Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<předchozí v kolekci Osvobodíte otroka, svobodu mu stejně ale nevrátíte z kolekce Bílý kruh bezpečí
Autor: toyenka (Občasný) - publikováno 3.6.2015 (10:47:32)
další v kolekci>
  Jakýsi panovník, žijící na protilehlé polokouli, měl jako dítě jediné přání - chtěl k narozeninám  dárek, vlastního otroka. A protože to byl skutečně panovník, dostal ho. Tak žil, vedle něj jeho otrok. Roky šly jeden za druhým.

           Jako mladý muž onen panovník vystudoval prestižní školu v Evropě a osvítilo ho, že otroctví je špatná věc, protože člověk není věc a nemůže někomu jinému přeci patřit!

           Zrušil tedy otroctví a otroky osvobodil, i toho svého, protože měl tu moc. Byl to panovník, nejmocnější muž ve své zemi.

          Co myslíte, že se stalo? Ti otroci žili dále jako otroci a pohoršovali se, že by měli být svobodní jako "pánové" a mít stejná práva. Fuj, taková myšlenka, to je přece proti přírodě!

           Ten otrok, co vyrůstal vedle svého panovníka, se nikdy nenechal ze své role otroka vyvést.

          "Jsem otrok, narodil jsem se jako otrok a je nemyslitelné, když prší, abych já byl v suchu a na mého pána pršelo,"  tak to vnímal, když v dešti držel s dalšími otroky plátěnou stříšku a sám mokl na dešti. Nikdo ho nemohl přesvědčit, že se má jít pod stříšku schovat také.... prostě otroctví z nich nešlo sejmout jen zákonem. I když bylo otroctví dávno zrušeno, oni dál otroky zůstávali.

           Proč o tom píši? Často na to myslím -  i lidem, žijícím kolem nás, se stává něco podobného. Žijí svou roli. Nechají se i zraňovat svým okolím, plní jeho požadavky a postupně nedokáží vnímat, že mohou žít jinak, a že žít jinak je správně. Nedokáží přijmout, že kdyby žili svůj život podle sebe a svých představ,  že se nedopouštějí ničeho špatného, když budou mít ze svého života i radost. Přijmou svou roli, kterou jim někdo postupně vnutil a která je mnohdy zraňuje:

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

            Rozklepala jsem se zimou. Stála jsem u vchodových dveří obklopená narvanými taškami se vším  možným. Kousek ode mě poskakovala Niky, aby se zahřála a provokovala kočky. Kočky si zase dobíraly malou šedivou psí holku, která se snažila opodál rozhrabat čerstvé krtičáky.

          Nemám klíče, musím počkat, až mi otevře. Nikdy mi ty klíče nedal, ani po kolaudaci. Prý bych si sem vodila milence, prohodil tenkrát - a dal klíče od našeho nového domu svým rodičům a sousedovi. Starší děti dostaly své klíče též. Na mě nezbylo.  Musím tedy vždy počkat,  až mě někdo do našeho domu vpustí a pak už jen dávat pozor, abych si nezabouchla. Nebo si mohu půjčit klíč od tchýně, je hodná, nikdy neodmítne.

           Mají s tchánem v našem novém domě pokoj. Do jejich pokoje zřejmě smím, ale nesmím tam nic přerovnávat, "víš, jací jsou, respektuj to," požádal mě hned na začátku manžel, když jsme dům postavili.

          Vadí mi jejich zvyky, jsem zvyklá vše vyprat a mít voňavě čisté, těžko se mi tolerují hromádky použitého a propoceného oblečení po židlích v jejich pokoji celé týdny, i když srovnané do komínků. Ale je to jen můj pocit, asi to vidím špatně, jim to nikomu zjevně nevadí. Musím to tedy skousnout a nemohu ani nic říct, byla bych za nesnesitelnou, navíc nemám v jejich pokoji stejně co dělat. Stydím se sama za sebe, ale nemohu si pomoci.

          Nešlo se bránit, nikdy bych nebyla schopná vysvětlit, že žádné milence nemám  - tak jsem to jen přešla a zvykla si  čekat, až mi někdo odemkne můj dům. Vždyť on mi nakonec vždy někdo otevře, je tak nutné mít vlastní klíče od vlastního domu?  Ano, je i můj, když je nás obou a postavený za naše společné úspory, alespoň se o tom chabě snažím přesvědčit sama sebe.

          Obešel nejprve dům a prošel celou zahradu, zastavil se u stromů a zkontroloval přilehlou kůlnu. Pak konečně odemkl dveře a já mohla do studeného, temného nitra domu nanosit tašky a začít topit, aby se Niky zahřála a nenastydla. Vždy ji zabalím do ovčích kůží, než se vnitřek domu trochu ohřeje....

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

           Tři roky mi trvalo, než jsem si připustila, že mám stejná práva ke společnému domu a že mám i právo na vlastní klíče a užívání toho domu - já, nikoli tchýně nebo dospělé děti a jejich rodiny. Že ten dům je skutečně také můj. Že to není jen formalita, že je napsaný na mě stejný podíl - a to znamená, je stejně tak  můj a já mám k domu právo jako vlastník. A "vlastník" neznamená "ta bestie", co mi všechno chce vzít, nic jí nepatří a jen mi chce vzít, co je mé! Již vím,  že nejsem bestie, jen mám stejná práva......

           Je to těžké, vím. Ale postupuji pomalu dopředu. Přehrávám si jako film příhodu, kdy jsem přijela do svého domu, kde hospodařila v mé kuchyni tchýně. Měla tam své návštěvníky a já byla vetřelec - ještě se do mě společně pouštěli a já jen spěchala, abych už zase byla ze svého domu pryč. Nikoho nenapadlo, že jsou oni na návštěvě u mně... Jen mně bylo hloupé a trapné, že je ve svém domě vlastně ruším a cítila jsem, že je určitě správné, že tam jsou - protože oni mají od mého domu klíče, nikoli já.. Nedostala bych se tam, kdyby tam nebyli, měla bych jim být vděčná....

           Dnes se dívám na sebe jako na nenormálního člověka - jak jsi to mohla dopustit, aby to tak bylo? Byla jsi normální? Tenkrát jsem si ale říkala: "A jak by to mělo být jinak..?" Nikdy jsem nedostala klíče od svého domu, ani, když jsem je po letech začala výslovně vyžadovat. Bylo to normální a nenormální byl můj požadavek. Měla jsem roky strach ho vyslovit.

          Po letech jsem získala klíče od vlastního domu soudní cestou. Soud rozhodl bez jediného soudního stání a okamžitě, v můj prospěch. Ani pak jsem ty klíče nedokázala vnímat jako samozřejmost a přítomnost  policisty, který mi pomáhal, abych mohla do svého domu vůbec vstoupit, mě v absurdnosti situace jen utvrzovala.



Poznámky k tomuto příspěvku
Mima (Občasný) - 8.6.2015 > ...připomnělo mi to "Jih proti severu" a "Sever proti jihu"... Změna špatně "zakotveného řádu" v nový lepší může být pro všechny zúčastněné šokující ..., nejvíc paradoxně pro ty, kteří jsou v právu, a trvá "věky", než je člověk schopen ujistit se o tom, co je vlastně normální... Se svobodou je někdy potíž...
<reagovat 
Mima (Občasný) - 8.6.2015 >
Body: 5
<reagovat 
toyenka (Občasný) - 9.6.2015 > Tak nějak.. není lehké měnit pohledy na život, zvláště, když jsou tu celé věky... Díky..
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je pět + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
1 2 (3) 4 5 6
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter