Sbalil jsem doma jen pár mincí pro návrat

 Pár bot do nepohody.

 Zápisník, kytaru a fotky v albu.

Dvakrát nevstoupíš do stejný vody

Dvakrát se jednou nevrátíš…

Než jsem zahodil klíče do kanálu, obsendantně jsem zkontroloval, zda je zamčeno, do našeho domu, kam se nevrátím. Zda je vypnutý plyn a zaškrcená voda. Tak nač ty mince tahám… Třeba se budou hodit, na převozu u Výtoně nebo jiné řeky. Venku bylo chladno. Na naší ulici trhali ulici koleje od tramvají, jako bolavé zuby. Zůstalo jen prázdno na jazyk, ale odřené byly oči. Neustálým pokukováním do výkopů. Neustálým hledáním starého města. Posmrkáváním po minulosti. Aspoń kůstku jako relikvii s sebou mít na cestu. Malíček svatého Antonína nebo tak něco. Venku bylo chladno, vytrhané koleje byly spíš jako kosti, žebra ulice. V hrudním koši se motala střeva plynovodů, kabeláž vodovodního potrubí a nikdo nevěděl “ odkud a kam.“

Někdo tuší jak studíš

Promočená ramena se ještě klepou

Do rytmu zvuku kolejnic

Podej mi ruku a víc už nic

Podej mi kůži prokřehlou a slepou

Vzpomínám, jak jsme spolu kdysi šli, jak zasněni, pro vodu do džberu. Vítr cuchal květy a rozséval je po okolí. Cosi jsem o sobě věděli a něco jiného ne. Když teď promluvím, rozvibruju jen matný vzduch, když teď nepromluvím, budu mlčet navždy. Oba jsme spiklenci té malé vraždy. Oba teď mlčíme ve zdvojeném refrénu, kuliček hrachu co házíme na stěnu. Oči jak vydřené němou každodenností. Každou první středu v měsíci tady zkouší sirény. Zalili jsme si uši voskem jak bájní námořníci a teď si nerozumíme.