ALBERT CAMUS

☼   7.11.1913   MONDOVI, DNEŠNÍ DRÉAN, ALGER   الجزائر, al-Jazā'ir, al-Jazāir ou Al Djazāir ; en arabe algérien
الدزاير, Dzayer ; en berbère Lezzayer Tamanaɣt), surnommée el Bahdja      

۞   4.1.1960    VILLEBLÉVIN, FRANCE

Dílo Alberta Camuse bylo výzvou, rukavičkou hozenou tomuto otřesnému absurdistánu oženěného s vychcaností na entou 2000 let po Kristu. Tato výzva obsahovala dva základní hybné postoje – jedním byla lhostejnost, všivá netečnost, rezignace a tu autor vyjádřil jednak svým prvním románem, který byl vlastně popisem určité životní situace, vedoucí od mimoděčného mordu na popraviště, a který Camus nazval Cizinec (1942). Jednak ho vysvětloval filozoficky v Mýtu o Sisyfovi (1942), kde si jeden uvědomuje absurdnost stádovitosti na celém světě, přijímá ji jako fakt a nebouří se proti zavedeným pořádkům a proti tomu, aby nadále valil svůj kámen. Druhým Camusovým postojem byla touha po absolutnu, revolta proti omezeným lidským možnostem, kterou tak naléhavě, také jako otázku moci a bezmoci, vyjádřil autor v dramatu Caligula (1944) a kterou filozoficky zdůvodnil v Člověku revoltujícím (1951). Pro čtenáře a diváka je ovšem Caligula zosobněním šíleného císaře a vraždícího psychopata, i když Camus ho chápal především jako nešťastného krutovládce, který se bouří proti smrti a životu jako něčemu, co nemá žádný smysl. Fakt, že se Camus celý život zabýval filozofickým hledáním smyslu lidské existence, ho zařadilo mezi ateisticky orientované francouzské existencialisty, i když on sám takové označení sveřepě odmítal. Není ovšem sporu o tom, že vycházel z předchůdců existencialistů, z Kierkegaarda, Schopenhauera, Nietzscheho a především z Dostojevského. Není náhoda, že první román, který Camus ovšem neuveřejnil a jenž byl vlastně první verzí Cizince, se jmenoval Šťastná smrt, a že v něm autor zpracoval podobný motiv, jaký je základem Dostojevského Zločinu a trestu, totiž motiv vraždy za bílého dne pro bídné peníze. Raskolnikov vraždí neužitečnou a škodlivou stařenu za zenitem, která se dorozumívá se svým okolím prý pomoci úst staré ženy, jednu lichvářku a licoměrnici pro přetvářku, nejen proto, aby se zmocnil jejího důchodu, ale aby dokázal sobě i světu, že ve světě, kde není boha, je člověku „vše dovoleno“. Podle poznámky, kterou nalézáme v Cizinci, poslední impuls k Mersaultově vraždě v Šťastné smrti byla novinová noticka z Československa. Zbohatlík syn se vrací ze světa k matce, která ho nepozná a s dcerou ho v noci zavraždí. Je to jako v antické tragédii – když se dozvědí veškeré podrobnosti, raději se obě zabijí, než aby přežívaly s takovým pocitem viny. Tak už od samého počátku je ve středu Camusova zájmu otázka viny (vědomé nebo abstraktní), zločinu, trestu, pádu a vyhnanství, ale také otázka smrti, sebevraždy a násilné smrti, tedy základní kategorie křesťanské alegorie, hry na morálku. Camus vyhlásil heslo: Chceš-li být filozofem, piš romány, a to také prakticky dělal. Proto čtenáři znají Alberta Camuse především jako schopného spisovatele, kterému byla v roce 1957 udělena Nobelova cena (nominován na ni byl již od roku 1947).

Albert Camus se narodil v Alžíru jako druhorozené miminko francouzského zemědělského inspektora, který padl na samém začátku první světové války u Marny, takže ho Albert vůbec neznal. Jeho matka pocházela z Baleár, byla o několik roků starší než její muž a po celý život se nenaučila číst a psát, takže si sama nemohla přečíst žádné Albertovo počtení. Mužova smrt ji doslova vykolejila a zbavila ji téměř schopnosti se slovně vyjadřovat, proto jejich domácnost vedla despotická ledová sprcha babička. Je velmi pravděpodobné, že úzkost a obavy, které Camus později velmi často podstupoval, pocházely z atmošky jeho domova. Už jako školák byl Albert zřejmě nezaměnitelně nevšední zjev; jeho učitel Jean Grénier v něm rozvíjel oblibu pro literaturu, umění a filozofii a vymohl mu stipendium, aby mohl vystudovat nejdříve gympl a později vysokou školu. Tyto zájmy doplňovala jeho vášnivá obliba ke sportu, především k plavání volným stylem a ke kopané (když si v padesátých letech koupil haciendu na jihu Francie, v Lourmarin, stal se sponzorem místní fotbalové jedenáctky Provensálců), ale kvůli tubeře, která ho pak děsila celý život, musel sportování opustit, i když ho podle vlastního názoru právě že ten sport naučil vše podstatné o lidské morálce a povinnosti. Absolutorium na vysoké škole oddálilo nejen jeho onemocnění, nýbrž také milostné pletky ke krásné Simonce Hié, která byla idolem alžírské studentské elity, měla takový zvláštní grif v konverzaci s hochy. Jako jednadvacetiletý se s ní oženil, od její matky obdrželi vilu, takže byli existenčně zajištěni, ale po několika měsících Camus shledal, že Simonka jede na drogách a rozešel se s ní. V té době se začal intenzívně zabývat divadlem, kromě jiného proto, aby se vyléčil ze svých „bolestných zkušeností“, jak své manželství označoval, a založil Divadlo přínosné práce (Théâtre du Travail). Jeho název i repertoár (Puškin, Gorkij) souvisely patrně i s Camusovým vstupem do levicového nesmyslu komunistické partaje v roce 1935. A když byl odtud po dvou letech vypoklonkován nějakým velkým hovadem, přejmenoval divadlo na Théâtre de l´Equipe, a také hry, které zde zinscenoval, svědčí o proměnách jeho názorů, že nic nikdy nemá míti člověk za definitivní. Pro něho nejdůležitější byl patrně Gidův Návrat ztraceného syna a některé dramatické adaptace, především Dostojevského Bratři Karamazovovi, kde si zahrál Ivánka.

