|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Jakoby někdo rozsvítil
to slunce vstalo z hrobu
a nazvali jsme to ránem
ještě než mu večer vbodneme Longinova kopí do boku
našimi svícemi, které rozsvěcíme kvůli krásným holkám
ač dnes již jen abychom se popálili v očích
však teď ještě podívám se do nebe a bolí to
jako odlesk zlatého řetízku, kvůli němuž si zdvíháš vlasy
abych jej odepl
protože máš strach, abys v posteli neztratila křížek
či jako pohled na snubní prstýnky na prstech mrtvých německých vojáků
kterým vesničané toho posledního válečného jara
uřezávali prsty, aby jim je mohli vzít
protože ti ruští žádné neměli
a přemýšlím, kterou modlitbou začnu první slovo
a kterým slovem budu mlčet
zvláště u pokladen vlakových nádraží i nad otázkami maloměstských pinglů
neboť v případě takového ticha je lepší být pokládán za blázna
než dát odpověď, kterou se nikam neposuneme
a pak nastoupím do první tramvaje
kterási mne vezme ústy jako ty
a vystoupím na konci města i na jeho začátku
což bych si jinak neuvědomil nebýt věčnosti rána
a to ani za tohoto vědomí, z kterého se zodpovídám tělem sobě a duší Bohu
a budu se dívat holkám na nohy
v Möbiových smyčkách tramvajových obratišť
z nichž můžeme vystoupit jen tehdy
když jsme si jisti, že nejistota je první znamení jistoty
a láska, že je hrotem jehly, s níž se sešíváme v objetí a v stehy jizev
které zůstanou
|
|
|