(RNDr. Miloslav Nevrlý – ☼ 29.10.1933
Praha)
(Pomníčky)
https://www.youtube.com/watch?v=7njfnVNU1L4 (haha)
https://www.youtube.com/watch?v=x7AsHc5vd-M https://www.youtube.com/watch?v=sqmiVyrxby0
HROB
PYTLÁKA HENNRICHA
Pokud
vím, ještě nikdo z lidí, kteří kdy navštívili osamělý Hennrichův hrob
v lesích Středního jizerského hřebene, neporušil klid dávno znehybněného
pytláka chytráka jak straka a šmelináře jak bylináře a nepokusil se kopat pod
jeho křížem, aby se přesvědčil, je-li pravdivý ten starodávný jizerskohorský
příběh a tlejí-li Hennrichovy kosti opravdu na adrese, kde vykapal. Přesné
datum smrti si již nikdo z nás nepamatuje, ale leží-li tam kosti, musí být
staré asi 202 let, ne-li ještě déle. Kříž nad hrobem mnohokrát ztrouchnivěl a
spadl, ale byl zase vždy znovu pozdvižen. Jizerské lesy se nad ním měnily: před
válkou býval kříž prý vidět až z Pytláckých kamenů. Stál uprostřed velké
mýtiny v 36. lesním obvodu polesí Jizerka a vysoko převyšoval vlnící se
třtiny.
Když
jsem chtěl Hennrichův kříž nalézt před 55 lety, bloudil jsem hodiny
v takových smrkových houštinách, že jsem nebyl schopen jej najít, přestože
mi postarší služební hajný Suchý z Jizerky vylíčil místo, kde kříž má svůj
radix point. Až když jsem se při prolézání mlazin náhodou dotkl hladkého
kamene, zvedl oči a na kmeni spatřil zelenou cedulku, poznal jsem, že stojím
právě na místě Hennrichovy smrtelné neodkladné události.
Byl
to zběhlý voják, a protože zběhl v roce 1813 – v době napoleonských
válek, považovala jej většina těch, kteří o něm později psali, za Francouze a
jmenovali ho dokonce: Henri! Můj zemřelý přítel Procyk (který z každé
iluze nenásilně procit) měl ale vlastní názor na svého hrdinu mučedníka,
kterého měl upřímně rád: „Jakýpak Francouz, ten by nepřežil jizerskohorskou
třeskutou zimu ani ve snu!“ Hennrich totiž žil v boudě z kůry, kterou
si postavil pod mohutnou skalou Pytláckých kamenů, později po něm
pojmenovaných, na vrcholu Středního hřebene. Můj přítel navíc věděl, že
s napoleonskými armádami táhly tehdy nejrůznější národy a že severem
Jizerských hor táhlo zrovna tak vojsko polského vojevůdce Umińskiego. Byl
přesvědčen, že zběhlý voják Hennrich byl Němčour nebo Polák, v každém
případě horal. Slabě jsem tehdy namítal, že někteří Francouzi přece žijí
v Alpách a většina Němců i Poláků pak v rovinatém terénu, ovšem
nebylo mi to vůbec nic platné.
Ví
se tedy, že slavný pytlák přišel do jizerských lesů v roce 1813, jak
dlouho ale v lesích pytlačil, nám není dosud známo. V nejstarší ručně
malované lesní mapce Jizerských hor z let 1814–1818 je na místě Pytláckých
kamenů již nápis „Heinrichsloche“ – Hennrichův pelech, doupě, útočiště. Žil-li v Jizerských
horách několik roků, pak se jistě spřáhl s pytláky z Jizerky a zimu
trávil v jejich chalupách – nemohl by v chatrči z kůry přežít
bez obvodní lékařky samovolně jako devětsil jizersko lékařský krutou severní
jizerskou zimu a také by ho ve sněhu hajní udolali: nenáviděli ho prý ještě víc
než nejotrlejší konkurenci. To, že zastřelil bambitkami hodně moc zvěře, by mu
ještě odpustili, pytlačil a chytračil tehdy kdekdo tuctový, jenže horší bylo
to, že pytlák vyřízl z každého fláku jen nejchutnější část zvěřiny a ostatní
nechal shnít po lesích. Hennrich se stal úctyhodnou legendou: lesníci se ho
snažili dopadnout, stříleli po něm, ale marně, a tak o něm začali říkat, že je
to neprůstřelný bastard.
Jednou
se Hennrich chtěl vymstít za pronásledování hajnému Janu Stefanovi, zvanému na
Jizerce obecně Schneider Hansl. Namířil na něj otevřeným oknem pušku, ale než
stihl vypálit na terč, spatřila jej hajného žena, která čekala miminko.
Vskočila před muže a jizerskohorskou němčinou údajně vyjekla celá nabroušená:
„Ty vole, střelíš-li, zastřelíš tři jednou ranou!“ A Hennrich – voják a kavalír
– prý zastavil plánovanou palbu. Událo se kdysi cosi takového na
jizerskohorských samotách, četl jsem tento příběh i o některých dalších
jizerských čarostřelcích, a tak nevím, je-li jeho hrdinou náhodou náš ptáček
recidivista pan Hennrich.
Schneider
Hansl mu ale jeho velkorysost a velkomyslnost velikého IQ nedaroval, neoplácel
stejnou mincí, pomohl ho nakonec sprovodit ze světa. Začátkem 19. století
nebyla lesovna revíru Zadní Studánka dole v Bílém Potoce jako dnes, ale
stála vysoko v horách pod horou Plochý čili Quarré. Bydlel v ní
jednoruký revírník Hub, o pravici přišel jako adjunkt v přestřelce
s chytráky pytláky. Vydal se jednou Hub na Jizerku za služební povinností.
Zpět ho doprovázel kus cesty právě hajný Schneider Hansl. Šli cestou ke Smědavě
až k Příčné vodě, která ještě dnes přitéká z Krásné louky, teče pod
třetím mostem a vlévá se zleva do Jizerky. Na Jizerské silnici stály tehdy malé
služební strážnice financů, kteří tudy občas patrolovali. Před Příčnou vodou
odbočovala „Česká dráha“ – stezka, kterou se měl Hub vydat ke své osamocené
myslivně (i lesní mozkovně). A tam, u Příčné vody, ho zahlédli: nenáviděný
pytlák Hennrich nabíral na pasece H²O bystrou kapalinu z potoka – tak
nalehko neozbrojen! Jakmile spatřil lesníky, nedbal jejich povyku a zdrhal
k lesu. Hubova ručnice byla rychlejší, třeskla rána a pytlák zmizel
v houštinách. Velký byl strach před nezranitelným králem machinace
Hennrichem: teprve za několik dní se jej odvážili jít hledat. Nalezli jej pár
set metrů od Příčné vody. Ležel v houštině bez známek života divocha a tam
jej také, beze svědků a ohledání, na místě zahrabali do hlíny. Přítel Procyk
k tomu vždy přidával polohlasem: „Byla to krimi vražda, pane, sprostá
krimi vražda, takhle odkrouhnout bezbranného lesního tvorečka, a zezadu
k tomu!“ Snad měl pravdu, kdoví, jak to tehdy všechno bylo. Nevíme, kdy a
v kterou roční dobu Hennrich vypustil svou duši, ani proč šel neozbrojen
pro vodu až k Příčné vodě, když Pařezový potok teče mnohem blíž
k Pytláckým kamenům. Jen dvě hmatatelné památky zbyly po zběhlém vojákovi
a slavném jizerskohorském pytlákovi Hennrichovi: V libereckém muzeu
opečovávají pušku upravenou na levou ruku, o které vlastivědné knihy odjakživa
tvrdí, že jí zastřelil revírník Hub neozbrojeného pytláka. A v rozlehlých
lesích Středního jizerského hřebene stojí Hennrichův kříž. Objevil se tam prý
nedlouho po pytlákově smrti: dřevaři a pytláci z Jizerky nezapomněli na
svého odvážnějšího soudruha. Kdykoli kříž zetlel, objevil se jako znamení
znamenité i pramenité úcty s účty další úctyhodnější. Lesy kolem umíraly a
nové stromy zase rostly jako z vody – a pod nimi stále týž Hennrichův
hrob.
Prozatím
poslední kříž je v houštinách od roku 1952: dva nevelké zkřížené smrkové
kmeny s prostou tabulkou HENNRICH 1813.
ÚNOR – PERIODA LÁKAVÝCH NÁHOD, SPÍCÍCH A
PŘESTO NEPŘEHLEDNÝCH NETOPÝRŮ
Zima se dostává do
pohybu, cosi se s ní začalo dít. Mizí neotřesitelná stálost mrazů a
přichází měnivá a vrtošivá vrtkavost – s temperamentním počasím nevíš dne
ani hodinu ustálenou temperaturu na túru. Prudké několikadenní sněhové bouře
vystřídá vzápětí obleva, kterou zase za několik hodin spoutá mráz do sklovitého
ledového příkrovu a pokryje jím celé hory. Vyjedeš na prachovém sněhu, a domů
se stěží dovlečeš v tupé břečce s rozmáčenými šaty z obchodního
domu Prior. Přes noc se bílé lesy změní v zelené a další den je opět
pokryje sníh. Únorový snížek z výšek už zvolna unavuje všeobecně údy do
ódy pokračování na lyžích: kde zůstala veselá panenská bělost a hebkost
úvodních původních prosincových sněhů! V pevném únorovém sněhu je možno
vyhrabávat chodby a záhraby a trávit v nich na zkoušku ne ohněm právě že
studené noci jak psí bernardýnský čumák. V opuštěných lomech nad Libercem
zahlédneš šikuly od Kubuly a Kuby Kubikuly, jak stavějí animovaná a snivá
eskymácká iglú. Zima pokročila do zralého věku. Důležité ale je, že přibývá
slunce, a vydaří-li se slunečný skutečný únorový den, je možno mít ještě
z horské zimy upřímnou radost velikého kalibru. Za takových jiskřivých
nedělí se Jizerské hory naplní lidmi a všechny stopy lyží jsou do pevna vyjety.
Někdy je již pokrývají úlomky smrkových haluzí, jako předzvěst jarních vichrů,
ale sníh je ještě stihne zasypat. Za pozdních odpolední pak obloha bývá
himálajská i rajská: hluboce temně modrá. Za takových dnů rád křižuji horami po
dlouhých a náročných trasách. Pryč je pomalé prosincové putování bezcestnými
lesy, tiché zkoumání zvířecích otisků tlapiček, popocházení po okrajích houštin
a třeštění nad bělostí hor i jejich grádami nešetrných metafor; únorové spanilé
jízdy vedou totiž po důkladně vyjetých a stále stejných cestách desítky
kilometrů – předobraz dospělého pachtění bez trošky obvyklé fantazie. Za
časných večerů sníh přimrzá a stopa lyží je spěšně rychlá jak Tom Hanks pro
FedEx na školení v Moskevských těžkých časech skoroadmirále Putine – za
dvě hodiny je možné přeběhnout celé hory z Jizerky do Liberce. Dech
v prsou pálí, srdce již touží po odpočinku, ale nohy ještě mohou funkčně
zahrát Eroicu. Bez oddechu ujíždějí únorovými Jizerskými horami, které u nás
nemají soupeře v severskosti. Dokonce i vděčnost lze identifikovat za
zrychlený dech, tepající srdce, krev bušící ve spáncích, vděčnost za momentální
zdraví a neutuchající soběstačnost. Chvílemi, třeba jen na jediný okamžik,
zachytíš dokonce při běhu slabý závan předjaří: tehdy duše radostí poposkočí do
výšin jako Kris Kross s „Jump“ pro kamery ve střihu šikulů u pohádkového
polokubánského návštěvního centra Miami – nový a zelený čas hor se již tence
hlásí k panování. Je to ale spíše předtucha nemožného než skutečný vlahý
vzduch vanoucí mezi lesy: je teprve únor, v podzemí Protržené přehrady na
Bílé Desné spí dosud netopýři pevným spravedlivým spánkem a dlouhé týdny ještě
potrvá, než opustí černou a vlhkou štolu a vylétnou do předjarních lesů. Ale
dočkáme se jara: oni i já!
Před dávnými lety chodil po světě medvedář a
jmenoval se Kuba Kubikula. Doprovázel ho medvěd Kubula. Byl to velký neposeda a
velký mlsoun. Kuba si s ním už nevěděl rady a tak na jeho nezbednosti vymyslel
medvědí strašidlo Barbuchu. A tím to vše začalo. Známé animované postavičky v 7
příbězích: Za časů ušatých čepic, S Barbuchou po světě, Ve Vařečkách a Hrncích
Kuba, Kubula a Barbucha ve vězení, Barbucha jde strašit Randu, Je bláhové
nepřestat v pravý čas a Jak všichni zůstali spolu.
Názvy jednotlivých epizod:
1. Za časů ušatých čepic 2. S Barbuchou po světě 3. Ve Vařečkách a Hrncích 4. Kubula, Kuba Kubikula a Barbucha ve vězení 5. Barbucha jde strašit Randu 6. Jak bláhové je nepřestat v pravý čas 7. Jak všichni zůstali spolu
SMRK –
KRÁLOVNA JIZERSKÝCH HOR
To
není můj název, již v devatenáctém století říkali té hoře „Königin des
Isergebirges“. Nejvyšší místo severních Čech mezi Krkonošemi a Krušnými horami,
vrchol české strany Jizerských hor, jen o tři metry nižší než jejich slezský
vrchol. Pýcha obyvatel Nového Města: byla to odjakživa „jejich“ hora. Dnes už
zabloudí na Smrk jen málokdo: stojí až na slezské hranici, strmý a zarostlý,
s cestami špatnými, bez rozhledu a bez živáčka, který by nahoře poutníka,
unaveného výstupem po strmém „Nebeském žebříku“ občerstvil, nebo dokonce uložil
ke spánku. A přesto si nejvyšší hora Jizerských hor zaslouží svoji kapitolu!
Dřív
bejvávalo veseleji, v některých letech přicházelo na Smrk i několik
desítek tisíc turistů. Novější „dějiny“ Smrku začínají koncem 18. století.
Severovýchodní, „lužická“ část hory patřila od roku 1744 šlechtici a majiteli
panství Schwerta–Meffersdorf Traugottovi Adolfovi z Gersdorfu. Píše se o
něm často, byl jakýmsi soukromým učencem, milovníkem přírody a svého Smrku:
vystoupil na něj prý osmdesátkrát a vlastivědné knihy neopomenou zdůraznit, jak
těžké a namáhavé výstupy se tehdy absolvovat musely, rozuměj v době bez
cest a lesních průseků. Pan hrabě stoupal na Smrk i s velkým vysouvacím
dalekohledem, po slezské a lužické zemi se jím rozhlížel a v tlustém
spise, který uložil do knihovny zhořeleckého přírodovědeckého spolku, popsal
všechny kopce a vesnice doširoka dodaleka. Krásná, knížecí práce. Stoupal sem i
s fyzikálními přístroji a teploty, tlaky a mraky po starodávnu zjišťoval a
zapisoval. Nejkrásnější šlechtická zábava. Na Smrku, a to „na polední i
půlnoční straně“, nechal vybudovat dvě dřevěné chatky pro sebe i pro ty, kdo by
na nejvyšší horu celé tehdejší Lužice měli zálusk zavítat. Pan hrabě roku 1807
řekl sbohem svému zelenému údolí a tím momentem přišel o život a chaty se
rozpadly: ještě roku 1840 byly rozvaliny poznatelné.
Stávala
zde i zeměměřičská věž z roku 1810, ale tu prý spálili v polovině
století pašeráci, aby se financové nemohli kde skrývat. Půl století pak
stoupali k vrcholu hory jen odolní a smělí turisté: v dobách, kdy byl
Smrk odlesněn, býval z něj nejkrásnější rozhled. Staré průvodce udávaly,
že za arcijasného počasí spatří pod sebou horolezec (německy Bergsteiger se
rozumí i ten, kdo na hory pouze vystupuje) 45 000 čtverečních kilometrů
země, tedy kruh o průměru 240 kilometrů, ještě dál než D1 z Prahy až do výšek
u takového Vyškova!
Pak
vrchol zarůstal a návštěvy klesaly. Patrioti z Nového Města pod Smrkem
proto jmenovali „rozhlednový výbor“: byl nejvyšší čas postavit na Smrku
rozhlednu. Rozpoutal se litý boj mezi rakouskými a pruskými turisty. Pruští
začali totiž také stavět svoji rozhlednu, pouhé dva kilometry východně a
výhodně od Smrku. Na stejném horském hřebeni, oddělena jen Sněžnou jamou, tam
stojí na slezské straně hora Heufuder, dnes Stóg Izerski, jen o patnáct metrů
nižší než Smrk. Novoměstští tehdy těsně prohráli: svoji dřevěnou
osmnáctimetrovou rozhlednu dokončili 21. srpna 1892 (rovných 76 let před ruskou
rudoarmějskou invazí), slezští stavitelé otevřeli vyhlídkovou věž na Stohu o
měsíc dřív, 19. července téhož roku. Dřív jim ale také spadla, již roku 1907,
zatímco rozhledna na Smrku vydržela statečně po opravách až do dob po druhé
světové válce. Z nouzového příbytku pro dělníky a tesaře načančali malou
chatu, kterou její správce a další legendární postava dějin Smrku – novoměstský
tesař Fritsch – rozšiřoval a zkrášloval po více než třicet let, až do své smrti
ve věku osmdesáti osmi let.
Roku
1909 se objevil na vrcholu Smrku kamenný pomník s pamětní deskou – jeho
zbytky jsou dodnes patrny. Novoměstští občané tak vzpomenuli stého jubilea
návštěvy Smrku německým básníkem Theodorem Körnerem: vystoupil ve svých osmnácti
letech, prý „s ohromnými potížemi“, na královnu Jizerských hor 16. srpna 1809,
tohle prostě jen tak nezapomeneš.
Na
Smrku tedy stála rozhledna i chatička, návštěv přibývalo a brzy se ukázalo, že
útulna je příliš těsná: nocování na Smrku prý v sezóně „vyžadovalo
nesmírné uskrovnění a bylo stěží snesitelné“. Rozhlednový výbor proto zasedal
znovu. Na konkurenčním Stohu již rozhledna nebyla, ale zato tam stála od roku
1924 pohodlná bytelná horská chata. Smrk nesměl zůstat pozadu –
v listopadu 1932 se na jeho vrcholu objevila nová dřevěná chata. Rozhledna
i chata zůstaly po válce několik let bez správce, a to stačilo, aby z nich
dnes zbyly pouhé trosky, které rok od roku milosrdněji přikrývá horský les.
Zajímavé
jsou i starší dějiny hory Smrku: dvě panství dvou zemí se soudily o „královnu
hor“ celých tři sta osm roků. Smrk byl odedávna hraniční vrcholovkou a na jeho
středobodu se stýkaly hranice tří starých zemských celků – Čech, Horní Lužice a
Dolního Slezska. Ještě začátkem sedmnáctého století patřily všechny do českého
státu. Lužici ale schlamstnul pražským mírem roku 1635 svobodný stát saský,
Slezsko získal v roce 1742 pruský stát, který v devatenáctém století
pohltil roku 1815 část saské Lužice, a z českých zemí se stala část
mocnářství rakouského. Po roce 1918 zmizelo Rakousko, jako když kouzelným
proutkem s virgulí Tomáš Garrigue Masaryk a Štefánik Rostislav pohne, o
dvacet sedm let později zmizelo i pruské Německo, a tak na Smrku dnes hraničí
jen Polsko s Československem. Státy se měnily, ale zemské celky zůstávaly
stejné a s nimi byla donedávna neměnná i jednotlivá panství: na Smrku se
stýkalo české panství Frýdlant, lužické Schwerta–Meffersdorf a slezské
Greiffenstein. Podle starého ústního podání probíhala hranice mezi českým a
slezským majetkem od skály pod vrcholem Smrku (později nazývané Tafelstein,
Tabulová skála) k „jizerské studánce a odtud po Jizeře dolů“. Tak to také
potvrdila první komise, která se roku 1537 sešla na vrcholku Smrku a tehdy
ještě značně kavalírsky společným přípitkem stvrdila, že hranici mezi oběma
panstvími „tvoří řeka Jizera, a to od míst, kde pramení, až po Bukovec, kde se
s Jizerkou slívá, a cožkoli odtud vlevo jest, to do slezské země a panu
Schaffgotschovi náleží, cožkoli pak vpravo, to do Čech panu Bibrsteinovi“. Hraniční
dohoda měla jen jedinou, ale zato podstatnou slabinu: na Smrku nepramení jen
jediný potok. Nejméně dva silné potoky sbíhají z úbočí Smrku a na úpatí
hory se nad jizerskými močály spojují ve vlastní mohutnou Jizeru. Každé
z obou panství považovalo za skutečný pramen řeky přítok pro sebe
výhodnější: frýdlantští východní potok, Schaffgotschové západní. Les mezi oběma
toky se stal po staletí sporným územím nikoho (německy mu také říkali
Strittstück) a majitelé se předháněli, aby dříví odtamtud si zajistili pro
sebe. Poprvé to prý bylo roku 1611: Schaffgotschové zpracovali polomové dříví
ze sporného území, a protože se frýdlantská šlechta neozývala, začali ono
„meziříčí“ trvale považovat za svůj výhradní majetek. Tak vypukla jablka sváru
a potyčky se zdviženými ukazováčky a roku 1628 nařídil zemský hejtman Gerhard
Taxis vrchnímu frýdlantskému lesmistrovi, aby vyznačil sporné hranice sloupy se
šlechtickými znaky. Na hoře Smrku se tak poprvé objevily latinské iniciály
tehdejšího majitele frýdlantského panství Albrechta z Valdštejna: A.D.F.S.S.R.I.P. značící Albertus, Dux Friedlandiæ, Saganiæ, Sacri
Romani Imperii Princeps. Česky řekněme že: Albrecht, vévoda frýdlantský a
zaháňský, šlechtic Svaté říše římské.
Jedna
z takových tabulí byla připevněna i na obrovský smrk, zvaný tehdy
Dresslerův, který stával v blízkosti Tabulové skály. Strom nesl výsostné
znaky frýdlantské šlechty ještě sto šedesát let a teprve roku 1790 ho přeprala
bouře. Podle něj se také hora Smrk jmenuje: zápisy z pochůzek ze 16.
století tak ještě horu nezmiňují, nazývají ji Heidelberg, Polský či Vlašský
hřeben. Dresslerův smrk s tabulí začali lidé jmenovat německy
„Tafelfichte“, čili Tabulový smrk, a čeští turisté v devatenáctém století
přišli se jménem Hora u Obrázku. Dnes se hora česky nazývá Smrk a německy
Tafelfichte, i když po smrku, který by nesl tabuli se znaky, již není na hoře
téměř dvě stě dvacet šest let památky. Po jeho vyvrácení umístili tabuli na
sloup podobný těm, jaké stály i na dalších místech českoslezské hranice. Kromě
sloupů byly podél hranice vbity do stromů i hřeby se šlechtickými iniciály. Na
nich byl Valdštejnův titul zkrácen na A.D.F. Hrabě Schaffgotsch žádal hned roku
1628 odstranění výsostných znaků z území, které považoval za vlastní, ale
soudní komise tehdy úřadovaly pomalu, a tak dříve osudy obou šlechticů propadly
třicetileté válce: Valdštejn byl roku 1634 sprovoděn ze světa, starý hrabě
Schaffgotsch byl v Regensburgu sťat a majetek jeho rodu byl do roku 1641
zkonfiskován. Po Valdštejnově smrti získali frýdlantské panství Gallasové,
kteří je drželi přes sto let. Když pak v roce 1757 zemřel Filip Josef
Gallas bez dědice, přešel majetek na rod Clamů a jejich iniciály se postupně
objevovaly na hraničních sloupech a hřebenech.
Spor
o jisté tak nejisté pohraniční meziříčí ale pokračoval: obě strany se znovu
předháněly v těžbě dřeva a komise stoupaly v letech 1644, 1665, 1669,
1675, 1718 a 1773 do lesů na úbočí Smrku, aby rozsoudily, která z „jizerských
studánek“ je ta pravá. Sporné území na Smrku nebo jediným pohraničním územím, o
které se Schaffgotschové soudili: ještě koncem 16. století považovali celé
krkonošské hřebeny za svůj majetek a za českou hranici měli až řeku Mumlavu.
Na
Smrku nastal první náznak smíru roku 1779: dříví ze sporné lokality tehdy páni
prodali a o vejdělek se tak nějak půl na půl rozdělili. Konečná úprava se ale
nedala odkládat: po roce 1742 patřilo české i slezské panství dvěma různým
státům. Ale až 27. srpna 1845, tři sta osm let po počátečním sporu, rozdělili
zeměměřiči obou panství čtyři sta dvacet pět jiter sporného území rovným dílem
mezi oba sousedy.
Kdo
stoupá dnes na nejvyšší horu českých Jizerských hor od jizerských močálů,
z míst, na kterém se slévají oba sporné potoky a které zeměměřiči nazývali
„Werkstück“, nemusí váhat, má-li se vydat podle západního Bahnitého potoka
(Schlammfloss), či podle východního Hraničního potoka (Grenzbach, Scheidebach):
státní hranice již nesleduje klikatý tok horních přítoků Jizery, ale hraniční
průsek, přímý jako střela, se táhne mezi nimi do nedohledna po úbočí mohutné
hory.
(Pomníčky)
ZTRACENÝ
KŘÍŽ
Jen
pár vět je možno popsat o Bäumelově smrti: skoro nic nevíme o jeho zabití.
Polesného Bäumela z Raspenavy zastřelil kolem roku 1840 jeho adjunkt:
Kráčel v zarostlých skalách za lesním, klopýtl a upadl do maléru. Při
drž…k.o.pádu vystřelila jeho puška a lesní Bäumel byl na místě kaput. Snad
nešťastná náhoda, byli tehdy v lesích sami a nikdo nemohl dosvědčit
úmyslné zabití. Pomníček, který z těch dob zůstal v lesích, je velmi
krásný: kříž zasazený do jednoho z balvanů Zadního Divočáku čili Svinského
čela. Osamělý kout! Bäumelova smrt je ztracena v dalekých severních
svazích hor mezi statisíci buků a smrků. Z pomníčku vane ticho a samota:
týdny i měsíce trvá, než k němu někdo zavítá. Cestu je pak obtížné
popisovat: kříž leží na západním úpatí skalnaté kupy ve čtyřicátém druhém
oddělení oldřichovského polesí. Ale i tady platí, že je radostnější a
smysluplnější hledat a nalézt, než být bez zásluhy doveden až na inkriminované
místo. Budete-li tedy v těch končinách bloudit, ať vás utěší, že nebudete
první, kdo si objevení Bäumelova pomníčku musel zasloužit trpělivým plahočením
po lesích. I tahle historie patří k Bäumelovu pomníčku: Po první světové
válce se silně rozmohl turistický boom. Hledání jizerskohorských pomníčků,
které nemají obdoby v jiných koutech Čech, se stalo vášní a koníčkem mnoha
pozorných lidí. Všechny staré pomníčky postupně nalezli, jen nejkrásnější
z nich – Bäumelova smrt – jim stále unikal. Do lesnatých svahů a skal
Poledníku a Divočáku se vydávaly celé turistické spolky, ale osamělý kříž lidé
stále nenacházeli. Věděli, že musí existovat tady v tom rajónu, jenomže
v lesních a potom i v turistických mapách byl – jak se později
ukázalo – mylně zakreslen. Prý úmyslně, panská lesní správa si nepřála, aby
opuštěnými bezcestnými bučinami Divočáku táhly zástupy turistických křiklounů.
Teprve
v září 1921, po celodenním vytrvaleckém plahočení a hladovění a
s pomocí prastarého dřevorubce z Ferdinandova, stanuli tři liberečtí
ebenoví bratři a fandové do Jizerských hor v podzimním podvečeru
v teskné krajině Bäumelovy smrti. Byli šťastni, že ještě stále objevili
magický kus starých nedotčených Jizerských hor.
Vydejte
se tam i vy, a nasaďte velkolepější tempo, zůstalo dodnes na Divočáku ještě
cosi ze staré tváře hor!
O
STARÝCH CESTÁCH
Lidé
si většinou neuvědomují, jak hluboce pozmění cesty každý kraj. Jimi začíná
civilizace a jim vděčí za všechno. Cesty přinášejí i odnášejí dobré i zlé,
jejich síť se neustále vrství a houstne, a budou to zase ony, kdo civilizaci
pomohou jednou definitivně zhuntovat dar přírodního, takže penězi a procenty
nevyčíslitelného nerostného bohatství. Dal bych za to mnoho, kdybych mohl
projít Jizerskými horami před staletími, kdy byly bez jediné lidské trasy asi.
Postupoval bych cirka pozvolněji než dnes a našel bych docela jiný kraj,
s jinými stromy i zvířaty. Bloudil bych a jen matně a vzdáleně poznával
neměnné obrysy horských hřbetů a vrcholů, snad i některé rašelinné louky,
potoky a skály.
Cesty
postupně proměnily tento kraj do podoby dnešních Jizerských hor a nově zakládané
cesty ho pomáhají pozměňovat dodnes. Kdysi byly změny tak pomalé, že je lidé
nestačili postřehnout a krajina se jim zdála stále stejná. Nyní se i zde
zrychluje čas a jeho stále hlubší otisky již lidé zřetelně vnímají. A cesty –
lesní, polní, kamenité či prašné, asfaltové nebo železné – pomáhají
nezadržitelnému kroku (nebo zubu) naostřeného horlivého času.
Nejstarší
cesty se Jizerským horám vyhýbaly. Obchodní stezky z Čech do Lužice
obcházely hory po západním úpatí a „zhořelecká trasa“ sledovala asi dnešní
silnici z Liberce do Frýdlantu a dál k severu. Když císař Karel IV.
nařídil roku 1351 Zhořeleckým, aby tuto cestu nepoužívali, ale jezdili oklikou
přes Žitavu, jistě tím citelně poškodil i život a rozvoj dnešního frýdlantského
výběžku.
Hory
přecházely tehdy i dvě staré poutní cesty do Hejnic, zřejmě asi velmi bědné: na
západě přes Oldřichovské sedlo, na východě již v 16. století vzpomínaná
„poutničí cesta“ z Čech přes Jizerku údolím Smědé. Dalšími „speciálními
cestami“ byly později hutní cesty, které sloužily sklářským hutím, stojícím
uprostřed hor. Z Kristiánova vedla Hutní cesta do údolí Blatného potoka,
k opuštěné karlovské huti, vzhůru na hřeben, kolem dnešní chaty Kanceláře
prasete prezidentského postu republiky do horního Bedřichova a Vysokým hřebenem
pod dnešní Fučíkovou chatou přes Hraničnou do Rýnovic. Tudy převezly vozy sta
tun sklářského tovaru. Po zániku Kristiánova roku 1887 ztratila Hutní cesta
význam, zvláště když koncem 19. století postavili lidé dnešní silnici
z Janova do Bedřichova. Do té doby byl Bedřichov jen zapadlou, vysoko do
hor vysunutou obcí s nevalnou vozovou cestou.
Sklárny
se zasloužily i o další druh cesty – o Jezdeckou cestu, kterou nechal vybudovat
roku 1828 sklář Riedel přes tři horské hřbety, aby mohl rajtovat na koňském
hřbetu ze své sklárny v Josefově Dolu přímo ke své nové huti na Jizerce.
Exkurzní
cesty, které leckde procházely nejzachovalejšími místy Jizerských hor,
připomínají exkurze a inspekční cesty starých mazaných lesníků. Jedna
z nich – dnes žlutě značená – vede po severním svahu Oldřichovského
Špičáku ze Ševcova koutu, prochází Temnou stěnou a skalní branou a pod
mohutnými skalami (vytesaný nápis Guttenbergova skála 1905 připomíná nejspíš
lesního radu, který exkurzi předsedal) pokračuje směrem na jih.
První
lepší lesní cesty k odvozu dřeva začaly pronikat do hor v 18.
století. Skutečná síť dnešních dobrých lesních cest rychle vyrostla až
v druhé polovině devatenáctého století. Z devadesátých let pochází
také bývalá chlouba Jizerských hor – „alpská silnice“, zvaná Štolpišská,
z Ferdinandova u Hejnic Velkým Štolpichem vzhůru. Vyšla o ní velká kniha
neošizených obsahů, kde v desítkách snímků byl dokumentován každičký úsek
odvážné a krásné lesní cesty. Kdo zná tuto silnici, vedoucí štolpišskou roklí
dnes, nepoznal by staré fotografie: povodeň v roce 1958 ji na několika
místech strhla a zbytek dodělala následující léta. Dnes se po ní dřevorubci
bojí vodit i koně, aby si zvířata nezlámala své běhy nebo kopýtka.
Konec
století byl zlatou érou hraběcích lesních cest Jizerských hor, tak pečlivě
udržované od té doby již nebyly. Některé z nich jsou sice dnes asfaltované
nebo vykládané betonovými panely, ale těžká nákladní vozidla se dřevem je velmi
nešetrně a zrychleně udolávají.
Kromě
těchto lesních cest, které jsou pro mototuristy nedostupné, pronikly do hor i
skutečné silnice. Dlouho zůstávaly jen pod horami: silniční síť se tam začala
budovat kolem roku 1850 a
celé jižní podhůří může děkovat za své husté osídlení i za sklářský a bižuterní
průmysl z velké části takzvané císařské krkonošské silnici. Stavěli ji
v hladovém úmorném pekelném roce 1847 a dokončovali v různých etapách do
poloviny padesátých let devatenáctého století. Spojovala Liberec
s Trutnovem a běžela přes Jablonec – Jablonecké Paseky – Tanvald – Tesařov
u Příchovic (v těchto obcích se tehdy vybíralo mýtné) a odtud dál pod
krkonošské hory. Polovina devatenáctého století byla zlatým věkem těchto
silnic. Stály v popředí zájmu a očividně jich přibývalo. Roku 1854 bylo
nařízeno umístit ke všem křižovatkám kamenné rozcestníky, o dva roky dříve
vyšel výnos o tom, že je nutno sázet podle nových silnic stromořadí, nejlépe
ovocné, a o prospěšnosti tohoto nařízení poučovat poslušné ochotné
obyvatelstvo. V horách se z ovocných stromů dařilo v silničních
alejích pouze jedlému jeřábu. Rakouské ministerstvo orby tento ryze český strom
horlivě propagovalo. Byl to velký objev, který se náhodou podařil kolem ANNO
1820 neznámému pasáčkovi v obci Ostružná v Jeseníkách. Chlapec
zjistil, že mezi mnoha hořkými jeřáby, které porůstaly horskou pastvinu, je
jeden s nezvykle lahodnými sladkokyselými plody. Sedlák, pro kterého
chlapec pracoval, narouboval větve této samovolně vzniklé variety na podnože
běžných hořkých jeřábů a zasloužil se tak o vznik „sladkého moravského jeřábu“,
který později v osmdesátých letech rozšířily ovocnářské školky do celé
střední Evropy. Strom se dá rozmnožovat totiž pouze vegetativně, nejlépe
naroubováním, protože z jeho semene nevyroste sladký, ale jen obyčejný
divoký jeřáb. Pro svoji nezměrnou odolnost, chutnost, užitečnost, mimořádně
vydatný zdroj vitamínu C a pro svoji malebnost a krásu byl jedlý jeřáb často
sázen podle nových podhorských silnic. Dnes na něj lidé ke své újmě zapomínají:
novou výsadbu jsem objevil jen při silnici z Horního Polubného na Václavíkovu
Studánku. Staré stromy je možno najít tu a tam v horských obcích
Jizerských hor.
Do
středu hor začaly silnice pronikat a nahrazovat bědné vozové cesty až koncem
devatenáctého století. V letech 1893–1895 vybudovalo frýdlantské panství
„se zemskou peněžní podporou“ silnici z Bílého Potoka na Smědavu. Původní
vozovou cestu tam připomíná jen balvan zvaný Brzda (německy Hemmstein), na
kterém stával kříž a na němž jsou vytesány letopočty 1816 a 1895 – data stavby
staré cesty a nové silnice – a iniciály stavbyvedoucích těchto cest. Leží
v místech, kde pod Smědavou odbočuje vpravo ze silnice turistická zkratka
– bývalá vozová cesta – a kde vozkové museli začít důkladně brzdit své vozy.
Tudy také v devatenáctém století sváželi horalové na velkých saních rohačkách
ze Smědavy do údolí pohodlnou bohatou klientelu, která si tento oblíbený „zimní
sport“ mohla dovolit, neboť nehleděla na každý krejcar do další výplaty.
Sama
Smědava, dodnes osamělá horská chata, je vzpomínána již roku 1814. Když se
zhroutila stářím, postavili roku 1841 boudu fungl novou, podle slov současného
turisty „bědnou prkennou chatrč s výčepem“. Byla v ní i strážnice
financů–celníků, podobně jako v blízké lesní chajdě U studánky (německy
Börnlhaus). Ještě roku 1869 navštěvovali lidé Smědavu hlavně jen o mariánských
svátcích, když tudy procházela procesí z Tanvaldska do Hejnic. Po první
světové válce se v chajdě dobře uživili dva hostinští. Jeden obsluhoval
turisty, druhý sloužil potřebám lesních dělníků. Když stará, mnohokrát přestavovaná
a zvelebovaná a populární Smědava 16. června 1932 vyhořela, byl z toho
sakra palčivý smutek mezi milovníky Jizerských hor. Dnešní smědavská chajda
stojí od roku 1935.
Pokračování
silnice z Bílého Potoka na Smědavu dál přes Souš a Černou Říčku do Dolního
Polubného následovalo za dva roky a roku 1897 tak poprvé spojila řádná silnice
jižní a severní jizerské podhůří přes hřebeny. Jizerka dostala silnici
z Horního Polubného přes Václavíkovu Studánku a samotu Na kobyle (německy
Kobelhaus v dialektu znamená bědnou chatrč, chajdu rozuměj znouzectnost)
až v letech 1911 až 1913. Do té doby museli šlapat turisté od vlaku
z Kořenova převážně po svých, protože majitelé nájemních kočárů
s koňskými spřeženími odmítali jízdu po cestě, na které riskovali poškození
vozu a zranění drahocenných zvířat.
A
dnešní lesní silnička, soukromým autům zakázaná, z Jizerky dál na Smědavu?
Ta byla ještě dlouho do devatenáctého století jen „močálnou cestou“, schůdnou
pouze za sucha, kterou lidé znovu a znovu zpevňovali pokácenými stromy, které
se za čas opět ponořily do rašelinné měkké půdy.
Ke
stavbě silnic sloužily i proslulé jizerskohorské žulové a čedičové lomy a práce
v nich byla jednou z mála příležitostí, které – kromě sklářství a
dřevařství – nabízely Jizerské hory svým obyvatelům. Lomy na žulu bývaly
porůznu přímo v horách a dnes jsou již opuštěné. Dosud pracují ale lomy
otevřené většinou v druhé polovině devatenáctého století
v Rochlicích, Ruprechticích a hlavně v obci Fojtce. V takzvaném
Zaječím dole u Fojtky pracovalo po první světové válce v šesti lomech více
než 200 dělníků a stavební kámen se odtud vozil až do Berlína. Z fojtecké
žuly jsou i přístavní hráze severoněmeckého námořního letoviska Kielu.
V okolí
Oldřichova v Hájích se také samostatně těžily živce a v jamách pod
Špičákem slída muskovit. Drť na stavbu jizerskohorských silnic dodávaly i
čedičové lomy na Bukovci u Jizerky. Jeden z jizerskohorských pomníčků
připomíná i smrťák v lomu. Na osamoceném dvouvrcholovém kopci Na hrátkách,
severně od Ferdinandova a západně od Hejnic, stojí v malém lomu kamenný
pomník, jehož nápis stvrzoval, že tam byl 12. dubna 1930 zasypán zeminou
majitel pozemku Josef Wildner i se svým pastýřem Osvaldem Laubnerem.
Dějiny
jizerskohorských cest a silnic uzavírají železnice, které obemkly Jizerské hory
a dokončily proměnu jejich jižního podhůří v jeden z nejsilnějších
průmyslových krajů rakouské říše. První železniční dráha dorazila
z Turnova do Liberce a odtud dál za hranice do Žitavy v roce 1859.
Stát si tehdy na dlouhou dobu svázal ruce sasko–rakouským kontraktem, který
nepovoloval stavět z Liberce další tratě severním směrem, a tak teprve
roku 1875 dokončili stavitelé trať z Liberce do Frýdlantu. Na její odbočku
z Raspenavy do Bílého Potoka museli čekat obyvatelé údolí horní Smědé
ještě čtvrt století, stejně jako na trať z Frýdlantu do Jindřichovic pod
Smrkem, která vedla až pod nejsevernější výběžky Jizerských hor. Stavbu
frýdlantské tratě dodnes připomíná další z jizerskohorských pomníčků –
Wanderova smrt. Pod mohutným klenem na dně Čertovy jámy – úzkého údolí, které
vede od jihozápadu z Oldřichova v Hájích pod Lysé skály – stojí
kamenný hranol na památku smrti šestadvacetiletého kameníka Viléma Wandera
z Vratislavic. Rozdrtil ho zde třícentový žulový balvan, který dělníci
nakládali na vůz a chtěli odvézt na stavbu blízké trati a tunelu.
Jižní
podhůří dostalo železnici z Liberce do Jablonce nad Nisou až po mnoha
průtazích a těžkostech v roce 1888, polib prdel: vzkaz právě že tupým
neaktivním i neatraktivním nosům. Trať byla o šest roků později prodloužena až
do Tanvaldu, včetně odbočky ze Smržovky do Josefova Dolu.
Jednání
o železniční spojce přes Harrachov do slezského Pruska – jednoho
z největších odběratelů severočeského sortimentu – na sebe nedalo již
dlouho čekat. Roku 1898 byla podepsána rakousko–pruská smlouva a sklářští
magnáti Riedelové se zasloužili o to, aby tato trať nevedla z Jilemnice
údolím Jizery, nýbrž z Tanvaldu kolem jejich skláren v údolí Desné
pod Jizerskými horami a dál na Kořenov. V roce 1902 byla tedy slavnostně
zahájena horská trať Tanvald–Kořenov, která dál pokračovala do Pruska přes
nejvyšší výběžek 885 metrů
nad mořem nedaleko slezsko–české hranice nad Harrachovem a odtud klesala do
Schreiberhau. Celní stanicí bylo kořenovské nádraží. Puntičkářští Prusové si ve
smlouvě vymínili, že jejich úředníci zde budou mít svoji služebnu, ale rakouská
strana zapomněla uplatnit stejný nárok. Rakouští celníci sem proto museli
pracně zdaleka docházet. Dnes by tyto starosti již nepoznali – trať končí
v Harrachově a do Polska není průjezdná. Chloubou této trati je 932 metry dlouhý tunel
mezi Dolním Polubným a Kořenovem. Razilo jej deset dělníků bez odpočinku ve dne
v noci. V tvrdé žule postoupili průměrně o 2,22 metru za dvacet
čtyři hodin, při stavbě použili dvacet tun dynamitu. Tato trať je ojedinělá: ve
strmém horském terénu nebylo možno použít adhesní trati a železniční stavební
společnost se rozhodla podle švýcarského mustru pro ozubnicovou trať. Úsek mezi
Dolním Polubným a Kořenovem je tedy dodnes jedinou železniční zubačkou
v Čechách. Že ani tento způsob jízdy nemusí být zcela bezpečný špás,
dokazovaly ještě dlouho po roce 1945 motivy vozky a trosky lokomotivy, kterou
strojvedoucí Voskovec cestou z Kořenova neubrzdil a která vykolejila nad
nádražím v Dolním Polubném z trati a zřítila se střemhlav ze strmého
náspu.
Vyprávění
o starých cestách pod horami i v horách končí. Ale ještě dnes vyrůstají
v Jizerských horách cesty, v roce 1970 byla třeba dokončena lesní
pidi silnička přetínající velkým obloukem celé jižní úbočí Holubníku. Lesníci
se tak dostávají do odlehlých a těžbou málo dotčených terénů. Les pak ukvapeně
mizí, krásy ukvapeněji zbytečněji ubývá. Byl bych velmi rád, kdybych se jednou
dozvěděl, že již žádná další cesta neporuší Jizerské hory. Ale obávám se, že
tohle tedy vážně jednadvacátému století nehrozí. Člověk diletant je hrozný a
ještě tragičtější agent s povolením znamenat nešika, co se jeho
chamtivosti a nešetrnosti k přírodnímu bohatství týče.
JAK MALOVAL, TAK HRÁL
Kdykoliv
jsem zašel za Josefem Síbou do jeho „hradního komplexu“ na Špejchaře (hradu
z gramofonových desek), padly mi do oka dva obrazy: Na Knüpferově Najádě
sice moje oko se zalíbením spočinulo, ale kampak s tím na kolorovanou
čmáranici kompozici saní, tažených koněm honem potemnělou střediskovou
vesničkou?
VLASTIMIL RADA byl typem poctivého koštýře, na hony
vzdáleného představám o bohémských vládcích štětce. Svoje obrazy neplánoval a
neplodil teatrálními rozmachy, vypracovával je pomalu, čárku po čárce, tah po
tahu: štětcem, skvrnou po skvrně, bod za bodem.
Zrovna
takový byl jeho tenis. Sledovával jsem ho na pražské Klamovce, kde hrával
s Josefem Síbou handicapovaná utkání. Neměl ladný, vypiplaný styl. Raketou
zacházel jako se svým malířským náčiním – krátké nápřahy, rychlý běh
k míčku, aby jej co nejdříve umístil do soupeřova pole. A honem cupitavými
krůčky na svou pozici. Pod huňatým obočím nebyly jeho zorničky poznat, ale
žhnuly pozorným sledováním míče – i soupeře.
Vyprávěl
mi též zajímavé historky o událostech z doby, kdy byl u nás sport ještě
v plenkách.
Mnohé
jsou zachyceny v knížkách Jaroslava Žáka.
Jednou
mi Vlastimil Rada doporučoval, abych si ověřil maratonskou premiéru jiného
národního umělce, dramatika Františka Langera: Že se prý jednou František
přihlásil na maratón. A bez tréninku ke zděšení všech doběhl na druhém místě
před favority. Rázem se prý stal středem novinářské touhy po senzacích. Běžel
druhý maratón – a nedoběhl, vzdal. Když se tohle vypravovalo na pravidelné
schůzce Čapkových „pátečníků“, hledalo se vysvětlení Langerova selhání. Tehdy
prý všem rozborům racio pravidelnosti udělal rázný šmytec Karel Čapek: „Žádný
trénink, žádná špatná strava, žádný těžký terén. V tom byly, Františku,
ženský!“ A malíř Rada k tomu podotkl: „Vidíte, redaktorskej, jak Čapek
rozuměl životu!“
Tu
Langerovu maratónskou anabázi jsem si neověřil. František Langer brzy náhle
zemřel, po něm i Vlastimil Rada. Snad se jednou najdou pamětníci, kteří první a
potom poslední vytrvalecký pokus dramatika Langera zažili. Škoda, že Vlastimila
Radu jeho srdce v roce 1962 opustilo a neochránilo před záhubou.
Mohl
ještě namalovat mnoho pestrých a podnětných obrazů. A mohli jsme se s ním
dál setkávat na dvorcích, jak bedlivě studuje zápasy našich reprezentantů. A
jak potom sám statečně zápolí s raketou a míčkem jako na Klamovce.
ČERNÁ GAZELA
„Černá
gazela“, jak se zvyklo říkat světové rekordmance a trojnásobné olympijské
vítězce, americké černošce WILMĚ RUDOLPHOVÉ.
Kdo
ji viděl v Římě v roce 1960 vyhrávat stovku, dvoustovku a maximálně
přispívat k vítězství americké štafety na 4x 100 metrů, ten nikdy
nezapomene na její nádherně oslovující běh. Tak přirozený, tak výbušný, a
přitom lehkonohý – gazelí. V jejím finiši bylo sice nejvyšší vypětí, ale
přitom úžasná pohybová harmonie, opojivá radost z vítězství. Nad soupeřkami,
nad sebou samou. Vždyť Wilma v dětství, stižená obrnou, sotva chodila! Zblízka
jsem ji poznal v Moskvě v roce 1963 při utkání „titánů! CCCP–USA.
„Aj
hevnt sou mous!“ řekla tehdy na tribuně nad karikaturou, kterou jsem měl ve
skicáku. Ukázala sugestivně na mé kresbě na svůj vysunutý spodní ret. A svraštila
čelo.
No
poklona, řekl jsem si, rozlil jsem si to u světové rekordmanky. Ale to je již
osud nás, pokušitelů scénářů karikaturistů.
„Ou,
itýz Wilma!“ plesala Whiteová, dálkařka z týmu USA. A smála se nad
karikaturou Rudolphové zcela jankovitě.
Na
druhý den jsem nechal skicák na lavici stadiónu v Lužnikách poblíž
amerických reprezentantek. Wilma, stále ještě na mne zakaboněná, ale jinak v dobré
náladě, mrkla na můj blok a zalistovala v něm. Najednou ožila: „Ou itýz
Wajt“ a rozchechtala se na celé kolo. A poté mne se šibalským úsměvem požádala,
zdali bych jí nepůjčil štěteček. A přidělala Whiteové na nose s plezírem potěšené
umělkyně další tucet pih…
A
pak že nejsou ženy škodolibé rekordmanky.
KDO JE DOBRÝ FANDA
Přečetl
jsem snad z KARLA ČAPKA všechno. Prokousal jsem se i posudky o jeho díle.
Kladnými – i kritickými, těmi zejména v době Mnichova, kdy kopání do Čapka
výstižně nazvali „Fotbal Čapek“. Vražedný fotbal fašizující spodiny, bohužel i
z pera některých kumpánů spisovatelů.
Poznal
jsem, že Čapek byl vždy oslavovatelem života ve všech jeho podobách. Věděl jsem
také, že sám nikdy nesportoval. Bránila mu v tom choroba páteře. Ale
sportu rozuměl. Stačí připomenout jeho Rekord
z Povídek z jedné kapsy,
jeho fejetony z cest po světě, sloupky o pobytech na horách, či o
nezdravém šovinismu. Vše napsal s neuvěřitelnou lehkostí, která ovšem byla
plodem pečlivé práce, kořeněna většinou jemným humorem. Alespoň kousíčky ze
sloupku Náš, versus ten druhý.
Byla
to Čapkova pohotová reakce na utkání o titul mistra Evropy v rohovnickém
střetnutí Franta Nekolný – Belgičan Roth. Čapek utkání přímo nesledoval, ale
během rozhlasového přenosu se do zápasu zcela vžil. Přiznal, že „dosud jsem
boxovat viděl jen Chaplina na plátně,“ ale hlasatel jej tak rozpálil, že fandil
zuřivě Nekolnému. „Zatínal jsem pěsti, kopal jsem kolem sebe, potil se, bručel:
Nedej se, Franto!“
Jenže
po zápase začalo Čapkovi vrtat hlavou, jestli byl „dobrým fandou“. A zda byly
dobrými fandy ty tři tisíce diváků.
„Ty tři tisíce lidí
se mohly utleskat, když jejich favorit direktem zasáhl bradu nebo ucho
Belgičana. Ale ty tři tisíce lidí mrazivě mlčely, když se Belgičan nedal a bil
tak dobře, jak uměl. A pak ty tři tisíce lidí ryčely vášnivým protestem, když
jejich Franta nebyl prohlášen vítězem. To se rozumí, je to lumpárna a
nespravedlnost, náš Franta měl vyhrát, Belgičan bojoval špatně, soudce rozhodl
špatně, hanba a basta… Říkává se, že sport vychovává lidi pro fair–play.
Promiňte, z toho křiku jsem měl jiný dojem.“
Osobně
jsem poznal Karla Čapka na autogramiádě, kde podepisoval knihy společně
s Marií Majerovou. Čapek vpisoval svůj autogram rychle, Majerová
kaligrafikovala pečlivě celé své jméno a věnování. Čapek se smotkem doutníku
v koutku úst stačil občas špitnout „dceři země“ nějaký aforismus, takže
ta, věčně náchylná ke smíchu, musela občas své podepisování přerušit, jak se jí
smíchem roztřásla násadka. K dlouhotrvajícímu výbuchu smíchu ji Čapek
přivedl, když jí nenápadně podstrčil svůj román, otevřený na prázdné stránce, a
Majerová se tam mechanicky zvěčnila. Čekali jsme pak ve frontě, než rozesmátá
Majerová byla zase schopná úředně, čitelně se podepsat.
Čapek
připodotkl: „Prodám ten výtisk s velkým ziskem nějakému bibliofilovi“ – a
dále pilně podepisoval. Ani se neusmál. Ale
že ho ten povedený žert potěšil, bylo znát na jeho dobráckých, stále dětských
očích.
Citáty z tvorby Karla Čapka z let
1920 a 1938
…MY zní slavně,
záslužně a statečně, zatímco JÁ je slovem svědomí a činu. * Dějiny spíš potřebují lidi, kteří něco dělají, než lidi, kteří
navrhují, co by někdo měl dělat. * Relativní
jsou všechny pravdy, ale pak jsou také relativní i všechny omyly… * Máme jakési demokratické představy o
všem, jenom ne o odpovědnosti; odpovědnost připisujeme pouze „činitelům“, čímž
míníme osoby zvláště vysokých hodnostních tříd. Voláme-li pořád k odpovědným
činitelům, zapomínáme na demokratický fakt, že všichni lidé jsou odpovědni. * Mocenské zájmy jsou jeden z nejúspěšnějších
pojmů mezinárodní politiky. Mají jen jednu nevýhodu. Že je vůbec nelze
definovat ani omezit. * Smlouvy jsou k tomu, aby je plnili slabší – pro věc
míru není žádná cizí oběť dost veliká. *
Ujistiti o neochvějném přátelství mohou jen diplomaté. Kdyby nás někdo v soukromém
životě přišel ujistit o svém neochvějném přátelství, vzbudil by v nás asi podezření.
Ten chlap mi určitě plánuje něco špatného provést.
KŘEHKÝ ŠAMPION
Nejúhlednější
krasobruslařský krasopis měl vždycky náš KAROL DIVÍN. Na skoky by byl
potřeboval buď větší temperament, nebo nemít zraněné kotníky a kolena.
Francouzský mistr světa Alain Calmat byl proti němu živel na ledě. Ten se
určitě jako pozdější doktor medicíny s ničím nepáral – ryc, ryc! Asi
všechno hned řezal.
Karola
jsme zpovídali ještě v redakci Stadionu
v Jindřišské ulici v letech, když měl velké úspěchy jak na
mistrovství Evropy, tak světa i na olympijských hrách. Přišel tak nějak
potichu, nesměle a stydlivě.
Bylo
to údobí, v němž ještě dozníval šok z vystoupení amerického
krasobruslaře, atleta Dicka Buttona. Jeho volná jízda byla ohromně výbušná, na
tehdejší dobu nabitá smělými, nevídanými skoky.
Zdálo
se, že je konec krasobruslařskému paličkování jemných krajek v zrcadle. Často
se Karolu Divínovi vyčítala decentnost jeho volné jízdy s filigránskou náplní
oproti silácké Buttonově. Nutili našeho mistra, aby svou jízdu předělal. Jenomže,
to znamená předělat celou povahu, celého člověka. Karol měl kázeň, decentnost
nějak vrozenou, tak jak najednou z něho zkusit vydrezírovat bouřliváka?
Když
jsem ho tenkrát kreslil a dost mu tak „ubližoval“, seděl tiše jako pěna a na
otázky odpovídal jak způsobný žáček. Nakonec
zůstal svému krasobruslařskému stylu věrný. A možná, že by nedosáhl zdaleka
takových medailí, jako svou precizní povinnou jízdou. Dobře, že jezdil tak,
jaký byl.
S přibývajícími
léty a po skončení závodnické kariéry Karol nakynul na váze a na objemu, nic
však neztratil ze své osobní jemnosti, křehkosti. A přes všechny změny, které
přináší rozvoj krasobruslení, budou ty jemné složky vždy předností každé,
sebesportovněji založené volné jízdy.
VELKÁ SKROMNOST – VELIKÁNA
Můj
o půl hodinky mladší bráška Přemysl viděl o rok dříve FRANTIŠKA DOUDU.
To jsem považoval za nespravedlnost. Fotky, které brácha pořídil v roce 1930
v Plzni, mám dodnes schované. Od roku 1932 jsem mohl sledovat Doudu denně.
Při tréninku na Slavii i jen tak, v civilu.
Byl
nesporně největší postavou nejen ve Slavii, ale v celé naší tehdejší lehké
atletice. Největší – neměřeno metrem. Byli větší habáni, ale Douda byl největší
nejen výkony – ale povahou! Skromný, až plachý. Vnitřně však pevný, bojovný,
pravý Jihočech.
Douda – Šustera! Nerozlučná dvojice. Náramně si rozuměli – a nikdy
si to neřekli. Neměli to zapotřebí. Sotva jsem ten odstaveček dopsal, hned mi
zatrnulo. Nerozlučná dvojice! A přece je rozloučili právě v nejdůležitější
chvíli. V době olympijských her v Los Angeles 1932, kam měli odjet. Neodjeli.
Nešlo o finance, poláci mezi sebou vybrali na „svého“ Doudu tolik, že to
stačilo ještě na cestu dalších šesti našich borců, kteří se tam nějak
vyznamenali! Ale Šustera nejel: Proč? Nadřízený mu, vzornému pracovníkovi,
nepovolil dovolenou…
Ta
historie jak si Douda pod jiným trenérským režimem v Los Angeles natrhl
hned při prvním pokusu sval a skončil třetí, je známá. Měl tehdy jasně na
zlato.
Ta
trestuhodná záležitost s odmítnutím dovolené trenéru Šusterovi byla,
bohužel, snad ještě překonaná. Zase na účet Doudy! Opět byly olympijské hry v Los
Angeles – tentokráte v roce 1984. Velkorysí pořadatelé pozvali na své
náklady všechny žijící medailisty z roku 1932. Tedy i Doudu. Jenomže
pomstychtivost tehdejších ruských papalášů, kteří odřekli naschvál účast svých
sportovců na tomto největším (a o dost
větším než v Soči 2014) mírovém svátku, měla logicky vyústění:
naši sportovci byli donuceni také „dobrovolně“ účast odřeknout. A tak Douda
mohl vidět boje na stadionu, kde sám zápolil před dvaapadesáti lety o medaili,
jen ze satelitu u Lendlů, kde jsme denně sledovali průběh závodů od večera do
rána.
Myslíte,
že si přitom František posteskl, ačkoliv mu muselo být hořko? Ne! Jen občas
bedlivě komentoval novinky ve stylu, technice disciplíny. Stručně, věcně,
inženýrsky.
Jednou,
dávno předtím, asi tak v pětatřicátém roce, jsme s Jardou Matouškem
napsali do A–Zetu, že je pro nás
ideálem sportovce František Douda. A dostali jsme od něho ne pochvalu,
poděkování, ale vynadáno. Jakékoliv oslavy, superlativy o něm, ho svěděly.
„Otec“
Jandera mi jednou řekl: „Takový charakter, jako je Douda, jsme nikdy neměli – a
ani nebudeme mít!“
(Ota Mašek)
|