Ještě před druhou světovou válkou cestoval po Evropě, byl v Rakousku, Polsku, Německu a také Československu a podle vlastních deníkových zápisků se tu cítil dezorientován a dost odstrkáván. Poprvé poznal země bez otevřeného horizontu, bez mořské hladiny a nebeské modři, zlatavého slunce a životadárných venkovních teplot. A stejně negativně na něj působil i pocit osamělosti, už z první učitelské stáže v provinčním alžírském městečku brzy popojel zpátky do Alžíru. Od té doby se vydatně věnoval novinařině a literární činnosti. Psal nejrůznější texty, eseje a zvlášť jeho deníkové zápisky jsou nejpestřejší sbírkou poznání o způsobu jeho myšlení, cítění, o jeho plánech, nápadech, prožitcích, četbě, jsou zde patrny i zárodky jeho pozdějších literárních i filozofických počinů. Ačkoliv zde dochází k přesvědčení, že není boha, že věčnost je krutě prázdná galaxie, že svět nemá žádný plán ani cíl, zapisuje si pocity, jejichž základem je štěstí a harmonie hormonů k životu: „Má díla vzejdou z mého pocitu štěstí. I v tom, v čem budou krutá. Hardcore, you know the score.“ Chce si „pochutnávat na životě jako lízátku, formovat jej, vyostřovat jej, zkrátka jej milovat, jako člověk pátrá po slovu, po představě, po definitivní definici toho, co uzavírá, ukončuje, s čím odejde a co v budoucnu bude vytvářet celé zbarvení našeho krasohledu… Trpěl jsem tím, že jsem sám, ale přemohl jsem útrapy nad tím, že jsem tak sám, abych si uchoval své tajemství neporušené.“

Psaní je pro něho znakem radosti, zřejmě nejvlastnějšího způsobu člověčí existence: „Musím psát, stejně jako musím plavat, protože si to žádá moje tělo.“ Psaním se dobíral smyslu vlastního lidského údělu, i lidské platnosti ve vesmíru vůbec, čím že je platný vesmír a čím že je platný mikrokosmos tedy člověk s jeho vjemy a smysly? Když přebíral Nobelovu cenu, prohlásil, že umění není „v mých očích samotářské potěšení. Je prostředkem, jak se přibližovat k co největším houfům zájemců tím, že jim předložím příklad společných utrpení i radostí, takže každodenního koktejlu.“ V tom je také jeho velikost člověka, filozofa na procházce a spisovatele na okružní jízdě světem. I když filozoficky dospívá k závěru, že je svět absurdní plocha, někdy ošklivě plochá, uvědomuje si a neustále proklamuje, že je třeba tuto absurditu přijmout a navyknout si k soužití s ní. Neboť kdo má odvahu, před tím smrt ztrácí svou velikost.

Jako novinář spolupracoval Camus nejprve s časopisem Alger Républicain, posléze s Paris–Soir a nakonec, když vstoupil za války do odboje, s časopisem Combat (Bojůvka o lepší náladu). V březnu 1940 přichází do zdevastované Paříže, ale cítí se tu jako vyhnanec v exilu, což není způsobeno jen tím, že je nucen žít v metropoli bez alžírské úchvatné a dech beroucí přírody, ale holt také okupací Paříže a Francie hanlivými nájezdy německé bestiality v květnu téhož roku. Camus se přestěhoval zároveň s redakcí Paris–Soir do Clermont–Ferrandu, kde tehdy vládla kolaborantská vláda maršála Pétaina, a když se z časopisu stala fašistická hlásná trouba kreténů, zůstal logicky bez práce. Oženil se s Francine Faurovou, fairovou krasavicí, lepší pro budoucnost než kdyby musel potkávat či zakopávat o zparchantělou celou couru ošidnou sketu Paurovou (na pořadu nevkusného dne) a odstěhoval se s ní do Oranu, kde žili s jejími rodiči, ale Camus si stěžoval na to, že Oran byl komerční výspou obchodu a jeho atmosféra naprosto neodpovídala jeho naturelu. Když v roce 1942 u něho nanovo propukla tuberkulóza, odstěhoval se do slunné Provence, kde z hlediska prevence bydlel v útulném penzionu Franciny tety, ale cítil se tu izolován od veškerého dění pokroku, neboť jeho žena byla nucena odjet zpátky do Alžíru – učila zde mládež matematiku. Fašisté obsadili i báječnou Provence a tehdy patrně poprvé Camuse napadlo, že napíše knihu o krysách a epidemii moru. Ještě štěstí, že Camus nezažil na vlastní oči hororový prozaický snímek „Krysy berou Paříž útokem“, který se jednou vysílal na ČT2 v pozdních hodinách, totálně nechutný scénář o nehygienickém varování, když se nebudou odevšad odvážet haldy odpadu pravidelně každý den.

Rok 1942 byl pro Camuse rokem přelomu, protože Cizinec a Mýtus o Sisyfovi ho přes noc proslavily a postavily na přední pozici mezi francouzskými autory knih nejen pro srandu králíkům z klobouku kouzelníka Pokustóna. I když je třeba dodat, že krajně levicově orientovaní spisovatelé, jako například A. Wurmser nebo P. Daix Cizince odmítali chápat, dle jejich uvážení prý posiluje beznaděj a skepticismus. To byl ovšem velmi povrchní popisek. Camusovi nešlo o vyjádření frustrace, ale o otázku viny a trestu, byť je každá lidská bytost chybující a chybovati je lidské. Camus došel k závěru, že na tomto světě jsme všichni odsouzeni k životu a ke smrti, a že tedy není ve filozofickém smyslu rozdílu ani mezi soudcem a obětí. Meursault je v Cizinci sice souzen pro vraždu Araba, ale jak se ukáže během výslechů, je k trestu smrti odsouzen spíš pro svoji necitelnost, neboť váhu jeho viny zatíží víc fakt, že při pohřbu své matky neprocedil jedinou slzičku po tváři a neukázal sebemenší pohnutí nad jejím koncem. Přestože je to jeho zpověď, je tak neúčasten na vlastních činech, že se stává pouze svědkem svého života, své rutiny, co je dnes a zítra. Pracuje jako úředník v Alžíru, ale když mu nadřízený nabízí povýšení a možnost práce v Paříži, prokáže takové minimum ctižádosti a zájmu o změnu životní situace, že ho nechají na starém místě. Touží po ženě, ale když se ho Marie ptá, jestli ji miluje a chce si ji dobrovolně vzít, odpovídá, že ji nemiluje, ale že si ji klidně vezme, proč ne. Když se u soudu ptají, proč zamordoval Araba, vzpomíná si jen na palčivé vedro a blýskání čepele nože na slunci, jako kdyby zabíjel někdo jiný v něm a neznámo, co ho k tomu vůbec vedlo. Meursault má pouze vzpomínky, ale ne v tom smyslu, že by jimi byl svázán pocity a prožitky s minulostí, je to jen prostor, v němž si vybavuje další a další detaily, které ho zaplňovaly. Jejich seskupení bylo náhodné a on byl jedním z inventářů tohoto soukolí. Touto apaticky psychologickou vazbou k životu překonal i smrt, protože na ní bral právě tak málo účasti jako na drahocenném čase života samotného. Camus si zde kladl otázku: je možné, aby se člověk za takových okolností ještě cítil šťastný nebo výjimečný? Jestliže schopnost adaptovat se na cokoliv a zvyknout si na každé gesto vede k vyrovnanosti, tedy i k přijetí jisté smrti jako jisté nutnosti, pak je takový člověk svým způsobem happy & cool. Sám autor je tu fascinující v tom ohledu, že o neúčasti na životě vypravuje tak dramaticky na hraně, že čteme Cizincem jedním nekonečným dechem. Potvrzuje nám to i historka, která vypadá velmi pravděpodobně: A. Malraux prý četl tento dosud nepublikovaný text na projížďce ve vlaku v nočním spoji a hned druhý den běžel zařídit, aby kniha mohla vyjít u Gallimarda.

Stejně nezúčastněně údajně chtěl Camus napsat reportáž o městě zachváceném morem (Mor vyšel v roce 1947). Rozdíl je ovšem v tom, že kronikářem vzniku, průběhu a konci morové epidemie je doktor Rieux, který chce být „především člověkem“ a jenž navíc jako lékař s injekcí musí prokazovat neustálou pomoc v nouzi a tak stále znovu dávat svůj život v sázku. Uvědomuje si, že „bacil moru nikdy nezaniká a nevymizí… může po desetiletí zůstat zalezlý hluboko v nábytku a v prádle… trpělivě čeká v pokojích, kójích sklepních, v zavazadlech, kapesnících a staré papírové knihovně… možná přijde den, kdy mor, k neštěstí i poučení lidstva probudí své krysy a pošle je umírat do nějakého šťastného městečka na dlani…“ „I ti, co ji nemají (tu sviňskou nákazu), nosí si ji v srdci!“ Doktor svým (ú)činným postojem, který vzešel jako pára nad hrncem z etiky lékařské i lidské, došel k závěru, že přivykávat zoufalství je podstatně horší než zoufalství samo, neboť lidé si připadají jako v čekárně, na koho to zoufalectví padne. Mor připravil lidi o schopnost lásky a nevypočitatelného přátelství, jako by je zazdil do vlastního OMEZENÉHO sobectví, odstranil úvahy o hodnotách a jejich hierarchii hier. S Cizincem má Mor společný výchozí bod – úsilí zcela objektivně pozorovat fakta ne faty morgány bez Paty Thomase Fantomase a zapsat je co nejvěrněji a do co nejpodrobnějších údajů, neboť údaje jsou fakta. Ale ve skutečnosti je to vylíčení atmošky společenství, napadené a sevřené ukrutným násilím a ukrutnou mocí (nezapomínejme, že zde Camus chtěl vyjadřovat pocity lidí v okupované Francii), kde se autor snažil na příbězích a osudech jednotlivců dokázat, jak se různí lidé chovají, když jde do tuhého, v životě v permanentním ohrožení, neustálém strachu a v naprosté bezmoci. Ačkoliv každá postava symbolizuje určitý filozofický názor a postoj, není Camusova kronika nebo román ani v nejmenším schematická nebo vyumělkovaná. Camus tu vystavěl budovu jako stavební buňku kreativního mozku, ne otřesu mozku, kde se zavírá jedno okno po druhém, a popsal srozumitelnou hantýrkou, jak se lidé projevují v extrémně náročných situacích, podle svého naturelu a zaměření jejich přesvědčení, a jak se také pod tíhou této tragiky a tragédie proměňují. Camus dovedl velmi přesvědčivě znázornit i pocity, kdy se okna začínají pootevírat, kdy začínají proskakovat jiskřičky naděje, kdy se lidé přestávají cítit jako zajatci a vyhnanci (v jazyce užívaném ve Slovinsku označení otrok znamená malé dítě) a kdy se po společném utrpení začíná ozývat, hlásit o slovo kurážná touha po svobodě. Takže nakonec může doktor Rieux přijít k poznání, že „v lidech dýchá více kyslíku, více hodného obdivu než dusíku, než nějakého jednoduchého zavržení“.

I když osudy jednotlivců jsou významné i v Moru, převažuje tu samozřejmě všeobecné ohrožení z agrese. K subjektivní zpovědi „hrdiny své doby“, jak nazval protagonistu Camusova Pádu Jaroslav Putík, se autor navracel až v padesátých letech. (Pád vyšel roku 1956, aby se z něj stal mezi zasvěcenci Hit). Zpovídá se tu kající soudce neznámému člověku, ale je to hlas, volající na poušti, jak můžeme vyvozovat z jeho jména – Jean Baptiste (tedy Honza Křtitel) Clamans (latinsky volající osoba). Jestliže šikovně poberete základní Camusovu myšlenku do mozkových útrob, pak si uvědomíte, že jde v tomto „vyprávění“ o pád člověka jako následek jeho poznání. Clamans se líčí jako člověk, který chtěl konat dobrotu, aby se sám sobě mohl obdivovat. Byla to tedy také pýcha, která předchází pádu. Kupodivu nikdo mu nevyhloubil jamku, ale on si ji svou zpovědí různým lidem kopá neustále sám. Dotýká se temných zákoutí nepovedené své duše, aby se dobral jisté pravdy, aby se dobral taktéž i viny, neboť „nevinnost nemůžeme dosvědčit nikomu, kdežto vinu určitě můžeme směle dokázat všem bez rozdílu. Každý dokazuje zločiny všech ostatních, to je má víra i naděje… Boha není zapotřebí k tomu, aby stvořil vinu a trest. Na to stačí naši bližní za pomoci nás samotných…“ I tady vychází z Dostojevského jevu – když chce soudit druhé, musí nejprve obvinit sám sebe: „…nejdůležitější je moci si vše dovolit, i za cenu, že se jednou za čas budete zoufale vyznávat z vlastní (rozporuplné) nízkosti. Já si teď znovu vše dovoluji, tentokrát bez rizika smíchu. Sebe jsem přitom nezměnil, mám se stále ještě dost rád a stále ještě využívám pomoci druhých.“ (Připomeňme, že tento fenomenální pařížský advokát odešel do chudinského slumu Amsterdamu, aby se stal kajícím soudcem a mohl tedy „spravedlivě“ odsuzovat, objektivně sečítat míru provinění a z toho odvozovat odpovídající ortel.) Vyznání vlastních pochybení mu zároveň přináší slast pokání. Je třeba říci, že Pád je kniha, která je ze všech Camusových prací nejotevřenější mnoha různým výkladům. A je velmi dobře možné, že jiní takovémuto výkladu pointy budou rádi oponovat. Je koneckonců málo děl v literárních dějinách, které by byly tak sugestivně napsané a tak nejednoznačně vyznívající.

V témže roce, kdy vyšel Pád, vyšly i jeho Průpovídky: Exil a království. I tady je víc krutosti a násilností, než člověk dovede ustát. Je kruté, když je umělec zbaven schopnosti tvořit, byť je to důsledek dobrých úmyslů, jako se stalo v povídce JONÁŠ ANEB UMĚLEC PŘI PRÁCI. Jako by ho opravdu místo velryby spolkli příživníci příznivci, kteří ho nakonec vyženou do jakéhosi izolovaného kotce, kde dodělá, ale místo geniálního obrazu po něm zbude jen holé plátno s nápisem: Jsem sám, to mě nebaví. Nebo je to snad: Jsem s vámi, to mě baví? Nejkrutější z těchto povídek je ODPADLÍK ANEB ZATMĚNÍ ZMATENÉ MYSLI, kde se misionář stává bezprávným a šíleným otrokem, dítětem, neboť „jen zlo může zajít až do krajností a vládnout absolutně, jen jemu je třeba sloužit jako maniak, aby bylo nastoleno jeho viditelné zlomyslné království…“ Není jistě náhoda, že Albert Camus považoval za nejvýznamnějšího spisovatele 20. století Franze Kafku, protože jeho práce mu připadaly prorocké i zábavné ve stejnou chvíli. Je bezesporu, že měli dost věcí společných, především fakt, že přijali svět a život jako absurdní svéráz state of mind, start of mind. Camus si dokonce v deníku v roce 1945, kdy se mu narodila dvojčátka a ne na Silvestra, zapsal, zda má právo vychovávat děti k užitku, když nevěří v přítomnost boha. A když jsme se vrátili do tohoto osvobozeneckého roku před 70 lety, je třeba se zmínit také o tom, že Camus po válce jezdil na přednášková turné do Severní i Jižní Ameriky, a že na různých univerzitách klábosil s publikem především o krizi lidství. Ale vše to souviselo s jeho celoživotními základními otázkami stran smyslu lidské existence, viny, zločinu, trestu, smrti. Věnoval se jim i ve svých dramatech obšírněji (Caligula, Stav obležení, umění Nedorozumění, Spravedliví jedinci), ale také v dramatických adaptacích, z nichž nejznámější jsou kromě Dostojevského Běsů a Bratrů Karamazovových Faulknerovo Rekviem za jeptišku a Rytíř z Olmeda od Lope de Vegy. S jeho láskou k divadlu konečně souvisí i jeho poslední teoretické návrhy na vytvoření moderního divadla, které měl projednávat na počátku roku 1960 s tehdejším ministrem kultury, André Malrauxem, ale než k tomu mohlo dojít, Camus tragicky ztratil svůj život. Jeho nakladatel M. Gallimard, u něhož Camus pracoval několik let předtím jako lektor, ho vezl z Lourmarin do Paříže a asi 50 km před cílem prudce narazil do stromu. Camus byl na místě mrtev jako Péťa Jedlík a Gallimard zemřel za šest dní, zůstalo po něm exkluzivní knihkupectví na bulváru Saint Michel v Latinské čtvrti. Tak se i v tom projevila absurdita lidského údělu, života i nevhodně nastávající smrti.

FRANZ KAFKA

☼      3.7.1883   PRÁH PRAHY        ۞     3.6.1924   PRVOREPUBLIKOVÉ  PRÁHY PRAHY

Ve světové literatuře nalezneme zřídka pana snílka básnílka, který by byl tak úmyslně nechápán okolním čtenářstvem, natolik chybně vykládán a tou mírou houževnatosti, hodnou lepších skutků, stavěn do světla, jež je mu bytostně cizí, jako Franz Kafka. Jeho osud je vnitřně protichůdný v tom nejvlastnějším slova smyslu. Zatímco v době jeho krátkého života 41 literárních let rozlet si ho nikdo nebo téměř nikdo odpovědný nevšiml, pak po smrti se stal předmětem kritických táček a čachrů. Politického vymydleného kalkulu. Politikářského handlířství té i oné ražby. Čachrářství, jinak to ani nemůže být, které přehlíželo vše, co v básníku (slovo zde chápejte ve smyslu Šaldově, nikoli v pojetí ryze technickém) Franzi Kafkovi bylo nesmazatelně uloženo. Zlomyslně a zloúmyslně (což jsou pojmy blízké, ne však dojmy totožné) byl ve jménu okamžitého profitu a hokynářského programu Kafka vytrhnut jak stolička velrybí Moby Dick a je zase už vyňat jak výňatek z prostředí, ke kterému náležel, ba co víc, které po svém vytvářel a dotvářel. K okolí, jež by bez něj neexistovalo nebo neexistovalo v té podobě, v jaké se vytvořilo působením Kafkova díla, tedy Kafkovy zaručeně netrudné a nenudící osobnosti.

Kafka, toť osobnost bytostně pražská a šunka jen výběrová. A pokud je v Praze, a ono je, soustředěno evropanství jako základ jejího bytí, pak toto éurópanské pražství a pražské éurópanství (což opět není u křupanů z velkoměsta pouhopouhá slovní náhoda a hříčka) je základní a určující koeficient Kafkova principu bytí a tím principu Kafkovy tvorby. Sám typická postava těchto zaprášených ulic, tohoto ovzduší na sklonku devatenáctého a počátku dvacátého století. Nic jako by v něm nebylo výjimečného. Pranic neobvyklého a nápadného. Vše střed. Průměrný stav mysli. Pražská šeď sedavá. Šeď pražských ulic v libovolnou středu nebo libovolný pondělek v listopadu nebo v únoru. Průměr a nic než holý průměr. Pochází ze středostavovské židovské famílie, kde se píše a hovoří německy zdvořile. Ale uvažuje a cítí neklid pražsky. Dostává se mu průměrného, tedy středního vzdělání, aspoň oficiálně. A to determinuje jeho nikterak vynikající existenci občanskou. Je to byrokrat před Bruselským zadostiučiněním, pralinka a koncipista, jakých byste tehdy napočítali desítky a klidně až stovky. Muž pověstných klotových rukávů, na něhož možno zhouknout z moci šéfovské mlátičky tlučhuby, jestliže zanedbává to hrozně a hrozně důležité a krasopisné odstínění silných a vlasových tahů v úředním spise rukopise. Je spoután a deptán pravidelným rytmem spisů opatřených štemply požadujícími ten a jiný stupeň spěchů při jejich vyřizování. Dopodrobna. Dostává se do světa, který je jakoby uzavřen sám v sobě. Sám sobě odkázán a vytváří své zákony ze skutečnosti, která se musí pozorovateli, jenž je i spoluúčastníkem, zdát naprosto samoúčelnou byrokratickou hovadinou s krví, mrvící omladinou. A právě tato nerafinovaná prostřednost, naprostý nedostatek dramatického sporu a střetu dotváří a vytváří excelentního Kafku básníka. Neoddělitelného od běžností lidských potřeb a náruživostí. Čapkův „malý český šašek“ byl implantován skutečnosti. Byla to fikce. Sen. Toužebná představa o světě zabydleném strejci a tetkami vyloženě vesnickými slípkami, sleepers, Bomb The Bass, wake up sleepers… Clear, hodnými zloději a hodnými chudáky strážníky. Pořádnými vrahouny a dobrotivými katy. Prostředními bohatci a se vším pokrytectvím smířenou žebrotou. Svět, kde vládlo to, čeho se nikdy nedostávalo a dodnes nedostává, totiž pochopení ve světě bez úrodné úrovně.

Malost bytí, jak ji viděl a pochopil bystře, ucítil a ztvárnil Kafka, toť přesná studie reality beze studu. Sama podstata podstat. Pravda pravd, šlépěj otištěná na kopnuté nakopnuté zadnici. Kafkovo pojetí prostřednosti, neboť je odpozorováno, bolestně procítěno, viděno zevnitř a nikoli toliko zevně. Je to stvoření světa anomálií, v němž nicotné je bohužel jediným. A stává se tedy více bohužel hlavním menu. Narůstá do obřích rozměrů, kurva trpaslík. Pohlcuje toho, kdo před ním stojí, zaujat jím jako hlavním a po výtce a hříchu i jediným smyslem svého bytí. Nedali byste si třeba líbit jednobarevný průměrný klasicky okoukaný i okoralý věneček od pekařky?

Franz Kafka se narodil v Praze v roce císařském a spanile zrádci utlačeném i utloukaném, v roce 1883. Vstupoval tedy do vědomého života, kdy se kapitalisté žijící v tehdejším Království Českém hanebně draly vzhůru jedině pomocí ostrých loktů, lepší morálku ani lepší šibalství tam u nich nehledejte, nenašli byste ho ani za mák. Kdy se naše okresy proměňovaly v kovárnu ale i tkalcovnu víc než tří sester, sklárnu, obuvnickou továrnu a nářez ve prospěch vychcané rakousko–uherské monarchie a kdy se kapitalismu, ať už byl národnostně českého nebo německého původu, zdály rámce císařství příliš utěsněné, kdy boj o státní suverenitu či alespoň úvahu o nutnosti větší nezávislosti a spolehlivé samostatnosti politické byly důsledkem prudkého vzestupu hospodářské síly takzvaně historických koupěchtivých zemí. Z toho nechceme a nemůžeme odvodit Kafkův životní pocit, kamže to celé dál spěje? Náladu jenom ne trudnomyslnou. Stejně jako nebylo možné odvodit Smetanovy životní postoje z výřadu litomyšlských pivovarů. Toto konstatování je pouze obecným rámcem. Kafka intelektuálně astrologicky dozrává ve vyšší médium na pozadí okrasných secesních obrazů na zdi a soch v parcích. Na pompě Obecního domu hned naproti irskému svatostánku. Na tom, co chce býti honosné a zatím je pouze chlubil*sky* nebo debil*sky* velikášské. Kafka, toť nejcitlivější nastražené čidlo sluchu oné přísně policejní epochy. A dejme, či pokusme se dáti Kafkovi, co mu po právu silnějšího a slibnějšího, odedávna náleží.

Kafka patří ke stejné „krevní skupině“ autorů jako Jarda Hašek a Egon Erwin Kisch, F. C. Weiskopf a K. M. Čapek–Chod. Od něj se odvíjí jedno přadeno tak řečené pražské prozaické školy, jejíž druhý útek spočívá v neméně geniálních rukou Haškových. Soustřeďte se na výrazné myšlenky chlouby mladé Prahy. Snažte se veplout bez bázně z utonutí do Haškových raných próz. Do jeho fantastických črt, povídek, humoresek. A pak si vezměte třeba Kafkovu Trestnou kolonii (Die Strafkolonie), odhoďte stud spojený s předpojatostí, nevěřte okamžitě prvnímu dojmu jeho špekatost a dost. Uvědomte si, že tragické a komické jsou protipóly Severu a Jihu, mezi nimiž se daří oscilovat životu, ale že jsou nabíjeny z jednoho zdroje: své doby. A uvidíte, že právě zde je hluboká příbuznost. Stejný étos protiměšťácký, rozuměj proti tomu pitomému hlupáčkovi. Stejná potíž. Rovnaká zátěž kloubů doby, kterou jeden karikuje s nesmírným, přímo gargantuovským gestem, máme zde na mysli zábavného průmyslníka švitoření a kinga v mezích pokroku Haška, zatímco druhý, tedy syn bystrosti Franz Kafka, ji zakresluje až s nesmírnou, precizní přesností údajů od kresliče svalů, nervů, kostí a buněk pro anatomický atlas.

Ať však tak nebo onak, výsledek bude jeden jako Eden: měšťáctví tu dostává pěkně na frak. Nálet na blbý protiklad. A to měšťáctví an sich. Měšťáctví samo vo sobě. Měšťáctví, které sice nese jasnou pečeť dobovou, znamení doby, ale jež je tu zobrazeno tak, že platnost portrétu se nemění ani díváme-li se na jeho dnešní úšklebky na ksichtech výlupků, na nichž se zaměnily pouze převleky kostýmů, vyměnila se kulisa, proměnilo se theatrum mundi, na němž předvádí měšťáctví své prosté psí kousky.  A odtud, a proto nepochopení. Odtud, a proto jadrná snaha využít a zneužít oba citované autory. Leč zůstaňme u Kafky jako doma. Tady je z toho nejednomu měšťanskému šosáctví, ať si třeba nosí rohnovsky rovný sansculotský převlek, nepochopitelného jevu, jakým je Franz Kafka, řečeno lidově srozumitelně, ouplně totálně ouzko. I sáhne se ke dvěma metodám, z nichž každá se v té nebo oné míře zdá býti osvědčená prevence. První zní: nepochopitelné rychle vylíčit zdánlivě srozumitelně. Označit. Nalepit cejch. Zařadit, jako se zařazuje do sbírky známka Adolfa Borna, žena Ema v domácnosti, 1984. Jako schopnosti letu zbavený, mrtvý Tomáš Vorel v duchu věřícím motýlem se připichuje pod sklo. Tak už není nebezpečný, neznepokojující. Nedráždí. Nevnucuje otázky, na něž nebezpečno i jen se pokoušet najít odpověď.

A tady se tedy řeklo, usneslo, proneslo a prohlásilo, že Kafka, toť německý Žid působící senzaci v Praze. Člověk vyrvaný z kořene. Cizí. A proto odcizený. Nepochopený. A proto nechápající a tvořící absurditu.

Motýl hravosti připíchnut. Cejchy ocejchovány. Měl by tedy být pokoj všem. Ale aby byl kompletně platný, musí se z Kafky udělat ještě „něco, co by bylo k užitku“. Měšťáctví nevydrží, nedá mu to. Musí vytvářet ze všeho, co najde, vždy a všude produkt vhodný do prodeje myšlenek. Tovar. Něco, co by bylo přísně účelové. Kam s Kafkou? Nerudovská otázka, nebo nerudně tápající otázka? Ostatně otázka, která se mohla zrodit ve městě, jež spolu Neruda i Kafka sdíleli. A tak s Kafkou naloží, jak se to právě hodí komu šikovnému do krámu. Měšťák stojící politicky vpravo si z něho udělá kult. Měšťanský šostakovič, jemuž se zdá výhodný, či alespoň módní sociálně laskavý nátěr, Kafku popírá a potírá, aniž by si to byli štonc někdy v klidu připustit, vycházejí oba ze stejných pozic a směřují ke shodnému cíli na Vypichu, Letohrádek Hvězda. Aby bylo pravdě učiněno zadost, povězme, že Kafka jim tuto geometrickou pozici sám svým úhledným dílem ušil, tušil, zjednodušil. Vezměme jeho Zámek, čtěme pozorně s očima na štopkách Proces, abychom vzali v potaz dvě díla, která jsou nejtypičtější, jež zobrazují Kafku věrně v celistvosti filozofické, promítnuté do úplnosti a svrchovanosti stylové, a zjistíme, že předivo dějové je jemné jako pavoučí příze a přízeň pro chutnou potravu. Vlastně: děj, v onom popisném smyslu sledu událostí v jejich jevových a příčinných stránkách se vytrácí pomalu a jistě. Hledá se smysl. Značka: hledá a nachází se smysl smyslu, což znamená, že i styl je jemný, jakoby z vlákna potvory pavoučí co naučí disciplíně setkaný. Měňavý ve své ztichlé fluorescenci. A to právě dráždí a znepokojuje. S Kafkou bylo nutno nejen se od podlahy vypořádat, ale i zužitkovat jeho vlastnost. Vycházelo se z jeho původu. Německy hovořící Žid v Praze narozený a žijící uprostřed etnicky a tedy i kulturně cizího společenství. Není to pěkné a dokonce mámivě vábící, aby se s tím podnikaly pokoutní filozofické i literárněvědecké abraka dabra, open up your mind, které nakonec vyústí politicky? Jasánek. Jawohl. Jenže ti, kdo cizotu a odcizení, jež Kafkovi nemůžeme upřít, hledají v jeho etnické příslušnosti a jazykové stránce jeho díla, staví vždy nebo téměř vždy úmyslně svou  hospůdku na omylné blábol roli. Zapomínají, že Kafka, stejně jako Kisch, Weiskopf nebo další patřil k Praze, že nebylo a po staletí kór se již necítilo v Čechách židovské jho jako cizí jho, ale jako zvláštní skupenství uprostřed vlastního regionu.

Neměli jsme ve svých dějinách inkviziční táboráky smrti pro Židy. Zaplaťpánbůh poslední haléř, nevznikaly v naší stejně otřesné zemi do morku kostí ani SA, ani scheiße SS, ani pogromistické prospěchářské organizace zapletené mafie, krom nadnárodních korporací skineheads a podobných neštěstí v rodinách. Soužití českého a židovského etnika je prastaré. Sahá do hlubin 10. století, pokud z písemných pramenů víme a je pravděpodobně ještě o sto let staršího data. Nemáme dosud řádně prostudovány, moderně kriticky vydány hebrejské prameny k nejstarším českým dějinám, čímž jsme zajisté o mnohé ochuzeni, ale i při kusých znalostech můžeme směle přiznat, že jsme jednou z mála prostor v Evropě, kde ani náboženský antisemitismus středověké krize s xenofobním cítěním namísto vize nenabyl hrůzných podob jako třeba v Portugalsku, Španělsku, ale i jiných evropských terénů, množících se zbytečně, kým? No sebe sama nezpytujících kulis, kulišáků, tupounů a v neposlední chvíli i dost smutečních kreténů.

A jazyková stránka?

Čechy, ať chceme nebo nechceme, byly po většinu své historie dvojjazyčné. Česko–německé. Archeologové nás dnes dokonce poučili, že nejstarší slovanská sídliště byla společná s přežívajícími sídlišti germánskými. To není ke škodě slova. To není k hanbě morálky barbarské. To vše svědčí o nesmírné a kultivované národnostní snášenlivosti Čechů. Německy hovořící bohém Franz Kafka byl tedy stejným Pražanem jako kterýkoliv Pepek od Nováků, byl stejně obyvatelem této navztekané země kvůli samým prkotinám, naprosto nevýjimečným civilním občanem, pokud se vnějších poznávacích znamení týče, a těžko jeho vnitřní chvění vykládat z etnických a jazykových okolností. Z prostředí, ve kterém se zrodil a rostl do chytrosti, protože stejně bylo „výjimečné“ jako prostředí, v němž se narodil Jaroslav Hašek nebo Vladislav Vančura. Patřilo k Praze. Náleželo k Čechám. Kafka pochopitelně, jako žádný velký básník, není osobnost principielně jednoduchá. V prosťáčkové pohodě se nemůže zrodit nic tak velkého, natolik krásně rozporného a přece celistvého, což opět není protimluv, jako trojice románů Proces, Zámek, Amerika. Jako povídky a drobné prózy.

Na Franzi Kafkovi je ještě jeden pozoruhodný rys. Ještě jedna anomálie, která nezaráží, nebo zaráží pouze na první letmý pohled, pohled velmi nepohodlný a nepovedený. Je to stavba jeho děl. Jakoby se zdánlivě nic neodehrávalo ve křoví zápletek. Náznak děje umožňuje nerušený průtok myšlenky ke čtenáři. Nelze stavět složitý a vtíravý syžet, protože sama podstata filozofická si vynucuje volnost, která nemůže být zastřena ničím vnějškovým. A přece se na Kafkovi chápal a vykládal právě onen nepodstatný zevnějšek. Jestliže se v jeho próze vyskytne pan K., slouží to jako záminka k hledání čehosi mystického, pocházejícího z oblastí za hranicemi běžného (či jak se říká normálního). A sotva se bere v potaz prostá záležitost, totiž oproštění figury a to figury hlavní od jména. Její označení pouhou literou, navíc shodnou s počátečním písmenem autorova příjmení, je čistě technická doména u jména. Ovšem předmět nesmírně vytříbené techniky v boji a zjemnělého vkusu v režii částic. Ona prostá litera vede a napomáhá k tomu, aby se čtenář mohl soustředit na složitou strukturu myšlenkově nabitého a natřískaného díla a neodváděl se představou příliš konkrétní. Veškerá žánrovitost je Kafkovi bytostně cizí, a proto ji odhazuje s důsledností, jaké se sotva dopídíme u jiných čiperných autorů.

Ať Kafka pracuje se soukolím obludného Procesu, ať nás zavádí do nepřehledné džungle patrně neprůhledného stavení Zámku, do stísňujícího zmatku Ameriky, vždy a všude je pod textem a v textu Praha. Její ztlumený a ztišený kolorit. Její hluboký, do sebe soustředěný životní rytmus. Pěkně mladé věci, pane Kafko. Její prolínající se a protínající se prostory duchovní i duhové pruhové, kde tření vyvolává ne jiskru, ale Einsteinsky potemnělý, polehlý přísvit příslibu vtipu a důvtipu. V tichosti Kafkova stylu, který tak svádí prostoduché epigony k napodobování, je odlesk slov. Je stín smyslu, promítnutý na podstatu filozofické struktury. V tom je Kafka nadměrně inspirující vltavsky nasávající hltounek zdejší atmosféry a čaroděj ostrostřelec ze Střeleckého ostrova. V tom je také pater certus, pravý a jistý otec pražské literární školy Jak na věc. Na pozadí Kafkově se mohly rozzářit Havlíčkovy Petrolejové lampy; na něm mohlo být rozžehnuto Černé světlo Václava Řezáče s hlubšími řezy než je ovocně dovolené; zde se začaly odvíjet příhody jednoho Gézy Včeličky.

