé polovině sedmdesátých let, zřejmě unaven pompézními rockovými veleprojekty, začal hudební svět znovu pošilhávat po klasickém rokenrolu v jeho původní, ortodoxní podobě. Někdejší rokenrolové velikány nemusel ani nikdo přemlouvat a už znovu začali křižovat svět s hudbou, které se upsali na život a na smrt. A tak mohli posluchači nejen ve Spojených státech a nádobách, ale i v Británii, Skandinávii, Francii, Japonsku a dalších zemích všech kontinentů spatřit na koncertním pódiu hezky pohromadě interprety, kteří již dávno vstoupili do archivů hudebních dějin. A tak před zraky věrných fandů znovu defilovali v celé své kráse Jerry Lee Lewis, Conway Twitty, Little Richard… a samozřejmě Bill Haley se svými Kometami. Byla v tom náramná porce nostalgie, ale rovněž důkaz toho, že rokenrol je hudba stále živá, proudící, komunikativní a dostatečně sdělná jako slangy letící džunglí. Ne náhodou je studnicí věčné inspirace i pro hudební žánry o tři dekády mladší a rafinovanější…

 

Ve druhé polovině sedmdesátých let se Bill Haley přestěhoval do Rio Grande Valley, odkud podnikal občasné rokenrolové výlety do celého světa. Přestal koketovat s country a až do konce svého života žil s hudbou, která ho proslavila. Právě když se na podzim roku 1980 chystal na další našlápnuté rokenrolové turné, přestal se cítit bezva (plný sil) a plánovaných čtyřicet koncertů byl nucen odříci na poslední chvíli. Namísto toho nastoupil v prosince na kliniku v Los Angeles, kde tým specialistů zjistil neoperovatelný rakovinový nádor na mozku. A sakra. O tři měsíce později jeden z rokenrolových pionýrů specialistů fajnšmekrů a první skutečná rokenrolová hvězda – chlapík, který dokázal „prodat“ víc než sedmdesát miliónů gramofonových desek se svými značně poutavými nahrávkami – zhasl. Bylo mu necelých čtyřiapadesát… sršících spanilých let.

 

Bill Haley nebyl žádný výjimečný komponista, který by na hudební scénu vtáhl něco závratně přelomového a dříve neslýchaného, nebyl ani technicky brilantní zpěvák či kytarový nazdar nářez mág, ale byl důstojně srdečným spolutvůrcem stylu, který má klíčové postavení v dějinách poválečné populární hudby. Kombinoval bělošské hillbilly s černošským rhythm & blues tak nenásilně poeticky (a možná podvědomě), že se mu povedlo přijít s formulí, kterou pak nadále vyfešákovali a rozvíjejí jeho následovníci. V mnoha světových anketách dotazujících se na nejslavnější nahrávky klasického rokenrolu bezkonkurenčně vítězí jeho snímek Rock Around the Clock. Určitě ne náhodou…

 

„Rokenrol je syrový a jednoduchý princip,“ prohlásil kdysi o muzice, které zasvětil nejlepší plodná léta svého života. Zapomněl však – zřejmě z vrozené skromnosti či plachosti – doplnit, že není každému dáno, aby jej tvořil a interpretoval.

 

Závěrečný citát byste našli v knížce Hvězdy světových mikrofonů (Svoboda, 1969), kde se v Haleyho profilu píše následující moudro bez alegorického přehánění: „Dodnes můžete někde ve světě natrefit na mohutného, usměvavého pána s esíčkem vlasů do čela a s kytarou kolem krku. I s jeho sedmašedesátiletým manažerem… Složení Komet se změnilo – z toho úplně prvního nezbyl kamen na kameni. Avšak obdivovaný Rudy Pompelli se ještě stále prohýbá se svým saxofonem, nový basista Al Rapa ještě pořád šplhá po base, ještě stále hrají a zpívají rokenroly jako před čtrnácti, patnácti lety. Bill Haley se na svůj věk vůbec necejtí, a ty roky mu konečně ani nepřekážejí – nikdy nebyl klasickým hrdinou dívčích srdcí, třebaže se svou ženou se seznámil, když ho požádala nesměle zajíkavým hláskem o autogram. Vždycky počítal s publikem, které chce tančit a juchat, které se chce bavit a rozproudit svůj temperament born to be wild s odvázaností Bobříka Odvahy“.

 

Když se to však vezme kolem, v rokenrolovém nebi už teď existuje kapela z takových ostřílenců, že se jim společně určitě nehraje špatně. A u zpěváckého mikrofonu se libovolně střídají Buddy Holly, Eddie Cochran, Ritchie Valens, Big Bopper, Gene Vincent, Bobby Darin, Elvis Presley, Roy Orbison, Ricky Nelson… a s úsměvem od ucha k uchu Bill Haley.

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Zeanddrich E. (Stálý) - 4.1.2015 >

"

 

."


Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter