Tréma

Poprvé na pódiu stojím,

vůbec ničeho se nebojím.

Večer jsem šel brzy do postele,

cítím se prostě skvěle.

Z čeho mám mít obavy,

text je vtlučen do hlavy.

Dokonalý je i můj vzhled,

můžu začít právě teď.

Otvírám pusu dokořán,

ale žádnou hlásku nevydám.

Po celém těle mě zebe,

utěšuji sám sebe:

Já vůbec nemám trému,

vinu dávám svému krému.

Po obličeji roztéká se,

vypadám jak potící se prase.

Slova ze mě nevychází,

to mi jen doušek vody schází.

Měl jsem pít více,

a ne si cvičit svoje plíce.

Dýchám dosti splašeně,

rychle, krátce, zdušeně.

Těžký vzduch bude příčina,

ať už se mi lépe dýchat začíná.

Ruce se mi třesou,

jen tím, že nic nenesou.

Co od nich mám chtít,

když v nich nemohu nic mít.

Ještě že vidět není,

jak se srdce dalo do odbíjení.

Na to má čas, jsem si jist,

až budu na sebe kritiku číst.

S pravdou ven, jako doma,

připouštím to, je to tréma.

Všichni v hledišti to vidí,

teď jen ostudu sklidím.

Při takovéto vizi,

moje tréma mizí.

A že mé vystoupení šmrnc mělo,

na počáteční trému se zapomnělo.