CO BYLO
Píšu hlouposti
jazyk plný vlasů
už ke konci "času"
jak jsme si říkávali
když jsme byli malí
s bráchama
jsme furt hráli
všelijaké pitomosti a život nám unikal
pod rukama dál
nikdo z nás nevnímal
prostě jsme jen žili a neznali jsme nic
jenom to něco
natož něco víc...
CO BYLO A JE
A pak je najednou březen a
most
mezi dvěma
stěna
a metafora metafory
jakože se zřítí, někdo ho za sebou trhá
jako papír (ové srdce)
smlouva s mým podpisem
kovovým hrotem (pera) zastudí
končí v koši
a bodnutí na hrudi
z toho, co to znamená.
CO JE A SNAD NEBUDE
A z toho mizérie
a na koně
a mizérie
a na koně
a pořád znova díky těm
kteří nás pak zradí
které máme rádi
někoho víc
a někoho zase míň
z plných plic
kouře
a podle toho si jim dovolujeme ubližovat
žebříček koho mít rád (1..., 2..., 3..., 4..........)
ten je a není kamarád
jde o normální (morální) rozložení sil
srdce toho víc neutáhne
není to kůň
kdo po otěžích prahne
nehleď mu na zuby
i když se nebojím, že bys našel mikroskopem kazy
prostě jen přestalo bít
v předkomoří mrazí
v poslední době to bylo na poplach
po útoku už je klid
(málem)
a po bitvě jsme každý sám
vlastním generálem...
CO NENÍ ALE MĚLO BY
Ale všechno tak nějak pokračuje
ať chceme nebo ne (chtějme chtít)
a z krve vyroste tráva
a vítr všecko odvane někam do ústraní, napotom
na horší časy, když teď přece začnou ty (jiné)
časy
relativnost všeho co běží
jak rychle to běží, či stojí
to za to?
Proč to "za to" neběží?
Já bych za to běžel, nechci to tady všechno prostát
prosedět, proležet
je to ale tak jednoduché...
Jsem jednoduše složitý
moc složitý
život prožitý
na všechno s nožem
složitý
abych se chápal, co se mi to vlastně děje
blázen se mi směje
ze zrcadel a ptá se
proč dělám to, co dělám
a proč to dělám tak, jak to dělám
proč dělám, že jsem, když nejsem
a proč vlastně jsem, když můžu nebýt (takový)
proč nemůžu být zase jako vy
člověk je nemocný z toho, že chce
chtít zas nasát trochu štěstí z podkovy...
CO SE ČEKÁ, OČEKÁVÁ, CO PŘICHÁZÍ (AŤ ZVANÉ ČI NEZVANÉ)
Ta myšlenka je strašně stará,
jako všechno (tohle tady, jen oprášené)
všechno co mě žene
do kopřiv
jako ten můj pocit teď
a dřív
a vůbec se mi nechce vymýšlet si
jak to všechno vzniklo
každý jsme nějaký
někomu to nedochází
někdo se přecení
zuby vycení, do nesnází
strhne si cedulku
nebo si tam připíše mínus
a někdo leze v půl páté po koberci a zkoumá ta odporná oranžová vlákýnka, proč jsou zrovna takhle a jak to všechno vůbec vzniklo, že je jich tolik a že jsou zrovna tady, ve vaší blízkosti a jestli to mělo vůbec tu cenu se s tím tkát...
zkusím počítat a mít zas rád i když nevím, snad
si zas začnu lhát, jako tolikrát a zkusím nevnímat ty, co mám tolik rád a
pak si začnu přát víc už neplakat, v noci jen tak spát, nesmím se už bát,
nač se ohýbat, pořád utíkat, osud krutý kat, zítra budu sťat, nesmím naříkat, že jsem si nesměl přát
poslední přání
tak hezky se skláníš
sekerou hladíš
hezký pat (prohraj)
tak mě pusť za ní... (pro smilování, tahle snad nikdy neskončí (na špalku))