NA CESTĚ DO POSTVITÁLIE

Nebe je bláhové,

patinované bylinkami vypěstovanými

a nasušenými mojí maminkou.

Konvice čaje nehřeje jen

při nachlazení-

průzračně ladí.

Láska nekvete jen,

když vybuchne jaro.

V Liberci,

tam v zákoutí, zakukleno,

kupodivu neprší jen se nelaje.

Výkřik do tmy totiž neexistuje

ani na cestě do Postvitálie.

Výkřik do tmy, pouze

za lekavého šera střepů,

prochází labyrintem zvuků

až do strojovny,

kde to skřípe pohonem srdce,

a marně hledá šifru ztroskotání.

Básník je homo farber kór,

když ještě doroste do Josefa.

To musí jít vážně všechny triky

barona Prášila stranou-

uvolnit místo

z povinnosti dělaným povinnostem.

Medaile za zásluhy

je něco jako normální myšlení,

které se projevuje jen v blázinci.

V bezprostřední, bezčasové a bezeslovné přítomnosti.

Kino Varšava opravdu není

jen kino.

Jen co bys kamenem dohodil

a třikrát přešel bludný kořen,

pokaždé vejdeš

do náruče otevřené jak

dvéře dokořán.

Dívčí židovské jméno Zelfa

znamená krůpěj.

Krůpěj kropenatá

jako na bidýlku usazená

pod víčkem.

Odjíždím-

za chvíli do Liberce dorazí

konvoj amerických vojáků.

/28.3.2015/