Aby bylo jasno: nejde o přímé následovnictví. Tím méně o epigonství, ale o zmapování duchového a etnického prostoru, který vytváří dojemná a tak jemná Praha 20. století. Kafka, který prožije část svého jedenačtyřicetiletého, běda, až zoufale rychlého! života ve Zlaté uličce na Hradě, tedy na místě typickém pro Prahu, jakoby do sebe vsál cosi z moudrosti starých slavných bravurních alchymistů. Přetavuje v sobě žánristickou skutečnost, skřítkovitou barvitost v šerosvitná, filozoficky zobecňující plátna. Proto, třeba i bez znalosti Kafkových děl, se stávají spříseženci a příslušníky jeho literárního voje ti, kdo dovedou vidět a cítit, kdo dokáží odhodit okamžité, chvilkové, matoucí a ponořit se ke smyslu věcí a dějů nikoli, aby popsali jejich jevovou stránku, ale pochopili a vyprávěli o řetězení příčin a důsledků.

Franz Kafka zajisté patří mezi autory, kteří ovlivnili běh moderní prózy. Její vývoj k tvaru, jež odpovídá dnešní optice, optice opic a lidoopů konce dvacátého věku, ale i optice velmi vyvinutých lidí, samců a samiček, nejen goril. V tom je možno ho postavit do stejné řady s Marcelem Proustem, Jamesem Joycem z Dublinu, Fjodorem Dostojevským, Antonem Čechovem, Thomasem Mannem či Ernestem Hemingwayem. Avšak Kafka má v sobě ještě cosi nazbyt a navíc. Je natolik dítětem své doby, že v náznaku, symbolu jevovém, ale i hloubce myšlenkové zanechává nám snad jeden z nejpřesnějších popisů zlomu devatenáctého a dvacátého století, ať žije secese živená a oživená Kafkou! Zde opět není vnitřní protimluv. Kafka patří ke vzácným typům. Stává se původcem písemností tří staletí. V jednom se zrodil a učinil své první intelektuální kroky. Ve druhém završil dílo, o něž musel být sveden litý boj, který zdaleka není u konce a pro třetí připravuje úhel vidění svou filozofickou strukturou, neboť Kafkova filozofie, toť pojetí světa jedince osamělého, nelitujte s ním literárně cítit nový nadcházející den. Nikoli osamělého jedince v samotě, kde chybí fyzická přítomnost dalších osob, ale kde se nedostává vzájemné lidské vazby a kamarádů. Je to netoliko pocit, ale myšlení, vidění a chápání světa, a to ve vzácné symbióze, nevídané přesnosti a křišťálové průzračné prostotě, jež je ve své podstatě tak náročná asi jako atom čistého uhlíku, z něhož může vzniknout i uhel i diamant, člověka osamělého mezi lidmi nebo ještě jinak: osamělých mezi samotnými jedinci. Svět se tu objevuje v informatice a komunikaci mimoosobní a nad–indi–vindi, přičemž individuu je ponechána opuštěnost i na Střeleckém ostrůvku.

Doby, které si mermomocí vynucovaly kolektivismus, jež popíraly skutečné postavení jedince v moderním shluku vesmíru, pochopitelně musely Franze Kafku odmítat. Zakazovat. Vykazovat do různých exteriérů a zákoutí, určených těm, kteří směli být poučenější, než druzí. Tyto doby jsou za námi. A když odcházely na smetiště, setkali jsme se s jevem, který má hlubší, než pouze anekdotický účel. Pamatujeme, kterak se na Kafkův Zámek nebo Proces stávaly fronty před obchůdky s chudými knihami a ležáky. Maloměšťák se těšil na senzaci vyslanou kýmsi osvíceným z kosmu. A ta se nekonala, jak by si byl býval tolik přál. Maloměšťák zděšen spatřil nejasnost na filozofické hloubce, která ho děsila. Jíž nerozuměl tak jako dietnímu kolečku umaštěného salámu na opileckém rohlíku. Jež ho, koneckonců, nudila. Po čase Kafka zajímal pouze ty otrlé lidičky, kdo se o jeho dílo chtěli hloubavě zajímat. Není to autor, jenž se předkládá čtenáři lehce. Je neprodejným v onom vysokém smyslu duhově duchovním, to jest, naprosto nepodbízivý, svůj, je do určité míry autorem a zárukou profesionality na talíři. A toto slovo buď pochopeno ve větším exploreru než obvykle. Nemáme na mysli pouze profesionální literáty a literární badatele a kritiky, ale také profesionální zábavné čtenáře, neboť ještě existuje tato širší vrstva lidí s vyhraněným zájmem o nejvyšší kvality uchovaných písemnictví. Ubíhají dekády od smrti Franze Kafky (1924) a jeho dílo se nám stává bližší. Pochopitelnější menu. Kafkovo zvláštní pojetí času, jako nejednotné kategorie, která se mění, dospívá k cíli, proplétá a prolíná (například Proces), je nám speciálně blízké. A stále bližší a dražší se stává pověstná Kafkova skromnost. Nevyhlašoval programy. Nebyl tak osobitý, aby prohlásil, kdy, jak, kde a za jakých okolností bude pochopen. A zdá se nejpravděpodobnější, že se o to, zda bude pochopen, příliš nestaral nebo ještě přesněji, že ani nedoufal, že kdy pochopen bude. Svou niternou podstatou nezáludný pan Středoevropan, projevem pan Pražan až do morku schopných kostí, patří Franz Kafka k nejvzácnějším autorům minulého století. A jako má Škoda značku Felicie, tak Franz si našel snoubenku Felicii, která by alespoň tolerovala jeho pasvily, úlety, prozaické nosné nápady hozené na společném psacím stolku do čtivého oběživa.