Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Adele vs. Gustav Klimt II.
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 11.4.2015 (09:09:26)

NEMOHU VÁM DOVOLIT, ABYSTE PROHRÁL!

 

Randol se obrátil přímo na rakouskou ministryni kultury Elisabeth Gehrerovou s návrhem, aby se případ řešil prostřednictvím arbitráže v Rakousku. Její reakce byla prostá: Pokud máte jiný názor než grémium, můžete jeho rozhodnutí napadnout soudně. Ale – s ohledem na odhadovanou cenu obrazů – požaduje Rakousko zálohu na soudní výlohy ve výši 1,2 milionu dolarů. Randolovi se podařilo částku slevit nejprve na 400 000 a nakonec na 150 000. Ale stále to byla příliš vysoká suma a Rakušané už nebyli ochotni dál ustoupit. Začala válka. Randol a Maria povedou spor ve Spojených státech.

 

Když se Randol vrátil z Vídně, zavolal mu Stephen Lash, ředitel newyorské aukční síně Christie´s, který předběžně kontaktoval i Marii a Nelly, a spojil Randola s Lauderem. V srpnu 1999 vyzvedl Lauderův řidič Randola na letišti JFK a odvezl ho do sídla bývalého diplomata na Long Islandu.

 

Lauder přivítal Randola v koupacím plášti. Právě o něčem diskutoval se spisovatelem Louisem Begleyem a ve vedlejší místnosti telefonoval Colin Powell. Randol si v mezičase povídal s Powellovou manželkou Almou v jídelně.

 

Konečně ho Lauder s Begleyem pozvali dál. Randol jim vysvětlil, jakou strategii chce uplatnit ve sporu o Klimtovy obrazy. K jeho zděšení oba jenom zdvořile přikyvovali. Randol doufal, že mu Lauder nabídne místo v Komisi pro znovuzískávání uměleckých děl; mohl by tak odejít z právnické firmy, v níž doposud pracoval, a věnovat se naplno jen Mariinu případu.

 

Lauder Randolovi vyprávěl o tom, jak při návštěvě Vídně jako chlapec poprvé uviděl Adelin zlatý portrét a od té doby na něj nezapomněl. Pak se na něj přísně podíval a řekl: „Randy, nemohu vám dovolit, abyste prohrál.“ Zároveň se ale zdálo, že si Randolovým vítězstvím není vůbec jistý. Jenom mu řekl, že právní zástupce Komise Charles Goldstein nechal své kolegy prostudovat Randolův postup, ale práci mu nenabídl.

 

Randol se cítil zklamaně. Měl malou dcerku, brzy se mu měl narodit syn a trpěl chronickou Crohnovou chorobou, se kterou neměl šanci sehnat kvalitní pojištění. Ale přesto se v dubnu roku 2000 rozhodl odejít ze zaměstnání. Přítel Mitch Stokes mu pronajal právnickou kancelář na třídě Wilshire a Bundy za 1 200 babek měsíčně a otec a tchán mu půjčili nějaké peníze. Pokračoval v případu na vlastní pěst.

 

Randolovi a Marii se dařilo získávat spojence na všech frontách. Ron Lauder předstoupil v únoru 2000 před Sněmovnu reprezentantů se zprávou, že od navrácení Rothschildovy sbírky vydalo Rakousko obdobné rozhodnutí pouze v několika případech uměleckých krádeží. Lauder mluvil z pozice zakládajícího předsedy Komise pro znovuzískávání uměleckých děl, která vznikla při Světovém židovském kongresu. Situaci zhodnotil slovy: „Tento vývoj vnímám ze strany Rakouska jako součást politiky krajní pravice.“ A také Kongresu sdělil, že ministryně Gehrerová sice „vybídla“ Marii Altmannovou, aby u vídeňských soudů zahájila soudní spor o návrat Klimtových obrazů, ale zároveň „jenom pro zahájení řízení požaduje složení kauce ve výši půl miliónů dolarů“. Významně se odmlčel a dodal: „Ano, slyšeli jste dobře.“

 

V srpnu 2000 podal Lauder společně s Marií žádost o zahájení řízení k federálnímu soudu v Los Angeles. Rakousko požadovalo odmítnutí žaloby s odůvodněním, že není dána pravomoc soudů USA, a to na základě zákona Foreign Sovereign Immunities Act z roku 1976, který chrání zahraniční vlády před většinou žalob podaných americkými soudy.

 

 

PROBLÉM JMÉNEM MARIA

 

Kdyby Randol věděl, co si o něm myslí vídeňský advokát Gottfried Toman, který ve sporu o Klimtovy obrazy zastupoval rakouskou stranu, možná by ho to překvapilo a zklamalo; rozhodně nepovažoval Randola za největší hrozbu.

 

Toman, ševcovský syn s výraznýma očima a černým knírem, pokládal Randola za člověka, který se vůbec neumí chovat, a jenom nevěřícně vrtěl hlavou, když se domákl, že o sobě mluví jako o Vídeňanovi. Pro Tomana to byl vlezlý ctižádostivý americký advokát, což si Randol mohl na seznamu Tomanových poklesků přidat jako další položku hned za antisemitismus.

 

Podle Tomanova názoru se Randol se svou upřímností a otevřeností nemohl v neprůhledné vídeňské společnosti plné intrik ničeho dobrat. Ale Maria, to byla jiná káva. Toman ji viděl v televizi – mluvila krásnou zpěvnou „vídeňštinou“, kterou naposledy slyšel jako malý chlapec; poitalštěnou květnatou němčinou bývalého císařství, řečí velmi zdvořilou, v níž bylo cítit instinktivní potřebu zdvořilosti a šarmu i v otevřeném konfliktu. Její rytmický delikátní dialekt měl v sobě hluboký půvab, který dnes už téměř vyschl, nebo co. Byl okouzlen, když poslouchal Mariino přemítání, jestli mezi Klimtem a její tetou přeskočila milostná jiskra, aby nakonec opatrně prohlásila, že mezi nimi určitě nic nebylo, a zároveň toto tvrzení popřela úsměvem a významným zamrkáním.

 

Maria Tomanovi učarovala a to mu dělalo starosti. Nevěřil, že on sám nebo Randol mají v ruce rozhodující důkazy, že jsou v právu. Ale Randol měl na své straně Marii, zatímco Toman zastupoval rakouský stát a vlekl tíhu odpovědnosti za strašlivou minulost, o níž mluvil jako o „historickém břemeni.“

 

 

KLIMTOVY ŽENY

 

V roce 1909 se Klimt ocitl na křižovatce.

 

Pablo Picasso zahájil kubismem revoluci v malířství; Vasilij Kandinskij namaloval první obrazy ve stylu abstraktního modernismu; Claude Monet dokázal svými lekníny posunout hranice uměleckého výrazu, aniž přitom opustil vlastní zahradu.

 

Klimt se za svá experimentální díla doma valného vděku fakt nedočkal. Je to tak těžké platit doma za proroka. Vrátil se k dekorativní práci a dokončoval zakázku zlatého stromu života pro bruselskou vilu, kterou navrhl Josef Hoffman pro belgického inženýra Adolpha Stocleta.

 

Netriumfoval nad svými protivníky jako Picasso. Někdy se dokonce bál, že je z něj odbytá veličina. „Mladí mi fakt nerozumějí. Vlastně ani nevím, jestli mou práci uznávají,“ stěžoval si Bertě Zuckerkandlové.

 

„Stává se to každému umělci,“ přemítal. „Mladí chtějí hodně peněz za málo muziky a navíc vždycky bořit a brát útokem všechno, co tady už léta je.“

 

Povzbuzoval v tvorbě svého mladšího následníka v zachycování krás Oskara Kokoschku (ten měl pro změnu svátek včera), který měl zanedlouho vystavit svůj divoký expresionistický obraz Nevěsta větru. Zachytil na něm sám sebe ve vášnivém objetí s ovdovělou Almou Mahlerovou. Když Klimtovi přinesl své kresby sedmnáctiletý Egon Schiele a ptal se, jestli má talent, podíval se Klimt na hranaté nahé postavy a přiznal, jak to bylo: „Máte ho mnoho, příliš mnoho.“ Zanedlouho začal Schiele chodit s Klimtem do Café Tivoli.

 

Nadšení pro zlaté obrazy Klimta pozvolna opouštělo. Vždycky měl obrovský strach ze syfilidy, a teď se u něj, u tohoto stárnoucího Pana, začaly objevovat symptomy. Ve svých dopisech zmiňuje kožní projevy, které jsou typické pro pokročilé stadium. „Vypadá to dobře, zdá se, že se bolák hojí,“ napsal Emilii Flögeové.

 

S Flögeovými jezdil dál na výlety k Atterskému jezeru. Tam se štětcem v ruce trávil dlouhé hodiny malováním malých vesniček rozesetých po svazích hor a březích jezera. Namaloval zámek Kamer stojící nedaleko vily Paulick i pestrobarevný koberec divokých květů na horské louce. Zkrátka Flögeovi se stali jeho rodinou. Namaloval Emiliin portrét, ale nepodařilo se mu zachytit její sebevědomí a záhadný úsměv a Emilie mu upřímně sdělila, že se jí výsledek moc nezamlouvá. Ve vztahu k ní Klimt konečně našel svazek, který se blížil citově vyváženému partnerství.

 

U Atterského jezera nacházel citové i fyzické útočiště. Namaloval tam portréty žen, které si svět zapamatuje navěky; žen, které udržely jeho kariéru při životě. To, že dobře znal citový život svých mecenášek a ochranitelek, propůjčovalo portrétům psychologickou hloubku. Proto já s povděkem zjišťuji, že v Museu Kampa je k vidění Klimt spolu s Muchou a ještě jedním nezapomenutelným esem dob secese až do září, snad do 29.9.

 

Ria Munková, neteř Sereny Ledererové, se v roce 1911 střelila do prsou z nešťastné lásky ke slibnému mladému spisovateli. Její matka Aranka požádala Klimta, aby namaloval Riin posmrtný portrét.

 

Kromě toho pracoval na druhém portrétu Adele a jezdil za ní a za Ferdinandem do Čech na zámek v Břežanech. „Nádherné,“ psal Emilii, když tam 27. září 1911 přijel. „Krásný život. V tuto chvíli jsem jediným hostem zámeckých pánů.“ Návštěvníků mělo dorazit víc, protože se konal hon na křepelky. „Chvílemi slunečno, chvílemi déšť,“ komentoval podnebí další den. „Déšť možná hon překazí. Daří se mi dobře.“ Je pravděpodobné, že Adele o jeho nemoci věděla. V únoru 1912 se Klimt po pobytu v lázních Semmering vrátil zpátky do Břežan a psal: „Podle paní Blochové vypadám velmi k světu, velmi dobře. Říká, že mi ten výlet prospěl. Myslela si, že jsem byl u Atterského jezera.“ Z další korespondence vyplývá, že v polovině listopadu opět „dorazil v pořádku“ do Břežan. „Počasí bylo celou cestu jako v zimně, tedy zimní radovánka v jiném období roku. Jedl jsem v jídelním voze lákadlo zvané kalorie. Ale únava je veliká.“

 

V roce 1912 vystavil nový Adelin portrét. Adele má vyzrálejší výraz, hledí z plátna zpříma a není v ní ani stopa svádivosti. Je už starší, má unavené oči a zuby se skvrnkami od nikotinu. Mnoho lidí považovalo obraz za důkaz, že milostné pletky techtle mechtle mezi malířem a modelkou je u konce. Tahle Adele není tou sladkou dívkou, která přednášela sentimentální básně. Flirt a světské zábavy se staly minulostí, své zlaté mládí nechala za sebou a dospěla do impozantní ženy, která vyžaduje respekt. Klimtův obdiv k Adele se v tomto díle prohloubil a proměnil v empatii. Tato Adele odrážela jeho vlastní myšlenky na smrtelnost.

 

Zářivé období Klimtova mládí se vytratilo fuč a ženy ho už příliš nelákaly na hříchy. Teď ho přitahovaly nespoutané syté barvy a siluety s jasnými konturami Henriho Matisse.

 

*

 

Jak ubíhaly roky, byl Klimt pro veřejnost čím dál záhadnější a méně dostupný na chápání. Výjimku tvořil úzký okruh jeho příznivců a mecenášů. Povšimly si toho i noviny a poznamenaly, že se u něj začal projevovat „téměř patologický odpor k vystupování na veřejnosti“. Klimt se k tomu vyjádřil poněkud s tajenkou: „Jsem mnohem méně zaujatý sám sebou jako tématem k malbě než druhými, zejména ženami. Jsem přesvědčen, že nejsem nijak zvlášť zajímavý člověk. Jsem prostě malíř, který maluje od nevidim do nevidim. Kdokoli by se chtěl o mně něco dozvědět – jako o umělci, což jediné je podstatné, měl by se pozorně dívat na mé obrazy a snažit se v nich vidět, jaký jsem a jaký chci být.“

 

Císařství se zmítalo v nejistotě a zdálo se, že začínají ožívat temná proroctví z Klimtových fresek. V srpnu 1914 opustil arcivévoda František Ferdinand své vídeňské sídlo v paláci Belvedere a vydal se na cestu do Sarajeva, kde vyběhl z přihlížejícího davu atentátník a zastřelil ho. Atentát urychlil vyhlášení první světové války. Pestrá kosmopolitní mozaika císařství klokotavé národnostní napětí neunesla, což by za důsledek – jak se kdysi obával Adelin otec – mohlo omezit, případně zastavit provoz na železnici přes Balkán.

 

Klimt se cítil často deprimovaný. „Málo radosti k práci,“ napsal toho roku Emilii Flögeové. „Vstávám bez radosti do dne.“ Později přiznal, že „první den jsem vůbec nechtěl psát – cítil jsem se na hovno. Unavený, nanicovatý, zničený.“

 

První dva roky války strávil Klimt prací na portrétu Elisabeth, dcery Sereny Ledererové. Ledererovi mu zůstali věrní. V roce 1915 koupil August od jednoho sběratele Klimtův Beethovenovský vlys. Ledererovi vlastnili nejlepší sbírku Klimtových děl ve Vídni.

 

Malá Elisabeth vyrostla v hrdou inteligentní kočku. Klimt na plátně zachytil pohled nevinných očí, dívčinu křehkost a zranitelnost a obklopil ji čínskými válečníky, kteří ji měli chránit před sketami každého nechvalného typu. Portrét se mu ale nedařilo dokončit. Vztekal se a klel. „Budu si svou holčičku malovat, jak já chci,“ hádal se s její matkou a odmítal jí obraz vydat. Nakonec musela Serena do ateliéru přijet vozem a naložit portrét téměř násilím. Když ho později zahlédl Klimt viset u Ledererových doma, vrtěl nespokojeně hlavou: „Pořád to není ona.“

 

Poslední dva roky války strávil prací na třetím portrétu Rii Munkové. Tentokrát nešťastně zamilovanou dívku vzkřísil k životu v krásných šatech a obklopil růžemi. Práce se mu nevyvedla, „mořil se s tou mrtvou dívkou“ a někdy měl pocit, „že to prostě nedokáže“. Ale Arance přinášely obrazy útěchu. Klimt cítil napětí. „Práce pokračuje pomalu – stejně jako válka, ale musí postupovat dál,“ napsal v roce 1916 Emilii. „Všechno je to tak smutné.“

 

V srpnu 1917 se cítil „umělecky naprosto shnilý“. O svém posledním obrazu – Nevěstě – prohlásil: „Leze mi už opravdu na nervy.“ Jedny noviny podotkly, že „na vysokém, vrásčitém čele stárnoucího mistra jsou patrné náznaky utrpení spolu s únavou“. Zdraví Klimta valem opouštělo. Léto trávil s rodinou Primavesových, když se mu na kůži náhle rozevřel vřed. Zamířil na léčbu do lázní Bad Gastein. V roce 1917 se pokoušel dokončit portrét Amalie, švagrové Berty Zuckerkandlové, oblečené do plesových šatů odhalujících křehká bílá ramena.

 

Alma Mahlerová si v té době poznamenala do deníku, že když kdysi po Klimtovi toužila, „neměla jsem nejmenší tušení, že je syfilitik.“

 

Alma buď špatně nesla, že ji Klimt nikdy neportrétoval, nebo z ní promlouval její typický antisemitismus, když se v prosinci 1917 v salonu plném bohatých dam zeptala: „Proč Klimt, ten ubohý, oslnivý, velký umělec maluje jenom zbohatlíky a ne někoho krásného, kdo pochází z dobrého rodu?“ A pobízela dámy, aby Klimta oslovily: „Musíme přece využít toho, že žijeme vedle takového génia.“ Těžit by se také dalo z úsloví od Alberta Einsteina. INTELIGENTNÍ LIDÉ MAJÍ TENDENCE ŘEŠIT PROBLÉMY, KDEŽTO GÉNIOVÉ MAJÍ V OBLIBĚ NEDĚLAT ŽÁDNÉ PROBLÉMY. Zpíčená realita na druhou vám radí, abyste sami nebyli tolik inteligentními a frajersky dětskými nemocemi nadále stiženi, ale snažili jste se raději o něco víc, stát se dobrovolně geniálními, pokud nejste tedy jen rozené genitálie bez ničeho dalšího k nabízení?

 

Přibližně v té době si Klimt poznamenal do skicáku jméno jedné ze „zbohatlic“: A. Bauer (Adele Bauerová). Byl to poslední díleček do skládačky Klimtova tajemného zacházení se ženou, pomocí kterého svým malířským umem zapsal půvaby do historie.

 

O pár týdnů později, v době posledních zimních válečných křečí a histerie, stihl Klimta záchvat mrtvice. Byl okamžitě hospitalizován v sanatoriu Löw, a když se jeho stav polepšil, převezli ho do vídeňského špitálu. Oddělení, na kterém ležel, zasáhla španělská úderná chřipka. Byl pro ni snadnou kořistí. Zemřel 6. března 1918 ve věku padesáti pěti let. Jeho poslední slova byla: „Pošlete pro Emilii.“ Měl samozřejmě na mysli Emilii Flögeovou, svou životní družku.

 

U jeho smrtelného lože seděl Egon Schiele a tiše nakreslil tři mistrovy posmrtné skici. Asociace rakouských umělců Klimtovu smrt komentovala prohlášením, že „umění ztratilo velmi mnoho, lidstvo ale mnohem víc.“

 

„Zemřel na syfilis,“ napsala si Alma Mahlerová do deníku.

 

Adele si Klimkův skon poznačila křížkem do diáře vázaného v černé kůži, do něhož si zaznamenávala historii posledních dnů císařství. V roli jakéhosi vojenského korespondenta sledovala postup rakouských jednotek Evropou, zapisovala si všechny bitvy – prohrané i vyhrané, každou potopenou loď, zkrátka konec svého světa. Klimt, dítě císařské epochy, podal svou demisi. Mezi nepočetnými osobními poznámkami figurovaly v Adelině diáři den Klimtových narozenin i den a hodina jeho pohřbu, to vše na stránce nadepsané citátem Williama Shakespeara: „Věren buď sobě samému, a z toho pojde pak, jak z noci den, že nebudeš nikomu nevěren.“ Učte se, učte se, učte se Shakespearovo zásady dnem i nocí.

 

Na hřbitově v Hietzingu, který leží nedaleko schönbrunnského zámku, se sešla celá pokroková Vídeň, aby Klimtovi vzdala velký hold. Josef Hoffman pro něj navrhl jednoduchý náhrobní kámen. Ve smutečním zástupu kráčel Arnold Schönberg, jehož hudba dokázala vyvolat pěstní souboje, i Berta Zuckerkandlová. Dostavili se samozřejmě i Ledererovi: Serena, August a Elisabeth. „Byla jsem naprosto ochromená, a až když během pohřbu začal sbor zpívat Beethovena, vytryskly mi slzy a spolu s nimi se uvolnila má veškerá bolest; největší a nejhorší, jakou jsem kdy prožila,“ napsala Elisabeth později. „Jeho smrt pro mne byla strašlivou ranou; nedokáži to ani vypsat. Ta událost pro mě znamenala konec mládí. Mým posláním se stalo pomáhat ostatním pochopit umění a jeho význam.“

 

Klimt se narodil na úsvitu rakousko–uherského císařství a zemřel v dobách jeho těžkého soumraku. Dá se říct, že tento rebel přelomu století svými obrazy císařství definoval.

 

Rakouský malíř a spisovatel Albert Paris Gütersloh o něm napsal: „Vynořil se v našem středu a přinesl s sebou půvab Orientu, tento muž, jehož vysoké čelo připomínalo Rodinovu bystu Muže se zlomeným frňákem; muž, pod jehož vousy se skrývaly tajemné rysy boha Pana a který svými vlasy připomínal stárnoucího svatého Petra.“

 

Doby oslňující Vídně se s posledními dny první světové války nachýlily ke konci. Císařství se šedesáti milióny poddaných bylo na podzim přemoženo. Z impéria zůstalo jenom Rakousko o šesti milionech obyvatel a Habsburkové se už nesměli honosit královskými a císařskými tituly. Evropou se přehnala španělská chřipka, která si vyžádala život Egona Schieleho, jeho těhotné manželky a miliónů dalších nešťastníků.

 

Klimt a jeho zlaté okamžiky zmizely v nenávratnu.

 

 

POZDRAVY OD TVÉHO BUDDHY

 

Klimtova múza žila dál. Stále pohledná Adele chodila oblékaná do volných šatů z vídeňské umělecké dílny Wiener Werkstätte, která sdružovala umělce a návrháře všeho druhu, a kouřila cigarety z dlouhé zlaté špičky. Stala se z ní vážná žena a svému okolí tvrdila, že je socialistka.

 

V roce 1920 se s Ferdinandem přestěhovali do domu číslo 18 na Elisabethstrasse, který se rozhodně nedal označit za proletářský výdobytek nebo model. Šlo o čtyřpodlažní budovu, v níž bydleli výhradně lidé z vyšší společnosti. Svého času tam měla kvartýr dokonce i Katharina Schrattová. Karl Kraus bydlel ve vedlejším domě, kde Ferdinand pronajímal kanceláře.

 

Adelina přítelkyně Alma Mahlerová žila jenom pár kroků odsud. Manžel Gustav jí zemřel v roce 1911 a Alma se pak provdala za významného architekta Waltera Gropiuse, zakladatele avantgardní školy umění a designu Bauhaus. Po několika letech se s ním rozvedla a žila s českým spisovatelem Franzem Werfelem kousek od kanceláří výstřední tlupy lidoopů, kteří si říkali národní socialisté.

 

Adele se prohlásila za ateistku, ale zároveň se zajímala o řadu duchovních směrů. Do jednoho ze svých dopisů napsala na závěr: „Pozdravy od tvého Buddhy.“

 

K Bloch–Bauerovým chodil často na oběd Richard Strauss, jehož Alma označovala za „spekulanta, vykořisťovatele opery a materialistu každým coulem“.

 

Adelina rodina nyní užívala příjmení Bloch–Bauer, jak to bylo u vídeňské aristokracie zvykem. V jejich případě šlo o způsob, jak uchovat naživu jméno Bauerových, když všichni Adelini bratři zahynuli.

 

Adele se pokládala za rovnocennou partnerku svých pozoruhodných a významných přátel. „Jestliže mi osud dal přátele, kteří mohou být považováni za mimořádné po stránce intelektuální i mravní, pak za toto přátelství vděčím jedné ze svých předních vlastností: silné sebekritice.“ A rovněž napsala: „Vždy jsem byla a stále jsem svým nejpřísnějším soudcem. V průběhu let jsem vyzrála, stala se lepší a získala jsem právo podrobovat kritice své přátele a klást na ně ty nejvyšší nároky.“

 

Možnost, jak dosáhnout nesmrtelnosti, viděla Adele stále v umění. S novým ředitelem Belvederu Franzem Martinem Haberditzlem spolupracovala na vytvoření sbírky Klimtových obrazů, která se měla stát odkazem její rodiny. „Chci vytvořit sbírku Klimtových děl, která by byla přístupná veřejnosti. Myslím, že to svému drahému příteli dlužím,“ napsala Haberditzlovi. Svému drahému příteli!

 

Haberditzl byl vizionář. Sužovala ho choroba, kterou tehdejší medicína diagnostikovala jako revmatoidní artritidu, ale dnešní názory se přiklánějí spíše k roztroušené skleróze. Byl upoután na invalidní vozík, ale přesto se postavil do čela ambiciózních plánů proměnit Belvedere ve výstavní síň nového rakouského umění. Haberditzl byl velkým příznivcem avantgardy. Patřil mezi první významné obdivovatele Egona Schieleho. Kupoval jeho kresby a koupil i portrét Schielovy manželky Edith. Vděčný Schiele mluvil o Haberditzlovi jako o „spřízněné duši“ a namaloval zamyšlený portrét tohoto vřelého dobrosrdečného muže. Haberditzl oslovoval sponzory a milovníky umění, kteří před lety pomáhali na svět Secesi, a žádal je, aby se podíleli na proměně muzea a pomohli pro ně získat plody uměleckého směru, u jehož zrodu stáli. Podařilo se mu shromáždit více než pět set děl od dvou set padesáti autorů. Za pomoci příznivců, jakými byli Adele a Ferdinand, dokázal protlačit tyto umělce i do poněkud zkostnatělých vídeňských galerií a výstavních síní, které je dříve zatvrzele odmítaly. Ferdinand koupil společně s Klimtovou dávnou obdivovatelkou Sonjou Knipsovou od vdovy po Kolmanu Moserovi obraz Medicína, který kdysi vyvolal takový poprask ve městě. Klimt už sice nebyl naživu (۞ chřipka to s ním zalomila 1918), ale jeho příznivci stále věřili, že umění má ten dar otevírat zabedněnou mysl a šlechtit svět napříč hranicemi.

 

Proměna Belvederu byla impozantní. Stejně jako řada úctyhodných vídeňských institucí měl i Belvedere komplikovanou minulost, a to i na poměry Habsburků, kteří ukládali vnitřnosti svých nebožtíků do kostnice v katakombách dómu sv. Štěpána a srdce do augustiánského kostela.

 

Belvedere postavil princ Evžen Savojský. Narodil se ve Francii, ale tam jeho vyhlídky na kariéru vzaly za své, když se jeho matka, údajně bývalá milenka francouzského krále Ludvíka XIV., zapletla do travičské aféry – L´Affaire des Poisons. Skupina šlechticů byla tehdy obviněna ze spojení s pařížskými čarodějnicemi, traviči a alchymisty a z ohrožování samotného krále. Princ Evžen raději v roce 1683 uprchl a zamířil na vídeňský dvůr, který obléhali Turci.

 

Celý zbytek života zasvětil budování neuvěřitelně zdobného barokního paláce, který se měl stát památníkem jeho válečnického života. Měl slabost pro urostlá těla – a tak tedy nechal na jedné z nástropních fresek vymalovat sám sebe jako Apollona, pána múz, jak brázdí oblohu s řeckým bohem touhy Erotem. Měděnkou pokryté zelené střechy paláce měly připomínat stany tureckých nájezdníků, po nichž kromě vína a sexu zůstala ve Vídni i velmi důležitá pochutina: káva. Ozdobné šípy a štíty na zámku symbolizovaly válečnou kořist; sfingy – napůl ženy, napůl lvice – střežily palácové tajemství. Princ Evžen zemřel v Belvederu ve spánku v roce 1736. Nikdy se neoženil a nikdy toho ani nelitoval.

 

Bezdětná Adele si přála, aby se jejím pomníkem stala přeměna tohoto válečného paláce obtěžkaného historií ve svatostánek moderního umění, ne žádného pozlátka.

 

*

 

Devatenáctého ledna 1923 si Adele doma v Elisabethstrasse vzala list kvalitního papíru, namočila pero do inkoustu a sepsala krátkou závěť. Žádala v ní Ferdinanda, aby poskytl finanční prostředky Kinderfreude, domovu pro chudé děti, kterému finančně přispívala tolik měsíců. Určité částky odkázala i Společnosti přátel dětí vídeňských dělníků a dalším dobročinným spolkům. Její šperky měly připadnout dcerám Gustava Bloch–Bauera – Luise a Marii, a dalším synovcům a neteřím. Obrovská knihovna měla přejít do Lidové knihovny města Vídně. Dále psala: „Žádám svého manžela, aby po své smrti přenechal mé dva portréty a čtyři krajinomalby od Gustava Klimta Rakouské galerii ve Vídni.“

 

Umění ale zdaleka nebylo jediným Adéliným zájmem. Na konci roku 1918 dostaly ženy hlasovací právo a o pár měsíců později se podílely na volbě sociálně demokratického zastupitelstva Vídně, které slibovalo pomoc chudým a bezbranným. Adele s ideály této „rudé Vídně“ velmi sympatizovala a věřila v boj za sociální rovnost. Rakousko mělo v té době šest a půl milionu obyvatel a Vídeň se stala domovem pro třetinu z nich. Socialisté byli rozhodnuti proměnit hlavní město v ostrov svobody. Bojovalo se za zavedení zdravotní péče, důstojné podmínky k bydlení, právo na práci a sekulární školství. Peníze na financování reforem se získávaly z vysokých daní, což samozřejmě naráželo na nelibost a protest. A církev kázala proti ateistům.

 

Vůdčí osobnosti tohoto hnutí se scházely každý týden v Adelině salonu. Rodina těmto sešlostem přezdívala „Adeliny rudé soboty“.

 

Adele na nich diskutovala například s Karlem Rennerem, kancléřem první rakouské republiky. Sociální demokrat Renner stál v mládí společně se Lvem Tráckým u zrodu moderního socialismu, který přišel na svět ve vídeňské kavárně Café Central. Renner mluvil o revoluční proměně Vídně a o konci všudypřítomné chudoby. Úspěšná pediatrička dr. Gertrud Biene a její blízký přítel Julius Tandler, profesor na lékařské fakultě, přicházeli s plány na zdravotní péči pro chudé. Tandler připravoval systém univerzální zdravotní péče a zasazoval se o zavedení standardizovaných státních škol. Pokud šlo o sociální problematiku, považovala Alma Tandlera za „úžasného upřímného bojovníka“, jehož „politické proslovy jsou ovšem naprosto komické výstupy“. Adele Tandlerovy únavné pedantické tirády nikterak nevadily. Nikdy se nebála zapojit do vídeňských názorových válek. Tentokrát se však účastnila vření nikoli jako členka uměnímilovné elity, ale jako obhájkyně lidových mas. Do deníku si zapsala: „V Torquatu Taussovi Gœthe píše: Talent zraje v tichu, charakter se zakaluje v bouřích nepokojného života.“

 

*

 

Adelin soukromý život je tak trochu neprobádanou záhadou. Trpěla neustálou únavou, často se necítila fit, sužovaly ji bolesti hlavy a nejrůznější nevyjasněné neduhy. Lékařské záznamy o jejích nemocech však nikde neexistují. K lékařům totiž odmítala chodit. Tvrdila, že když nemají na doktory chudé vídeňské ženy, nebude k nim zkrátka chodit ani ona.

 

Manželství ji zřejmě zklamalo. S koncem světové války přišel i konec sňatků z rozumu; ty ustoupily svazkům z lásky, od nichž se očekávalo naplnění sexuálních apetýtů. Freud mluvil o spojení „něžného“ a „smyslného“. Šlo přesně o to, co od svých vztahů vyžadovala Alma. Její poměr s Walterem Gropiusem začal ještě před Gustavovou smrtí, pak následoval vášnivý vztah s Kokoschkou, sňatek s Gropiusem, vzplanutí k Franzi Werfelovi a rozvod s Gropiusem. Alminu vášeň vždycky probouzeli fascinující muži. Klimt byl ovšem výjimkou.

 

V Adelině chování k Ferdinandovi se často vyskytovala jistá netrpělivost, ale nic víc, jenom nádech rezignovaného zklamání. Když jí Ferdinand daroval nádherný diamantový náramek, nijak ji to nenadchlo a jako socialistka si ho sotva kdy navlékla.

 

Rodině se Adele jevila jako náladová a do sebe zahleděná. Vůbec si nevšímala Theresiny osmileté dcerky Marie, když tiše nahlížela mezi sametovými závěsy do salonu plného všelijakých lidí. Teta Adele, neúsměvná přísná ženská s dlouhou zlatou cigaretovou špičkou, naháněla Marii hrůzu. Adele se k dětem nechovala nijak přívětivě. Zato ve společnosti svých slavných, nadaných a učených přátel perlila vždy ostošest.

 

 

DOBRÝ DUCH

 

Ferdinand nikdy neztratil obdiv, který pocítil, když poprvé spočinul pohledy na povýšené a sebejisté mladinké Adele, která, štíhlá jako proutek, vešla do salonu v dlouhých bílých šatech. Jako by si stále pokládal za čest, že smí žít s touto hrdou kráskou, která s pozdviženým obočím naslouchá neortodoxním názorům svých slavných hostů a dokáže obhájit své postoje.

 

Ženy z dobrých rodin kouřily na veřejnosti málokdy, ovšem Adele se s kouřením nijak nerozpakovala. Ferdinand tiše sledoval, jak z Adeliny špičky stoupá v jemné spirále proužek dýmu a ona společně s Almou Mahler naslouchá diskusím oslnivého mladého Rennera s Bertou Zuckerkandlovou o úspěších, kterých se v poslední době podařilo dosáhnout v oblasti sociální péče. Renner patřil k socialistickým intelektuálům a tvrdil, že Rakousku by ponejvíc prospělo být v koexistenci s Německem v rámci německo–rakouské republiky. Narodil se na statku, pocházel z osmnácti dětí a ve své politické kariéře se soustředil na ochranu chudých. Alma ho překřtila na „dobře krmeného buržoasního politického vůdce“.

 

Zdaleka ne celá famílie však schvalovala Adelino koketování se socialismem a ona to dobře věděla. Ale neoblomně tvrdila, že je nutné uchovat si vždy otevřenou mysl. „Nesmíme kritizovat věci a podmínky, o kterých nic nevíme nebo které jsou nám neznámé. Nesmíme být nezdvořilí hajzlové! Ve všem musíme být důkladní!“ kázala.

 

„Pokud jde o ostatní, musíš k nim přistupovat s hlubokým respektem (tím myslím i vnitřní respekt)“, napsala v dopise synovci Robertovi, Theresinu nejmladšímu a velmi konzervativnímu synovi.

 

Ferdinand nedokázal Adele nic odepřít, ani jí dostatečně oponovat. Jenom krčil rameny, když otevřeně tvrdila, že nevěří v nejvyšší bytost. Věděl, že nemá význam snažit se její otevřenou upřímnost jakkoli krotit. Ferdinand byl pokrokovým průmyslníkem, ale jinak byl konzervativní stejně dokonale jako sbírka jeho porcelánu. Kdyby nebylo Adele a jejích moderních názorů, působil by byt na Elisabethstrasse dojmem tichého muzea.

 

Ferdinand vlastnil svou sbírku obrazů, která vyprávěla příběh Rakouska docela jinak, než jak ho viděly neklidné oči Adelina obdivovaného Klimta. Ferdinand vlastnil nejen aristokratické zdvojené jméno, ale také plátna odpovídající aristokratickému vkusu: Waldmüllerovy obrazy venkovanek se šátky a stydlivou mladou hraběnku Esterházy s plavými dětskými lokýnkami.

 

Pokud šlo o Adélin zlatý portrét, vystihl Klimt naprosto dokonale Ferdinandovy pocity – jako by znal Ferdinandovo srdce lépe nežli on sám. Obestřel Adele tajemnou atmosférou zlaté byzantské mozaiky a ukázal ji jako hrdou vznosnou císařovnu s bradou vysoko zdviženou, s očima zářícíma nadějí a očekáváním. Tak ji Ferdinand viděl poprvé. Nic na světě se nevyrovnalo pokladu ukrytému v jejím tajemném pohledu. Dokonce ani fotografie ho nedokázala zachytit. Portrét v sobě měl pomíjivost a nestálost císařství a tolika dalších věcí v životě.

 

Dnes už Adeliny oči prozrazovaly jenom málo.

 

Ferdinand pozoroval přes místnost svou malovanou manželku. Seděla na židli potažené brokátem a trousila bonmoty, pro které on neměl dostatečnou kapacitu ducha. Na obličeji měla nasazenou obvyklou masku neproniknutelné, rozvážné, bystré a nevyzpytatelné sofistikovanosti. Stala se z ní přesně ta elegantní, nedostižná vídeňská štramanda, jaké kdysi vídal na ulicích, ale vůbec mu nepřišlo na mysl, že by si jednu z nich mohl vybrat za ženu.

 

Bezdětná Adele podle tradičních měřítek jako žena selhala. Bude vymazána z rodokmenu jako uschlá ratolest, která nepřinesla žádné ovoce. Nedokázala se prosadit v novinařině jako Berta Zuckerkandlová, neměla dost odvahy, aby čelila obecnému odporu k ženám, které si zvolily nějaké vážené povolání jako Gertrud Biene, netroufla si vydat se cestou kvetoucí lásky, jak to udělala Alma Mahler. Adele zůstala neúplnou ženou. Une Femme Seule. Ale stejně jako Sereně Ledererové a dalším Klimtovým příznivkyním se jí podařilo stát se ženskou své doby – volnomyšlenkářkou, múzou, svéráznou spoluzakladatelkou vídeňského rodu Bloch–Bauerových, který držel ochrannou ruku nad umělci, novátorskými mysliteli a kulturní tvorbou jako takovou. Společně s dalšími intelektuálně založenými dámami, které pomáhaly na svět vídeňskému modernismu, měla svůj podíl na tom, že se historie pohnula zas o kus dál kupředu. Ovšem hrdost, s jakou vystupovala, a vědomí vlastní důležitosti, které kolem sebe šířila, napovídají, že původně chtěla dokázat mnohem víc.

 

Snad můžeme říci, že podstatu její osobnosti nejlépe vystihl právě Klimt v jejím zlatém, mihotavém portrétu.

 

*

 

Adele sice udala nový směr, ale cestu nedokončila. Při svých sobotních salonech diskutovala vzrušeně s Tandlerem o spravedlivější společnosti, která se vytváří v Rusku. Rakouský kancléř Karl Renner znal několik ruských revolucionářů osobně a Adele mluvila dokonce o tom, že se s ním vypraví na obhlídku do Sovětského svazu, aby viděla nový experiment na vlastní oči. Rodina byla přesvědčena, že se do Rennera zamilovala.

 

Zaujatě o tom hovořila i onoho únorového večera v roce 1925, kdy k ní na krátkou návštěvu zavítala Alma s Werfelem. Odjížděli do Jeruzaléma. Adele byla jejich cestou nadšená. Vybrala z knihovny několik knih a půjčila jim je na cestu. O několik dní později ji postihly horečky, ulehla a upadla do kómatu. Další den ráno zemřela. Bylo jí teprve třiačtyřicet. Lékaři diskutovali o příčině selhání organismu. Byl to nádor? Nebo „mozková horečka“? Nakonec se shodli, že Adele zabila meningitida.

 

„Od té chvíle, kdy jsem se včera dozvěděla o smrti Adele Blochové, jsem jako ve snách,“ psala Alma z Káhiry v dopise skladateli Antonu von Webernovi.

 

„Během těch posledních dní, které jsem strávila ve Vídni, mi projevovala tolik lásky! Jako kdybych to věděla!

 

Půjčila nám knihy, nabídla mi spoustu věcí, které mi ji během cesty připomínají. Její spací pytel jsem ještě nepoužila – bála jsem se, abych ho nezničila. Chudinka malá! Upadla do bezvědomí a už se neprobudila. Šťastná a přitom strašlivá smrt!

 

Osobně bych ale tento svět raději opustila organizovanějším způsobem.

 

Její smrt mě včera dočista vykolejila.

 

Dnes už je svět zase o kapku malou veselejší.“

 

*

 

Ferdinanda manželčina náhlá smrt zdrtila. Zatímco venku padal sníh s deštěm, proměnil Adelinu ložnici ve svatyni; říkal jí Gedenkzimmer, pokoj vzpomínek. Adeliny obrazy od Klimta rozvěsil po stěnách a jeho fotografii s černobílým kotětem v náručí postavil na noční stolek. Požádal služebnictvo, aby v ložnici byly vždy čerstvé květiny. Chodil sem v tichosti truchlit s pohledem upřeným na Adelin portrét, na svou mladičkou nevěstu, kterou přežil, na Adele zmrazenou do jediného zlatého okamžiku v době, kdy Vídeň ještě předčila Paříž.

 

Vzpomínal na mladou básnířku s intelektem, která si získala jeho srdce dřív, než pochopila své vlastní. Dobrý duch Ferdinandova života se proměnil v tajemný přízrak.

 

 

KLIMTOVY ULOUPENÉ ŽENY

 

Zatímco se Toman snažil tak nějak odhadnout další Randolův krok, historické břemeno narostlo do nečekaných rozměrů. Gerbert Frodl a kurátor belvedérského muzea Tobias Natter zahájili v září roku 2000 dlouho očekávanou výstavu s názvem Klimtovy ženy krasotinky neprudérní nahotinky. Pro Rakousko to měla být triumfální ucelená přehlídka Klimtových děl, kterou předčila jenom výstava v roce 1943. Výstavu inzeroval po celé Vídni poster s Klimtovým smyslným portrétem Dámy s kloboukem a péřovým boa. Slavnostní nálada se ale poněkud zkomplikovala tím, že po zahájení začalo několik nezbedných potomků původních majitelů vznášet na vystavené exempláře nároky. Historik Leo Leasing vtipkoval v týdeníku Times Literary Suplement: „Ve svůdných pohledech portrétovaných dam už nemusíme hledat erotický podtext. Vyjadřují spíše cosi jako úzkostné očekávání – jako by doufaly, že si je odnese právoplatný majitel.“

 

V roce 1943 se Adele stala chloubou mistrně zvládnuté výstavy. V roce 2000 zazářila samozřejmě také, ale její vystavení si vysloužilo řadu nemilosrdných komentářů. Vídeňský kulturní reportér Joachim Riedl přirovnal Rakousko ke „gangsterské prostitutce mdlého rozumu a umu, která se po krvavé loupeži prochází ověnčená ukradenými šperky, a tvrdí, že je vyfasovala od obětí darem“. Předmětem sporu se stal i portrét nešťastné Rii Munkové, kterou se Klimt na plátně pokusil vzkřísit k životu – potomci Riiny zavražděné matky ho požadovali zpět.

 

Kniha vydaná u příležitosti výstavy se stala dokumentem osobních tragédií. Byla v ní uveřejněna i reprodukce dávno ztraceného portrétu Gertrud, matky Antona Felsovanyiho, v průsvitných bílých šatech – a to musel být jářku exkluzivní pohled. Obraz, který zakoupil Gustav Ucicky, se stále ještě nevrátil původním majitelům. Portrét křehké Amalie Zuckerkandlové s odhalenými rameny jako by připomínal, že Amalie zemřela rukou násilníků gorilových. A z tváře ušlechtilé madam Elizabeth Bachofen–Echtové vyzařovala naivní nepřipravenost na zradu, která zničí celý její přátelský svět.

 

Tyto ženy už nebyly jenom ledajakými ikonami. Staly se mučednicemi.

 

Termín výstavy nemohl být zvolen už hůře. Věci zašly tak daleko, že si někteří evropští politici odmítali potřást rukou s rakouským kancléřem Wolfgangem Schüsselem, jako já s nějakým „politickým paskvilem rádoby užitnou surovinou“. Schüssel vytvořil na začátku roku 2000 koalici s krajně pravicovou Svobodnou stranou Rakouska, jejímž předsedou bych nevalně proslulý Jörg Haider, toho času nebožtík kategorie „neodpočívej nijak v pokoji“. Haider totiž pocházel z nacistické rodiny a o důstojnících SS mluvil jako o mužích, „kterým náleží veškerá úcta a uznání“. Evropská unie dokonce uvalila na Rakousko za tyto postoje na krátkou dobu sankce.

 

Haider se ze své pozice ostře stavěl proti snahám Spojených států získat odškodnění pro bývalé Rakušany, kteří přežili holocaust a s odřenýma ušima podvratný život v lágrech. „V určitém bodě tomu už prostě musí být učiněna přítrž,“ prohlásil Haider na vídeňském mítinku pomatenců. „Už ani cent navíc,“ přizvukoval mu příslušník Svobodné strany a nový ministr financí Karl–Heinz Grasser.

 

Prvého října, tedy měsíc po zahájení výstavy, se v Korutanech, kde byl Haider zemským hejtmanem, konal výroční sjezd veteránů SS. Haider na něm vystoupil a OTEVŘENĚ bagatelizoval rozhodnutí norimberského soudního tribunálu, které definovalo SS jako zločineckou tlupu magorů. „Nemůžeme dovolit, aby minulost našich dědků a otců byla zredukována na minulost kriminálníků,“ prohlásil strojeně a nadutě. „Nejsou to zločinci!“ A kancléř Schlüssel pošramocené reputaci Rakouska nijak nepomohl, když v listopadovém rozhovoru v Jerusalem Post neochvějně tvrdil, že Rakousko se stalo „první obětí nacistického režimu“ a že nacisté „zabrali Rakousko násilím“.

 

Výstava Klimtovy ženy v tom nejlepším bodě G měla být původně zapůjčena do Kanady, ale do zámoří nakonec odcestovalo jenom několik obrazů. O zlatém portrétu Rakousko tvrdilo, že je pro takovou cestu příliš křehký, ale všem bylo jasné, že se rakouské úřady strachují, aby soudy sympatizující s nároky dědiců nezadržely sporná plátna v zahraničí.

 

V květnu 2001 přišlo velké varování v podobě rozhodnutí losangelské federální soudkyně Florence–Marie Cooperové, podle kterého mohl Mariin případ pokračovat u americké justice bez obav z neúspěchu.

 

Soudkyně Cooperová došla k závěru, že Maria vznesla „závažný a důležitý nárok, z něhož vyplývá, že díla byla zabavena v rozporu s mezinárodním právem dosti nevybíravou taktikou“. V tu chvíli se Rakousko stalo neadekvátním místem pro řešení tahanic, protože Marii předepsalo k úhradě „přemrštěně vysoké soudní poplatky“. Vlezlý a otravný losangeleský právník a jeho pětaosmdesátiletá klientka se rázem ocitli v mnohem lepší pozici a skvělá autorka beletrie Anne–Marie O´Connor o tom sepsala poutavé vyprávění v knize zvané „DÁMA VE ZLATÉM“.

 

 

PŘEDEM PROHRANÝ SLAVNÝ PŘÍPAD 

 

Na podzim roku 2001 vyšel ve víkendové příloze Los Angeles Times sloupek od váženého levicově orientovaného novináře Roberta Scheera. Popisoval příběh stárnoucí dámy, která se snaží získat obraz své tety uloupený za války nacisty.

 

O podobných případech obrazů ukradených za války, které dnes visí v některém prestižním evropském muzeu, se v Los Angeles psalo běžně. Tenhle případ bude mít zřejmě mizivou šanci na úspěch.

 

Podívala jsem se lépe. Je to opravdu ten obraz? Doposud jsem si pamatovala jeho reprodukci, kterou jsem jako dospívající dívka viděla na výstavě německého umění v muzeu v St. Louis.

 

Žalobkyní je podle článku pětaosmdesátiletá Maria Altmannová, která žije nedaleko ode mne v Cheviot Hills. Našla jsem si v telefonním seznamu její číslo a zavolala si na ně. Ozval se hlásek se starosvětským přízvukem. Ale jistě, má drahá, klidně přijeďte hned teď.

 

Dveře mi otevřela elegantní dáma v pleteném krémovém kalhotovém kostýmu. „Pojďte dál,“ přivítala mě srdečně. „Počkáte chvilku, než budu hotova se zákaznicí?“

 

Ona ještě pracuje? Ve svém věku? Ano. A její zákaznice se s potěšením vzhlížela ve třídílném zrcadle, jak jí sekne ten sportovní kabátek v námořnické modré. Maria jí asistovala a radila s okouzlující obřadností rozeného diplomata.

 

Oranžová pohovka a trochu ošlapaný koberec s dlouhým vlasem napovídaly, že místnost byla zařizována v sedmdesátých letech. Možná dokonce v padesátých. Na krbové římse stály velké pozlacené starožitné hodiny s cherubínem strážným a ve výklenku ve zdi byla umístěna sbírka miniaturních kapesních hodinek; jedny měly tvar maličké lebky s diamanty místo očí. Působily prostě odpudivě.

 

„Tak teď už jsem jenom vaše, má milá,“ hlaholila na mě Maria zvesela a posadila se vedle zarámované reprodukce dámy ve zlatém pozadí. „To je má teta Adele,“ kývla k němu zamyšleně.

 

„Velmi se od sebe s mou matkou lišily. Máti pořádala odpolední čaje pro dámy, o které by Adele neprojevila ani nejmenší zájem. Adele chtěla studovat na univerzitě. Toužila po nějakém intelektuálně exponovaném zaměstnání. Ale to v té době nešlo, když se narodila jako dívka.“

 

Mariin hlas stoupal a klesal v příjemném hudebním rytmu.

 

Usmála se: „V její přítomnosti se ze mě stávalo plaché dítě. Působila arogantně a zdálo se, že děti ji vůbec nezajímají. Zato vždycky úplně rozkvetla vedle učených a hlavně vzdělaných lidí. Zajímala se o jediné – o zdokonalování svých znalostí a vědomostí. Často kouřila. To bylo v té době u ženy něco neslýchaného. Vypadala elegantně a chladně. Ale Klimt v ní nepochybně viděl úplně jinou ženu.“

 

Maria vyprávěla o složitém osudu obrazu, o skladatelích, rakouských umělcích a dramaticích i o proslule zbídačelých nacistech. Znělo to jako z filmu Za zvuků hudby. Pak s opovržením zdvihla obočí: „Teď se konstatuje, že se Rakušané stali oběťmi nacismu. Ale věřte mi, tak to nebylo. Když Hitler vstupoval do Vídně, ženy házely vojákům květiny a kostelní zvony vyzváněly. Vítali je tam s otevřenou náručí. Jásali jak ve smyslech pominutí!“

 

Mariin případ se potýkal s celou řadou přitěžujících okolností. Patřil mezi ně i její věk.

 

„Oni to protahují, protahují a protahují, protože doufají, že tu už nebudu žít. Ale JÁ JIM TU RADOST NEUDĚLÁM,“ usmála se spiklenecky, jako by věděla něco, o čem Rakušané nemají tušení.

 

Ale jaký kouzelník by dokázal krom Nostradama rozlousknout problém se státní suverenitou, dávno mrtvými a pochovanými svědky a zničenými důkazy? „Zastupuje mne Randy,“ prohlásila Maria pyšně. „Znám toho kluka od plenek.“

 

Randy?

 

„Randyho mám ráda jako vlastního vnuka,“ prohlásila pevně Maria. „Jeho babička Trude, manželka skladatele Ericha Zeisla, byla má nejlepší kamarádka. A jeho matka Barbara vyrůstala společně s mými dětmi.“

 

*

 

Nazítří jsem se vydala za Randolem Schœnbergem do malé kanceláře v Bundy–Wilshire. Nenarazila jsem na žádnou sekretářku ani recepční a chvíli jsem čekala, než se konečně objevil mladík, který vypadal, jako by právě dokončil univerzitu. Tak tohle má tedy být Randy?

 

Stůl mu přetékal knihami, knihy se kupily ve stozích na zemi, vršily se na poličkách, dokonce i na záznamníku. Několik jich sundal ze židle, abych se měla kam posadit.

 

Místo aby stručně shrnul fakta o případu, spíš se rmoutil na nacistické právníky, nacistické historiky umění, nacistické ředitele muzeí. Přídavné jméno „nacistický“ používal velmi často. To je to v Rakousku opravdu samý nacista?

 

Než Randol vytáhl stoh fotek, bezděky jsem se oknem zadívala na panorama pohoří Santa Monica. Choval se, jako by mi chtěl ukázat obsazení filmu, který se bude natáčet podle ruského románu. Tohle je Maria na plese v Opeře. A tenhle muž, který stojí pyšně nad uloveným jelenem s mohutným parožím, je Ferdinand. Tehdy zrovna pobýval na svém českém zámečku. A tady je Gustav Ucicky, Klimtův nemanželský syn a „šílený propagátor nacistické zvůle“. Z té záplavy informací se mi protáčely panenky. Je tohle všechno opravdu nutné doložit pro soudní tahanice?

 

Po chvíli přijela zásilková služba FedEx a přivezla balíček. Randol podepsal převzetí. Copak ten člověk nemá žádné zaměstnance?

 

Ukázalo se, že v balíčku přišlo rakouské odvolání v tloušťce telefonního seznamu. „Celé je to o jurisdikci,“ informoval mě Randol, když jím listoval. „Je to smutné.“ Kdyby se případy jako tenhle daly vyhrát nebo prohrát na zdánlivě triviálních formalitách, nechtěl by to slyšet.

 

Randy seděl v kanceláři ve dvacátém patře, Los Angeles měl pod sebou jako na dlani a byl si dokonale vědom, že má absolutní pravdu k dispozici. Málokdo, koho jsem v životě potkala, měl v sobě takovou suverenitu.

 

 

DIPLOMACIE

 

O několik týdnů později jsem navštívila diplomatickou party, na kterou dorazil i nový rakouský konzul Peter Launsky–Tieffenthal. „Je tady, aby zachránil zlato!“ pošpital mi jiný evropský konzul. Nechápavě jsem pokrčila rameny. „Nacistické zlato!“ zasyčel polohlasně.

 

K velké nechuti Rakouska se z Klimtova případu stala známá kauza. Romantický příběh si našel cestu do losangeleských obýváků a probíral se na nejrůznějších soukromých i oficiálních akcích. Právním zástupcem Rakouska na americké půdě se stal Scott Cooper z velké právnické fimy Proskauer Rose. Ale najatý advokát nikdy nemohl soutěžit v popularitě s vnukem slavného komponisty, který musel před válkou uprchnout pryč z Evropy.

 

Z Washingtonu sem doletěl i rakouský velvyslanec Peter Moser, muž s vlídným úsměvem a srdečností podsaditého cvalíka, kterého by si člověk snadno představil ve Vídeňském lese s klobásou v jedné ruce a pivkem ve druhé. My jsme ovšem postávali a posedávali v nudném salónku Los Angeles Times a jedli hovězí pečeni.

 

„Židovští občané obohatili Vídeň o řadu uměleckých i architektonických děl a sehráli významnou roli v kulturním rozkvětu města,“ pronášel Moser s rakouským přízvukem, který ve Státech zpopularizoval jeho krajánek Arnold Schwarzenegger.

 

„Naše vláda necítila po válce potřebu vyzvat tyto lidi k návratu,“ kápnul pak božskou. „Společnost víceméně ignorovala hluboké jizvy a ponížení těchto židovských skupin sběratelů umění,“ pokračoval procítěně. „Těmto emocionálním ranám se nikdy nevěnovala patřičná pozornost. Chápu, že aby se zacelily, musí dojít ke štědrému odškodnění. V současné době se zaměřujeme na vyplácení finanční kompenzace přeživším obětem holocaustu.“

 

Moser ale jedním dechem prohlásil, že případ Bloch–Bauerových „není případem souvisejícím s holocaustem, přestože se ho tak žalující strana snaží prezentovat. Vlastníkem obrazů byla Adele Bloch–Bauerová, která zanechala poslední vůli. A v této poslední vůli je zmínka, že její manžel Ferdinand má po své smrti přenechat díla Rakouské galerii.“

 

Jak by asi vše dopadlo, kdyby Adele žila déle, přemítala jsem. Kdyby se dožila zpropadeného anšlusu a zpropadené války, téměř jistě by ji poslali do koncentračního tábora. A kdyby se jí náhodou podařilo prchnout, přála by si stále, aby její obrazy dál visely ve Vídni?

 

„Ferdinand byl jako Žid donucen prodat svůj dům v roce 1941,“ pokračoval Moser. „Válku přežil, ale o veškerou cennost byl připraven. Formálně se nedá mluvit o krádeži jako takové – byl donucen násilně prodat svůj dům za legrační částku peněz německé železnici. Nacisté se Židů chtěli zbavit a ti museli povinně prodat majetek ve prospěch státu hluboko pod cenou nebo se ho vzdát. Všechno ostatní bylo zkonfiskováno.

 

Obrazy byly z domu odneseny, ostatní předměty většinou rozprodány. Co by dělali s čínským porcelánem?“ položil jen s nechutí v hlase údajnou řečnickou otázku. Jeho projev vyvolával představu gestapáckých gangsterů v hrubých rukou třímajících křehké kusy porcelánu. Já jsem si je v tu chvíli představovala jako jeskynní Flintstones, kteří se snaží pochopit, k čemu má posloužit mikrovlnná trouba. „Zajímalo je jediné – peníze, peníze a pro změnu zas peníze.

 

Ferdinand Bloch–Bauer svou manželku bezpochyby miloval bezmezně a silně. Po její smrti umístil všechny Klimtovy obrazy do její ložnice. A ty pak všechny shodou okolností skončily v Belvederu, kam podle závěti patřily. Rodinný právník prohlásil po válce závěť za platnou.“

 

To musel být jedině Gustav Rinesch, který se v té době vrátil ze Stalagu 17.

 

„Rodinné příslušníky oběti je vždy velmi obtížné přesvědčit o laskavost, aby na věc pohlíželi ze striktně racionálního právního hlediska,“ stěžoval si Moser. „Člověk si pamatuje zvěrstva, surovosti, ponížení a jenom těžko se na ně dívá přísně upřeným právnickým pohledem. Je náročné nebo i nemožné oprostit se od těžkých osobních křivd a zvolit čistě právní přístup.“

 

Moser si povzdechl. „Z řad Židů se rekrutovaly největší mozky Vídně. Například Freud. V těch úžasných dobách, kdy se běžně uzavíraly sňatky mezi židovskou a křesťanskou buržoazií, patřil k častým bavičům Adelina salonu i Gustav Mahler.

 

My protestujeme proti tomu, aby byl náš postoj zkreslován a vykládán tak, že snad chceme přimhouřit oka nad arizací a okrádáním Židů v osmatřicátém roce. S případem to nemá nic společného a takový názor na nás vrhá špatné světlo, zvláště teď, v době intenzivních restitučních snah. Není to fér!“

 

Moser měl v obličeji bolestný pokroucený výraz. Neměla jsem to srdce, abych mu důrazně připomněla, že restituční snahy zintenzívněly až poté, co rakouští reportéři odhalili neuvěřitelně zamaskované umělecké krádeže.

 

 

RODINNÁ HISTORIE

 

Podle Marie byl pro případ klíčovým momentem rok 1938.

 

„No jistě, Peter Moser, ovčák čtverák nad chytrolíny a ďáblův advokát,“ povzdechla si nad talířem domácího maďarského guláše. „Přátelila jsem se s jeho manželkou. Chodívaly jsme spolu na oběd. A teď říká tohle.

 

Nechutné,“ zamračila se, jako by celý spor byl jenom groteskní vleklou rodinnou neshodou. „Dokonce ani nacisté to nepovažovali za poslední vůli!“ dodala nakvačeně nasupěně v ústní pěně. „Počkali snad, až Ferdinand nebude žít, jak to požadovala Adele? Ne!

 

Když Adele uváděla v závěti, že by si přála, aby její lásku ke Klimtovým obrazům mohli sdílet i milovaní Vídeňané, šlo o přání, nikoli snad pokyn. Bylo na strýci, aby po její smrti uvážil, co bude s osudem pláten. Jak moc asi miloval Rakousko, když ho o všechno mrzce okradlo? Ani v nejmenším neměl v úmyslu nechat obrazy ve prospěch právě těchto lidí–šizuňků!“

 

Maria vypadala rozhořčeně. Hoře z rozumu. Její vzpomínky na Vídeň byly často milé, příjemné a idylické – jako když si připomínáme dávný milostný flirt, který proběhl za šustění hedvábných šatů v době, kdy tanci kraloval valčík a střechy zámků se ztrácely v mračnech nad štíty hor.

 

Teď ale mluvila s hněvem zklamané a podvedené milenky.

 

„ Ty obrazy odnesli ze strýcova domu lidé, kteří mu povraždili jeho přátele. Přála by si Adele, aby věci, které opatrovala jako poklady, zůstaly v takových rukou?“

 

***

 

Jednou dopoledne se uvelebila v obývacím pokoji jemně zalitém sluncem, položila si na klín staré album v kožených deskách a začala otáčet křehké stránky. Černobílé fotografie vyprávěly staré příběhy. Na jedné zachytil fotograf Marii Bloch–Bauerovou v Opeře před dlouhými sametovými závěsy soukromé ložnice v době, kdy se z dívky stávala ženou. Na jiné stála s holými rameny v dlouhých hedvábných šatech v roce svého společenského debutu, o očích výrazný, provokativní pohled. Stejně jako její sestra i ona občas ráda vzbudila pozornost všech samečků s flirtovačnou panovačnou taktikou.

 

„Byla jsem tak zhýčkaná,“ vzdychla si Maria s úsměvem.

 

Pak jí oči spočinuly na další fotografii, kde ve slonovinově bílých šatech klečí obklopená růžemi před bílým mramorovým krbem s pozlacenými korintskými ozdobami.

 

Následovala fotografie s Fritzem, hezkým mladým mužem se svůdnýma očima, která byla pořízena, když se vrátili z honeymoon dovolené do nového vídeňského sídla. Strávili tam společně deset dní. Pak přišel poděs Hitler.

 

„A potom… potom mi manžela odvlekli.“

 

*

 

Ze stínů Mariiny paměti se pomalu vynořovaly další a další vzpomínky – jako by je léčebné ticho v domě samo přivolávalo.

 

Jednoho dne přinesla z kuchyně talíř maličkých párků a mističku hořčice. Byly tak dobré a tak speciální! V Los Angeles takové věci téměř nikdo nevezme do úst.

 

„Kde jsme to skončily? Aha, vyprávěla jsem vám o Luise, své drahé sestře. Luise byla totiž nejkrásnější z celé rodiny. Já jsem byla jenom hezká, ale ona, ona byla opravdu krásná. Každý ji měl rád. A stala se z ní baronka.“

 

Maria otočila stránku v albu a zastavila se u fotografie ženy, která vypadala jako filmová star vystřižená ze žurnálu ve čtyřicátých letech. Luise.

 

Vedle ní stála křehounká dívenka, mohlo jí být teprve snad jedenáct, dvanáct let. Měla dlouhé copy a do objektivu se dívala obezřetným pohledem velikých očí.

 

„Tohle je Nelly. Provdala se za rakouského knížete. Dnes je z ní významná odbornice na rakovinu.“ Měla bych si promluvit i s ní? ptala jsem se Marie. „Ne, ne, ještě to tak, Nelly prosím nevolejte!“ vyhrkla Maria polekaně a zaklapla album.

 

Vzdychla si citoslovci ach. „Víte, oni zažili hrozné věci. V roce 1943 už všichni stáli v řadě určené k deportaci. Celá rodina – Luise, Viktor, Nelly a Franz. Zachránila je Luisina přítelkyně. Uprosila velitele gestapa, který byl do Luise celý paf.

 

Má sestra s tím hrozným Němcem byla donucena obcovat, aby rodinu vyvedla z nejhoršího.“ Mariiny oči se zahleděly do prázdna. Zdvihla těžítko s Adeliným portrétem a sevřela ho jako talisman.

 

„Já jsem ve srovnání s nimi nezažila vůbec nic.“

 

*

 

Ani Maria, ani Randol neměli bezedné kapsy nadité penězi, aby mohli z fleku platit a donekonečna v případu postupovat ke konci v nedohlednu. Ale měli významné spojence. Komise pro navracení zcizených uměleckých děl, jejímž předsedou byl Lauder, přispěla v únoru 2002 částkou 21 750 dolarů na poplatek ve výši 35 000 za nezávislý právní rozbor Rudolfa Welsera, považovaného rakouského odborníka na dědické právo. Welser dospěl k přesvědčení, že právoplatným majitelem Klimtových obrazů se stal Ferdinand a že Adelina závěť je v podstatě irelevantní. „Tento finanční příspěvek jsme poskytli proto, že pan Schœnberg pochopil – na rozdíl od rakouské vlády – rakouské právo správně,“ prohlásil Charles Goldstein, právní zástupce Komise. Ale ani tak nemohl Randol pokračovat ve svém úsilí donekonečna. Měl rodinu, o kterou se musel v první řadě starat. Své manželce Pam slíbil, že pokud v dalším kole neuspěje, nechá případ být případem a vrátí se zas k firemnímu právu.

 

Ale vzdát se pro Randola bylo velmi komplikované, hlavně pro jeho srdeční návyk odvykačce vůči remíze nebo zbabělosti. Kdosi mu řekl, že v každé druhé generaci po holocaustu se najde někdo, kdo dál nese rodinný odkaz. A Randol viděl sám sebe jako člověka, který v tomto směru reprezentuje celou svoji schopnou generaci.

 

V roce 2000 se ve Washingtonu zúčastnil jednání o zřízení Všeobecného fondu pro odškodnění rakouských obětí holocaustu, který měl disponovat mnoha miliony dolarů, jak se sluší a patří. Když tam promluvil o ztraceném světě svých prarodičů, který formoval Freuda a Mahlera na schopné vlastence, musel nutně přemáhat slzy na krajíčku.

 

Podobně jako Czernin byl i Randol do jisté míry rytířem na křižácké výpravě a bojoval za bezbranné lidi, jimž byl surově odňat jejich milovaný svět.

 

Jeho manželka vyrostla v Ohiu. Její bábrlinka Rose, původně z Ukrajiny, jí vyprávěla o svém mládí v Evropě. Bydleli ve štetlu nedaleko Kyjeva, kam Sholem Aleichem zasadil své příhody, které se staly předehrou muzikálu Šumař na střeše. Jako malá zažila pogromy; v jednom přišel o krk její pohledný bratr Herschel, když se pokoušel zachránit jakousi dívku před hromadným znásilněním. Rodiče pak už na nic nečekali, schovali úspory a šperky do Rosiných hustých rusých vlasů a vydali se hledat loď, která by je zavezla až do Ameriky. Rosinu invalidní sestru Goldie Spojené státy nevpustily do terénu. Vypoklonkovaly ji z Ellis Islandu zpátky do Evropy, kde utrpěla smrt v holocaustu. Pro Pam se případ Klimtových obrazů stal symbolem nepotrestaných krádeží a neprávem nabytého bohatství. Jen pokračuj, povzbuzovala Randola. Jsem skromná. Nevyrostla jsem v žádném okázalém přepychu. Nevzdávej to jenom kvůli nám.

 

A Randolovi se skutečně začalo dařit. V prosinci 2002 rozhodl apelační odvolací soud Devátého obvodu, že došlo k porušení mezinárodního práva, a proto může Maria na základě výjimky dle Foreign Sovereign Immunities Act podat ve Spojených státech žalobu pro zcizení majetku. Randol založil soudní příslušnost na skutečnosti, že v losangeleském knihkupectví nalezl průvodce Rakouskou galerií vytištěné v angličtině, a prokázal tak komerční aktivitu profitu galerie nejen k Prophetu Nostradamovi a Klimtovi. Proprietu hledejte kolem sebe do okolí 100 metrů. Los Angeles Times napsaly, že „je to první případ ve věci reparací obětem holocaustu, kdy federální apelační soud rozhodl, že zahraniční vláda může být považována za trestně odpovědnou před soudem USA“.

 

„Přeji si, aby ty obrazy visely v amerických a kanadských nežertovných muzeích,“ sdělila Maria Los Angeles Times. „Je to můj sen.“

 

Rozhodnutí apelačního soudu Rakušany namíchlo a rozhodilo i jejich suverénní pocity výherců. Randola sice mohli ignorovat, ale rozhodnutí amerických soudů nikoli.

 

A Randol pokračoval dál. Existovalo jediné místo, kam se ještě mohl obrátit: Nejvyšší soud Spojených států.

 

 

ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU…

 

Odvolání k Nejvyššímu soudu bylo riskantní záležitostí.

 

Administrativa George W. Bushe upozornila soudce Devátého obvodu na diplomatické důsledky, které by mohlo mít další projednávání Mariina případu ve Spojených státech. Nejvyššímu soudu předložila stručné shrnutí případu a postavila se na stranu Rakouska. Leila Sadatová z Washingtonské univerzity, odbornice na mezinárodní kriminální právo a na lidská práva poškozených, vyslovila převládající názor: „Žalující strana se pravděpodobně snaží plavat proti proudu a zvítězit.“

 

Randol a Maria si ale řekli, že tím nemají co ztratit.

 

*

 

Sázky teď byly mnohem vyšší.

 

Ron Lauder Marii doporučil, aby ji před Nejvyšším soudem zastupoval nějaký zkušený advokát, například Robert Bork, ostřílený konzervativní expert, který neuspěl v kandidatuře na soudce Nejvyššího soudu v roce 1987. Maria tvrdila (a Lauder to později raději odmítl komentovat z pochopitelných důvodů), že Lauder prohlásil: „Prostě není možné, aby vás před Nejvyšším soudem zastupoval Randy.“ I Bert Fields, legendární advokát s obrovskými zkušenostmi, Marii upozornil, že by měla mít v týmu, který předstoupí před Nejvyšší soud, i „někoho zkušeného“, a nabídl jí svoji exkluzivní pomoc.

 

Maria vše důkladně zvažovala. Randol případem žil a kromě něj se zabýval jen svou rodinou. Jeho manželka se blížila ke konci dalšího komplikovaného těhotenství. Když mu člověk zavolal domů, s největší pravděpodobností ho zastihl, jak se cachtá v koupeli nebo ukládá do postýlek malou Doru a Nathana. 

 

Při cestách na předběžná slyšení v Los Angeles, která se konala za účasti Scotta Coopera ze společnosti Proskauer Rose, který zastupoval Rakousko, si Randol zpíval společně se sopranistkou Jessicou Normanovou árii Smrt z lásky z Wagnerovy opery Tristan a Isolda, aby si zvýšil sebevědomí.

 

Z Randola a Marie se v Los Angeles stala známá dvojice. Společně se objevovali na malých akcích právnických asociací a společností zabývajících se odcizenými uměleckými díly, kde Randol vysvětloval komplikovaný propletenec jejich případu jasného jako facka jisté morálce i technické detaily zákonů týkajících se odcizených uměleckých děl.

 

Copak by někdo dokázal vystupovat věrohodněji než Randol? On a celý případ srostli pro Marii v jedno skvělé pouto.

 

Nakonec zůstala v tomto pragmatickém překotném světě věrná člověku, kterému ráda věřila. Rozhodla se, že před Nejvyšší soud půjdou společně – a ono se to už nějak vyvrbí.

 

*

 

Slyšení se konalo v únoru 2004 ve Washingtonu. V jeho předvečer navštívila Maria washingtonské muzeum holocaustu. Procházela uličkami a prohlížela si fotografie z koncentračních táborů, které osvobodili američtí troopers. Byly plné udušených mrtvol a vyzáblých mrzáčků zajatých pro jistou smrt. Sama mohla dopadnout podobně. Přežila tu hrůzu jenom proto, že se jí z Rakouska podařilo včas uniknout. Kdyby její otec v osmatřicátém nezemřel, byla by ve Vídni zůstala a to by znamenalo prudký konec všemu krásnému.

 

Když nazítří ráno vkráčel Randol do velké soudní síně, byla Maria kapku nervní. Působil na ni tak drobným a neuvěřitelně mladým dojmem! Soudci si ho změřili svými pohledy a pobaveně si vyměnili své pohledy. Budou ho vůbec brát seriózně?

 

***

 

První otázka, kterou Randolovi položil soudce David Souter, byla dlouhá, komplikovaná a nepochopitelná. Randol strnul. Neměl tušení, nač se ho Souter vlastně ptá.

 

„Mohl byste nám otázku zopakovat?“ požádal nakonec. Někteří z přítomných zalapali po dechu a Randol si připadal jako krasobruslař, který žuchl na olympiádě hned při prvním neslavném skoku v dopadu na led.

 

Ale soudci se usmáli. Randol se až později dozvěděl, že Souter tohle občas praktikuje a první otázku klade záměrně nesrozumitelnou.

 

Randol začal způsobně hovořit a brzy již pocítil pevnou půdu pod nohama. Cítil, že nabírá sílu, a po celou dobu proslovu měl pocit, že se vznáší jako kormorán nad útesy.

 

Zástupce Rakouska Scott Cooper uvedl, že výjimky ze zákona Foreign Sovereign Immunities Act přijaté v roce 1976 nelze prostě aplikovat se zpětnou platností na záležitosti, které se udály před padesáti lety. Cooper prohlásil, že podle jeho názoru je Rakousko před těmito typy soudních sporů chráněno mezinárodním právem. „Jeden suverénní stát očekává, že s ním druhý suverénní stát bude jednat poctivě a upřímně.“

 

Do Cooperovy debaty k věci vstoupil soudce Antonin Scalia: „Nejsem si jist, jestli podporujeme očekávání tohoto druhu.“

 

Pro Randola to bylo znamením, že se věci vyvíjejí v jeho prospěch.

 

Ale zkušený, asi šedesátiletý reportér David Pike, který se řadu let zabýval případy Nejvyššího soudu, mu další den v Los Angeles Daily Journal prorokoval prohru. Randol si s nelíčenou nechutí četl titulek: „Očekáváme zvrat v případu krádeže obrazů.“ Zatelefonoval Pikeovi a chtěl po něm vysvětlení. Proč vůbec něco takového napsal?

 

Pike si povzdechl: „Reportáže o případech projednávaných Nejvyšším soudem píšu už třicet let a to rozhodně není malá praxe. Nemáte hochu tu nejmenší šanci. Soudci mluvili proti vám.“

 

Další tři měsíce kontroloval Randol každé ráno webovky Nejvyššího soudu. Když mu jednoho dne zadrnčel telefon, chystal zrovna snídani pro děti.

 

Volal David Pike a tohle se zdálo být zlé.

 

„Fajn, tak mi už řekněte, že jsem to prohrál,“ vyjel popuzeně Randol. Měl na něj ještě stále spadeno.

 

Pike chvíli mlčel a pak řekl: „Vyhrál jste to, pane.“

 

O několik hodin později už byla Maria v obležení reportérů.

 

„Paní Altmannové je osmdesát osm roků, proto se snažíme, aby se soud konal co nejdříve,“ vykládal Randol jednomu britskému novináři. „Lidé si pomalu, ale jistě začínají uvědomovat, že obrazy jako tyto musejí být vráceny potomkům původních majitelům, chtěj nechtěj.“

 

„Strávil tím případem rovných 6 let!“ vyprávěla Maria jinému reportérovi a s mateřskou něhou se na Randola zubila samým dojetím.

 

„Byla byste ochotná k dohodě s rakouskou vládou?“ ptal se další reportér. „Víte…,“ začala Maria, ale Randol ji rázem utnul: „Určitě nemáte žádnou velkou chuť k dohodě. Neměla byste o tom vůbec hovořit!“

 

„Rakousko se musí rozhodnout samo, jak se postaví k výsledku,“ řekl Randol na kamery. „Rozhodně je pro ně velmi  VELMI   V – E – L – M – I   ZAHANBUJÍCÍ, že prohrálo případ u Nejvyššího soudu USA.“ Kolem Marie se točily dokumentaristické štáby a zpovídaly ji. „Jste slavná ikona dnešního světa,“ culil se na ni Randol.

 

Maria ale vypadala utahaně. Zamířila do kuchyně.

 

Randol se odebral bez průtahu za ní. „Buďte nadmíru opatrná,“ nabádal ji. „Každý z toho bude chtít něco vyinkasovat na svůj účet. Dávejte si pozor, ať neřeknete něco nesprávně.“ Bál se, že kdyby začali vyjednávat o vyrovnání, poskytlo by to Rakousku záminku k zastavení případu a konec by byl zase někde nejistý v nedohlednu.

 

Maria ztěžka usedla ke stolu. Zvonek u dveří i telefon neustále drnčely. Vzdychla si citoslovce ouvej a dotkla se růžových voňavých aster. „Už přeci jen nejsem žádná mladice. Jsem unavená. Často myslím na Nelly. Ona je přesvědčená, že neděláme správnou věc.“

 

Zadívala se na zarámovanou perokresbu, na níž hrál její otec na své milované violoncello.

 

„Neměla jsem žádnou naději. Ani špetku,“ zdvihla malíček a v obličeji se jí zračily protichůdné emoce.

 

„Rakušané proti nám budou dál bojovat zuby nehty pěstěné pěsťovky zaťaté.“

 

*

 

Toman ve Vídni s ohromením studoval rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval tím, kdo je nebo není vlastníkem obrazů. Zaměřil se výhradně na technické záležitosti a rozhodl, že Foreign Sovereign Immunities Act z roku 1976 je možné aplikovat se zpětnou platností. Soudce John Paul Stevens uvedl, že zákon obvykle chrání zahraniční vlády ze zrady nebo před soudními procesy ve Spojených státech, ale tento případ může pokračovat na základě „výjimky vyvlastnění“.

 

Rozhodnutí sice neřešilo podstatu Mariina případu, ale ve shrnutí výpovědí se objevilo stručné resumé.

 

„V roce 1946 přijalo Rakousko zákon, podle něhož jsou neúčinné a neplatné všechny transakce vycházející z pošramocené duševně choré a narušené nacistické ideologie. Tento zákon nicméně nevyústil v bezodkladné navrácení uloupených uměleckých děl uprchlým Rakušanům, neboť jiné ustanovení rakouského práva zakazovalo vývoz „takových uměleckých děl…, která je možné považovat za důležitou složku národního kulturního bohatství“, a každý, kdo chtěl umělecké dílo ze země vyvést, musel mít povolení od Federálního památkového úřadu. Galerie a Federální památkový úřad se z tohoto požadavku snažily profitovat a údajně praktikovali nekalý postup, při němž „byli Židé donuceni Galerii darovat nebo s ní směňovat umělecká díla výměnou za vývozní povolení pro díla jiná“.“

 

Na základě tohoto rozhodnutí bylo možné projednávat případ dál u soudů v USA. Celá záležitost se teď diskutovala na nepříjemně významném fóru. Rakousko si začínalo dělat velké starosti. Bylo téměř vyloučené, že by v takto významném případě spojeném s holocaustem dokázalo u amerického soudu obstát jako vítěz. Už jenom jeho odvolání proti rozsudku by Marii a její nároky vyneslo ohromnou popularitu po celém světě.

 

V dubnu 2005 dostala Maria a ostatní dědici od švýcarského restitučního fondu náplast na protrpěnou hrůzu ve výši 21,8 miliónů dolarů za to, že švýcarská banka nelegálně předala Ferdinandův cukrovar k arizaci.

 

Začínalo se blýskat na lepší časy.

 

 

ARBITRÁŽ

 

Jako ostřílený šachista Garpov přemýšlel Randol usilovně a dlouho, než navrhl další krok.

 

Vysvětlil Marii, že podle jeho názoru by měli přijmout nabídku Rakouska a předložit případ arbitráži, kde ho posoudí porota složená z rakouských odborníků. Maria si tak jistá nebyla. „Jestli se chcete dožít konce případu, musíme to udělat,“ tvrdil jí na to Randol.

 

Maria se na něj pochybovačně zahleděla. Důvěřovat Rakušanům? „Ty ses snad zbláznil!“ vrtěla hlavou. Czernin měl také pochyby a opakovaně se Randola dotazoval, jestli ví, co dělá.

 

*

 

Všech pět dědiců majetku Bloch–Bauerových s arbitráží souhlasilo. Čtyři z nich zastupoval Randol. Byli to: Maria, Georg Bentley, kterému se jako novorozeněti podařilo uprchnout z Jugoslávie Orient Expressem v Theině náručí, Trevor Mantle, synovec Robertovy druhé manželky, a Nellyin mladší bratr Franz.

 

Nelly měla svého vlastního právníka z Vancouveru: Williama Berardina. Prohlásila, že nechce rodině stát v cestě. Randol mnohokrát přemýšlel, jestli Nelly vůbec kdy věřila, že jim rakouští arbitři obrazy vydají.

 

V září 2005 předstoupil Randol před rozhodčí soud ve Vídni a přednesl případ v němčině a v angličtině. V souladu s podmínkami arbitráže si vybral jednoho rozhodčího – Andrease Nödla, charismatického obhájce, jehož temperament a dlouhé lokty by se spíš hodily k dirigentovi než k právníkovi. Nödl se setkal s Randolem v roce 2000 při jednání o arizovaném majetku. Společně s manželkou tehdy pozvali Randola na oběd a ten naučil jejich děti zpívat „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas“.

 

Rakousko si za svého arbitra zvolilo Waltera Rechbergera, děkana vídeňské právnické fakulty.

 

Nödl a Rechberger vybrali třetího rozhodčího, Petera Rummela. O Rummelovi se toho moc nevědělo. Narodil se v roce 1940, měl bezúhonnou pověst, platil za uznávaného profesora práv a zastával funkci děkana právnické fakulty v Linzi, který si Hitler před mnoha lety zvolil za své domovské město. Napsal významné dvoudílné pojednání o rakouském občanském právu, které znal a citoval každý, kdo v branži něco víc znamenal. Jeho syn Martin byl koncertním violoncellistou.

 

O jeho sympatiích a původu se ale nevědělo nic, jen to, že se narodil v Německu a rakouské občanství přijal v roce 1970.

 

Nödl oznámil Randolovi jméno třetího arbitra v den, kdy se novým papežem stal pro Vatikán Josef Ratzinger.

 

„Jenom doufám, že nebyl členem Hitlerjugend,“ komentoval Randol zprávu o tom, že posledním arbitrem se stal záhadami opředený Rummel.

 

*

 

Všichni tři rozhodci se sešli a začala dlouhá cesta zpět do historie. Teď už šlo víc než jenom o právo – hledali příslušnou dávku spravedlnosti. Přišly Vánoce, a oni ještě nedospěli k rozhodnutí.

 

Randol do svého nároku zahrnul i portrét Amalie Zuckerkandlové, který měl Ferdinand ve svém majetku. Ale protože si na něj činili nároky i Amaliini potomci, bylo rozhodnuto, že bude předložen samostatné arbitráži.

 

Arbitři nakonec dospěli k závěru, že podle patriarchálního majetkového práva z doby Adelina života byl majitelem Klimtových pláten pravděpodobně Ferdinand a že Adelinu poslední vůli lze považovat za „pouhou žádost“. Jako „přemrštěný“ odmítli Tomanův názor, že Ferdinand se mohl stavět do pozice majitele obrazů proto, aby Adele ochránil před spekulacemi o jejím vztahu ke Klimtovi.

 

Řadu týdnů zápolili s jednou z klíčových otázek – totiž, jestli si Rakousko vynutilo obrazy jako protihodnotu k vystavení vývozního povolení na jiný majetek. Rozhodnutí v této věci bylo zásadní pro posouzení relevance restitučního zákona z roku 1998.

 

Rakouská vláda celé roky tvrdila, že Mariin případ nemá nic společného s holocaustem, a že jde výslovně o věc související s Adelinou závětí. Teď už bylo jasné, že se velmi mýlila.

 

Arbitráž dospěla k závěru, že v době Třetí říše „instituce zainteresované v zabavování majetku často podnikaly vše pro to, aby probíhající transakci dodaly alespoň zdání právně platného postupu“. Tím ovšem mohly být zpochybněny i zákony občanského práva. Rozhodně bylo jasné, že se Erich Führer nedržel instrukcí v Adelině závěti, když předal obrazy Belvederu v době, kdy byl Ferdinand prokazatelně naživu a „jednoduše si vynutil“ Klimtův Zámek Kamer u Atterského jezera. Gustav Rinesch po válce zřejmě „používal obrazy jako zbraně“, aby od Rakouska vymohl pro své staré přátele co nejvíc z ostatního zabaveného majetku.

 

Patnáctého ledna 2006 arbitráž konečně vydala rozhodnutí. Ale místo úlevy cítili rozhodci na svých bedrech ještě těžší břemeno.

 

Nödl si připadal na pokraji sil. Několik hodin poté, co došel s kolegy ke konečnému závěru, přivedl celou rodinu do Belvederu, aby se podívala na zlatý Adelin portrét, jehož osud byl zpečetěn.

 

***

 

Randol očekával výsledek v mučivých úzkostech.

 

Na Nový rok 2006 připadlo Rakousku předsednictví Evropské unie, která na ně jenom o pár let dříve uvalila sankce kvůli Haiderově aféře. Randol se trápil pochybami, jestli udělal dobře, když se obrátil na rakouské rozhodce. Nedopustil se po všech těch letech fatální chyby?

 

V polovině ledna byl v neděli s rodinou na dětské narozeninové oslavě. On, jeho manželka, užvatlaný Joey, kterému byl rok a půl, neposedný pětiletý Nate a předčasně vyspělá Dora, která se narodila na začátku případu, tedy před sedmi a půl lety.

 

Upatlané děti pobíhaly sem a tam a rodiče jedli odfláknutou pizzu.

 

Z Vídně pořád ještě nedorazila žádná zpráva.

 

Randol si celý den lámal hlavu. Neměl spor přece jen nechat americké justici? Neměla Maria nakonec pravdu? Nejspíš byl blázen, když věřil rakouské arbitráži. Vždyť s ním Rakousko bojovalo o každou píď!

 

Odpoledne si zahrál s kamarádem partii šachu. Nedokázal se soustředit, pro svého soupeře se stal snadnou kořistí a dostal mat pěšcem. Večer při pokeru prohrával jednu hru za druhou a nakonec přišel o šedesát dolarů. Všechno jako by to byla chmurná znamení.

 

Domů přijel dost dlouho po půlnoci. BlackBerry ležel na stole a blikající světýlko jako vždy zahlásilo, že má nové zprávy. Joey měl horečku a Pam spala. Randol se začal probírat zprávami. Jedna přišla z Rakouska. S obavami ji otevřel.

 

Nevěřícně zíral na text. Vyhrál! Ač to bylo k nevíře, vyhrál.

 

Potřeboval to někomu říct. Jenomže Pam tvrdě spala, a na to, aby zavolal někomu jinému, bylo moc pozdě.

 

Ale přece si vzpomněl na jednoho člověka, kterému mohl bez výčitek rušení zavolat. Na Huberta Czernina. Vytočil jeho číslo.

 

Hubertus se právě chystal oslavit společně s manželkou a třemi dcerami své padesáté narozeniny. Potřeboval k tomu i značnou dávku analgetik na utlumení bolestí. S radostí se s Randolem podělil o nadšení z postupu k lepšímu score. Bylo to i jeho vítězství.

 

Druhý den vyzváněl telefon v Randolově kanceláři prakticky bez ustání. Randol si mimoděk pustil záznamník s nahranými vzkazy. „Ječel jsem ve vaně jako na lesy, když jsem to zaslechl v televizi. Nejspíš puknu samou pýchou! Je to tvůj životní úspěch! Na tohle už nikdy nikdo nezapomene!“ jásal nadšeně Randolův kamarád Art Gelber.

 

„Mám pro vás zájemce o ty obrazy,“ začínal další hovor. Randol se zasmál. „Neumíte si představit, kolik lidí mi v téhle věci telefonuje,“ odpověděl.

 

Když se vrátil domů, vznášela se celým bytem aromatická vůně. Děti na něj čekaly. „Můj taťka vyhrál velký případ,“ oznámila Dora své kamarádce, sebejisté holčině s dlouhými hnědými vlasy a zastřiženou ofinou, která na sobě měla pestrobarevnou zástěrku a bleděmodré tenisky.

 

Randol vešel s naditou aktovkou v podpaží do kuchyně. Děti se kolem něj seběhly, aby se s ním přivítaly. Malý Joey mu na uvítanou zpíval z plných plic, Nathan ho tahal za ruku a snažil se Joeyho překřičet: „Tati! Kluci říkali, že tě viděli v televizi!“

 

Randol se posadil, aniž si svlékl své oblíbené tmavomodré sako. Měl pocit, že je v šoku. Opravdu vyhrál? „Maria se do poslední chvíle strachovala, že prohrajeme,“ hlesl nakonec.

 

Teď, když po letech bojů s rakouskými úřady případ konečně dospěl ke konci, musel začít jednat o způsobu převzetí obrazů.

 

„Pro rakouskou stranu neplánujeme žádné dary ani zápůjčky,“ oznámil rezolutně reportérům. „Jestli je muzeum chce koupit, nikdo mu nebude bránit. Ale nevím, bude-li to možné. V Rakousku se o případu hodně diskutuje a vláda musí čelit mnoha obviněním, že nechala věci dojít tak daleko. Je kritizována, že udělala hrubou taktickou chybu – postupovala principiálně, a jak se ukázalo, princip, ze kterého vycházela, byl slabota.

 

Myslím, že nám dluží omluvu, ale nečekám, že by to udělali. Není nic úžasného na tom, když člověk bojuje na život a na smrt za špatnou věc. Je to stejné, jako když na život a na smrt táhli do boje Hitlerovi pochopové. Na tom není nic obdivuhodného.

 

Možností je celá řada. Možná dáme obrazy do muzea. Jsme teď v situaci člověka, který vyhrál kýžený obnos v loterii a ptá se sám sebe: Co si počnu s tolika penězi? Ocitli jsme se v cool pozici. Udělali jsme obrovský skok. Maria a já jsme zajedno v tom, že dostaneme-li peníze, nebudeme se zlobit.“

 

*

 

Maria na otázky ohledně budoucnosti obrazů odpověděla, že by měly být přístupné veřejnosti. „Nechci, aby je koupila nějaká soukromá osoba,“ prohlásila při rozhovoru pro Los Angeles Times. „Považuji za velmi důležité, aby je mohl vidět každý, kdo o to jeví zájem. Tak by si to přála i má teta.“

 

*

 

Na slavnostním obědě v restauraci Spago pronesl Mariin syn Peter přípitek. Mariin a Randolův boj nazval „bitvou Davida s Goliášem“.

 

„Ten příběh se stal pohádkou, v níž Maria našla svého prince, který zachránil Klimtovy obrazy,“ pokračoval Peter. „Ale, jak správně podotýká Randy, loď s nákladem ještě nedorazila.“

 

*

 

Loď sice ještě nedorazila, ale trh s uměním už viděl plachty na obzoru. Do Los Angeles přiletěl ředitel Christie´s Stephen Lash. „To, že možná budou na prodej obrazy ze sbírky Bloch–Bauerových, je největší událostí na trhu s uměleckými předměty od druhé světové války,“ napsal Randolovi v únoru. „Ta plátna jsou tak oslnivá a příběh jejich navrácení tak působivý, že – ať jejich prodej proběhne na veřejnosti nebo v soukromí – budou dál uchvacovat lidi na celém světě.“

 

Lash také předpověděl, že portrét Adele Bloch–Bauerové „se stane nejdražším plátnem na světě“.

 

 

SBOHEM, ADELE

 

Rakousko se muselo smířit s tím, že vypraví Klimtova plátna na cestu. Podél Belvederu se táhly dlouhé fronty – lidé chtěli dát Adele poslední sbohem. Ale když se objevily výhružky anonymů, že plátna raději zničí, než by je nechali odvézt, byly obrazy chvatně přesunuty do bezpečí bunkru.

 

Letěli jsme společně s Randolem v malém dýchavičném dopravním letadle. Randy se soustředěně prodíral dokumenty na klíně a oči téměř nezdvihl, ani když jsme přelétali nad vrcholky Alp, které pluly nad mračny jako ostrůvky sněhu a vypínaly se k Matterhornu. Měl hodně práce a krom toho i osobní starosti – nad horním rtem mu nedávno odebrali vzorek z kožního útvaru, ze kterého se vyklubal bazocelulární karcinom.

 

Mimoděk jsem se zmínila, že podle nového rakouského konzula Martina Weisse mnozí Rakušané podporovali nacismus, protože se báli o osud svých rodin.

 

„Nesmysl. Smrti se bát nemuseli. Možná by je nezvali na oslavy nebo by je nezvolili do místní samosprávy. Ale částečné vyloučení ze společnosti člověka nijak na životě neohrožuje. Ocitli by se v pozici dítěte, které zůstane doma a učí se matematiku, zatímco ostatní si hrají venku a mluví o něm jako o divném šprtovi.“

 

Vídeňské noviny v té době zaplavily články o případu spisovatele Davida Irvinga, který byl za popírání holocaustu v listopadu zatčen rakouskými úřady.

 

***

 

Letiště ve Vídni nás ohromilo. Jako by se proměnilo v obchodní dům s Klimtovými reprodukcemi. Výkladní skříně nabízely všechno možné od pohlednic s Dámou s kloboukem a péřovým boa, která se už vrátila právoplatnému majiteli, až po podložku pod myš se smyslnými Vodními hady, jejichž originál byl naposled k vidění v jídelně vdovy po Gustavu Ucickém. Z plechovky s čajem se na kolemjdoucí culila čarokrásná dámská orchidej: Adele Bloch–Bauerová.

 

„Nechutné! Podívej, je to úplně všude!“ hněval se Randol.

„A přitom byla polovina z těch obrazů ukradena!“

 

*

 

V Belvederu zůstala po Adele jenom prázdná neprůstřelná vitrína, ale jinak se zdála všudypřítomná.

 

Plakáty s jejím portrétem visely po celé Vídni. Shlížela na kolemjdoucí z autobusových zastávek i z novinových kiosků a černý nápis hlásal: „Ciao, Adele.“

 

Sbohem, Adele. Na ulice dopadaly vločky a tajemná Adele je sledovala s rozvážným klidem ve tváři.

 

Skupina intelektuálů, mezi nimi i ředitel Schönbergova centra, se s Adele rozloučit nechtěla. Vyzývali Rakousko, aby sehnalo potřebnou sumu a obrazy koupilo, ale dočkali se jenom ozvěny, že vláda si tak vysoké výdaje ze státního rozpočtu lajznout nemůže.

 

Když jsme s Randolem došli do Schönbergova centra, čekal tam dav vídeňských reportérů na stopě news i solokapřích oper bez mýdlových bublin, kteří se na něj bez váhání sesypali jako Alpská lavina: Jak naloží dědicové s plátny? Zapůjčí je Rakousku? Nebo mu je dokonce darují?

 

*

 

Randolovo velkolepé vítězství na jedné straně zneklidnilo muzea po celém světě, na straně druhé vzbudilo řadu nadějí. Když si Randol odbyl povinné rozhovory pro veřejnost, vydali jsme se mrazivým větrem po zledovatělém dláždění do bývalé středověké krčmy se stěnami obloženými lesklým tvrdým dřevem zdobeným rustikálními tyrolskými rytinami a malovanými květinovými motivy.

 

Od malého dřevěného stolku vstala postarší hezká dáma, Marina Mahler, vnučka Almy a Gustava. Přivítala nás zářivým úsměvem. Měla na sobě černý kašmírový svetřík a elegantní stříbrné šperky.

 

„Stal jste se pro nás obrovským vzorem,“ sdělila Randolovi.

 

Marina požadovala vrácení obrazu Edvarda Muncha Letní noc na pláži, který Alma dostala jako dárek k narození dcery Manon. Z Manon vyrostla půvabná dívka, která na prvním plese Marie Altmannové uchvátila celou společnost. Když Manon v roce 1935 zemřela na obrnu, nedokázala už se Alma na obraz ani podívat a zapůjčila ho Belvederu společně s dalšími třemi plátny, která namaloval její otec Emile Jakob Schindler.

 

Po anexi Alma z Rakouska uprchla a její otčím Carl Moll požádal Belvedere, aby mu obrazy vydal.

 

„Neuvěřitelné! Jak si mohl něco takového dovolit! Alma ho nenáviděla,“ zlobila se Marina s hněvivě pozdviženým obočím. „Moll zradil všechny své přátele. Vzpomínáte si na ten dopis, ve kterém psal Ferdinand Kokoschkovi, že se z Molla vyklubal nacista nad nacisty, tedy zoufalec a zrádce národa?“

 

Moll si přivlastnil Almin dům a Munchův obraz prodal zpátky Belvederu.

 

Když do Vídně přišli Rusové, Mollův zeť – nacista Richard Eberstaller – nejprve zastřelil svou manželku, pak Molla a nakonec sám sebe. Tak to aspoň před lety tvrdila vyšetřující komise, která rozhodla takto: Protože Moll zemřel několik minut před svým zetěm, stal se Eberstaller jeho zákonným dědicem. A protože Eberstaller odkázal své obrazy Belvederu, tvrdilo muzeum, že jeho nárok na Schindlery je legitimní.

 

O Munchově obrazu Rakousko prohlásilo, že ho Belvedere koupil v „dobré víře bona fide“, což byl obvyklý evropský šachovnicový postup, který si však u amerických soudů neškrtl. Časem došlo k určitému posunu i v Evropě, především díky morálním otázkám, které nastolily restituce.

 

Marina zpočátku neměla žádnou naději, ale Randolovo vítězství měnilo vše.

 

„Myslím, že teď máme mimořádnou příležitost!“ radovala se s jiskrou jiskérkou naděje v oku. „Prošlapal jste cestu pro řadu lidí. Teď věřím, že své obrazy dostanu zpět!“

 

 

PŘÍTEL ZE STARÉ VÍDNĚ

 

Další ráno pluly oblohou těžké černé mraky. Randol měl naklusat na oběd s Ronem Lauderem, který byl tou dobou také ve Vídni. O čem budou vyjednávat, mi nesdělil.

 

„Co kdybys zašla za Mariiným starým přítelem Hansem Mühlbacherem?“ navrhl mi mezi řečí. „Je to její poslední žijící vídeňský kamarád z dětství.“

 

Jistě, ten legendární Hans, který hrál u Bloch–Bauerů na housle v den ohlášení anexe Rakouska.

 

Šedá obloha nad Schellinggasse klesala tak nízko, že se téměř dotýkala kamenných andělů na střechách domů. Hans bydlel kousek od nádherného paláce Coburgu, jehož střechy zdobily vnadné bohyně v řeckých rouchách a vzbuzovaly v divákovi dojem, že po neplané bouřlivé noci zůstaly oblečeny do nočních košil.

 

Ze vchodu do Hansova domu bylo vidět i dům na Stubenbastei, kde bydlívali Bloch–Bauerovi. Vystoupala jsem po točitém schodišti a zvonek ohlásil můj příchod. Otevřely se těžké dřevěné dveře. Za nimi vyčuhoval Hans v tvídovém obleku šitém na míru. Z náprsní kapsy mu vykukoval kostkovaný kapesník.

 

Vzal mě za obě ruce. „Jak se daří mé Marii?“ zeptal se tónem, v němž se prolínala radost se smutkem. Zavedl mě do útulného bytu, který trochu připomínal muzeum. Množství paroží ve vstupní hale ve mně vzbuzovalo dojem, že jsem se ocitla v tyrolské lovecké chatě. Kolem sebe jsem viděla modré prádelníky zdobené východoevropskými květinovými motivy a perské koberce, které teple zářily červenou, modrou a zelenou. Do sytosti. Parketová podlaha s rybinovým vzorem kontrastovala s vysokou vyřezávanou skříní, která klidně mohla pocházet ze sultánova serailu. Nad ní visel obraz společnosti u plného jídelního stolu; připomínal práce vlámských mistrů. A pak tu byl i průměrný portrét Franze Josepha v císařské uniformě, z něhož vyzařovalo sebevědomí velkolepého impéria.

 

Kolem vysokých oken visely zlatavé hedvábné závěsy, empírové židle měly karmínově červené a zlaté čalounění, závěsky křišťálových lustrů připomínaly hrozny vína. Posadila jsem se do mechově zeleného maďarského křesla s vyřezávanými opěrkami a Hans usedl na biedermeierovskou stoličku.

 

Život ve Vídni byl tak krásný, vyprávěl. Bylo to jako z jiného světa. Přátelství se uzavírala s celoživotní platností. Nostalgicky se pousmál.

 

Jenomže pak přišel anšlus. Hansův otec o měsíc později náhle zemřel. Hansova matka, Židovka, musela vyklidit venkovský dům a sestru opustil snoubenec. Jeden z bratranců se stal poblázněným nacistou.

 

„Po Mariině útěku jsem narukoval. Musel jsem to udělat, abych zachránil život matce a sestře. Napsal jsem o tom knížku vzpomínek.“ Zdvihl se a sundal svazek z police.

 

Z ní jsem se toho ale příliš nedozvěděla. Léto 1940 strávil Hans s okupační armádou ve francouzském Ville–meux–sur–Eure, kde byla „spousta krásných děvčat. Okukovali jsme je a obdivovali, ale bez jejich odezvy.“ On i jeho velitel uměli francouzsky, ale „ani to nezabralo“. Hans nemohl jako míšenec prvního stupně získat vyšší vojenskou hodnost, ale „navzdory nízké hodnosti vedl zajímavý život v relativně klidné západní zóně a užíval si všech výhod vyšších důstojníků“.

 

V roce 1941 byl převelen do Rzeszowa, hezkého polského města, kde museli Židé žít v ohrazeném ghettu. „Řada vojáků litovala, že v platnost vešly Norimberské zákony, protože židovské ženy byly pohledné a mnohem lépe oblékané než ostatní. Ale návštěvy ghetta mne velmi rmoutily. Židé postávali s úšklebky ve dveřích a upřeně sledovali procházející důstojníky. Nikdy předtím jsem neviděl takový marasmus a hnus.“

 

V jeho rodném St. Wolfgangu byli mezitím postupně deportováni všichni matčini přátelé. Matka a sestřička Lisl unikly jenom o fous díky přímluvě onoho nacistického kolaboranta v příbuzenstvu.

 

V blízkém Ebensee dřeli esenci židovské otroky k smrti na stavbě tunelů a chodeb pro zbraně a vojenský arzenál.

 

Hans listoval knihou a zastavil se u své fotky. Stál na ní v německé vojenské uniformě – hezký, urostlý svalnatý sportovec. Usmál se.

 

Člověk by neměl být stavěn před tak náročná rozhodnutí.

 

V tu chvíli vešla do místnosti asi sedmdesátiletá žena se sherry a jablečným štrúdlem. Představila se jako Brigitte Wagner. Zřejmě Hansova společnice v tom dobrém i ve zlém. „Brigittin manžel mi zachránil život,“ usmál se na ni Hans.

 

Brigitte si mě měřila pohledem se značnou nedůvěrou.

 

„Můj muž, doktor Wagner náležel k nejslavnějším německým vojenským vědcům,“ začala vysvětlovat Brigitte. Mluvila hrdelní Sprachdeutch, která se ani trochu nepodobala Mariině a Hansově zpívané vídeňštině. „Můj manžel vynalezl řízené střely. Zaměstnal Hansla a tím ho vzal pod svou ochranu.“

 

Její manžel se podílel na návrhu pro řízené střely?

 

V roce 1943 Hanse vyhodili z německé armády díky židovskému původu a Wagner mu zabezpečil práci. Brigitte se za Wagnera provdala až po válce.

 

Hans listoval svou knihou a našel fotografii Herberta Wagnera z doby vrcholu Třetí říše. Z tváře ponořené do pološera se na mne odrážely hluboce posazené zorničky. Okamžitě se mi vybavily hollywoodské Bondovky Iana Flemminga a ta padoušská postavička Dr. No.

 

Hans nepracoval jen tak pro někoho. Wagner, důstojník SS, hrál v nacistické válečné mašinérii klíčovou roli a před norimberským tribunálem čelil kritickému obvinění ze spoluhříchu. Vzdal se Američanům, kteří pátrali po německých vědcích v Bavorsku. On a jeho dva asistenti byli prvními vědci, kteří byli po válce tajně přesunuti do Spojených států.

 

„Po válce mého manžela zavřeli do vězení. Musel pracovat pro Američany. Podílel se na vývoji řízených raket.“

 

Dneska už se ví, že Američané tajně spolupracovali s bývalými nacisty. I s takovými, kteří prováděli obludná zvěrstva na Židech v koncentrácích. Představitelé americké vlády prohlásili, že budou raději mít vědce pod dozorem sami, než aby riskovali, že jejich znalostí využijí v dobách studené války Rusové. Najali i Wernera von Brauna, rovněž příslušníka SS, který po válce pracoval pro NASA, a to přesto, že dohlížel na operace, při nichž tisíce Židů utrpěli smrtelný šok či smrtelný bankrot organismu. Agenti FBI, kteří měli dr. Wagnera na starost, ochotně společně s ním tvrdili, že se k SS přidružil toliko jen z profesních důvodů a na schůze pitomečků od hitlerovských doktrín nikdy nechodil.

 

„Výzkumy mého manžela potřebovali hlavně proto, aby mohli na konci války bombardovat Japonsko.“

 

Hodiny tikaly a v místnosti se najednou udělalo nepříjemné dusno. Sladké sherry připomínalo vesměs sirup, jablečný závin chutnal nedostatečně a tapeta s geometricky uspořádanými zlatými květy ve mně vzbuzovala cosi jiného, než vzbuzuje soucit: nedostatek šťávy. Musel mě prozradit výraz v obličeji, neboť Brigittina tvář zatvrdla. „Vy nemáte žádné právo nikoho soudit! To přísluší jenom těm, kteří ty válečné hrůzy ještě přežili!“ prohlásila kategoricky. „Byla to otázka života a smrti. Kdo si tím neprošel, ten nic neví. Nemůže si být jistý, co by podnikl v situacích, ve kterých se lidé ocitali! Jeho matka udělala zásadní chybu,“ dodala pak prudce s ukazováčkem namířeným na Hanse. „Stejně jako mnoho jiných Židů. Nevěřila, že by mohlo přijít něco tak sadistického. Měla včas utéct. Ale neutekla. Propásla příležitost. Lidé jako ona většinou zahynuli v koncentračních lágrech. Kdyby nebylo Hanse, nepřežila by. Hans znal celé rodiny, které spáchaly raději společnou sebevraždu.

 

Můj manžel nechal Hansla za války pracovat v továrně na letadla Henschel. Jinak by zemřel.“

 

Hans přikývl a dodal obyčejně: „Ano, stal se mým ochráncem. Doktor Wagner vyvíjel řízené rakety a já jsem u něj pracoval. Ta největší měla dopadnout na New York.“

 

Fabrika se nalézala v Dachau a pracovali v ní vězni z koncentráku. Hans musel na pozdrav kolegům heilovat. „Tak to prováděli všichni do jednoho,“ mávla Brigitte odmítavě paží. „Prostě se to považovalo za zdvořilý pozdrav. I školní děti tak musely zdravit. Prostě celé Německo. A abyste věděla, všechny děti musely vstoupit do Hitlerjugend. Všechny!

 

Hans začal mluvit, ale Brigitte ho umlčela ochranitelským pohledem a pokračovala dál sama. „Věci nejsou tak jednoduché, jak si u vás v Americe myslíte. Jsem přesvědčena, a Hansl se mnou souhlasí, že většina nacistů – aspoň v počátcích – byli normálka hodní lidé. Řada důstojníků SS vstoupila do partaje z idealismu. Věci nejsou jenom černobílé.

 

Ve Vídni žilo velmi mnoho Židů. Po první světové válce bylo rakouské obyvatelstvo naprosto brutálně zdemoralizované a zbídačelé. Panovala hrůzostrašná nezaměstnanost. Pocit frustrace nalevo i napravo nebral konce.

 

Z východní Evropy se do Rakouska, a především do Vídně, stahovali Židé. Averze vůči nim dosáhla neuvěřitelného rozměru. Vybudovali si velmi uzavřenou síť bank, průmyslových podniků a právních kanceláří. Pro nežida bylo nakonec velmi náročné jim jakkoliv konkurovat. Podle mne to nemělo nic společného s náboženskou vírou. Souviselo to s úspěšností v obchodě a v podnikání.“

 

To byl vídeňský eufemismus pro internace, koncentrační tábory a holocaust. Všichni říkali jenom „to“. A všichni mluvili o národním socialismu, nikdy o nacismu.

 

Brigitte prohlásila, že po druhé světové válce o tom nikdo nemluvil. Nikdy.

 

„Byli do toho namočeni úplně všichni. A chcete-li se vyhnout nechtěným otázkám, je nejlépe o dané věci vůbec nehovořit. Vyhýbat se detailům. Jakmile začnete mluvit o podrobnostech, budou se děti ptát: „Co jsi dělal ty? Co dělal dědeček?“ A odpovědi by mohly být značně tristní.

 

Pokud spáchá zločin celá společnost, je v jejím zájmu zaklapnout šanon a o všem pomlčet. Je to jako v rodině – její členové se mezi sebou často zuřivě hádají, ale když jde do tuhého, drží spolu violoncello a bassu.“

 

„Mladí vůbec netuší, co se to s námi dělo za války,“ pokračovala Brigitte důkladně. Měla pravdu. Mladí skutečně nic netuší, ale snaží se leccos zjistit. Klidnou hladinu života v Hansově rodném městě například rozbouřily hádky, jestli má být promenáda kolem jezera přejmenována, když doposud nesla jméno místního nacisty, který udal židovskou ženu.

 

Hans strávil velkou část války ve Vídni se svou dívkou, baletkou Marií Grafovou. Chodil na představení, na nichž tančila pro nacisty v Opeře očištěné od talentovaných Židů, k nimž patřil i on osobně.

 

Pak začaly na Operu dopadat bomby, Hitler spáchal svůj sebevražedný očistec, Britové zabásli Brigittina otce Viktora Raschku a doktor Wagner prchal z Vídně, aby nepadl do rukou Rudé armády.

 

SS nařídilo Hansovi a dalším vědcům, aby se přesunuli kvapně do Nordhausenu, kde stála neblaze pověstná továrna na rakety Mittelbau V–2, v níž přišlo o život víc než dvacet tisíc Židů. Měli tam uklidit po vzoru likvidačních čet veškerou dokumentaci. Ale Hans byl strachy bez sebe z Rudoarmějců. Schoval se ve sklepě, kterým se dalo zdrhnout do vídeňského podzemí.

 

Pod Vídní se prostírá celý labyrint chodeb, a lidé, kteří viděli, jak se při bombardování hroutí protiletecké kryty, se cítili bezpečněji v starověkých katakombách ve společnosti starých a pavučinami prosáklých lebek. Hans strávil v temnotě mnoho týdnů společně s dalšími nacistickými kolaboranty, kteří se pokoušeli uniknout zatykači, a s řadou žen, které sem prchly před jistým znásilněním osvobozeneckých vojsk. Maria Grafová mu nosila jídlo. Když se do sklepa přiřítili Rusové, uprchl dírami ve zdech, které navzájem propojovaly sklepní prostory pod domy a vedly i do ohromného podzemního bludiště z keltských a římských dob. Na světlo se vynořil až po několika měsících, přestěhoval se do Mariina kvartýru a oženil se s ní. Unikl zatčení i uvěznění.

 

Jeho matka a sestra válku naštěstí a zaplaťpánbůh přežily.

 

Z toho, co jsem věděla o Marii Grafové, se mi nezdálo pravděpodobné, že by patřila k vášnivým čtenářům, ale přesto byla knihovna plná děl Shakespeara, Gœtha a Tolstého tištěných na mramorovém papíře a vázaných v rudých a hnědých kožených deskách s názvy vevedenými zlatými secesními písmenky. Kde se tady ty knihy jenom braly? ptala jsem se. „Maria a Hans měli velkou kliku. Dostali tenhle byt během války. V roce 1941,“ odpověděla mi Brigitte. „Před nimi tady bydlel nějaký německý diplomat.“

 

„A kdo tady bydlel před tím diplomatem?“ vyptávala jsem se dál.

 

„Je to typický byt rodiny z vyšší společnosti prvních desetiletí dvacátého století,“ odvětila Brigitte tónem muzejní průvodkyně. Jaké rodiny? Pokrčila rameny a vyhnula se nápovědě. „Z Hansovy rodiny už nikdo nežije. Nemá žádné dědice. Kromě mě, samozřejmě. Jeho dědička jsem já.“

 

Hans mi ukázal monografii věnovanou práci dr. Wagnera, kterou vydalo Deutsches Museum společně se Smithsonovým institutem. Psalo se v ní, že Wagner bydlel na předměstí Los Angeles, v Thousand Oaks, a pracoval pro společnost Raytheon a Northrup na výzkumu řídicích a kontrolních systémů pro průzkumné kontejnery letounů Fairchild. Navrhl stabilizační systémy pro společnost Bay Area Rapid Transit, která provozuje podzemku pod zálivem spojujícím San Francisco a Berkeley.

 

Hans ukázal prstem na nákres řízené střely a vesele vyložil know how: „Já jsem pracoval na tomhle. Měla být použita při útoku na Ameriku. Jenomže Amerika válku vyhrála.“

 

Brigitte se na mě podívala s významně povytaženým obočím. Nic není černé ani bílé, ani ten jarní paragraf na fotogenické víle Amálce.

 

Cestou z bytu jsem se zastavila u obrázku s mladými hezkými jeptiškami, které vykukují zpoza vstupních vrat kláštera jako Maria ve filmu Za zvuků nebo během dohry hudby.

 

„Copak tam dělají?“ zajímala jsem se o pointu.

„Copak nevidíte ty vojáky venku?“ odpověděla trochu jízlivě Brigit.

 

Až teď jsem si povšimla kopí nad vraty. Co ti vojáci chtějí?

„Znásilnit je,“ odvětila Brigitte znalecky a se svým německým přízvukem jedním dechem dodala: „Je to děsivý svět zkoprnělých neodvázaných sklonů.“

 

 

DĚDICTVÍ

 

Další den mrzlo a Randolovi chřupal pod nohama sníh, když svižně štrádoval do Belvederu. Gerbert Frodl vypadal duchem mimo. Prý se ho dotklo, že ho Maria označila za lháře, když popřel své tvrzení, že by jí Rakousko bylo ochotno vrátit tři krajinomalby výměnou za Adele. „Opravdu mne mrzí, že neustále tvrdí, že jsem lhal. Nejsem sedmilhář nebo baron prášil.“

 

Randol mlčel. Nechtěl si hrát na vítězného dobyvatele. A krom toho si říkal, že dokud nejsou obrazy za hranicemi Rakouska, může se přihodit cokoliv. Nejsem Napoleon a netančím tady vítězný valčík, opakoval si v duchu.

 

„Však to znáte, lidé napovídají spoustu kydů, a ani to tak nemyslí,“ prohodil nakonec neurčitě.

Už nechtěl bojovat, už neměl zapotřebí bodovat. Chtěl jen ty obrazy.

 

*

 

Kurátorka ho vedla zajímavou spletí podzemních chodeb jímavých pro netopýry obecné. Už dávno ztratil přehled, kolikrát zabočili doprava a kolikrát vlevo. Kdyby ho tu nechala, nedokázal by najít nouzový východ. A nebyl by to on, kdyby se mu hlavou nehonily zvědavé dotazy: Proč vlastně tenhle bunkr vznikal? Kvůli uměleckým skvostům? Nebo kvůli zbraním? Vybudovat podzemní útočiště takového rozsahu muselo mít zatraceně dobrý důvod.

 

I pohádkové paláce mívaly podzemní vězeňské kobky.

 

Konečně dorazili na místo. Šlo o místnost přibližně dvojnásobných rozměrů, jaké má běžná vídeňská kavárna. Randol se ocitl mezi nejcennějšími světovými plátny. Kurátorka ukázala na jednu z polic.

          

Vzal jeden obraz do ruky. Nebyla to Adele, ale Matthilde Zemlinsky–Schönberg, první manželka jeho dědečka. V náručí chovala dítě. Obraz namaloval skvělý modernistický malíř Richard Gerstl, který se do vdané Matthilde bezhlavě zamiloval. Manžel to samozřejmě nesl nelibě a své ženě nařídil, aby se s malířem přestala ihned stýkat pohlavně. Matthilde místo toho s Gerstlem odešla od rodiny, ale za několik měsíců byla zase zpátky. O pár týdnů později Gerstl dodělal svůj finální autoportrét, na kterém má ústa otevřená v neradostném smíchu, svlékl se do naha a oběsil před zrcadlem. Děcko z obrazu, syn Georg, strávil poslední dny války v bytě, který mu půjčil prchající nacistický důstojník Benno Mattle, zeť bývalého Schönbergova žáka Antona Weberna. Když začalo intenzivní bombardování, schoval se Georg ve Vídeňském lese v jeskyni plné žen a dětí a ven vyšel až ve chvíli, kdy hrozilo, že do ní ruští provokatéři začnou ládovat granáty země–země.

 

V tak nepohodlné době se i ten nejosobnější obraz stával náhodným dokladem něčeho mnohem vyššího.

 

Jestlipak muzeum uložilo Matthildin obraz na tohle místo záměrně? napadlo Randola. Odložil ho stranou.

 

To, co uviděl vzápětí, mu slušně vzalo dech.

 

Shlížela na něj Adele oděná do zlatého hávu. Prohlížel si ji dlouho a emotivně ohromeně. Teprve potom se rozhlédl kolem sebe. Každý z obrazů měl svůj vlastní příběh a mnohé z těch příběhů zůstávaly nedopovězeny, nebo absolutně nevyřčeny.

 

*

 

Adelin příběh znal v Rakousku snad úplně každý a Randolův úmysl vyvézt velmi vzácný obraz ze země se stal i majoritním tématem hovorů rakouské honorace, která se kupila v koncertní síni, aby zhlédla film ve velkolepé premiéře s názvem Klimt od Raúla Ruize. Klimta si zahrál John Malkovich, který na slavnostní banket dorazil ve zlatém hedvábném saku se vzorem klatovských zlatých čtverců.

 

V koncertní hale postavené na pozemcích Kunstschau, kde byl Adelin portrét vystavován poprvé, to bzučelo nadšením a hovorem veřejného zájmu. Zlatí andělé duli do trub, třpytné múzy podpíraly zlatý strop zdobený italským květinovým dekorem, jehož oslňující lesk by mohl soupeřit i s nebeskou září.

 

Vídeňský radní pro kulturu Andreas Mailath–Pokorny vystoupil na pódiu společně s herečkou, která ztvárňovala ve snímku Serenu Ledererovou. Ve svém projevu uvedl na pravou míru, že film zachytil „zbožňovanou a uctívanou dobu“ a že Klimt se stal „pýchou této éry i celého Rakouska“. Prohlásil také, že filmem prolíná freudovský duch, i když Freuda samotného v něm nezahlédneme. Bylo speciální slyšet, jak velebí ty velké muže, aniž by zmínil, proč všechno tak náhle skončilo. Ale proč si kazit večer tím, že Freud si sotva zachránil holý život a jeho čtyři sestry zemřely v koncentrácích vysílením a sadismem. Nebo tím, že Serena Ledererová přišla úplně o vše a veřejně se distancovala od svého manžela, aby zachránila život své dceři tím, že jí dá árijského tátu – Klimta. Proč připomínat, že Serenina sestra zahynula v koncentračním táboře a Sereninu milovanou sbírku Klimtových obrazů spálili nacisté.

 

Pak přišel na pódium režisér a autor scénáře Raúl Ruiz, aby pohovořil o filmovém pojetí tohoto „bájného města a jeho vztahu ke skutečné Vídni“.

 

„Ferdinand půjde doleva a Hitler doprava,“ pošeptal mi Randol uštěpačně. „A mohli by se, prosím, postavit všichni Klimtovi nemanželští potomci?“

 

Randol si proklestil cestu ke skupince vysokých rakouských úředníků. Vypadali překvapeně, že ho vidí, a nezdálo se, že by je jeho přítomnost nějak zvlášť těšila. „Nikomu jsem neřekla, že tady dnes večer máte být,“ vysvětlovala mu omluvně jistá mladá rakouská produkční Suzanne Birová. „Obávala jsem se. Rakousko se rozštěpilo na dva protichůdné tábory. Jeden stojí na straně Marie Altmannové, stydí se za minulost, a je rád, že to celé již skončilo. Ale hodně lidí se nestydí ani co by se za nehet vešlo vin. Naopak. Ještě se zlobí, že obrazy opustí natrvalo Rakousko. Mně je té ztráty samozřejmě také dost líto. Celé se to mělo vyřešit už před šedesáti lety.“

 

Andreas Mailath–Pokorny, vysoký tmavý muž v černém kvádru, stál opodál a poslouchal, když Randol sděloval nějakému novináři, že nevěřil, „že by k tomu mohlo snad někdy dojít. Takové kauzy se přece vždy prohrávají.“

 

Mailath–Pokorny se otočil k reportérovi: „Nedávno jsme tady měli podobný případ s dědictvím po Johannu Straussovi.“

 

Rodina krále valčíků Johanna Strausse mladšího přišla za války také o všechno. Straussova třetí manželka Adele byla židovského původu; dokonce byla vzdáleně spřízněna s Nelly. Straussova nevlastní dcera a dědička Alice Meisner–Strauss musela nacistům odevzdat veškeré hudebníkovy písemnosti. Ukázalo se, že i skladatelův pradědeček byl Žid, ale tuhle nevhodnou etnickou skvrnku gestapo zaretušovalo, aby se Strauss mohl stát oním germánským hudebním guru, na který ho povýšil Hitler. Po válce udělalo Rakousko vše proto, aby mu Straussovo dědictví v hodnotě mnoha miliónů rakouských šilinků zůstalo. Šlo například i o rukopis jeho Netopýra, jehož slova šťastný, kdo zapomene na to, co se nedá změnit, se stala krédem Luise Gutmannové.

 

„Nakonec jsme vše vrátili a pak vykoupili nazpátek. Finančně to bylo velmi náročné. V průběhu sporu jsme si uvědomili, že majitelem nejsme my, ale někdo jiný. Proto jsme všechno vraceli. Ale bez ohledu na vlastníka jde pořád o národní kulturní dědictví.“

 

„Rakousko se zřejmě drží teorie, že negativní publicita je také publicita! To je příšerné!“ lamentoval Randol pronikavějším šepotem.

 

Mailath–Pokorny nás nakonec pozval na recepci, která se konala v horním patře budovy, odkud se nabízel jedinečný výhled na osvětlenou zimní Vídeň. Recepce byla v plném proudu, ale Rakušané se od Randola odtahovali, jako by měl neštovice. Nakonec to byl John Malkovich, kdo začal mluvit o nevyhnutelném vyústění sporu. Hlasitě pronesl: „Novináři se mě pořád ptají, jestli považuju za skandální, že Adelin portrét a další Klimtovy obrazy opustí Vídeň. A já jim na rovinu odpovídám. Skandální? Nesmysl! Je to skvělé, co se zde povedlo dotáhnout do konce!

 

V tomhle utkání přece nejde o to, že by se někdo radoval z prohry Belvederu. Jde o to, že máme radost, že se majitelům obrazu dostalo spravedlnosti. Obrazy jsou jejich. Patří jim. Hned zítra si je mohou naložit do letadla a odvézt. Je to pro Belvedere smutné? Ano! Je to smutné. Ale takový je prostě život. Martin Luther King řekl: „Běh života je dlouhý, ale směřuje ke spravedlnosti.“ Snad tyto obrazy uvidí mnoho dalších lidí. Já osobně v to doufám.“

 

*

 

Rakouská umělecká veřejnost byla bez sebe při představě, že obrazy skutečně opustí zemi.

 

„Je to tak bolestně kruté,“ pronášela se slzami v očích velká specialistka na Klimta Alice Stroblová. Seděla se mnou v Café Mozart, na hlavě měla velký černý klobouk a sledovala, jak se za okny sype sníh, dokonce 6.4.2015 jsme měli občasnou sněhovou chumelenici za okny. Bylo jí už devadesát let. Vášeň pro Klimta v sobě objevila za války, když ji zaměstnal státní odbor hudby a kultury. „Pracovat musel každý a já jsem měla tu kliku, že jsem získala klidnou a ještě zajímavou profesi.“ Své místo dostala v době největší nacistické posedlosti takzvanou germánskou kulturou, což komentovala slovy, že „z toho běhal mráz po zádech“. V roce 1943 jí jeden ze spolupracovníků navrhl, aby se šla podívat na Klimtovu výstavu.

 

Udělala to a plátna ji ohromila. Obrazy, které Klimt kdysi namaloval pro vídeňskou univerzitu, v ní probouzely netušené duchovní proudy emocí. Působily na ni čarokrásně: jako náboženské zjevení, potom si představte skutečnost, že parta tří podnikavců až z Itálie vybudovala pro rok 2014 svatyni Gustava Klimta v galerii Les Baux des Provence, kde na návštěvníky z celého světa nedočkavě čekala 32 minuty dlouhá projekce filmů z Klimtovy nejlepší tvorby na panelech vysokých 8 metrů a zvětšené dekorace rané i pozdní secese míhající se umělecky na podlaze.

 

…Po válce navštívila vdovu po Gustavu Ucickém v jeho kvartýru na Strudelhofgasse. S úžasem si prohlížela ukradené Klimtovy obrazy a naprosto ji uhranuli Vodní hadi. „Ursula Ucická ze mě byla velmi nesvá. Bála se, že o obrazy přijde.“

 

Jenomže teď o ně přijde celé Rakousko. Říkala, že jí lámalo srdce, když Bloch–Bauerovi prodali některé z Klimtových kreseb, které jim Rakousko po válce vrátilo a že rodině šlo jenom o peníze.

 

*

 

Rakouská strana tvrdila, že Adele samotnou by současný vývoj nijak netěšil.

 

„Je přece tak jasné, co si přála!“ prohlásil v kavárně Belvederu Stephan Koja, mladý zapálený rakouský expert na Klimtovu tvorbu. „Nechtěla, aby obrazy dostala její neteř. Přála si, aby visely v Belvederu. Je to tak zřejmé! To, že obrazy opustí Rakousko, bude v rozporu s Adeliným přáním.“

 

Jenomže kdyby si Rakousko chtělo obrazy ponechat, muselo by markantně zaplatit. Randol mu už předložil nabídku ve výši 150 miliónů dolarů, ale k tomu došlo ještě dříve, než arbitrážní soud dospěl ke stanovisku, že obrazy Rakousku nepatří.

 

Rakouský kancléř Schüssl prohlásil, že „vláda nebude v jednání pokračovat, protože si nemůžeme dovolit zaplatit 300 miliónů dolarů z vládního rozpočtu“.

 

„Je zřejmé, že chyba se konala na straně vlády,“ tvrdil John Sailer, člen sdružení univerzitních profesorů a znalců umění, kteří se pokoušeli shromáždit aspoň část prostředků ke koupi obrazů. Sailer, vlastník galerie Odysseus, svou zemi uměl milovat. Bydlel vysoko nad Ringstrasse v ateliéru zalitém světlem, kde jeho sbírka moderního umění soupeřila s krásou špičatých střech dómu svatého Štěpána a císařského paláce.

 

Sailer prožil sladkohořkou historii své země i v osobním životě. Jeho mami byla Židovka a otec sociální demokrat. Ve chvíli, kdy do Vídně vpochodoval hromotluk antimorálky & kazisvět Hitler – to mu byly teprve čtyři měsíce –, už rodiče seděli ve vlaku a prchali z tohoto pekla na zemi. Malého Johna dostala o osm měsíců později za hranice rodinná přítelkyně, která předstírala, že je její vlastní potomek. Jiná žena z okruhu jejich známých v té době zůstala ve Vídni, aby si sbalila fidlátka a zachránila, co se ještě zachránit dalo. Nikdo ji už vícekrát nespatřil živou. Když jinou rodinu známých odvádělo gestapo po točitém schodišti, zatáhl jeden ze sousedů v domě nejmenšího chlapečka nenápadně k sobě do bytu – jako jediný to tehdy přežil. Sailerův otec po válce svědčil proti válečným zločincům.

 

Sailer se nikdy nepokusil získat zpátky zkonfiskovaný dům. Pokračoval ve svém životě a v šedesátých letech se podílel na rekonstrukci stavby kultury: Belvederu. Jeden z hlídačů mu tehdy ukázal cestu do tajného podzemního bunkru. Byla to neuvěřitelně masívní stavba se stropem siláckým a neprodyšným téměř dva metry. Říkalo se, že podzemí mělo sloužit jako poslední útočiště vídeňského velitelství SS. Sailerovou zásluhou se bunkr proměnil v obrovský a bezpečný depozitář.

 

Snažil se udělat vše pro to, aby Klimtova plátna zůstala v Rakousku, ale nejnovější překážkou pro něj se stal jakýsi vládní úředník, který neschválil žádost o úlevy na daních pro finančníky, kteří by byli ochotni přispět na sbírku určitým obnosem ze své kapsy.

 

„Někdo si nejspíš myslí: „Jestli si ti zazobaní Židé chtějí obrazy odvézt, tak ať si je odvezou, my jim žádné peníze nedáme.“ Jiní lidé se cítí dotčeně, že nám zazobaní Židé z Ameriky berou naše srdeční poklady. Případně jsou toho názoru, že Adele byla Židovka, tak proč bychom si ji nechávali; proč bychom ji nedovolili frajersky a pábitelsky odejít.“

 

Ale dokud byla Klimtova plátna na území Rakouska, pořád existovala určitá naděje.

 

„Třeba dokážete změnit jeho [Randolův] názor,“ řekla mi s nadějí v hlase Elisabeth Sturm–Bednarczyková. Seděly jsme v jejím kšeftě s uměleckým a starožitným sortimentem na Dorotheegasse a Elisabeth upíjela Melange. Tato dokonale upravená štíhlounká dáma v nejlepších letech se přátelila s Mariinou sestrou Luise, zprostředkovávala pro Ferdinanda obchody s porcelánem a stala se neoficiální poradkyní Rakouska při vyjednávání o budoucnosti Klimtových obrazů.

 

Změnit jeho názor na věc? Jakmile se Randol jednou rozhodne, nedokáže ho ke změně přinutit ani revolver přitisknut ke spánku.

 

„Suma, kterou požaduje, je tak nedostižná, že to vláda považuje za troufalý výsměch slušnosti. Tvrdí, že to my bychom měli přijít s určitou nabídkou. Jenomže to my přece nemůžeme udělat!

 

Snad byste nám trochu mohla pomoci. Je to opravdu zapeklitá šlamastyka. Je nesmysl tvrdit, že Rakousko nechtělo obrazy vrátit z antisemitistických důvodů. A dojem, že je to tady prolezlé antisemitismem, je strašně mylný. Opravdu to tak není. Víte, co říkají lidé? – Oni ty obrazy opravdu ukradli! Ale Gerbert Frodl byl jako ředitel galerie skutečně přesvědčen, že Rakousku náležejí. Frodl je už řádku let mým dobrým přítelem.“

 

Vzdychla si s bolestným výrazem ve tváři. „Říká se, že je chce koupit nějaký Arab. Takoví lidé nemají nejmenší tušení, jak s nimi nakládat, jak se o ně postarat. A pokud se obrazům nedostane náležité speciální odborné péče, budou během třiceti let zhuntovány.“

 

Ale ani Rakousko samotné se nedokázalo postarat o své kulturní bohatství. Kdyby ano, neshořela by Klimtova plátna na zámku Immendorf a Beethovenovský vlys Ericha Lederera by nestál v kalužích kapaliny jednoho provlhlého kláštera.

 

„Obrazy by opravdu měly zůstat na Belvederu,“ prohlašovala přesvědčená Elisabeth, „jinak bude v Rakousku jméno Bloch–Bauerových zapomenuto a s ním i veškerá agenda významů, co kdy pro vlast tato rodina znamenala. Uvědomte si, o jakou šlo dobu. Vídeň se stala evropskou kulturní Mekkou. A nejen to. Freud tehdy pracoval na svých teoriích a analyzoval podvědomí a rodila se tady slušná řádka převratných vynálezů.“

 

A potom dodala, že zlatý Adelin portrét, „který vytvořil nejznámější rakouský malíř, se zde stal symbolem doby. V tomto plátně se vše idylicky střetává a vytváří propojení s proporcí – doba, sociální postavení rodiny Bloch–Bauerových, vše, čeho dosáhla kdy nejvíce židovská podnikavá elita. Byla to velmi specifická doba, mimořádná a úžasná a Adele v ní hrála velmi významnou úlohu. Nezůstane-li zde symbol, který by to připomínal dalším generacím, všichni postupně zapomenou.

 

Víte, jaké jsou dva nejvýznamnější Klimtovy obrazy? Polibek a Portrét Adele Bloch–Bauer, ten se stal symbolem národní historie, významu a věhlasu Vídně.“

 

Elisabeth upila kvalitní kávy. „Potomci rodiny nejsou v názoru vůbec jednotní, ale rozhodující slovo má nyní Maria. Myslím, že ji do celé téhle záležitosti dotlačil Randol. Ale příbuzenstvo z Kanady s ní nesouhlasí. Mají svého právníka. Nelly si přeje, aby zůstaly obrazy v Rakousku.

 

Za Adeliným obrazem se ukrývá velmi zajímavé pozadí. Jak to vždy hlásila Luise: Musela to být VELIKÁNSKÁ LÁSKA a VELIKÁNSKÁ VÁŠEŇ VRCHOLNÉHO APETÝTU ve studiu tenkrát. Ale nesmělo se o tom hovořit na veřejnosti. Bylo to tabu. To jsou její slova. Když obrazy dostalo muzeum, zůstala Adele s Klimtem v kontaktu a to, co jim bylo odepíráno během života, mohlo navždy setrvat v myslích návštěvníků. Ona a Klimt se pro diváky stali napořád nerozlučnou sexuálně neodbytnou náruživou dvojkou kuráže a ráže.“

 

Vyprovázela mě se slovy: „Pořád zde existuje naděje. Snad mohou být ještě na poslední moment zachráněny.“

 

Otevřela dveře do ulice a dovnitř zavanul štiplavý chládek přes nos. „Kam až všechny ty restituce zajdou?“ potřásala rozhořčeně hlavinkou. „Až k Napoleonovi, pravda?“

 

Vykročila jsem z obchůdku, který ležel pouhý blok od Dorothea, pět set let staré aukční síně slávy, v níž se po anšlusu rozprodával ve velkém židovský majetek. Z Dorotheegasse se v osmatřicátém stalo tržiště pokladů nevyčíslitelné hodnoty, které proměnily vídeňské byty a domy v miniaturní muzea. Daly se tam koupit starožitné zbraně, zlaté šavle vykládané diamanty, portréty dávno zemřelých předků i maličké porcelánové sošky upejpavých slečen se slunečníky. Člověk stěží chápal, jak všechny tyhle drobounké starožitnosti přežily druhou světovou válku, natož Napoleona.

 

Šla jsem dlážděnou uličkou až do Židovského muzea, kde probíhala výstava věnovaná Randolovu dědovi Erichu Zeislovi. Randol byl v té chvíli v koncertní síni a poslouchal symfonickou nahrávku Zeislovy skladby Requiem Hebraico, v níž autor uctil svého zavražděného tátu a mnoho jiných obětí, které potkal stejný odstrašující osud.

 

*

 

Klimtova plátna Rakousko opustila. Byla pečlivě zabalena do beden a v e–mailových zprávách kolovaly napodobené itineráře, které měly zmást případné kriminální živly. Zlatá Adele opustila Belvedere jednoho mrazivého jitra ještě před úsvitem, konkrétně pro Tibi–8 Aničku to bylo kolem 3:30:08 ach ouvej. Vše bylo naplánováno tak, aby její odjezd zbytečně neposkytoval záminky k dalším protestům. Neoznačené nákladní auto ji dovezlo na letiště Schwechat a odtud letěla nad ledárnou Dunajem a zasněženými kopci hor Salzkammergut. Pak vzlétla ještě výš nad Alpy, zamířila do Velkovévodství Luxembourg a ve finále do Los Angeles.

 

Sbohem, Adele!

 

 

ADELIN OSUD SE NAPLŇUJE

 

Všech pět Klimtových obrazů bylo vystaveno v Muzeu umění okresu Los Angeles (LACMA). Zhlédl je rekordní počet zvědavců a zájem potenciálních kupců objemně narůstal.

 

Novinář Tyler Green uvedl v nějakém psaní pro žurnál Fortune, že miliardář a filantrop Eli Broad nabídl jménem donorů muzea za všech pět obrazů kulatou sumičku 150 miliónů dolarů. „Je to velmi významná nabídka,“ vyjádřil se k danému tématu kurátor LACMA. „Rádi bychom udrželi všech pět obrazů pohromadě.“

 

Čím více lidí vidělo obrazy samotné i dokumentární film, který se v muzeu promítal a který vyprávěl o jejich vzniku a vývoji, ztrátě a znovuzískání, tím víc rostla jejich hodnota.

 

Jednoho odpoledne seděla Maria na hnědo-oranžové pohovce a listovala monografiemi k plátnům, které jí zaslali rovnou z Christie´s a Sotheby´s. „Nejdůležitější umělecká událost od druhé světové války,“ předčítala hlasitě a s pobaveným ÚSMĚVEM vrtěla hlavou. „Jak troufalé!“

 

Ty lichotivé věty v sobě ale skrývaly dost pravdy. Na trh se dostaly malířské chlouby, které by jinak zůstaly nedostupné a chráněné stejně přísně jako MONA LISA v Louvru. Opožděně navrácené umělecké předměty přicházely na nenasytný trh, kde se najdou lidé ochotní vypláznout sto miliónů dolarů za hloupou lebku vykládanou diamanty od Damiena Hirsta.

 

Na rozdíl od lebek měly Klimtovy obrazy svou velkolepou historii a staly se legendárními. Aukční domy větřily velkou příležitost.

 

*

 

Ron Lauder toužil po Adelině portrétu řadu let. A teď ho i potřeboval jako zlatý vrcholný hřeb pro svou newyorskou výstavní síň Die Neue Galerie.

 

Jednou dopoledne jsme si povídaly s Maruškou v kuchyňce; najednou se mrkla na hodinky a polekaně vzlykla: „To už máme hodin! Musím teď spěchat ke kadeřnici a pak mám schůzku s Ronem Lauderem. Jdeme na společný oběd.“ Lauder se měl sejít i se Stevem Thomasem, právníkem, který měl na starost prodej Klimtových pláten.

 

*

 

Ve Vídni mezitím umíral muž, který v našem příběhu způsobil jakési nežádoucí kataklyzma. Stav Huberta Czernina se rapidně a poznatelně horšil.

 

„Hrozně jsem zhubl. Lidé mi říkají, že vypadám jako Zubatá,“ zasmál se jen na okraj, jako by ho vlastní zuboženost snad ještě nějak překvapovala. Trpěl zásadními bolestmi a tělo už mu bylo na obtíž. Užíval takové množství morfinu, že v jednu hodinku odpoledne už prakticky nevydržel fungovat. Své fyzické odcházení vnímal jako surrealistický děj se co děj Salvadore Dalí. „Mívám pocit, že se jednoho dne probudím a zjistím, že to všechno byl jen drastický sen. Lady Ann. Jenomže teď už spím dvacet hodin denně, a když přijdu k sobě a procitnu, je to tady zas a znovu.“

 

Kdykoli se jeho Valerie vracela domů, vždycky si ji zavolal až k posteli a chtěl, aby mu přednášela o všem, co už sám nemůže sledovat očima: o tramvajích, o kvetoucích kaštanech, o dětech a hrách, které praktikují svoje dětství bezelstně a vesele u fontány, na níž Tamino hraje Pamimě na KOUZELNOU FLÉTNU kouzelný recept svádění. Vždycky přivřel víčka a slastně si to celé představoval.

 

A jednou večer, v den, kdy se měla konat večeře u příležitosti jeho výročí, zavřel svoje kukadla už navždy. Rakousko v něm ztratilo dalšího křehkého výřečného barda: buřiče.

 

***

 

O pár týdnů později Lauder oznámil, že zakoupil zlatý portrét Adele Bloch–Bauer za neuvěřitelných 135 miliónů dolarů. Šlo o sumu, která se svou výší rovnala rozpočtu Národní nadace pro umění. Z Klimta, kdysi označovaného za chlípného autora laciné provokující pornografie a později nařčeného z přílišné vyumělkovanosti, se stal autor nejdražšího obrazu planety.

 

Snahy losangeleského muzea tedy skončily fiaskem. „Je zřejmé, že za obrazy chtějí vytřískat co největší finanční obnos,“ komentoval situaci Eli Broad ve Fortune.

 

„Je obtížné zachovat si filantropické myšlení, zvlášť pokud jde o větší počet lidí a na stole se najednou zablýskne horentní suma,“ povzdechl si kurátor muzea o pětici dědiců takového jmění.

 

Nelly s prodejem Adelina zlatého portrétu sice souhlasila, ale stále má nějaké neodbytné pochybnosti. Řekla Marii, že nechat odvézt Adele z Vídně je stejné jako odvézt Michelangelova Davida z Florencie nebo Monu Lisu z Paris. Přála si, aby oba Adeliny portréty aspoň visely na jednom místě.

 

Zlatý portrét měl být už za pár dní předán Neue Galerie ve prospěch, ale Nelly ještě neuhradila Randolovi honorář.

 

Randol na to reagoval žalobou o 40 miliónů dolarů, kterou podal u soudu v El Ej. Vinil Nelly, že mu odmítá zaplatit za osmiletou práci, jejíž výsledek byl do značné míry nejistý a ze které se nakonec stal „nejúspěšnější soudní proces ve Spojených státech o vydání uměleckých děl ukořistěných nacisty“.

 

Dále ji vinil z protiprávního obohacování. Tvrdil, že si chtěla přivlastnit celý pětadvacetiprocentní podíl z prodeje Klimtů, který se mohl vyšplhat až nad 86 miliónů dolarů. Jejich celkovou cenu odhadoval na víc než 300 miliónů.

 

Ostatní dědici mu honorář uhradili. Byli to Maria Altmann a Nellyin bráška Francis Gutmann, z nichž každý dostal pětadvacetiprocentní podíl, a George Bentley a Trevor Mantl, mezi něž se dělilo zbylých dvacet pět procent.

 

Randol uváděl, že mu Nelly odmítá vyplatit náhradu za jeho „náročnou profesi a velké vypětí v mimořádně riskantním soudním sporu“, a přitom díky kladnému výsledku přijde k pěkným penězům.

 

Nellyin advokát Bill Berardino podle Randola tvrdil, že vzhledem k tomu, že Nelly nepodepsala kontingenční dohodu o čtyřicetiprocentním honoráři, nemá ani povinnost tento honorář zaplatit; přesto je údajně připravena doplatit Randolovi onu jistou „spravedlivou odměnu“.

 

„Nicméně, paní Auerspergová mi odmítá zaplatit jak spravedlivou odměnu, tak jakoukoli jinou.“

 

Nelly nakonec ustoupila a souhlasila, že Randolovi vyplatí kompletní sumu.

 

„Zprvu jsem to odmítala, protože Randol nebyl mým právníkem. Ale můj právník mi doporučil, abych to udělala,“ prohlásila později, aniž uvedla jakékoli jiné vysvětlení.

 

*

 

Adele se znovu vydala na cestu. Zlatý portrét byl pečlivě zabalen do bedny a bedna uložena do velkého náklaďáku, které se pohybovalo v přísném dohledu speciální bezpečnostní ochranky bez přestávky tři dny po New Yorku. Malá kolona zastavila, jen aby načerpala palivo. Newyorská policie uzavřela kvůli převozu východní část Osmdesáté šesté ulice, a když náklad 5. července o půlnoci dorazil k cíli, Ron Lauder s rozpaky rázoval po chodníku před galerií.

 

„Jsem v mnoha ohledech přesvědčen, že Adele Bloch–Bauer by si to přála takto zařídit, kdyby ještě žila,“ prohlásil o týden poté při slavnostní ceremonii vernisáže v prostorách Neue Galerie.

 

*

 

Mezi návštěvníky seděla i Nelly. Randol předchozí den formálně stáhl svou žalobu z oběhu.

 

Tiše poslouchala, jak Lauder mluví o Adele jako o ženě, „která věřila v hodnotu umění, ne paskvilu. Klimt pochopil, že jde o velmi, velmi výjimečnou paní a – jak sami vidíte – na zlatém pozadí je skutečně překrásná její zářivá tvář (fluidum, um, intelekt). Z tohoto obrazu jasně dýchá silná citová vazba, která malíře poutala k jeho modelu.“

 

Lauder vzpomínal na obdivný úžas, s jakým si obraz poprvé prohlížel. „Není to jenom obyčejný portrét. Tento obraz v sobě ukrývá širokánskou paletu emocí, celého ducha Vídně přelomu devatenáctého a dvacátého století. Představuje vše, čím v té době Vídeň byla. Na světě byste nenašli významnější obraz rakouského původu než je tento.“

 

Adele Bloch–Bauerová „je jedním z posledních vězňů druhé světové války“. K ceně, kterou Lauder zaplatil, se vyjádřil takto: „Sto třicet pět miliónů dolarů? Hodnota velkých uměleckých děl se nedá vyčíslit ryze penězi. Tento obraz má nevyčíslitelný význam ve světě hodnot.“

 

Když novináři a reportéři odešli, Nelly setrvala dál a soustředěně si prohlížela obraz své pratety vystavený pod názvem Adele Bloch–Bauerová římská I.

 

V Belvederu byla Adele jednou z mnoha. Tady dominovala celému sálu, dokonce celé galerii. Tady ji uvidí každý, kdo o ni bude jevit zájem. Na tom Nelly velmi záleželo. Ale blížící se aukce takovou možnost ohrožovala.

 

Nelly a Maria se spojily se Stevem Thomasem. Přály si, aby druhý Adelin portrét dostal Ron Lauder darem, vídeňská variace na dejdar. S Randolem by se vyrovnal částkou odpovídající jeho honoráři, to jest čtyřiceti procenty odhadované tržní ceny. Thomas „o takovém návrhu odmítl vůbec uvažovat“. A údajně prohlásil, že rozdělením obrazů by se jejich cena velmi snížila.

 

Nelly obeslala ostatní dědice návrhem, aby na aukci zbývajících pláten měli přístup jenom ředitelé muzeí. To by zaručilo, že se jejich cena nevyhoupne nesmyslně vysoko a že budou dostupné „normální“ veřejnosti. Prý nedostala žádnou uspokojivou odpověď. Ostatní dědicové však odmítli tuto informaci komentovat, nebo tvrdili, že si nic takového nepamatují.

 

Nelly měla pocit, že jí zbývá jediná možnost – totiž otevřeně se postavit proti ostatním dědicům. Na rodinné hádky ovšem nebyla připravena.

 

 

BŘEMENO NEVDĚČNÉ HISTORIE

 

Nelly přemýšlela o situaci ve svém kanadském soukromí & pohodlí, které se nalézalo zrovna nad Vancouverským zálivem. Byl z toho domku překrásný výhled na hory, přílivová jezírka i brodivé ptáky.

 

Droboučká Nelly byla ostražitá jako dáma od rysa, a opatrná jako divoká srnka, ale zároveň i byla velmi přímá a otevřená. „Nelíbí se mi, že se zmiňujete o znásilnění mojí mamky,“ vypálila zhurta od plic na mě sotva pár minut poté, co jsme se setkaly. „Před Osvětimí nás zachránila matčina chorvatská kamarádka. Dodnes mám čepičky na vajíčka, které nám upletla.“

 

Nellyin manžel, tmavý elegantní kníže Johannes Weikhart Auersperg, vypadal o dost mladší než ona. Vyprávěl mi o svém starobylém rodě, jehož kořeny sahají až do jedenáctého století k rytířům z Auerspergu, kteří pocházeli z hradu Turjac ve Slovinsku. Jeho pradědeček z matčiny strany, generál Eduard Clam–Gallas, se přátelil s legendárním polním maršálkem Josefem Radetzkym, na jehož počest složil Johan Strauss starší Radeckého pochod. A dědeček Franz Clam–Gallas patřil k doprovodu císařovny Alžběty v Anglii. Popisoval mi rodinný zámek v Čechách, kam jezdil jako dítě, pohádkové sídlo ve Frýdlantu se spoustou věžiček, kde psal Gœthe své legendy, Schiller básně a kde se Beethoven dvořil krásce z rodu Clam–Gallasů, ona pro něj nehrála klam ani trik mamlasů, leč jen primární prim a prim a zase hudebnicky laškovný prim.

 

Kníže se hodně obíral romantickou a vzdálenou minulostí, v níž jeho generace prožila krásnou část života. Nedávná minulost ho nezajímala a nechtěl se do ní vracet ani miniaturní vzpomínkou.

 

Frýdlantský zámek ležel v českých Sudetech. Hitler tam míval giganticky nabušenou podporu tamních osídlenců a dvojnásob to platilo pro německé aristokraty, jejichž panství zasáhla pozemková reforma prezidenta Masaryka, filozofa, který patřil do okruhu Ferdinandových přátel. V berlínských seznamech členů partaje NSDAP figurují mezi šlechtickými rody i jména Auerspergů.

 

Léta dospívání trávil John (jak se mu nyní titulovalo) v Hejnicích těsně u polské čáry, v malém poutním městečku ze čtrnáctého století, jemuž dominovala bazilika s cibulovou bání. Neošizeně. Řada jeho vrstevníků z Hitlerjugend na Hejnice dodnes vzpomíná jako na letní tábor, kde chodívali na vycházky do hor a učili se zpívat ve sboru. Johnova rodina byla na konci války odsunuta z Československa spolu s ostatními sudetskými Němci; to bylo Johnovi patnáct let a celou cestu se musel plahočit pěšky. Po nástupu komunistického odporu k moci prohlásily československé úřady rod Auerspergů za „nepřátele pracujícího lidu“. Tak to uvedl ve své biografii jeden z Johnových bratří, člen řádu Maltézských rytířů.

 

O ničem z té doby se John nezmínil ani jedním slůvkem.

 

Nelly a jejímu knížeti se povedlo vytvořit v idylickém vancouverském zákoutí OÁZU KLIDU jako z pohádky, pokojnou SCENERII, z níž záměrně vytěsnili veškeré rušivé elementy vzpomínek na pekla minulosti.

 

Nelly hovořila tichým kultivovaným hlasem a na první pohled bylo zřejmé, že jde o sečtělou princeznu s klasickým neošizeným vzděláním. Dokázala diskutovat o postupném vývoji rolí mužů a žen ve společnosti a dokonce vyslovila názor, že Klimtovy sexuálně neodbytné portréty je možno vnímat i jako neuctivě jednorozměrné.

 

„Podle mého názoru Adele Klimta zajímala především proto, že to byla fascinující osobnost,“ pronášela znalecky Nelly a probírala se přitom štůskem rodinných snímků a dopisní korespondencí. „Já osobně považuji Adele za velice vážnou a seriózní ženu, která uvízla v tenatech bohatství.“

 

„Byla to salonní socialistka a její bohatství ji nudilo,“ podotkl trochu neuctivě John.

 

„Její portrét bych viděla raději v Belvederu,“ pokračovala Nelly energicky. „Dodnes si nejsem jistá, jestli jsme ty obrazy vůbec měli dostat. Nevím, kdo je v právu. Nedokážu to posoudit. A způsob, jakým si počínal Randol, se mi vůbec nelíbil. Mé názory ho zřejmě nezajímaly.“

 

„Vydělá devadesát šest miliónů dolarů,“ vstoupil jí zdvořile do řeči John. „A pokud Randol dostane šestadevadesát miliónů dolarů za osm let ustavičné práce, znamená to, že každý měsíc vydělal milión.“ Významně pozdvihl obočí: „Hodně riskoval, ale čtyřicetiprocentní honorář je i tak velmi vysoký.“

 

Podle Johna patřily Klimtovy obrazy Rakousku. Vzal do ruky dopis, který psal Gustav Rinesch Mariinu bratru Robertovi a něco z něj důležitě četl:

 

„Naše lyžařská dovolená byla nádherná,“ psalo se v něm lehkomyslně a po několika dalších větách následovalo: „V závěti z roku 1923 odkázala Adele obrazy Rakouské galerii.“ A za dalších pár řádků: „Předal jsem Garzarollimu prohlášení, že dědicové Bloch–Bauerových Adelino přání splní…“

 

„Luise Klimtovy obrazy milovala,“ vzala si slovo zase Nelly. „Neumím vám říct, jak by na věc dnes pohlížela. Vždycky říkávala: „Proč jenom Adele neodkázala muzeu místo Klimtů jiné obrazy!“ Víte, má matka nesnášela biedermeier a všechny biedermeierovské obrazy prodala.“

 

Šlo převážně o pastýřské idyly s atraktivními dívkami a muži v kožených kalhotách, které Hitler pokládal za příkladnou ukázku germánské módy v kultuře.

 

„Jestliže Luise mluvila o tom, že Adele Klimty muzeu darovala, dokazuje to, jaký měla názor,“ pravil kníže.

 

„Dávám mu [Garzarollimu] svoji plnou moc,“ četl John dál, „na jehož základě muzeum získá poslední Klimtovy obrazy…“

 

Pak vzhlédl: „Když si tohle přečtete, tak prostě nemůžete říct, že ty obrazy byly zcizeny!“ prohlásil tvrdohlavě.

 

„Muzeum přislíbilo, že pod obrazy pověsí tabulky…,“ pokračoval v předčítání obsahu z dopisu.

 

„Jenomže tam žádné nepověsili!“ skočila mu do řeči Nelly. „Lidem to velmi vadilo!“

 

Pak si vzdychla a zavrtěla hlavou: „Nevím, o co Rineschovi šlo, když psal tenhle dopis. Údajně se snažil obměkčit úřady. Ale rozhodně bych si nikdy nepomyslela, že potom, co proběhla tahle korespondence, bych se mohla jít o obrazy soudit.“

 

„Bylo to něco za něco,“ mínil její manžel.

 

Ale nebylo tohle „něco za něco“ – to jest vydání vývozních povolení na obrazy menší hodnoty výměnou za svolení k umístění těch význačnějších v muzeu – důkazem pro Randolovo tvrzení, že se jedná o jasný příklad nezákonných a vynucených darů? K takovému závěru přece dospěl arbitrážní soud, když rozhodl, že Rakousko má obrazy vydat dědicům původního majitele.

 

Nelly ale našla v albu fotografii Ferdinanda a změnila téma rozhovoru. „Já jsem Ferdinanda viděla jako ta poslední. Bylo to v lednu 1941. Bydlel v nejluxusnějším hotelu v Curychu. Jmenoval se Beaulac, pěkné jezero. Šla jsem se podívat na labutě na jezeře…“

 

Manžel její vzpomínky přerušil: „Byla chyba, že Luise v roce 1941 neodešla.“

 

Nelly se vrátila k albu.

 

Právě měla otočeno na stránku se sépiovou fotografií svého hezkého otce Viktora v uniformě z první světové války, dědice židovské baronské dynastie, který pořádal novoroční večírky se závody na saních a s hudbou cikánské kapely. Viktor a Luise byli dětmi privilegované doby, Nelly byla dítětem války. Doma všichni věděli, jak velké si činí Nelly starosti, že se její otec mohl v Jugoslávii dopustit velmi odpudivých skutků, aby zachránil rodinu.

 

Snažila se očistit Viktorovo jméno z nařčení z kolaborace.

 

Vyndala kadeř otcových vlasů. „Mysleli jsme si, že když jsou Němci pryč, bude život zase pohodlný,“ potřásla hlavou. „Obvinili ho ve čtvrtek a proces se konal v úterý; byl absurdní a nesmyslně směšný. Všechno bylo smyšlené. Prostě chtěli získat jeho dřevařský podnik.

 

Prokurátor prohlásil, že lidé jako můj otec vykořisťují dělnickou třídu už od dob Velké francouzské revoluce a že je otec společenský parazit.

 

Hlavním „hříchem“, za který ho odsoudili, bylo to, že údajně zavinil smrt několika set partyzánů. Snažil se jim vysvětlit, že jako Žid nemohl nijak ovlivnit pohyby nacistických komand. A nadto byl v té době společně s námi v záhřebském vězení.

 

Prohlásili jeho námitky za irelevantní. Komunistická vláda se ho potřebovala zbavit. A tak ho, člověka, který o vlásek unikl nacistům, zastřelili Titovi slouhové.

 

Lidé jsou slaboši!“ prohlásila rozhorleně. „Hrdinů se najde jen skromný počet.“

 

Její manžel se na ni díval ustaraně, ale Nelly se vrátila k obrazům. Navrhla, aby druhý Adelin portrét dostal darem Lauder. A pokud to nebude možné, mělo by se udělat vše pro to, aby ho mohl právě on aspoň koupit. Krajiny by mohly být darovány muzeím. Ale na tom by se muselo shodnout všech pět dědiců.

 

„Randol musí dostat zaplaceno do konce roku, proto ten kvalt s prodejem,“ vložil se do hovoru znechuceně John.

 

Nelly ho umlčela pohledem.

 

*

 

Měla i další důvody, proč se nehodlala zabývat minulostí, ty ovšem nesouvisely ani s obrazy, ani s porcelánem. Zavedla mě k malému výklenku nad schody. Celou jednu stěnu pokrýval portrét Mariiny matky Therese, na němž převládala jasně zelená a sytě modrá.

 

„Kdo ho namaloval?“ zajímala jsem se.

„To už nikdo neví,“ pokrčila Nelly rameny.

 

To, co mi chtěla ukázat, byly zarámované kresby tužkou. Téma bylo společné: Velká místnost a v ní muži; někteří hrají dámu, někteří si čtou, jiní spí na podlaze. Všichni jsou to odsouzenci k brzkému zániku na zemi. Nellyin otec je nakreslil v cele, kde s ním Nelly strávila v roce 1946 jeho poslední noc. „Neměli právo ho tak týrat a uboze zastřelit. Ještě nebyly vyčerpány všechny možnosti odvolání.“

 

Odmlčela se a pozorně si kresby prohlížela. „Byl to podivný večer. Nedokážu ho popsat jinak než jako dost podivný. Tajuplný. Nebylo to smutné. Spíše dost neobvyklé. Matoucí. Nepochopitelné. Mluvili jsme o životě a smrti a otec mi řekl: „Během posledních několika let bylo zastřeleno tolik lidí. Co znamená jeden navíc? Není to zas tak směrodatné.“ Pak přišli, vzbudili mě a otec mi dal své sbohem. Byl velmi klidný.

 

Vyšla jsem na ulici, ale pohybovala jsem se jako ve snu. Říkala jsem si: „Můj bože, všechno jde dál, jako by se nic nestalo.“ Chtělo se mi zastavovat po ulici lidi a křičet na ně: „Víte vy vůbec, že můj tatínek právě teď musí stát před popravčí četou?“

 

Zřejmě se s tím nikdy nevyrovnám,“ pronášela se slzami v očích. „Nesu si to v sobě už celý život.“

 

Cestou dolů se Nelly zastavila před Klimtovými skicami Adele a před prosklenou skříňkou s Ferdinandovým porcelánem z osmnáctého století – čajovými šálky zdobenými zlatým a kobaltovým geometrickým vzorkem, který vypadal stejně moderně jako design, který vyvíjel sám Gianni Versace.

 

„Jsem jediná z rodiny, kdo nic neprodal.“

 

 

HISTORIE UMĚNÍ

 

O případu Bloch–Bauerových se diskutovalo na rakouských ministerstvech, v soudních talárech a samozřejmě i v kavárnách a na pracovních obědech. Rakušané se museli srovnat s tím, že svět má na případ odlišný názor než oni, a museli se podřídit.

 

Ukazovalo se, že Klimtovy obrazy zdaleka nejsou to jediné, co by Rakousko mohlo ztratit. Začínali se ozývat dávno zapomenutí dědicové slavných rodů a nárokovali další a další obrazy zcizené během krušné války.

 

Velmi temným mračnem na rakouském horizontu se stala například baronka Marianne Kirstein–Jacobs, starší elegantní šťabajzna a dědička sbírky Ledererových. Baronka chtěla získat portrét své pratety Rii Munkové, který zmizel z Arančiny vily v Bad Aussee a v tuto chvíli visel v lineckém Landesmuseum.

 

„Nacisté se po příchodu do Rakouska chovali jako v sámošce a prostě se obsloužili vším, co se jim hodilo,“ dala se slyšet rozzlobeně.

 

Seděly jsme spolu na máslově žlutém koženém sofa a v zorném poli jsme měly sbírku bronzových soch boha vína Bakcha ze sedmnáctého století. Baronka otevřela krabici a vyňala z ní fotografie Gustava Ucického, které byly předloženy nacistickému soudu jako důkaz, že jeho nevlastní sestrou byla barončina prateta Elisabeth Bachofen–Echtová.

 

Vzala do ruky Elisabethinou rukou psané memoáry. „Píše, že ji houpal na klíně a že se k ní choval, jako by byl jejím biologickým a logickým otcem. Určitě to tak bylo, ale s otcovstvím to logicky nic společného nemělo! Celé to sepsala jen proto, aby si uchránila holý křehký život. To se jí sice podařilo, ale přesto moc dlouho nežila,“ povytáhla významně filozoficky strojeně obočí. „Její bratr Erich byl dobrým přítelem Bachofenových, ale oni se stejně pokusili Elisabeth ochudit o vše, když se s ní Wolfgang rozvedl. Po válce z toho byl vleklý soudní spor.“

 

Baronka Marianne se domnívala, že při požáru Immendorfu možná neuhořely docela všechny obrazy. „Lidé z Belvederu si řadu pláten odvezli ještě před tím neštěstím s ohněm. Některá z nich snad visí v rakouských zámcích. Kdo ví?“

 

Elisabethin bratr Erich se po válce vrátil do Rakouska. Stát mu odmítal vydat rodinný majetek, ale zároveň se o něj nestaral. Město Vídeň nechalo zchátrat dům Ledererových tak, že se mu propadla střecha. Klimtův Beethovenovský vlys našel Erich ve vlhkém klášteře mezi sutí.

 

„Strýček Erich si vlys vyfotografoval a snímky donesl do Belvederu. Křičel, jestli se dočista nezbláznili, když nechají takovou vzácnost klidně stát na vodě. Ale přitom mu vlys zakázali vyvézt ze země. Tak ho nakonec Belvederu prodal. Kdyby Klimta milovali tak plnohodnotně a uvědoměle, jak to neustále tvrdí, přece by tohle nestrpěli! Prostě jenom chtěli všechno zinkasovat sami pro sebe.“

 

Baronka se narodila v roce 1943 v protestantské famílii Erichovy manželky Elisabeth von Jacobsové. Než Erich utekl z Rakouska, schoval umělecké cennosti na půdě domu, kde bydlela její rodina. Po válce jim bezdětný Erich nechal opravit rozbombardovanou střechu a poslal malou Marianne do francouzského lycea. Když zemřel, zdědila po něm celý archiv restitučních nároků.

 

Baronka vyňala dopísek od poválečného ministra kůltúry Felixe Hurdese. „Podívejte, zde se píše: „Velmi rádi bychom vám vrátili vaše umělecké předměty, ale pokud to uděláme ve vašem případě, museli bychom vrátit všechno každému.“

 

Opravdu si někdo myslí, že by Adele darovala své obrazy těmto lidem, kdyby se bývala dožila války?“ vrtěla baronka nasupeně hlavou.

 

„Její portrét a ostatní obrazy vrátili jen proto, že museli! Jen proto, že o případě věděl celý svět!

Kdyby opravdu litovali toho, co se dělo za vlády nacistů, přestali by hledat výmluvy a vrátili by lidem, co jim dávno patří!“

 

*

 

Advokát Gottfried Toman byl i nadále přesvědčen, že došlo k porušení Adelina přání. „Chtěla mít pomník v Rakousku a místo toho visí viditelně její portrét kdesi v newyorské galerii. Vážně pochybuji, že by si Adele Bloch–Bauerová přála mít své obrazy rozesety po celém světě.“ Bylo příjemné babí léto v říjnovém odpoledni. Seděli jsme společně u šálku kávy pod klenutými stropy Café Central. Tomanovy tváře zrůžovělé sluncem kontrastovaly s tmavomodrým úřednickým oblekem, na kterém vynikala zlatá hedvábná kravata a od něhož se odrážel zlatý prstýnek na malíčku.

 

„Adele byla osobnost mimořádně vyspělých kvalit,“ upíjel svůj cappuccinový zázrak Toman. „Je velmi zajímavé porovnávat oba její portréty. Ten první, zlatý, působí velmi erotickým dojmem, je plný lásky a porozumění. Na druhém vidíme bledý, až strastiplný obličej se zoubky zažloutlými od nikotinu. Podle mě je jasné, že v době, kdy vznikl druhý portrét, už byl milenecký vztah mezi ní a Klimtem odezněnou harmonií minulých vášní.“

 

I on zjevně propadl Adelinu kultu.

 

„Víte, největším Randolovým trumfem byla Maria,“ pokračoval. „Myslím, že bez ní by nikdo nevyhrál. Maria v sobě nosí eleganci, smysl pro srandu a hovoří němčinou, kterou si lidé pamatují ze svého dětství.“

 

Toman stále věřil, že se jednoho dne najde nějaký důkaz – listina nebo dopis – které prokáží, že pravdu má on a že obrazy patří Rakousku. „Zásadním problémem tohoto případu bylo, že se nikdy nenašel rozhodující doličný corpus. Ani jeden z nás neměl v ruce přesvědčivé důkazy. Randol si byl zcela dokonale jist, že on jediný na světě ví, kde je pravda. Ještě nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo si byl natolik jistý svou pravdou. Z jeho strany to bylo spíš křižácké tažení než právnický spor.

 

Samozřejmě,“ dodal suše, „a budeme-li mluvit o finančním aspektu věci, šlo o jeho ŽIVOTNÍ ŠANCI.“

 

Vzdychl si: „Já jsem žádnou Marii neměl. Zato jsem vlekl břemeno historie. Bylo to speciální. To, co prožila Maria Altmannová, její útěk před nacisty, to je samozřejmě hrozná tristní životní zkušenost plaché romantické ženy. Ale z přísně právnického hlediska je to irelevantní, protože tento případ se odvíjí od závěti sepsané v roce 1923. S holocaustem nemá nic společného, i když je samozřejmé, že se na pozadí strašlivých válečných událostí obhajoval mnohem lépe.“

 

Podle Tomana ovlivnil zásadním způsobem výsledek arbitráže fakt, že předseda byl původem Němec. „Kdyby na jeho místě seděl Rakušan, dopadlo by to jinak. Mnoho Rakušanů si nese z války svou osobní vinu, ale to je úplně něco jiného než kolektivní vina, kterou cítí Němci. A v neposlední řadě ta neustávající rivalita nebo řevnivost, kdo je na vyspělejší úrovni, zda Němec, nebo sousední Rakušan.

 

Ono totiž vůbec nešlo o soudní rozhodnutí, jako spíš o referendum o událostech druhé světové války. A ani ta problematická doba nebyla černobílá,“ zopáknul Toman větu, která se stala oblíbeným rakouským točkolotoč Prater zaklínadlem. Například Tomanův der Vater měl rozhodování velmi jednoduché, až to fackou zašustne: „Buď se dá k německé armádě, nebo bude nezaměstnaný a na vocet.“ Jeho strýc vstoupil do armády také. „Osobně si myslím, že Rakousko chápalo německou ideologii jako nový trend, který se hodil pro novou dobu. Lidé neviděli zlo, které se v režimu dařilo kamuflovat, nebo ho nechtěli jalově přísně vidět. Po první světové válce se Rakušanům rozpadl svět. A pak najednou přišel floutek, který se dušoval, že jim ukáže nový úsvit. Jistě, pronášel dost ošklivé věci o Židech, ale lidé vůbec netušili, že by to celé mohlo skončit holocaustem. S Hitlerovým režimem se zapletlo velmi moc lidí, kteří si jako za mlada mysleli, že jeho politika prospěje ekonomické nejistotě. Teprve za války pochopili, oč jde pohlavárům ve skutečnosti.

 

Po pravdě řečeno, osobně jsem moc rád, že jsem nežil v té době. Nedokážu říct, jak bych se zachoval a jak by se odvíjel můj život fádně. Nevím, co bych udělal, kdybych musel stát ve frontě s ostatními nezaměstnanými otazníky na osud a věděl, že mám doma děti.

 

Víte vůbec, že do SS byli násilím verbováni i patnáctiletí a šestnáctiletí kluci? Ne všichni, kdo byli u Waffen SS, mají osobní vinu. Nebo je snad vinen každý z těch mladých chlapců? Měli na výběr? Po válce je snadné říkat, co bylo nebo nebylo richtig und wichtig. Ale já nedovedu říct, jak bych se zachoval. Kdo ví?“

 

*

 

Kdo mohl tušit, jakou historii Vídně budou vyprávět její slavné obrazy?

 

Adele už nebyla krásnou záhadnou dámou a Vídeň přišla o mnohá ze svých tajemných asociací, protože Adele a další Klimtovy uloupené ženy změnily vztah města k vlastní minulosti. Každý z ukradených obrazů měl svůj příběh a každý příběh vyvolával naléhavé morální otázky s postoji. Divák už na ty obrazy nemohl hledět jako za stara, a to bez ohledu na to, jaký měl názor na jejich vrácení. Před historií se dalo uniknout, ale ne před těmito ikonickými nevinnými potupenými dcerami Vídně.

 

Návrat původním majitelům dal obrazům nový psycho rozměr ne nepodobný Freudovým snovým symbolům. „Ve starých lidech to vyvolává pěknou řádku emocí. Emocí, kterými se nechtějí zabývat,“ komentovala situaci Felicitas Kunthová, nová manažerka Dorothea, která měla na starost zjišťování původu prodávaných děl. „Je tady tolik osobního prohřešku na každém secesním milimetru.“

 

Při zjišťování původu už jenom nešlo o ověřování pravosti vídeňských uměleckých děl, ale o zkoumání historie. Sophie Lillieová sestavila pro Czerninovu Knihovnu krádeží katalog předmětů zcizených v období před druhou světovou válkou a během ní o tloušťce telefonního seznamu a dala mu pracovní název „Co bývalo“. Vídeň se v něm proměnila v město duchů, ztracených rodin, salónů, lásek, obrazů a promarněných životů.



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Anna - 11.5.2018 > MUSÍTE ČTĚTE ŘEŠENÍ:

Jmenuji se Anna, jsem z Velké Británie, chci se s vámi podělit o svůj příběh a také vám řeknu své problémy, hledal jsem on-line, jak získat skutečné kouzelník, který mi může přinést mého manžela. ženatý před 9 lety bez dětí a moje finanční situace byla horší, nemám peníze nemám dítě, můj manžel mě nechal přemýšlet, přinést mu smůlu, až do roku 2016/2017 jsem se setkal s výpovědí dámy on-line mluvit o Dr Odia, povzbudil jsem ho a kontaktoval jsem ho za pomoc a on mi odpověděl co nejdříve, první slovo, které řekl, je, že mé problémy skončily, řekl, že se mi zase usmívá, byl jsem šťastný s jeho povzbuzením, začal svou práci a řekla mi, že se můj manžel vrátí za méně než 24 hodin, když mě prosí, abych ho přijal zpět, po tom, co všechno, co říkal, se stalo poprvé v životě, byl jsem s manželem spokojen, o několik týdnů později jsem těhotná . Řekl, že musím být finančně stabilní, abych byl spokojený s mým manželem, dal mi pro mě další kouzlo, dnes mi lidé upřednostňují kamkoli jdu, můj život je finančně stabilní, já a můj manžel dělají skvělé, nejdůležitější bylo, skončil můj bolesti a teď mám své vlastní dítě, které mi říká mumie, nikdy jsem nesetkal žádné kouzelnické kolečko tak skutečné a mocné jako doktor Odia, má řešení na jakýkoli problém na zemi, jeho kouzlo není škodlivé a on může pracovat pro vás bez vaší přítomnosti, říkám to všechno, protože jsem mu řekl, že budu mít jistotu, že informuji svět o jeho dobré práci a vím, že tolik lidí potřebuje také pomoc, takže pokud potřebujete jakoukoli pomoc, neváhejte s ním kontaktovat nebo pokud mu chcete poděkovat za mne, kontaktujte Dr. Odii na jeho e-mailu: odiasolutioncenter@gmail.com a jeho číslo aplikace Whats-app: +2349065101630. A Viber číslo: +27638836445.
<reagovat 
čtenář VIOLETEE - 17.7.2018 > Nikdy nevěřím v deklaraci lásky, dokud jsem se nesetkal s mým přítelem, který mi řekl všechno o DR.Chamberci, který přivedl svého bývalého přítele, i když mi řekla, že jí nevěřím, protože jsem si myslela, že by měla mít stejný falešný kolečko Spell, moje peníze. I když jsem jí dal příležitost vysvětlit vše, co má říct o DR.Chamberci, řekla jsem jí, že je spousta podvodníků, kteří chtějí vzít naše peníze a já jim nikdy nebudou oběť, i když se můj snoubenec má oženit mě pár měsíců, trpělivě čekám na jiného, ​​ale moc ho miluji. Řekla mi, že tento DR.Chamberc není falešný, že je správný a že pomohl mnoha lidem, aby se vrátili své drahé, a pak jsem se jí zeptal, jak to funguje a jaké požadavky mám před tím, než může láska se mě valí? Řekla mi, že mu pošlu e-mail na chamberc564@yahoo.com a musím mu říct, co chci. Opravdu jsem ho poslal a řekl mu, že potřebuju svého bývalého chlápka. Řekla jsem mu, že je to můj přítel, který mě na něj nasměroval, proč jsem pochyboval o jeho práci? Řekl, že jeho práce je 100% bezpečná a zajišťuje, aby se nikdo nikdy nedostal do svého chrámu a zůstane stejný. Stal jsem se ohromen na jeho slovech, který mi řekl, a přišla ke mně nějaká myšlenka, jak to vím o všech věcech, které jsme předtím diskutovali. Řekl, že než začne mou situaci, musím mít víru a důvěřovat mu, nechat ostatní kouzelníky a trpělivě čekat sám, že když mohu říci, že dělám všechno, dostanu svého milence zpátky po dobu 72 hodin. Řekl jsem v pořádku, slibuji, že s vámi pracuji sám, pak mi dal formu, jakou jsem vyplnil, a já mu to posílám se svými obrázky i obrázky mého bývalého milence. On mi odpověděl o 30 minut později a řekl mi, že jeho bohové potřebují nějaké věci, aby hodil pravopis na mě a můj problém je velmi snadné, pokud mohu nabídnout tyto věci. Poté, když se ho zeptám, jak mohu tyto věci dostat a jak ho mohu poslat za házení lásky, řekl mi, že bych se neměl obávat, že zde existuje prodejce ve své vlastní zemi. Získejte věci pro mě. Pak se ho zeptám, kolik stojí za nákup všech těchto výrobků? Řekl mi, co jsem mu s plnou důvěrou poslal. O hodinu později mi zavolal a řekl mi, že můj problém byl vyřešen, že budu čekat 72 hodin, že se mou lásku zeptá na mne tak, jak jsem to udělal podle jeho slov, když to bylo asi osmnáct hodin příští tři dny moje první zavolal mi, jestli je doma, chce mě spěchat. Řekl jsem mu, že doufá, že je všechno dobré, řekl, že ano, když jsem mu řekl, že by mohl přijít, můj bývalý kluk se vrátil ke mně a požádal o odpuštění, že věděl, co se s ním stalo. Právě teď jsem tak ráda, že jsem obnovil svého milence zpět a plánujeme, aby se naše svatba brzy objevila, zavolala jsem DR.Chambercu a moc mu děkuji a ptám se ho, co pro něj dělá jako ocenění, řekl mi měl bych zapomenout a držet své peníze, že není po penězích, ale pomáhat lidem, kteří potřebují pomoc tam, vše, co potřebuje, abych udělal více svědectví o něm tak, aby tam lidé, kteří potřebují pomoc, mu také pošlou co je to proč Dneska dnes vydávám své svědectví. Kéž by váš dobrý pán nadále požehnal a dal mu delší život a moudrost. TOTO JE DR E-mailová adresa chamberc564@yahoo.com
<reagovat 
čtenář Hellen koger - 30.7.2018 > O MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jmenuji se Hellen Brinkerhoff, jsem ze Skotska, chci se podělit o skvělé zprávy o mém životě všem a těm, kteří potřebují pomoc i v jejich životě. Po dobu 6 let trpím, můj manžel mě opustil a šel dál vzít jinou ženu jen proto, že jeho rodina mě nemiluje, také proto, že jsem mu nedokázala dát dítě, byla jsem v slzách po dobu 6 let trpí, protože když se můj manžel rozvedl, hledal jsem kouzelník, který mi pomohl on-line setkali se tolik kouzelníků, ze mě všechny shromáždili, aniž mi pomohli, ale 14. května 2018 jsem viděl místo ženy online, která sdílí dobrou práci kouzelníka s názvem Dr. Odia, musím odvahu kontaktovat ho, když jsem ho kontaktoval, řekl mi, že můj problém byl vyřešen, protože jsem se s ním spojil, po jeho kouzelném odlévání mi řekl, že se můj manžel vrátí ke mně za necelých 24 hodin, což mi se stalo překvapivě, Řekla mi, že můj manžel říkáme, abych se mi omluvila. ihned poté, co mi to všechno řekl, můj manžel mi zavolal telefonem a začal mě prosit, abych ho přijal zpět po 6 letech rozvedení. dnes sděluji tuto zprávu, protože chci, aby svět věděl o něm a jeho dobré práci. Jsem také velmi ráda, že jsem těhotná teď po svém těhotenském kouzlení a pro ty z vás, kteří potřebují nějaký druh pomoci, problém s penězi, problém s penězi, pojmenujte ji, rád kontaktujete Dr. Odia dnes a máte problém vyřešen tady jsou jeho kontaktní údaje Email: odiasolutioncenter@gmail.com, Pro přímé volání a Viber Chat Číslo: +27638836445.
<reagovat 
čtenář Hellen koger - 5.8.2018 > O MŮJ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jmenuji se Hellen Koger, jsem z Skotska, chci se podělit o skvělé zprávy o mém životě všem a těm, kteří potřebují pomoc i v jejich životě. Po dobu 6 let trpím, můj manžel mě opustil a šel dál vzít jinou ženu jen proto, že jeho rodina mě nemiluje, také proto, že jsem mu nedokázala dát dítě, byla jsem v slzách po dobu 6 let trpí, protože když se můj manžel rozvedl, hledal jsem kouzelník, který mi pomohl on-line setkali se tolik kouzelníků, ze mě všechny shromáždili, aniž mi pomohli, ale 14. května 2018 jsem viděl místo ženy online, která sdílí dobrou práci kouzelníka s názvem Dr. Odia, musím odvahu kontaktovat ho, když jsem ho kontaktoval, řekl mi, že můj problém byl vyřešen, protože jsem se s ním spojil, po jeho kouzelném odlévání mi řekl, že se můj manžel vrátí ke mně za necelých 24 hodin, což mi se stalo překvapivě, Řekla mi, že můj manžel říkáme, abych se mi omluvila. ihned poté, co mi to všechno řekl, můj manžel mi zavolal telefonem a začal mě prosit, abych ho přijal zpět po 6 letech rozvedení. dnes sděluji tuto zprávu, protože chci, aby svět věděl o něm a jeho dobré práci. Jsem také velmi ráda, že jsem těhotná teď po svém těhotenském kouzlení a pro ty z vás, kteří potřebují nějaký druh pomoci, problém s penězi, problém s penězi, pojmenujte ji, rád kontaktujete Dr. Odia dnes a máte problém vyřešen tady jsou jeho kontaktní údaje Email: odiasolutioncenter@gmail.com, Pro přímé volání a Viber Chat Číslo: +27638836445.
<reagovat 
Čtenář - 9.3.2019 > Get Your Lover Back Dokonalé naléhavé lásky kouzlo, Am Merly Ovando z Bostonu Usa Všichni děkuji Dr. Peace, který přinesl lásku mého života. můj manžel mě podvedl a požádal o rozchod. Nejdřív nevěřím, že se s ním pokusím vrátit, ale všechno, co mi řekl, byl, že je s někým jiným. že už mě nezajímá oženit se v tom okamžiku, byl jsem zlomený srdcem, protože miluji mého manžela natolik, že jsem nemohl nechat jít z něj najednou, že mě opustil, opravdu ho miluju a nikdy si nedokážu představit můj život bez mu. dokud jsem nenarazil na silné skutečné kouzlo, doktor mi, který mi slibuje 48hodinové naléhavé kouzlo, abych se vrátila s mojí přítelkyní, dobrá čtyřiadvacet (48) hodin. hmm-mm, byla to dobrá noc v 11: pm ve dnech, kdy mi doktor mi řekl, že můj manžel se vrátí, zpočátku jsem slyšel zvonění kroužků blížící se k mým dveřím Slyšel jsem, že někdo říká zlato! znělo to dobře, otevřel jsem dveře a viděl jsem, jak můj manžel stojící a pláč před mnou. nebyla jsem překvapená, protože jsem se za něj modlil, aby se vrátil domů. opravdu bych chtěl využít tuto příležitost k tomu, abych díky Dr šťastný tolik a stránky lásky, které mě nasměroval k doktorovi šťastný, pokud máte nějaký problém dostat své bývalé zpět, nebo špatná situace, která je horší nebo přesně taková, jakou jste byli, kontaktujte Dr Peace na
 Prostřednictvím: EMAIL: doctorpeacetemple@gmail.com
WHATSAPP: +2348059073851
<reagovat 
 mystikus (Občasný) - 10.3.2019 > čtenář> Vodprejskni, atrapo
<reagovat 
Čtenář - 23.3.2019 > Ahoj, Jmenuji se "Merly Ovando" Byl jsem ženatý se svým milencem vysoké školy na 7 let bez dítěte. Snažili jsme se v rámci našich pravomocí nést dítě, ale bez úspěchu bylo všechno úsilí neúspěšné. Provedli jsme různé lékařské testy, ale zdá se, že s námi není nic špatného. Věci se zhoršily s časem do bodu, že jsem téměř podala žádost o rozvod kvůli naší neschopnosti vychovávat děti, ale Maxwell mě stále povzbuzoval. Průlom nastal, když jsem se setkal s Johnem, mým starým přítelem a řekl mu o naší neschopnosti nést dítě a o tom, jak moc jsme prošli, abychom se ujistili, že máme dítě. John nás seznámil s touto úžasnou kouzelnou kouzelnicí, která nám nakonec pomohla ... Ačkoliv jsme nikdy nebyli fanouškem takových věcí, rozhodli jsme se neochotně zkusit, že jsme byli zoufalí a odešli bez možnosti volby ... On dělal zvláštní modlitby a použité kořeny a byliny na nás ... Doktor Jarakun nám dal ujištění, že budu těhotná před koncem 90 dnů (3 měsíce). Hle, já a Maxwell jsou nyní požehnáni dcerou. Slova nedokážou vyjádřit, jak jsme šťastní, že Maxwell a já jsme za úžasný zázrak Doktor Peace za nás. Zavedli jsme ho do mnoha párů s problémy po celém světě a mají dobré zprávy ... Pevně ​​věřím, že někdo tam venku potřebuje jeho pomoc. Doktor Peace můžete kontaktovat prostřednictvím emailu: doctorpeacetemple@gmail.com nebo mu můžete zavolat, pokud potřebujete pomoc ve vašem vztahu nebo v jiném případě. WhatsApp: +2348059073851


1) Láska kouzla
2) Lost Love Spells
3) Rozvodová kouzla
4) Manželská kouzla
5) Závazné kouzlo.
6) Rozpětí kouzla
7) Vyhoďte minulého milence
8.) Chcete být povýšen ve vaší kanceláři
9) chcete uspokojit svého milence
10) Vyléčit jakoukoli z nemocí, které trpíte

Obraťte se na tohoto velkého muže, pokud máte nějaký problém s trvalým řešením prostřednictvím doctorpeacetemple@gmail.com
WhatsApp: +2348059073851
<reagovat 
čtenář melry - 23.3.2019 > Ahoj, Jmenuji se "Merly Ovando" Byl jsem ženatý se svým milencem vysoké školy na 7 let bez dítěte. Snažili jsme se v rámci našich pravomocí nést dítě, ale bez úspěchu bylo všechno úsilí neúspěšné. Provedli jsme různé lékařské testy, ale zdá se, že s námi není nic špatného. Věci se zhoršily s časem do bodu, že jsem téměř podala žádost o rozvod kvůli naší neschopnosti vychovávat děti, ale Maxwell mě stále povzbuzoval. Průlom nastal, když jsem se setkal s Johnem, mým starým přítelem a řekl mu o naší neschopnosti nést dítě a o tom, jak moc jsme prošli, abychom se ujistili, že máme dítě. John nás seznámil s touto úžasnou kouzelnou kouzelnicí, která nám nakonec pomohla ... Ačkoliv jsme nikdy nebyli fanouškem takových věcí, rozhodli jsme se neochotně zkusit, že jsme byli zoufalí a odešli bez možnosti volby ... On dělal zvláštní modlitby a použité kořeny a byliny na nás ... Doktor Jarakun nám dal ujištění, že budu těhotná před koncem 90 dnů (3 měsíce). Hle, já a Maxwell jsou nyní požehnáni dcerou. Slova nedokážou vyjádřit, jak jsme šťastní, že Maxwell a já jsme za úžasný zázrak Doktor Peace za nás. Zavedli jsme ho do mnoha párů s problémy po celém světě a mají dobré zprávy ... Pevně ​​věřím, že někdo tam venku potřebuje jeho pomoc. Doktor Peace můžete kontaktovat prostřednictvím emailu: doctorpeacetemple@gmail.com nebo mu můžete zavolat, pokud potřebujete pomoc ve vašem vztahu nebo v jiném případě. WhatsApp: +2348059073851


1) Láska kouzla
2) Lost Love Spells
3) Rozvodová kouzla
4) Manželská kouzla
5) Závazné kouzlo.
6) Rozpětí kouzla
7) Vyhoďte minulého milence
8.) Chcete být povýšen ve vaší kanceláři
9) chcete uspokojit svého milence
10) Vyléčit jakoukoli z nemocí, které trpíte

Obraťte se na tohoto velkého muže, pokud máte nějaký problém s trvalým řešením prostřednictvím doctorpeacetemple@gmail.com
WhatsApp: +2348059073851
<reagovat 
čtenář Juana - 1.12.2019 > Το όνομά μου είναι Χουάνα, είμαι από το Μεξικό
Είμαι πολύ ευγνώμων στον Dr.Pellar για το σπουδαίο έργο που έπραξε για μένα και την οικογένειά μου. Ήμουν παντρεμένος για 19 χρόνια πριν μια γυναίκα ήρθε μαζί και κατέστρεψε το γάμο μου και την οικογένειά μου. Τα τελευταία χρόνια ήταν λυπηρά για μένα χωρίς σύζυγο. Είμαι πολύ ευγνώμων και ευγνώμων στο Δρ. Πέλλαρ επειδή έκανε το έργο για μένα, ο σύζυγός μου επέστρεψε σε μένα και τα παιδιά μας ζητώντας να τον συγχωρήσουμε. Μέχρι τη δουλειά του Dr.Pellar, ο σύζυγός μου με μισούσε. Ήμουν πολύ αναστατωμένος, απογοητευμένος και μοναχικός πριν επιστρέψω στον σύζυγό μου. Υπήρχαν πάντα εμπόδια για μια άλλη γυναίκα. Ο Δρ Πέλλαρ μου αποκάλυψε ότι αυτή η γυναίκα δεν επέτρεψε στον σύζυγό μου και με έκανε να νιώθω άρρωστος. Βρήκα ένα γιατρό κατόπιν σύστασης ενός φίλου, για τον Δρ Πέλλαρ. στην αρχή, δεν ήμουν σίγουρος γιατί αμφέβαλα το casting ξόρκι. Αυτή η κυρία για τον σύζυγό μου τον προστατεύει μόνο για τον εαυτό μου. 2 μέρες μετά ο Δρ. Πέλλαρ κάσταιε το ξόρκι, ο σύζυγός μου ήταν μαζί μου. Ο σύζυγός μου μου λέει και μου δείχνει πόσο με αγαπά και ευχαριστώ τον Δρ. Πέλερα. Η ζωή μου, νόμιζα, τελείωσε, τώρα ευτυχισμένη ζωή με τον σύζυγό μου και τα παιδιά μας. Παρακαλώ, αν έχετε σημαντικά προβλήματα όπως εγώ, ή ακόμα και διαζύγιο, επικοινωνήστε με τον Dr.Pellar αμέσως. Αυτός θα αλλάξει τη ζωή σας για πάντα, και το καλύτερο από όλα, τα έργα του δεν βλάπτουν κανέναν. Επικοινωνήστε αμέσως με το ηλεκτρονικό ταχυδρομείο. Ηλεκτρονικό ταχυδρομείο: drpellar@gmail.com
<reagovat 
čtenář vrtomica - 1.12.2019 > Θα ήθελα πολύ να μοιραστώ την εμπειρία μου μαζί σας. έτσι μπορείτε να το μάθετε και να το χρησιμοποιήσετε για να λύσετε το πρόβλημά σας, αν υπάρχει. Ονομάζομαι Verónica από το Los Angelis.
Η καρδιά μου ένοιωσε και η καρδιά μου θρυμματίστηκε όταν ένα μεγάλο πρόβλημα προέκυψε στο γάμο μου με τον σύζυγό μου πριν από επτά μήνες. τόσο φοβερό ότι πήγε στη δίκη για διαζύγιο. είπε ότι δεν ήθελε ποτέ να μείνει ξανά μαζί μου και ότι δεν με ήθελε πια. Έτσι, έφυγε από το σπίτι και με έκανε και τα παιδιά μου υποφέρουν από έντονο πόνο. Δοκίμασα όλα τα δυνατά μέσα για να τον ανακτήσω μετά από πολλές προσευχές, αλλά όλα άσκοπα και επιβεβαίωσε ότι είχε πάρει την απόφασή του και ποτέ δεν ήθελε να με δει ξανά. Έτσι μια νύχτα επέστρεψα από την εργασία και συναντήθηκα με έναν παλιό φίλο που ζήτησε από τον σύζυγό μου. Τον εξήγησα λοιπόν σε κάθε πράγμα και μου είπε ότι ο μόνος τρόπος για να πάρω πίσω τον σύζυγό μου είναι να επισκεφτείς ένα ξόρκι που ονομάζεται Dr.Pellar γιατί πραγματικά δούλεψε γι 'αυτόν. Αν και ποτέ δεν πίστευα στην ορθογραφία, δεν έχω άλλη επιλογή παρά να ακολουθήσω τις συμβουλές του. Στη συνέχεια μου έδωσε το email του επισκέπτη συγγραφέα. Διεύθυνση ηλεκτρονικού ταχυδρομείου. Έτσι το επόμενο πρωί έστειλα μια επιστολή στη διεύθυνση που μου έδωσαν και ο συγγραφέας με διαβεβαίωσε ότι θα επέστρεφα τον άντρα μου μέσα στις επόμενες 48 ώρες μόλις το έκανα. Τι υπέροχη δήλωση !! Ποτέ δεν το πίστευα. Έτσι μου μίλησε και μου είπε όλα όσα έπρεπε να κάνω. Στη συνέχεια, εργαζόμενος για μένα και 48 ώρες αργότερα, έκπληκτος ο σύζυγός μου, ο οποίος δεν μου τηλεφώνησε τους τελευταίους 7 μήνες, με κάλεσε να με ενημερώσει ότι έρχεται πίσω. Τόσο υπέροχο !! Έτσι επέστρεψε εκείνη την ημέρα με αγάπη και χαρά, ζητώντας συγγνώμη για το λάθος του και για τον πόνο που είχαν προκαλέσει τα παιδιά του. Στη συνέχεια, από εκείνη την ημέρα, η σχέση μας ήταν ισχυρότερη από ότι ήταν με τη βοήθεια του Dr.Pellar. Γι 'αυτό σας συμβουλεύω αν έχετε κάποιο πρόβλημα, έρθετε σε επαφή και σας παρέχουμε 100% εγγύηση ότι θα σας βοηθήσει.
Στείλτε e-mail σε αυτήν. Ηλεκτρονικό ταχυδρομείο: drpellar@gmail.com
<reagovat 
čtenář Margarita - 1.12.2019 > Το όνομά μου είναι η Μαργαρίτα, είμαι από την Αλβανία
Ο σύζυγός μου και εγώ παντρεύτηκε τώρα για περίπου 15 χρόνια. Είμαστε παντρεμένοι ευτυχώς με τέσσερα παιδιά, δύο αγόρια και δύο κορίτσια. Πριν 12 μήνες άρχισα να παρατηρώ την παράξενη συμπεριφορά του και λίγες εβδομάδες αργότερα ανακάλυψα ότι ο σύζυγός μου είδε κάτι. Άρχισε να επιστρέφει αργά από την δουλειά, που δεν ασχολείται περισσότερο με με ή τα παιδιά. Μερικές φορές αφήνει και δεν έρχεται καν σπίτι για περίπου 2-3 ​​ημέρες. Έκανα ό, τι μπορούσα να διορθώσω αυτό το πρόβλημα, αλλά όλα άσκοπα. Ήμουν πραγματικά ενθουσιασμένος και χρειαζόταν βοήθεια. Μια μέρα, ενώ σερφάροντας στο διαδίκτυο, βρήκα μια ιστοσελίδα που πρότεινε ότι ο Δρ. Το Sango θα μπορούσε να βοηθήσει στην επίλυση των προβλημάτων του γάμου, να αποκαταστήσει τις σπασμένες σχέσεις και τα συναφή. Έτσι, ένιωσα ότι πρέπει να το δοκιμάσω. Τον ήρθα σε επαφή μαζί του και έκαμε ένα ξόρκι για μένα. Δύο μέρες αργότερα, ο σύζυγός μου ήρθε σε μένα και ζήτησε συγγνώμη για τα λάθη που είχε κάνει και υποσχέθηκε ότι δεν θα το ξανακάνει ποτέ. Από τότε, όλα έχουν επιστρέψει στο φυσιολογικό. ζούμε μαζί ευτυχώς ξανά. Αν χρειάζεστε έναν μετατροπέα συλλαβών που μπορεί να βρει ένα ξόρκι που πραγματικά λειτουργεί, σας προτείνω να επικοινωνήσετε μαζί του. Δεν θα σας απογοητεύσει. Αυτό είναι το ηλεκτρονικό ταχυδρομείο του. spellspecialistcaster937@gmail.com
<reagovat 
čtenář Alejandae - 1.12.2019 > Θα μοιραστώ με χαρά τη μαρτυρία μου εδώ. Το όνομά μου είναι Alejandraė. Είμαι από το Κοσσυφοπέδιο. Παντρεύτηκα το σύζυγό μου πριν από επτά χρόνια, όταν έχει προβλήματα στο σπίτι όταν σταματά να κοιμάται στο ίδιο κρεβάτι, αγωνίζεται με μικρά πράγματα, έρχεται πάντα αργά τη νύχτα στο σπίτι, μεθυσμένος πάρα πολύ και κοιμάται με άλλες γυναίκες, εκτός από αυτόν. είναι ο πατέρας του παιδιού μου και δεν θέλω να τον χάσω επειδή εργαζόμασταν τόσο σκληρά μαζί για να γίνουμε αυτό που είμαστε σήμερα. Πριν από μερικές εβδομάδες, αποφάσισε τώρα να με αφήσει μόνο μου και τα παιδιά μου και να είμαι με ένα και να είναι γυναίκα δύσκολη. μερικές φορές και έτσι δεν έχω κανέναν να στραφώ και είχα μια σκασίλα. Κάλεσα τον καλύτερο φίλο μου και μου εξήγησε όλα τα πράγματα και ο φίλος μου μου είπε για τον Δρ Sango πώς βοήθησε την επίλυση του προβλήματος μεταξύ της και του συζύγου της. ήταν μεταξύ τους όλα αυτά τα χρόνια και ήταν σαν ένα θαύμα πώς φτάνουν ο ένας στον άλλο. Κατευθύνθηκα στον Δρ Sango και του εξήγησα όλα μέσα από το ηλεκτρονικό του ταχυδρομείο, γι 'αυτό με προήγαγε να μην ανησυχώ ότι θα ρίξει ένα ξόρκι και θα κάνει τα πάντα να επιστρέψουν στο πώς αγαπήσαμε και πάλι και ότι ο άνθρωπος μου κυβερνήθηκε από άλλο θηλυκό πνεύμα, μου είπε ότι το πρόβλημά μου θα επιλυθεί εντός δύο ημερών αν πιστεύω ότι είπα εντάξει έτσι μου είπε σε αυτό και δύο μέρες αργότερα η αγάπη μου επέστρεψε ζητώντας συγχώρεση ότι είμαι τόσο ευτυχισμένος τώρα. έτσι αποφάσισα να μοιραστώ την εμπειρία μου με κάθε θεσμικό όργανο που έχει αυτό το πρόβλημα, να έρθει σε επαφή με τον σπουδαίο συγγραφέα Δρ Sango στο ηλεκτρονικό του ταχυδρομείο. spellspecialistcaster937@gmail.com
<reagovat 
čtenář Debby Abba - 31.8.2022 > Můj manžel mě opustil, aby mohl být s jinou ženou, Dr. Ajayi je mocný duchovní muž, ke kterému se můžete obrátit, pokud potřebujete pomoc, je dokonalým kouzelníkem, který vám může pomoci vyřešit vaše životní problémy. můžete ho kontaktovat na jeho e-mailu: drajayi1990@gmail.com a můžete ho také kontaktovat na jeho WhatsApp / Viber čísle: +2347084887094 pomohl mi získat zpět mého manžela po 4 letech odloučení, byla jsem na pochybách, ale doktor Ajayi byl schopen odstranit pochybnosti s dobrými výsledky. Dr Ajayi také připravuje bylinky na jakýkoli druh nemoci, Byliny na léčbu impotence u mužů, bylinky na léčení myomů, Byliny na otěhotnění, bylinky na onemocnění ledvin, Lék na cukrovku a jakýkoli zdravotní problém Dr Ajayi na ně má bylinky.
<reagovat 
čtenář Liliana Saskova - 15.3.2023 > Ahoj přátelé, ráda se podělím o svou zkušenost s doktorem Ajayim, prožívala jsem těžké chvíle ve vztahu, protože můj roční snoubenec najednou řekl, že bychom měli odvolat svatbu, že už o mě nemá zájem, já byl zmatený a hledal pomoc, tak jsem se online setkal s Dr. Ajayim, který udělal kouzlo lásky a můj snoubenec šel na kolena, aby se omluvil, a díky Dr. Ajayi jsme šťastně manželé. Kontaktujte Dr. Ajayi Whatsapp: +2347084887094 nebudete litovat.
<reagovat 
čtenář Izabela Marek - 24.3.2023 > Ráda bych vám všem řekla, že jsem dokázala ukončit svůj problém s rozvodem a obnovit své manželství znovu, nevím, co se stalo mému manželovi, že podal žádost o rozvod, snažila jsem se mu to rozmluvit, ale neposlouchal mě, neměl jsem jinou možnost, než hledat pomoc kdekoli mě napadlo a dal jsem se do kontaktu s DR Ajayim a teď jsem rád, že jsem ho požádal o pomoc. Protože nebýt doktora Ajayiho, nevím, co by se stalo s mým manželstvím, protože jsem svého manžela milovala a nemohla jsem snést jeho ztrátu. Kouzlo zafungovalo jako kouzlo, můj manžel se změnil a začal projevovat lásku místo rozvodu, který plánoval. Jsem příliš šťastný, že je teď pro mě všechno na svém místě. Rád bych doktora Ajayi doporučil každému, kdo prochází manželskými problémy a chce je ukončit. Pokud potřebujete pomoc skutečného kouzelníka, kontaktujte Dr Ajayi na Whatsapp / Viber: +2347084887094 nebo e-mail: drajayi1990@gmail.com, věřím, že vás nezklame.

<reagovat 
čtenář Justyna Filip - 15.6.2023 > Nikdy jsem nevěřila na kouzlení nebo magii, dokud jsem nepotkala doktora Ajayiho, kterého jsem kontaktovala přes jeho číslo: +2347084887094 na WhatsApp, v manželství jsem procházela problémy, protože můj manžel řekl, že po 9 letech už se mnou nechce mít nic společného. manželství, opravdu miluji svého manžela, takže hledám pomoc, abych urovnal věci v mém manželství, při procházení jsem viděl, kde muž doporučil doktora Ajayi, protože mu pomohl povýšit na jeho pracovišti pomocí kouzla, oslovil jsem Doktor Ajayi a vysvětlil jsem mu, co mám dělat, abych obnovil klid v mém domě poté, co jsem dodržel všechny jeho pokyny, můj manžel změnil názor a žijeme šťastně a už se nikdy nezmínil o ničem ohledně rozvodu. Kontaktujte doktora Ajayiho ještě dnes pro jakýkoli vztahový problém nebo jakýkoli aspekt života a on najde řešení vašeho problému. Číslo Viber / WhatsApp: +2347084887094 nebo e-mail: drajayi1990@gmail.com
<reagovat 
čtenář Jennifer Feguerro - 18.10.2023 > Ahoj přátelé, to, co se chystám sdílet, může být přínosem pro vás nebo pro někoho, koho znáte, nikdy jsem si nemyslel, že napíšu takové svědectví, ale protože chci, aby ostatní lidé našli své štěstí, jako jsem já našel své. Žila jsem v pekle se svým manželem, který pro mě byl kdysi milujícím mužem, po 5 letech našeho manželství se přestal starat o své povinnosti jako můj manžel a byl ke mně také nepřátelský, žila jsem ve strachu a málem jsem šla na rozvod. Četl jsem nějaký článek o problémech v manželství a rychlém řešení, když jsem narazil na doktora Ajayi, mocného duchovního muže, který pomohl mnoha lidem v jejich problémech ve vztahu, vzal jsem jeho kontakt a mluvil s ním o chování mého manžela ke mně, řekl mi co je třeba udělat, a já jsem udělala podle instrukcí a po několika dnech od zahájení práce s doktorem Ajayim se můj manžel změnil k lepšímu, byla jsem překvapená, když mi koupil nové auto, aby se mi omluvil za špatné skutky, které mi udělal. teď žijeme v míru. Díky Dr Ajayi, pokud čelíte jakémukoli problému ve vztahu, nestyďte se svého problému, kontaktujte Dr. Ajayi na Whatsapp / Viber: +2347084887094 pro trvalé řešení vašeho problému.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je osm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter