|
| |
 |
|  |
Město se topí v slzách a
ulicemi plují mocné ryby
troufale okradly parníky
měly pocit
že si vystačí
samy
Pršelo čtyřicet dní a
ten déšť
jako by rozpustil všechno
na čem záleželo
pořád prší a
Pluto se potápí do takových výšin
o kterých se mi ani
nesnilo
Ach Pluto, je mi tak těžko
a všechny ty ryby polykají hvězdy
mám strach a
čekám jako na záchranu
na rybáře
dešťové víly
sáček od pomerančů
na dýchání
kdyby na mě náhodou přišli
Právě zbývá poslední šedesátina měsíce
myslím
že zítra v noci
už bude
nekonečná
tma
Stojíme v uzavřené místnosti
sami
a přesto tudy proudí mraky lidí
navlečení
jsou v neoprenech a se šnorchly
jako hokejky
dlouhé
desítky stop
A celé město je pod vodou
Vznášíš se mezi řasami a snovými křišťály
Všechny ryby opustily svoje duše
právě tady
a tak proplouváš
i mezi nimi
Hraješ si sám
všechny vlaky ti už
odjely
Pluto
jsi potopená loď
ale já
černý pasažér
co se topí
uvnitř ní
Pluto
ty jsi
pozapomenutý verš
který se mi pořád vrací
v halucinacích
nočních
Chmýří afrických slonů
v nose šimrá
Tak nějak
pateticky se říká
‚Našla jsem domov v tvých očích‘
a já chci
domů
Jsi Pravá Láska Utopená Trhlinou Osudu
ale nechci být patetická
tak asi spíš
Poetika Lámající Unáhleně TO
všechno
co mám
a co jsi mi vzal
s sebou
do těch divných končin
náladových skal
z želé
Gute Nacht
a tak
už mlčím
|
|
|
