|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vyhlížím na přídi sluneční zem
v skleněném plachtoví je vítr dechu
a moře hluboké je za oknem
chvějí se záclony vlnami vzdechů.
To snad jen šeptám si, že je již den
bělavý na bocích jak každá milá
nebo snad zdá se mi té ženy sen
kterým jsi do noci zasvítila.
Jak rudá jablka či snad psí hvězda
zhasíná v obzoru maják i tma
a já zas znovu tě pokaždé neznám
tisíckrát byla jsi cizí i má.
Jen prsty napíšu do páry slova
kterými dávám si o Bohu číst
a pak mě napadnou smutnění nová
ze stromu snáší se chvilek mých list.
Snad tváře v zrcadlech co u zdí stojí
jsou vody a času odpovědi
než soumrak se stíny v jedno se spojí
a živí po mrtvých těla zdědí.
|
|
|